OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 11

06.07.2014 (21:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1982×

11.

Vicky

Málokdy se mi stane, že někam přijdu pozdě. Jsem ten typ člověka, co je radši všude o dobrou půl hodinu dřív, než aby přišel o tři vteřiny později. Dochvilnost by mohla být moje druhé jméno, protože jakmile nestíhám, dostanu panický záchvat, že se nejspíš zboří svět, spadne na mě meteorit a někdo odpálí jadernou hlavici.

Bohužel pro moje nervy, pondělí bylo přesně takovým dnem.

V noci se mi špatně spalo, protože mě pronásledovaly noční můry, ve kterých byl pan Oakley - ano, ten pro všechny sympatický muž, který má zjevnou krizi středního věku a musí si chladit žáhu na svém úspěšném synovi. Probudila jsem se s pocitem, že je mi Ryana vážně líto, za což jsem si uštědřila v koupelně ledovou sprchu, abych se z tohohle nepochopitelného deliria probrala, protože mi bylo jasné, že přesně to blonďák chce - vypadat jako chudáček a hrát mi na city.

Jenže když jsem se tak klepala zimou, jak mi kapky padaly na hlavu, nedošlo mi, že se kvůli tomu čas nezastaví. Věřte mi, Robbieho to nebohé stvoření, s mokrým, rozcuchaným hárem, bez špetky líčidel a v těch nejobyčejnějších věcech, co ve skříni vyhrabalo, aby se pokusilo stihnout začátek vyučování, vyděsilo. Nedivila bych se, kdyby si pozval Krotitele duchů, nebo bratry Winchesterovy. Já rozhodně totiž byla super-naturální. Doslova.

Příšerka dorazila samozřejmě pozdě. Vpadla do třídy a pan docent, magistr, a dalších deset titulů před jménem a za jménem, Dawson se na ni zamračil. „To je dost, že jdete, slečno Holmesová," ucedil učitel, „skoro jsem se bál, že bez vás nebudeme moci začít."

„Omlouvám se," zamumlala jsem s pohledem hypnotizujícím špičky tenisek. Zaplula jsem na viklající se stoličku u malého stolku vedle Tatyany v poslední řadě a stálým němým opakováním ,jsem, sakra, neviditelná´ jsem se snažila propadnout se do země. „Kde je Scotty?" sykla jsem, když se přednášející znovu rozmluvil a nehrozilo tak, že na mě bude upřeně zírat. Prázdná židle vedle mojí světlovlasé kamarádky nebyla totiž okupována mým optimistickým společníkem.

„Nevím," pokrčila rameny. „Možná je nemocný, nebo… ty jo, já fakt nevím. Vždycky nám dá vědět."

„Třeba taky zaspal," odtušila jsem nepřítomně. Znělo to dost nepravděpodobně. Norwood musí být u všeho, což znamená, že by nestrávil v posteli víc času, než je třeba pro minimální odpočinek. Tak jako tak, určitě se brzy dozvím, co ho zdrželo. Teď musím využít toho, že mám svoji kamarádku jen pro sebe. „Mám problém s blonďákem," ucedila jsem.

„Jak to myslíš?" lehce se zamračila a dělala, že si opisuje promítnutou prezentaci do svého sešitu.

„Je jasný, že chce, abych ho litovala," začala jsem potichoučku. Což se mu daří. „Jenže… začíná mít výhodu. A já nerada prohrávám," zafuněla jsem dopáleně.

Tanya si zamyšleně poklepala na rty. „Jenže, ve finále, ty prohrát nemůžeš," odpověděla mi po chvilce. „Oakley je chlap. A takovej chlap…" nechala to vyznít do prázdna.

Zřejmě, aby tomu momentu bylo přidáno na dramatičnosti, se rozletěly dveře od třídy, a usměvavé sluníčko v podobě rozčepýřeného tmavovlasého mladého muže se vřítilo dovnitř. „Hrozně se omlouvám, pane docente, nejelo metro, prej v něm pobíhal nějakej magor," zahlásil Scott vesele na celou třídu a s duněním dosedl na svoje místo.

„Pak je dobře, že jste doběhl, pane Norwoode," pronesl suše profesor.

Scotty se tou urážkou vůbec nenechal rozhodit. „Od vašich hodin by mě neoddělila ani svěrací kazajka," ujistil ho pobaveně a vytáhl si poznámky. Byl to jasný pokyn k tomu, aby se už nic nerozmazávalo - pan Dawson byl i přes milion titulů bystrý muž, a tak to nechal být a dal se znovu do výkladu.

„Tak co Ryan, už se ozval?" vypálil na mě místo pozdravu.

„Taky ti přeju hezký ráno," vycenila jsem na něj zuby. „A ne. Určitě se neozval."

„Dívala ses?"

Nakrčila jsem nespokojeně nos. Samozřejmě, že jsem se nedívala. Protože mě to nezajímalo. Ať se Shrek snaží, jak chce, já se napálit nenechám. Pod Scottyho upřeným pohledem jsem nakonec notebook vydolovala z tašky a zapnula ho. Jen, co se chytil na školní wi-fi, naskočilo mi na obrazovce blikající okénko.

Oakley17: Díky, že jsi včera přišla. Doufám, že ses bavila.

„Ha!" Kamarádův loket mě dloubnul pod žebra. „Neříkal jsem to?"

„Jak ví, že jsem tam byla?" zašeptala jsem. „Nehrál náhodou zápas?"

Scotty protočil oči v sloup a Tatyana vedle mě vyprskla smíchy, až se po nás přednášející pohoršeně otočil a věnoval nám varovný pohled. „Asi ví, kam ti dával lístky, ne?" odtušila moje světlovlasá spolužačka.

A jen, co to vyslovila, tak se mi včerejší setkání s Oakleym seniorem nezdálo jako obří náhoda…

Oakley17: Neměla bys dneska čas?

Dr. Watson: Bohužel, jsem do večera ve škole.

„Lhářko," zatrylkoval Scott.

Vztekle jsem ho plácla do stehna. „Já končím, chápeš?"

„Ale no tak, randění přece ještě nikoho nikdy nezabilo," přemlouval mě poťouchle. „A nedělej, že tě to netěší. Co by za to dala půlka Ameriky, že se tě musí doprošovat, abys s ním šla někam ven."

Oakley17: A co v úterý? Vsadím se, že tě okouzlím svým nápadem.

„Víc narcistickej by bejt nemohl?" zaúpěla jsem. „Takovej pitomec. Nevychovanej. To si fakt myslí, že by na tohle někoho dostal?"

Dr. Watson: Zas tak bych si nevěřila, blonďáku.

„A ty jsi zase pěkně drzá." Scotty mě cvrnknul do čela. „A to si fakt myslíš, že bys na tohle někoho dostala?" parodoval mě.

A pak kdo je tady drzej, že jo.

Oakley17: Nech mě, abych tě překvapil.

„Ten kluk se fakt snaží." Málem jsem nadskočila, protože mi Tatyana promluvila těsně vedle ucha, jak mi četla přes rameno a já se lekla. „Něco za něco, Vicky. Teď je řada na tobě."

Usmála jsem se. Měla pravdu.

Dr. Watson: Pod jednou podmínkou.

Oakley17: Jakou?

Dr. Watson: Ve středu večer necháš program na mně.

Oakley17: Platí.

Oakley17: Mám se bát?

Dr. Watson: Měl bys. Vyzvedni mě zítra ve čtyři.

„Chci vůbec vědět, co jste vy dvě vymyslely?" zeptal se nás Scotty a skoro okamžitě pokračoval: „Vlastně… vlastně žádný detaily znát nemusím."

„Jen zapojím ženské zbraně, nic víc," zazubila jsem se na něj.

Hnědé oči mého nejlepšího přítele mi na pár vteřin sklouzly k výstřihu a potom se vrátily zpátky nahoru. „Upřímně Shreka lituju."

***

Když se smolné pondělí přehouplo v úterý, další schůzka s Oakleym se nebezpečně přiblížila. A ačkoliv jsem si svoji nejlepší taktiku střádala na další večer, i tak jsem si dala záležet, aby se měl na co dívat. Tanya měla pravdu - jednou jsem holka, tak toho musím využít ve svůj prospěch. Už jen proto, že se zatím bohové války přiklánějí na opačnou stranu a ten hokejovej hroch vyhrává.

A já ho nesmím nechat.

Naším bytem se rozezněl zvonek a já poprvé ocenila, že můj bratr ještě není doma z práce. Nechtělo se mi vysvětlovat, že si zase hraju s ohněm, jak by to jistojistě nazval. Neuvěřil by mi, že to mám pod kontrolou. Ale já měla. Za našimi dveřmi sice stál útočník národního týmu, ale pro mě to byla jen nevychovaná příšera, co si myslí, že mě převeze.

Pf, to určitě.

„Sluší ti to, Vic," usmál se. A ten úsměv dorazil i do těch zatraceně dokonalých modrých očí. Zřejmě, co mu pánbů nenadělil na rozumu, vrazil do té nebeské barvy jeho duhovek.

„Tobě taky," opáčila jsem a ani se nenamáhala si ho prohlédnout. Fajn, na jedný věci rezignovat přece můžu. Od toho je randění, nebo ne, Scotty? Oči. Víc ani ťuk.

„Miluju zdvořilostní fráze," ušklíbl se pobaveně, „normálně bych tě asi musel pověsit za palce do průvanu, než bych z tebe něco podobnýho vydoloval."

„Pravděpodobně," ujistila jsem ho, ale už jsem se neobtěžovala dodat, že po krátkém přezkoumání, mu to fakt seklo. Možná… možná se přece jen řítím do pekla. Jednu jednosměrnou jízdenku, prosím.

Na druhou stranu, pouze jsem konstatovala situaci. Když na ulici potkáte sexy chlapa, otočíte se. Koneckonců - oni se po nás otáčí taky a s mnohem větší frekvencí. To, že už jsem se s Oakleym objevila jednou venku, mi dávalo poměrně jasnou představu o tom, jak na něj ženy reagují - a jak reagují na mě. Někdy mám pocit, že mi propálí svým žárlivým pohledem záda.

A nebylo tomu jinak ani tentokrát.

Naštěstí mezi zdmi Guggenheimova muzea, kam mě na dnešní rande vzal, se dalo snést v tichu téměř cokoliv. A musela jsem Ryanovi přiznat jednu věc - i přestože si chtěl spravit svoje pochroumané ego tím, že mě nějak napálí, snažil se na mě dělat dojem a… snažil se tím správným způsobem.

Věnoval mi svůj čas, abych se mohla ponořit mezi obrazy světových velikánů - to pro mě ještě nikdo, s kým jsem kdy byla, neudělal. Většinou se zmohli na kino, na nějakou tu procházku, na kávu, a tím jim taky došel střelný prach.

Oakley byl nepokrytě zkušený střelec a očividně se kvůli svojí pomstě překonával. Nepřítomný, lehce útrpný výraz, který se mu usadil na tváři, mluvil za všechno. Ukázala jsem na Kopce u Saint-Rémy, abych ho nějak vytrhla z letargie. „Víš o tom, že si Van Gogh uřízl ucho?"

„Vážně?" opáčil, najednou zaujatý novou myšlenkou. „To musel bejt nějakej magor, ne? Ono, když se na to podíváš… kdo maluje kupou teček?"

„O jeho duševním zdraví se pochybuje, to jo," souhlasila jsem, „a nejsou to tečky, spíš čárky. A malovali tak všichni impresionisté."

„Impre-co?" zeptal se zmateně.

„Jde o zachycení okamžiku, té nálady, toho-" zarazila jsem se. „To neřeš." Jako kdybych v hlavě slyšela Scottyho. Měla bys ho umučit mluvením, nedá se to poslouchat. „Možná byla chyba mě brát mezi umění, už jsem tě zřejmě unudila k smrti." Vážně to znělo trochu jako omluva? Asi bych potřebovala profackovat.

„Ani ne," pokrčil bezstarostně rameny, „proč si Gogh uřízl to ucho? Asi musel bejt děsně hladovej, počítám. Takovýhle kresbičky mu nemohly moc vynášet."

„Existuje spousta verzí," věnovala jsem mu úsměv a on mi ho opětoval, „prý mu ho v souboji usekl jeho přítel Gauguin, anebo taky ta, že ho daroval jako důkaz svojí lásky jedné prostitutce v Arles."

„Žádný mimozemšťani?" zatvářil se naoko zklamaně, až jsem musela nad tou jeho poznámkou vyprsknout smíchy. „Ale tak… hádám, že lidi kvůli nešťastný lásce udělali už horší věci, než si jen uřízli ucho. I když… milovala bys mě pak víc, kdybych ti ho přinesl?"

„Myslím, že bych radši utekla hodně daleko," kontrovala jsem vesele, když jsme přecházeli k dalšímu obrazu.

Ryan kývl směrem k němu. „Ten je lepší. Ani se nedivím, že mu ženský šly malovat líp."

„To jsou Tahiťanky od Gauguina, jinej malíř," uvedla jsem věci na pravou míru.

„Co?" Čelo se mu zkrabatilo námahou. „Ten… Golem… neříkala jsi, že usekl Goghovi to ucho?"

„Golem jsi tu akorát ty, Shreku," zašklebila jsem se pobaveně a napadlo mě, že to je vlastně další dobrá přezdívka, která mu sedí. „Gauguin," opravila jsem ho, „ve francouzštině se to vyslovuje trochu jinak, než se to píše."

Jenže Oakleyho zaujalo něco jiného, než byla správná výslovnost. „Shreku?" zopakoval po mně, jako kdyby tomu, co slyšel, nemohl uvěřit.

Cítila jsem, jak se mi do tváří nahrnulo trochu červeně, protože jsem rozhodně nezamýšlela mu tohle nepříliš lichotivé oslovení v nejbližší době (pokud vůbec někdy) sdělovat. No, stalo se, zřejmě mě ten nahoře moc rád nemá, když mi zatím v jednom kuse hází klacky pod nohy. „Jo, soukromý vtip," ucedila jsem a radši předstírala, že mě na oněch Tahiťankách na plátně cosi zaujalo.

„To bych od tebe teda nečekal, ženská," zasmál se. Vypadalo to, že nad zlobří průpovídkou mávnul v duchu rukou, ale bylo mi jasné, že to na mě určitě vytáhne v moment, kdy se mi to bude nejméně hodit. Teď abych byla ještě ve větším střehu než doposud.

Naštěstí se celý zbytek rande nesl už v nekonfliktním duchu a vypadalo to, že se na moje prořeknutí zapomnělo. Musela jsem si přiznat, zatímco jsem odemykala domovní dveře, že celé odpoledne byla zábava. Ryan, jako pravý neznalec umění, nikdy neocenil malířův styl - naopak pídil se po všech možných šílenostech, co autoři děl prováděli. Jeho dedukce, proč tomu tak bylo, mi budou kouzlit úsměv na tváři ještě hodnou chvíli.

Po příchodu jsem trochu nešikovně hodila svoji bundu na věšák, takže spadl Robinův kabát. Když jsem ho zvedala ze země, ozvalo se malé cvaknutí na dlaždičkách, jak něco vypadlo z kapsy. Natáhla jsem se a malou, umělohmotnou černou krabičku vzala do prstů.

Zvědavě jsem ji otevřela a dech mi podivně uvíznul v krku.

Na sametové podušce se skvěl ten nejkrásnější prsten, který jsem kdy v životě viděla.

Můj bratr… se chce ženit?

Robbie?

Chtěla bych Vám všem moc poděkovat za komentáře i za hlasy v povídce měsíce - vidím to, nebojte se, a jsem za oboje moc vděčná. =) 

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 11: