I sen je realita – 9. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Když už se konečně shledají tři sestry, který byly nuceny se rozdělit hned po narození, není jim dovoleno zůstat spolu. Jejich pouto se přetrhne ve chvíli, kdy jsou dvě z nich zabity.
Kimberly se zdá velmi divný sen, kde se opět setká s Liamem...

06.01.2011 (11:00) • Ywyk • Povídky » Na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 994×

Křik

Nemohla jsem tomu uvěřit. Jak můžou být moje sestry? Ano, ta podoba tu je, ale i přesto...

Ozvalo se zachrastění v zámku u dveří a dovnitř vstoupil Jack. Trochu zmateně na nás koukal a pak řekl:

„Vy dvě!“ Pokýval hlavou k Loiře a Tibeře. „Pojďte!“ Obě vstaly. Cítila jsem tu jejich nervozitu a strach. Pomalými kroky se vydaly směrem k němu.

Pokud přežiješ, postarej se o Davida, poslala mi myšlenku Tibera. Loira se rozloučila. A pak – po chvíli – obě mysli utichly a já jsem měla v hlavě jen prázdnotu.

Když se ve dveřích objevila Jessica, věděla jsem, že já budu další. Byla jsem připravená zemřít, ale ona mě nezabila. Jen se mě dotkla a způsobila mi bolest.

Když skončila, řekla: „Pokud si myslíš, že tě ihned zabiju, pleteš se. Já tě nechám trpět. Budeš litovat, že ses narodila. A až mě tohle mučení přestane bavit, postarám se o to, aby tě zabil Jack. To bude tak krásná smrt. Zemřeš pod rukama někoho, koho miluješ!“

„Já Jacka nemiluju!“ křikla jsem na ni.

„A na tom snad záleží? On tebe ano a právě za to budeš pykat!“

„A co Tamara a Frank?“ Místo odpovědi mi dala Jessica facku.

„Jednu věc ti řeknu. Brzo je uvidíš.“

„Brzo? Jak a kde?“ Další facka a pak Jessica odešla.

Nedokázala jsem udržet víčka od sebe a usnula jsem.

„Liame? Jsi to ty?“ křičela jsem do hloubi lesa. Slyšela jsem nějaké divné zvuky. Praskání větviček, šustění listí v keřích, škrábání nehtů o kůru stromů... A pak zpoza jednoho stromu vyšel Liam.

„Ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ řekla jsem a objala ho.

„Taky tě rád vidím,“ řekl. „Děje se něco? Jsi nějaká smutná.“ Pokrčila jsem rameny. Liam ode mě trochu podstoupil, aby mi viděl do obličeje. „No tak, co je s tebou? Mně můžeš říct všechno,“ naléhal.

„Nic, jsem v pohodě.“ Vykouzlila jsem úsměv, aby se přestal vyptávat, ale zřejmě to byl ten nejfalešnější úsměv, který jsem kdy dokázala. Povzdechla jsem si.

„Tak mluv,“ naléhal dál jemným a klidným hlasem.

„Já... Unesli mě. Jsem v nějakém sklepě asi někde poblíž Vancouveru,“ vychrlila jsem to ze sebe.

„Ty máš vážně zajímavý život,“ zasmál se. Když ale uviděl můj výraz, okamžitě zvážněl a pochopil, že mluvím pravdu.

„Kde přesně to je?“zeptal se.

„Někde poblíž Vancouveru. Víc nevím. Opravdu.“ Liam se najednou otočil a odcházel.

„Kam jdeš?“ křikla jsem.

„Jdu pro tebe. Myslím pro tu Kimberly tam ve Vancouveru.“

„A co já? Vždyť to já jsem ta Kimberly. Ta ve Vancouveru.“

„Já vím, že jsi to ty, ale tohle je jen sen, takže se teď musíš probudit.“

„Ale já nechci. Chci být s tebou.“

„Budeme spolu. Až tě najdu.“ Políbil mě a pak se rozplynul. Rozhlížela jsem se okolo sebe a marně se ho snažila najít. Co to říkal? „Musíš se probudit!“ Ale jak? Jak se mám probudit?

Začala jsem se soustředit. Teď jsem se chtěla jen probudit a nic víc.

Pomalu jsem otevírala oči. Povedlo se mi to, pomyslela jsem si. A teprve teď jsem si všimla Jessicy, která se nade mnou skláněla.

„Dobré ráno,“ řekla kysele. Neodpověděla jsem a jen jsem se dívala na nůž, jehož rukojeť svírala v ruce. Všimla se mého pohledu a hlasitě se rozesmála.

„Nechci tě zabít, to už jsem říkala.“

„A k čemu ti je ten nůž?“ zeptala jsem se. Měla jsem roztřesený hlas.

Místo odpovědi na mě použila svou schopnost. Už párkrát jsem tuhle bolest zažila, ale nikdy to nebylo tak strašné jako teď. Bolest mi prostupovala celým tělem, zařezávala se mi do kůže, krájela mé srdce na malé části, vypumpovala mi krev z těla... Možná, že tohle je smrt. Co když si Jessica vymýšlela a teď mě zabíjí? Ne! Blbost! Tohle není smrt. Za těch pár dní, co Jessicu znám, jsem poznala, že ona by mi to pořád opakovala jako refrén nějaké písničky: „Teď zemřeš, teď zemřeš, teď zemřeš...“ Protože kdybych věděla, co se mi stane, bolelo by to ještě víc. Její slova by bolela...

Ale jak jsem mohla něčemu věřit, po tom, co jsem tu zažila? Těch pár dní, které jsem tu strávila, mi změnilo život. Pokud se odtud dostanu, nic už nebude jako dřív. Můj život se naprosto změní. Už nebudu ta holka, která do všeho strkala nos a vrhala se bezhlavě do každé hlouposti, která se jí naskytla. Teď už se budu bát vyjít z domu. Možná si najmu skupinku vlčích strážců, kteří mě budou chránit před nepřáteli. Ale to vše jen pokud se odtud dostanu. Což se asi nestane... Protože, jak bych se odtud mohla dostat? Jsem sama proti třem vlkům, kteří mají na své straně schopnosti a já? Nic. Jsem jen obyčejná vlčice. Ted už jsem si přála jen to, aby tahle bolest skončila. Klidně kvůli tomu i zemřu, jen ať už to je pryč.

Klid. Bolest zmizela. Možná, že jsem opravdu umřela.

Pomalu jsem začala otevírat oči. Nade mnou se skláněla Jessica a usmívala se.

„Tak co? Bolelo to?“

Nevěděla jsem, co odpovědět. Jistě, že to bolelo, ale když jí to řeknu, ona tím jen dosáhne svého cíle.

„Ani ne,“ řekla jsem klidným hlasem. Jessice se pokřivil úsměv. Na vteřinu to vypadalo, že mě začne znovu mučit, ale ona jen podzvedla nůž a udělala mi dlouhý řez od ramene až po loket. Sykla jsem bolestí a pozorovala krev, která v kapičkách odkapávala na zem. Jessica se vítězoslavně usmála a i s nožem odešla. Nechápala jsem, kde všechny ty věci berou. To, čím mě praštili, muselo být speciálně na vlkodlaky, protože jinak bych jen tak neomdlela. A teď nůž, který mi projede kůží. Určitě musel být z diamantů, protože jedině diamanty mi projedou kůží.

Takhle se to opakovalo ještě několik dní. Jessica vždy přišla s nožem, pořezala mě a odešla. Pomalu jsem přestávala vnímat svět okolo z té ztráty krve. Řezné rány se mi sice rychle hojily, ale horší to bylo s krví. Moje tělo jí nedokázalo tolik vyrobit. A navíc jsem potřebovala jídlo a vodu. Byla jsem celkově oslabené a mé nejhorší představy se vyplnily. Na počátku mého únosu jsem přemýšlela jen o tom, proč se ke mně tak chovají. Proč mě neberou jako pravého zajatce. Bylo to divné, že mě nemučili, nesnažili se mě zabít... A teď bych dala cokoliv, abych se mohla vrátit do té doby.

Liam se v mých snech už neobjevoval. A také se neobjevil tady. Ale, jak jsem mohla věřit snu? Byl to jen sen. Je blbost, že by se mě přišel zachránit.

Do místnosti vstoupil Jack, něčím mě praštil a já viděla jen tmu.

Otevřela jsem oči a posadila se. Vedle mě seděla Tamara a Frank klečel u postele.

„Konečně ses probrala.“ Tamara mě objala a Frank mě pohladil po jizvě na ruce.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se.

„Když si tě Jack odvedl, několik dní ses neukázala. Už jsme si mysleli, že je po tobě, ale pak tě Jack přinesl zpět. Taky jsme slyšeli rozhovor mezi ním a Cindy. Jack se jí ptal, proč tě měl přinést zpět sem a ona mu odpověděla něco ve smyslu, že chce tamten sklep mít prázdný, až najdou Davida,“ šeptal Frank a nepřestával mě hladit po paži.

„A kde jsi to byla?“ zeptala se Tamara.

„V tom sklepě, kde jsem byla předtím. Ale nebyla jsem sama. Byla tam i Loira a Tibera.“

Oba se na mě nechápavě podívali.

„Evropské řeky?“ zeptal se Frank. Dala jsem mu pohlavek.

„Ne. Loira a Tibera jsou moje sestry.“

„Tvoje sestry jsou evropské řeky?“

Protočila jsem panenky. „Ne! Ony se jen tak jmenují.“ Zasmála jsme se. „Tupče,“ dodala jsem.

Frank se zatvářil uraženě, ale pak se i s Tamarou taky rozesmál.

„A co je s nimi teď?“ zeptala se Tamara.

„Asi už jsou mrtvé.“ Ticho. Nikdo se neodvážil nic říct.

Tohle ticho však za chvíli pominulo, když se za dveřmi ozval křik.

Předchozí x Následující