OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » I sen je realita – 7. kapitola

18.12.2010 (17:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 985×

Muž jménem Frank

„Oh, Kimberly,“ řekla znechuceně Jessica. Já jsem si jí však nevšímala. Svůj zrak jsem upírala na dívku stojící vedle Jessicy. Byly si tolik podobné a když jsem je viděla takto dohromady, jejich těla vyzařovala Bacha, přibliž se a zemřeš!

„Nemáš být někde ve sklepě?“ promluvila ta dívka. Musela to být Cindy. Sestra Jessicy. Vražedná dvojčata, varoval mě před nimi neonový nápis v mé mysli.

„Cindy!“ okřikl ji Jack a mě tím vytrhl z přemýšlení.

Jdi zpět do sklepa! ozvalo se mi v hlavě. Cindy na mě používá svůj dar. Bezmyšlenkovitě jsem zamířila chodbou ke dveřím do sklepa. Jack mě však chytil a když jsem si byla jistá tím, že se z jeho ocelového sevření nedostanu, nátlak myšlenek se vypařil jako pára nad hrncem. Stále jsem však cítila Cindy ve své hlavě.

„Tak už sakra běž do toho sklepa!“ poručila mi – tentokrát nahlas –, když viděla, že ji neposlouchám. Jenže já jsem necítila touhu ji poslechnout. Chtěla jsem ji zabít. Za to, že na mě použila svou schopnost. Ano, trochu krutý trest jen za tohle, ale já nesnáším, když na mě někdo používá své dary.

Jack se na mě nenávistně podíval. „Jdeme!“ křikl a surově mě chytil za paži. Připadala jsem si jako tenkrát na letišti.

„Co se tu děje?“ zeptala se Tamara, která se teď objevila v místnosti a očima těkala po všech, kteří tu byli. Zastavila se na mně a Jackovi a zavrčela.

„Pusť ji!“ křikla na něj, ale on ji neposlechl.

„Nech toho Cindy! Moc dobře víš, že jsem proti tvému daru imunní, tak se o to pořád nepokoušej a uvolni Jacka,“ přikázala jí Tamara. Cindy však nepohnula ani brvou. Ne fyzicky, ale psychicky možná ano. Něco se změnilo. Jack zesílil stisk a táhl mě směrem ke dveřím do sklepa. Po cestě chytil druhou rukou Tamaru a táhl ji taky.

„Nech toho!“ křičela Tamara, ale já v tuhle chvíli nevěděla, na koho mluví. Jestli na Cindy, která se usmívala tím nejfalešnějším úsměvem, jaký jsem viděla a nebo na Jacka, který měl obličej stažený do nenávistné grimasy a vlekl nás dál k těm dveřím. Pak nějakým – pro mě nepochopitelným způsobem – otevřel dveře a konečně nás pustil. Obě jsme upadly na zem. Jack se tvářil nanejvýš znuděně a pak se otočil a odcházel.

„Jacku, počkej!“ křikla jsem a rychle se zvedla ze země. Rychlostí světla jsem se postavila před něj a zabránila mu v cestě.

„Uhni mi!“ přikázal, ale když si všiml, že se ani nehnu, rukou mě uhodil do ramene a já se opět svalila na podlahu. Zasyčela jsem bolestí, ale to mi nezabránilo v tom, abych ho nechala jen tak odejít.

„Prosím, počkej!“ řekla jsem prosebně, když jsem se snažila vstát ze země. Zastavil se a opatrovnicky si mě prohlížel.

„Nestalo se ti nic?“ zeptal se a snažil se mi pomoct vstát.

„Já jsem v pořádku, ale co se děje s tebou?“

„Nic!“ křikl a pustil mě. Už byl zase zpět ten Jack, kterému velí Cindy.

„Prosím, nechej toho. Zbav se jí. Nenech se ovlivňovat.“ Snažila jsem se o přátelský a láskyplný tón, ale nějak se mi to nedařilo. Nedokázala jsem skrýt tu zlost. Ale proč jsem se na něj zlobila? Kvůli tomu, že jeho tělo někdo ovládá? Ne. Nezlobila jsem se na něj, ale na Cindy.

„Promiň,“ sykl skrz zaťaté zuby a za chvíli byl pryč.

„Proč?“ zeptala jsem se sama sebe.

„Nevím,“ zašeptala Tamara, i když má otázka nebyla mířena na ni.

„Jak její dar funguje?“ zeptala jsem se. Samozřejmě, že jsem mluvila o Cindy.

„Já sama to nevím. Jen vím, že nefunguje na mě. Ale nevím proč. Cindy však skrývá nějaké tajemství o tomto daru. Nikdy pořádně nevysvětlila, na jakém principu její dar funguje. Vždy se vyhne otázkám na toto téma a odvede řeč jinam. Určitě je s tím nějaký problém. Jenže, jak už jsem řekla, nevím jaký,“ zašeptala odpověď tak tiše, že jsem měla i já problém, abych slyšela, co říká.

„Proč tohle dělá?“ zašeptala jsem a následovala Tamaru, která si sedla na postel.

„Myslíš, proč nás sem zatáhla?“ zeptala se. Přikývla jsem. „Na to je jednoduché vysvětlení,“ pokračovala dál Tamara a nohy zkřížila do tureckého sedu. „Tebe sem nechala zavléct, protože jsi sestra Davida, který zabil jejího přítele Daniela, a já tu jsem, protože jsem se ti snažila pomoct.“

„Daniel byl její přítel?“ zeptala jsem se a vytřeštila na Tamaru oči.

„Ano, byl. I když nechápu, jak s ní mohl tak dlouho vydržet. Vždyť je to mrcha. No jo, jak se říká: Láska je slepá.“ Zasmála jsem se a zabrala se do myšlenek.

Teď toho hodně dávalo smysl. Pokud Cindy milovala Daniela, mohla svým darem donutit ostatní k pomstě. A protože nabyla těch posledních pár dní nablízku, její dar nepůsobil. Proto se ke mně chovali všichni tak mile. Byli upřímní, byli to oni; nikdo je neovládal.

„Proč jsi vlastně letěla do Vancouveru?“ vytrhla mě z myšlenek Tamara.

„Jela jsem někoho navštívit.“ Částečně to byla pravda. Opravdu jsem jela někoho navštívit, i když jsem si nebyla úplně jistá jeho existencí, ale slovo návštěva není úplně správné. Jela jsem ho spíše najít než navštívit.

„A koho? Rodinu?“ vyzvídala dál Tamara a já věděla, že bude vyzvídat tak dlouho, dokud ze mě nevytáhne něco pořádného. Ale co jsem jí měla říct?

„Rozhodla jsem se najít Liama, protože ho miluje. Ale je tu malý problém. Nevím, jestli opravdu žije, protože je to postava z mé knihy.“

Blbost. No tak, přemýšlej, co jí řekneš? ptala jsem se sama sebe. Tentokrát by se mi opravdu hodilo mé podvědomí, ale bohužel tu se mnou dnes nebylo.

„Liama,“ odpověděla jsem bez zbytečného vysvětlování.

„A to je kdo?“ ptala se dál. Já věděla, že to jen tak nevzdá.

„Jeden... kamarád.“

„Jen kamarád nebo něco víc?“ zeptala se. Tak tohle dopadne opravdu špatně.

„Chceš slyšet pravdu?“ povzdechla jsem si.

„Jasně! Tak povídej!“ zašeptala plná nedočkavosti a natočila se celým tělem ke mně. Upřeně jsem zírala do prázdna a přemýšlela, jestli jí mám opravdu říct pravdu. Co když je tohle všechno jen divadlo a oni si skrz Tamaru snaží získat mou přízeň a dostat ze mě všechna tajemství a pak mě chladnokrevně zabít?!

„Tak dobře,“ souhlasila jsem. „Já píšu knihy. Teda, zatím jsem napsala jen jednu. Zamilovala jsem si jednu postavu z ní. Doslova. Prostě Liam je tak úžasný! Ano, je to smyšlená bytost, ale já cítím, že opravdu existuje a miluju ho na tolik, že jsem odhodlaná prokopat každičký kout Země nebo klidně letět do vesmíru, jen abych ho našla. Jo, je to blbost, vždyť on nemůže existovat, ale jak jsi předtím říkala: Láska je slepá.“ Tamara na mě nevěřícně zírala a pak zaklapla otevřená ústa a nadechla se k odpovědi.

„Já bych nepochybovala o tom, že existuje. Když existují bytosti, jako jsme my, je naděje, že existuje i smyšlená bytost.“

„Ty tomu věříš? Opravdu si myslíš, že tu někde na Zemi žije?“

„No jistě, proč ne? Vždyť, jsem to už vysvětlovala. My jsme toho jasným důkazem.“

Má radost však ihned pominula. Sklesle jsem sklopila zrak a zírala na své nohy. Boty byly ještě od bahna. Včera jsem pomáhala Tamaře se záhonem květin. A protože bylo po dešti, hlína byla promočená a to se projevilo i na mých nových botou, které jsem dostala jako dárek od Clarka.

„Co se děje?“ zeptala se Tamara se starostí v hlase.

„Klidně může existovat, ale k čemu mi to je, když už ho nikdy neuvidím?!“

„Proč by jsi ho neměla už nikdy vidět?“

„Protože se odtud už nikdy nedostanu a nebo mě zabijí.“ Z oka my vytryskla slza; kutálela se po tváři a nakonec mi ukápla z obličeje a dopadla na kalhoty, kde se rozpila a nechala po sobě jen malý flíček, který po chvíli zmizí.

„My dvě nikdy nezemřeme. No, alespoň ne tady. Neboj se, dostaneme se odsud a ty najdeš Liama.“

„A jak se odtud chceš dostat? Tím oknem?“ Poukázala jsem prstem na okno nad námi. Bylo moc malé a ani jedna z nás by se jím nedokázala dostat ven. Tamara mě rukou objala kolem ramen a zašeptala: „Clark a Paul se jednou musí vrátit. A Cindy proti Clarkovi svou schopnost nemůže použít, protože by tím porušila svůj slib vůči smečce. Clark je alfa a tohle Cindy nesmí udělat.“

„Jenže já si myslím, že Cindy teď budou úplně fuk nějaká pravidla. jasným důkazem jsi toho i ty!“

Tamara se zamyslela. Bylo vidět, že se mnou, i když neochotně, souhlasí. Někde v domě se ozvalo hlasité prásknutí dveří a pak do místnosti vpadnul Jack a před sebou postrkoval nějakého chlapa. Odvázal mu šátek z očí a strhl pásku z úst a pak odešel. Zabouchl dveře a zamkl. Chlap se po chvíli vzpamatoval a začal bušit na dveře a křičel něco ve smyslu: „Pusťte mě ven!“ a ještě přidal několik sprostých slovíček. Když však na jeho hlasitý řev a bušení nikdo nereagoval, odstoupil ode dveří a rozhlídl se kolem. Jeho zrak spočinul na nás.

„Čau, já jsem Frank!“ představil se.

„Já jsem Kimberly,“ opáčila jsem.

„Tamara. Těší mě, Franku.“

„Odkud znáš Davida?“ vypálila jsem automaticky otázku.

„Co?... Jak... Ty...“ začal koktat.

„Já jsem totiž jeho sestra a proto tu jsem.“

„No a já jsem se jí snažila pomoct, jenže jsem tu skončila taky.“ Frank zatřásl hlavou a pak se nadechl pro odpověď.

„Bydleli jsme spolu. Jenže David pak zmizel a poslal mi jen textovou zprávu, že se stěhuje a nemám ho hledat. A vůbec nevím, kde může teď být, protože jsem o něm nic neslyšel a ani ho neviděl. Jenže to tady nikoho nezajímá!“ Poslední větu zakřičel, aby ho slyšeli i ti ostatní. Pak se na nás usmál a zamířil ke stolu. Odsunul jednu židli a chtěl se posadit. Chtěla jsem ho varovat, ale bylo pozdě. Ozvalo se hlasité křup a o setinu vteřiny už Frank seděl na zemi. Automaticky si stoupl a nějakým zázrakem přidělal ty dvě ulomené nohy ke zbytku židle. Tu pak přisunul opatrně ke stolu a začal si hvízdat. Obličej měl stažený do dokonalé grimasy Já nic, já muzikant. Zasmála jsem se.

„Tak co, vymyslíme nějaký plán na útěk?“ zašeptal Frank. Chtěla jsem odpovědět, ale uslyšela jsem kroky za dveřmi. A nebyla jsem jediná. Tamara si stoupla do obranné pozice a Frank strnul uprostřed jedné noty. Já jsem jen hypnotizovala dveře a čekala, co se stane.

Předchozí x Následující

Autor: Ywyk (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek I sen je realita – 7. kapitola: