OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I sen je realita – 6. kapitola

17.12.2010 (13:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 934×

Návštěva

„Proč mi nechceš říct, kde jsme?“ obořila jsem se na něj.

„Jsi náš vězeň,“ odpověděl velmi znechuceně. Bylo poznat, že je mu proti srsti tohle říkat. Ale měl pravdu. Jsem jejich vězeň a vězňům se neříká, kde je vězníte.

Jack i se mnou v náručí šel někam dál. Po chvíli mě postavil na zem a odvázal mi šátek z očí.

Brada mi poklesla úžasem. Tohle bylo mnohem lepší než předtím. Byla jsem opět ve sklepě. Na protější stěně bylo až skoro u stropu okno a pod ním ležela postel. Vedle postele stála skříň a uprostřed místnosti byl stůl se čtyřmi židlemi. Po celé podlaze se rozprostíral koberec a stěny byly vybarvené tmavě oranžovou barvou. Všude bylo čisto.

„Nespletli jsme si místnost?“ zeptala jsem se. Jack se pobaveně zasmál. Takže ne.

Posadila jsem se na postel a poklepala na místo vedle sebe. Jack to pochopil a přisedl si.

„Můžeš konečně odpovědět na mou otázku?“ zeptala jsem se naoko naštvaně.

„Na jakou?“ nechápal.

„Tu s Jessicou.“

Jack chvíli zapřemýšlel a pak spustil: „Protože ona... Clark má Tamaru. A protože nemůže mít Jessica alfu smečky, jde po mně. Jako beta mám vyšší postavení než například... Paul.“

„Takže ona se prostě snaží o vyšší postavení...“

„Ano,“ přikývl.

Najednou se za dveřmi ozval radostný výkřik a pak do místnosti doslova vletěl Paul a v zápětí za ním Clark.

„Jessica i Cindy už jsou pryč!“ hulákal Paul a šťastně poskakoval po místnosti. Tvářil se jako dítě, které dostalo novou hračku.

„Kdo je Cindy?“ zeptala jsem se nechápavě Jacka.

„Sestra Jessicy. Její schopnost je, že dokáže kohokoliv ovládnout. Dostane se mu do mozku a něco mu přikáže a on to pak bez rozmyslu udělá.“

„Ten polibek...“ zašeptala jsem tiše.

„Ne. Za to ona nemůže. V tu dobu nebyla nikde v blízkosti a i kdyby, tak by jsi ji musela v mozku cítit. Nebo bych ji cítil já u sebe.“

„Aha.“

„Blondýnky jsou pryč! Blondýnky jsou pryč!“ hulákal dál Paul. Pak utichl. „Konečně vám můžu říct ten vtip!“

„Ne!“ okřikli ho unisono Clark s Jackem. Já jsem mlčela. Paul si toho všiml a přiběhl ke mně.

„Ty jediná mě máš ráda,“ promluvil a nasadil psí oči. „Chceš slyšet ten vtip?“

„No já...“

„Ne, nechce nic slyšet, tak ji nech být!“ přerušil mě Jack.

„Mě nemá nikdo rád!“ křikl Paul s hlasem o oktávu výš a dělal, že brečí. „Jdu pryč. Někam, kde mě budou mít rádi. Už se nikdy nevrátím!“

Paul vyběhl ze sklepa. Clark a Jack se hlasitě rozchechtali.

„To ho necháte jen tak odejít?“ vyjekla jsem. Odpovědí mi však byl jen další výbuch smíchu.

„Neboj, on se brzo vrátí,“ řekl Clark, když se trochu uklidnil. Uraženě jsem se svalila zpět na postel a naštvaně si složila ruce na prsou. Věděla jsem, že mi to nevydrží dlouho a za chvíli se budu smát s nimi. Oba dva tu zůstali se mnou. Seděli u stolu a o něčem si povídali. Když mluvil Jack, vtipně při tom rozhazoval rukama a když mluvil Clark, vždy si stoupl a předváděl různé postavy z jeho vyprávění. Bylo zábavné je tak pozorovat, i když jsem vůbec netušila, o čem si povídají. Ne, že bych je neslyšela, ale problém byl v tom, že já jsem se ani nijak nesnažila je slyšet. Mé myšlenky se točily okolo Liama a taky okolo všeho toho, co se mi v minulých dnech stalo. Nechápala jsem, proč se ke mně najednou chovají tak mile.

Ve sklepě jsem strávila ještě jeden den a pak mě Jack zabydlel v pokoji v prvním patře. Dům měli obrovský a rozprostíral se v lese poblíž Vancouveru. Tam to, kde jsem byla předtím, byl jen pouhý úkryt. Vůbec jsem si už nepřipadala jako vězeň, spíš, jako bych teď byla součástí rodiny.

V domě byl stále jen Jack, Clark a později se k nám přidala i Tamara. Oblíbila jsem si ji, byla jako má matka. Paul se ještě neukázal, ale nikdo nedával známky toho, že by se o něj bál, takže tohle bylo možná normální. Jack říkal, že když se Paul naštve a zmizí, za pár dní je zpátky. Jenže, jak dlouhá doba byla pár dní? Vždyť tohle už byl můj šestý den od Paulova odchodu.

„Tohle je už opravdu divné,“ řekl Clark. Právě jsme byli v obýváku. Všichni čtyři. Já jsem seděla Jackovi na klíně a opírala se hlavou o jeho rameno. Předstírala jsem, že se dívám na televizi, protože jsem se nijak nechtěla plést do načaté konverzace.

„Máš pravdu,“ přikývl Jack. „Možná bychom se měli jet podívat, jestli je v pořádku.“

„Vy víte, kde je?“ zeptala jsem se a stále upírala svůj zrak na televizi.

„Ne,“ odpověděl zamyšleně Clark. „A v tom je ten problém.“

„Ale musíme ho najít. Nikdy nezmizel na víc jak tři dny. Už to začíná být podezřelé.“

„Mám jet taky?“ zeptala jsem se.

„Ne, zůstaň tady s Tamarou,“ přikázal mi Clark.

„A já?“ zeptal se Jack. Zavrčela jsem na znamení nesouhlasu. Nechtěla jsem, aby odjel. Nedokázala jsem bez něj být ani pár minut. Ano, miluju Liama, ale Jack je ten, který mě drží při životě, ale svými city k němu si nejsem úplně jistá.

„Ne, zůstaň tady. Potřebuju, aby tu byl někdo, kdo se postará a tyhle dvě,“ řekl Clark a ukázal na mě a Tamaru. „Brzy se vrátím i s Paulem,“ oznámil. Políbil Tamaru a vydal se ke dveřím. Za chvíli už bylo slyšet, jak startuje auto.

Byl večer a my stále seděli u televize.

Někdo zazvonil.

„Jdu tam,“ oznámila jsem a zvedla se.

„Zůstaň tu, já otevřu.“ Jack mě stáhnul zpět na gauč a zmizel ve vedlejší místnosti. Otevřel dveře.

„Tohle nebude Paul,“ oznámil zaskočeně a já jsem vstala, abych zjistila, kdo je ten návštěvník.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I sen je realita – 6. kapitola: