I ve mně můžeš najít zalíbení... - 1. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Jako každá mladá dívka, i tahle má oblibu ve čtení knih. Dá se říct, že čtení miluje. Je ale možné, aby se dívka do hlavní postavy knihy zamilovala? Ale pozor... I kniha může být skutečná... Liefe.

31.01.2012 (19:00) • Liefe • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 1303×

Přihlouple jsem ležela na posteli, před sebou jsem měla svou oblíbenou knihu a hltala každé slovo, které tam bylo vepsáno. Stále dokola jsem si četla tu pasáž, kdy mám možnost si přečíst něco z jeho myšlenek.

„Nevěděl jsem, jestli se mě všichni bojí, ale připadalo mi, že musím všechny zachránit. Že moje povinnost je zachránit celý svět před tou stvůrou noci. Netušil jsem, jak to mám udělat, ale něco mi napovídalo. Něco, co jsem podvědomě znal, ale doopravdy jsem si nic nepamatoval. Jako by mě to něco znalo už odmalička, ale já to neznal. Jako bych ztratil paměť a všechen život začal až teď, až v tenhle den.
Myšlenky všude zmateně pobíhaly a já si nemohl na nic vzpomenout, před sebou jsem viděl pouze starý obraz a na něm nějaké písmo. Bylo to přesně, jako v tom mém snu, který se mi každou noc zdál. Je možné, abych viděl budoucnost? Abych věděl, co se stane?
S mohutným výkřikem a mečem zdviženým nad hlavou jsem vyrazil vpřed a snažil se zabít tu stvůru, co ohrožuje svět už po dlouhá staletí.“

„Aneto!“ S potrhlým úsměvem na tváři jsem zvedla hlavu od knížky a koukla směrem ke dveřím. Mámin obličej mě jasně utvrdil v tom, že už tu delší dobu stojí a pozoruje, jak se přihlouple usmívám na knihu. „Už zase jsi do toho tak zabraná?“ zeptala se, ale na odpověď nečekala. Věděla, že tuhle knihu snad nikdy nevyhodím, protože... No, dalo by se říct, že je to jediná kniha, kterou jsem kdy četla tolikrát.

„Však už mě znáš,“ obhajovala jsem se a zrakem znovu zaplula ke knize, která mi vzápětí zmizela před očima. Prudce jsem hlavou škubla směrem k ruce, která mi tu knihu sebrala a uviděla mámin vítězoslavný pohled.

„Je oběd, tak se pojď alespoň najíst. Nemusíš to číst stále, ne?“ položila řečnickou otázku, ale já na to stejně odpověděla.

„Už jdu... Ale číst to musím, nebo aspoň chci. Však víš, jak je Martin statečný,“ zasnila jsem se a zaslechla jen smích a následně kroky vzdalující se od mého pokoje.

Vstala jsem z postele a pomalým tempem přešla do kuchyně, kde jsem mámě pomohla nachystat talíře, příbory a všechno možný. Ale celou dobu, co jsem u sebe neměla knihu, jsem stále nad Martinem musela přemýšlet. Nikomu to nepřišlo divné, prostě jsem se do té knihy zbláznila.

„Anet, odpoledne potřebuji, abys mi pomohla na záhoncích. Můžeš si půl hodinky po obědě odpočinout, ale pak mi pomůžeš, ano?“ přerušila ticho máma. Přesto, že to nebyla otázka, ale oznámení, jsem stejně přikývla a poté odešla k sobě do pokoje, kde jsem si zase lehla ke knížce a naplno se do ní začetla.

Už je to hodně dlouho, co jsem v téhle knize našla zalíbení. Byla to má první kniha, kterou jsem začala číst – když nepočítám pohádky pro děti. Vybrečela jsem si ji, to si ještě pamatuji. Od té doby jsem jinou ani nechtěla, tahle mi opravdu stačila. Většinu volného času jsem strávila čtením. Ať bylo léto, nebo zima, stále jsem u sebe měla svou knihu.

Milovala jsem ty pasáže, kde musel Martin předstírat, že je to blbec a nic neumí. Ještě více jsem měla ráda ty části, kde zachraňoval jednoho za druhým. Jednou tam zachránil malou holčičku před pádem z vodopádu, poté nějakého muže, kterého málem zabil kůň... Bylo toho opravdu hodně.

A... Abych se přiznala... Zřejmě jsem se do něj zamilovala... Protože nedokážu vydržet ani vteřinu, aniž bych na něj nemyslela. Jenže bohužel pro mě, je pouze z knihy a nikdy ho nemůžu potkat.

***

Poté, co jsem přišla z venku – utahaná -, jsem okamžitě padla do postele a nepřemýšlela nad nikým jiným, než nad Martinem. Ale bohužel, musela jsem se nachystat na další den, protože jsem zase musela do školy. Po dlouhé době...

„Zlato, měla bys už jít spát. Zítra vstáváš brzo, nezapomeň na to,“ upozornila mě ještě máma, popřála mi dobrou noc a odešla. Ach jo... Proč musí být zítra zase prvního září?

Doufám, že se Vám to snad alespoň trochu líbilo. Byla bych ráda, kdybyste mi tu zanechali alespoň malý komentář, jestli má vůbec cenu pokračovat... Abych to nepsala zbytečně... =)

Následující díl »

Autor: Liefe (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování