OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 21

13.12.2014 (16:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2012×

 21.

Vicky

„Zopakuj mi to! Já jsem asi špatně slyšel!"

Scotty stál uprostřed své budoucí ložnice, mířil na mě válečkem od zelené barvy - kterou měl i ve vlasech a na oblečení, protože pravil, že chlap nepotřebuje žádnou ochranu, jelikož si umí dávat pozor (a potom se zahihňal, když mu došlo, co řekl, což veškerou jeho mužnost pohřbilo dvacet metrů pod zem) -, a teď se tvářil, jako kdybych mu řekla, že se stěhuju na Měsíc.

„Jen jsem řekla, že je milej," zamumlala jsem a cítila, jak se mi do obličeje hrne krev, takže za chvíli jsem vypadala jak zralá jahoda.

„Ne, řekla jsi něco jiného," trval si na svém a pak mě ohodila sprška zelené, jak prudce pohnul rukou. „Jako vážně, puso? Ryan Oakley?"

„Když… když… když…" zakoktala jsem se a zjistila, že vlastně ani žádný protiargument nemám. Byla jsem v rejži. Fakt. Mohla jsem si na seznam přidat další přímou úměru - čím víc času jsem s ním trávila, tím víc jsem k němu něco cítila. A to něco byl otravně omamující pocit motýlů v břiše při jakékoliv myšlence jeho směrem. Když se mě včera několikrát dotknul, myslela jsem, že dostanu infarkt přímo na místě. Tak podivně se mi zkroutil žaludek, přišel nával horka a moje myšlenky měly do ucelenosti hodně daleko. Neříkám, že jsem to zažila mockrát, ale tenhle pocit se nedal s ničím splést. A tak jsem se podívala na svého ušmudlaného nejlepšího přítele a rozhodla se, že si to přiznám nahlas.

„Já se do něj asi zamilovala." A jako správný srab jsem tam musela nechat to asi, i když to bylo zcela určitě.

Ale Scotty ocenil moji snahu, takže se mu oči rozzářily jako dvě žárovky, upustil váleček a uchvátil mě do svého objetí. „Já ti to říkal!" pronesl vážně dospěle a začal se mnou tančit - tedy on tančil a já se mermomocí snažila udržet na nohou, jelikož mi nedal moc prostoru.

„Ty z toho máš radost?" opáčila jsem, když mě konečně pustil a já se snažila popadnout dech. „To je průser!"

Vědoucně nadzvedl pouze jedno obočí a založil si ruce na prsou. „A to prosím jaký? Ach," vzdychnul teatrálně a pak si položil dlaň na srdce, „tobě je líto, že nebudeš chovat kočičky a poníky, viď?"

„Jo, to jsi uhodl," zašklebila jsem se. „Ale ne… chápej, tam je tolik jestli a kdyby, že kdybych za každý jedno dostala dolar, je ze mě druhej Bill Gates."

„Jako třeba?"

Začala jsem vypočítávat na prstech. „Za prvé, jestli vůbec chce něco jinýho než se se mnou jenom vyspat."

Scotty kývnul. „Fajn, tohle je dobrý důvod. Ale předpokládejme, že mu o něco víc jde."

„A co to všechno okolo? Teď po něm novináři nejdou, ale jakmile se to někde proflákne, budu je mít za dveřma čtyřiadvacet hodin denně. A to nedám."

„Tys o tom přemejšlela, co?" zazubil se na mě Scotty. „Ježiš, ty jsi tak sladká."

Praštila jsem ho do ramena. „Zalez, stvůro. Nepomáháš."

Nenechal si to líbit a ta jeho medvědí pracka mi úder vrátila, takže jsem se zakymácela a málem si sedla na zadek. Ustála jsem to jenom díky tomu, že mě zachytil. „To ani nemám v úmyslu." Vypláznul na mě jazyk a já ho nestihla otitulovat jako nevychovaný děcko, protože mě s výkřikem ,Přestávka´ táhnul do kuchyně, kam jsme místo jídelního stolu narvali dvě křesla a malou televizi. To všechno jsme zdědili po Andree, protože kromě toho, že nemusíme platit nájem, dovolila nám si vzít všechno, co si s sebou k Robbiemu brát nebude… a upřímně, Robbieho byt zařizoval mistr (tedy já - kdyby to náhodou někomu nedošlo), takže nám toho zbylo na výběr víc než dost.

Takže když jsme se umazaní svalili na křesla, až zašustil tenký igelit, který jsme přes ně přehodili, a můj spolubydlící mi přihrál vychlazenou plechovku s ovocným pivem (protože ví, že to normální piju jen v opravdu výjimečně žíznivých případech), a obřadně si se mnou ťuknul, najednou se celá ta odprošťovací akce od mého milovaného staršího bratra nezdála tak děsivá.

I když moje malé, ustrašené pětileté já by se ho nejradši drželo jako klíště, posledních pár dní se mu radši klidilo z cesty. Důvodem bylo, že pan právník teď přímo vybuchoval energií čerstvě zamilovaného teenagera a trávit jakýkoliv čas v jeho přítomnosti znamenalo změnit téma hovoru na Andreu. Nechápejte mě špatně. Kdybych tu holku neměla ráda, tak se ani nepokouším těm dvěma jakkoliv pomáhat, ale ten nevychovanej spratek ve mně, co tam vždycky byl, trochu žárlil. Chtěla jsem si prostě sednout a sobecky na něj vysypat, jakej velkej problém mám, protože jsem se zabouchla do národní hokejový hvězdy. Nutně jsem potřebovala vědět, co mám dělat. Potřebovala jsem Robbieho radu.

Ale zdálo se, že si s tím budu i tentokrát muset poradit sama. A trochu jsem se bála výsledku. S tím, co momentálně cítím, stačí, aby mě Shrek ještě jednou políbil na tvář - a já přestanu racionálně myslet.

Blonďák se urputně snažil probojovat mezi moje oblíbený chlapy.

A to mě děsilo.

Vnímat jsem začala ve chvíli, kdy se rozsvítila obrazovka malé televize, a já uslyšela hlas komentátora: „To je neuvěřitelné, zdá se, že Devils dnes mají svůj den."

Jeho kolega mu okamžitě sekundoval: „Opravil bych tě, Mikeu, zdá se, že Jaromír Jágr má svůj den. Na dva góly přihrál a třetí dokonce sám vstřelil. Rangers jsou proti němu dnes naprosto bezmocní."

„Máš naprostou pravdu, Kenny," souhlasil s ním okamžitě Mike Emrick, který byl snad u každého zápasu NHL, „ten chlap je živoucí a hrající legenda."

„Těm, co přišli k obrazovkám až teď, bych rád připomněl, že New Jersey Devils vyhrávají nad newyorskými Rangers pět ku dvěma, už teď není pochyb, kdo bude vyhlášen hlavní hvězdou zápasu, ačkoliv bych si před začátkem vsadil spíš na kanonýra hostů," pronesl vážně Kenny Albert. „Ale aby nedošlo k mýlce, Ryan Oakley podává dnes také vyvážený výkon-"

Do toho Scotty vyprsknul smíchy. „Podává vyvážený výkon? To se říká tak akorát o někom, kdo sotva bruslí. Víš co… když nechtějí říct, že to dneska stojí za nic. Asi se včera u tebe moc přecpal a teď by nejradši seděl na střídačce."

Skepticky jsem na něj zamžourala. „Do toho, jak ten zlobr hraje, mi nic není."

Skoro okamžitě se mi dostalo zářivého úsměvu. „Ale do toho, co má v kalhotách, ti toho je dost, viď."

Zabořila jsem rudnoucí obličej do dlaní. „Že já ti něco vůbec říkala," zaskučela jsem. „Měla jsem zůstat ve fázi popírání jako obvykle a mohla jsem mít svatej klid!"

„A kočky," přisadil si svojí oblíbenou průpovídkou.

Chtěla jsem něco zase říct svým dlaním, ale vyrušil mě hokejistův hlas, kterého nějaký redaktor odchytil při odchodu do šaten mezi třetinami. Ztuhla jsem a můj nejlepší přítel se skácel smíchy z křesla a polil si přitom zbytkem piva svoje tričko ušpiněné od barvy.

„Ryane, jaká bude taktika na poslední třetinu?" Nervózně jsem mrkla na televizi a cítila jsem, jak se ve mně všechno sevřelo. Shrek měl zase svoji neshrekovitou podobu - byl sexy, až to bolelo. Světlé vlasy se mu lepily na čelo, kapičky potu mu stékaly po skráních, vážný a soustředěný výraz ve tváři, modré oči napumpované adrenalinem, přesto se zdánlivě ležérně opíral o svoji hokejku.

Vůbec mi to neulehčuje, sakra.

„Tři góly nejsou žádná věda, stačí zabrat a ještě máme šanci zápas otočit," pronesl optimistickou prognózu, jaká se od něj očekávala. Těžko bude házet flintu do žita… nebo do jakéhokoliv jiného obilí.

„Dneska jsi dal první gól zápasu," - a já se napůl pyšně a napůl povýšeně podívala po chechtajícím se Scottym, jako kdybych měla tendenci toho Golema v telce bránit -, „a pro Rangers to vypadalo až do konce první třetiny nadějně, jenže pak přišla smršť v podobě Jaromíra Jágra."

Oakleyho rty se prohnuly do takové té linky, která říkala not bad, jako na všech těch obrázcích s Obamou, co okupujou internet. „To vážně chceš, abych ho hodnotil? Všichni dneska vidí, jak je skvělej."

Reportér se zasmál. „Jen mě zajímalo, jestli to vidíte stejně i na newyorské střídačce."

„To si piš," zašklebilo se to monstrum, co začalo mít v mém srdci místo, „ale naším úkolem je ho na příštích dvacet minut zastavit."

„Přeju hodně štěstí, Ryane."

„Díky."

Nutno podotknout, že se jim to nepodařilo. Jen co se totiž Scotty uklidnil, měl příležitost rozřehtat se znovu. Rangers dostali ještě jednoho fíka do brány. A my se radši vrátili k malování zdí, abychom se mohli co nejdřív nastěhovat natrvalo.

***

Tak nějak jsem doufala, že se po tom fiasku s přiznáním se z těch všech citů vyspím, ale následujícího rána mi bylo vlastně ještě hůř. Měla jsem pocit, že na něj myslím neustále - a dost možná tomu tak i bylo -, a on a jeho chování tomu moc nepomáhalo.

Ten den začal totiž skoro jako každé pondělí. Já, Scotty a Tanya jsme se sešli v zadní lavici přednáškové místnosti, usrkávali jsme horkou kávu a přemýšleli, kdy by bylo nejvhodnější udělat kolaudační večírek, na který pozveme všechny naše kamarády. Jen co jsme dopili, náš vrchní gentleman od nás převzal kelímky a šel je vyhodit. Tatyana mi zrovna sdělovala, jak bude muset po Silvestru za bábuškou a děduškou do Ruska, protože pravoslavné Vánoce se slaví až sedmého ledna, když jsem si zapínala počítač a tam na mě vyskočila zpráva, která moji kamarádku utlumila na naprosté minimum.

Shrek: Chci tě vidět. Kdy máš čas?

Musela jsem se v duchu okřiknout, abych neodepsala kdykoliv. Vážně, uvědomit si - a říct nahlas -, že k němu něco cítím, bylo to nejhorší, co mě mohlo kdy potkat.

Dr. Watson: Čtvrtek? Nějak tak.

Shrek: Vyzvednu tě v pět. Nezapomeň si brusle.

Dr. Watson: Víš, asi jsem si to rozmyslela. Není to dobrej nápad.

Shrek: Nemáš brusle, nebo se bojíš?

„To je mi ale náhodička," zašeptal mi Scotty lehounce do ucha a já s výsknutím nadskočila na židli, jak jsem se lekla.

„Pitomečku," otitulovala jsem ho, „to se dělá? Špehovat druhý?"

„Nešpehuju, pouze se dívám, puso," ujistil mě klidně a zhoupnul se na stoličce.

„Špehuje, ale nikdy by to nepřiznal," podpořila mě Tanya.

„Sledování není špehování," bránil se, „navíc Vicky z toho velký tajemství nedělá."

Vyplázla jsem na něj jazyk a radši odepsala Shrekovi. Aby si moje dlouhé mlčení mylně nevyložil.

Dr. Watson: Nemít brusle ve státě, kde Blackhawks boří žebříčky, je hrdelní zločin, zlobře. A nebojím se. Jen mám strach.

Shrek: Není to to samý?

Dr. Watson: Ne.

Jeho odpověď byla stejně nekompromisní, i když se opakovala.

Shrek: Vyzvednu tě v pět.

Do čtvrtka jsem si tedy za úkol dala jedno - přesvědčit samu sebe, že moje momentální situace je přinejmenším zvládnutelná. A to, že se mi z hokejisty podlamují kolena víc než obvykle, je jen logickým vyústěním mojí slabosti.

I tak, když se Robbieho bytem rozezněl minutu před pátou zvonek, jsem se málem přerazila o krabice, do kterých jsem si balila, abych byla u dveří v co nejkratším čase.

Tolik k mému přesvědčení, že je mi totálně volnej.

Tušení, že ani já mu nejsem tak ukradená, se mi potvrdilo hned v zápětí. Už mezi dveřmi se na mě usmál tak zářivě, že jsem si chvíli myslela, že se mi to jen zdá. Znovu mě políbil na tvář a jako slušně vychovaný mladý muž (o čemž jsem stále - i přes jeho neustálou snahu mě vyvést z omylu - pochybovala) mi vzal z rukou moje stařičké brusle.

Až na pár zdvořilostních frází jsme celou cestu až k tréninkovému stadionu nepromluvili. Jako kdybychom najednou nevěděli, co chceme tomu druhému říct. Nebo naopak - věděli jsme to až moc dobře, ale formulovat něco tak neodbytného si žádalo mnohem větší odvahu, než kterou kdokoliv z nás v daném okamžiku disponoval.

Ledy roztály až na ledě.

Šněrovala jsem si brusle na střídačce, a trvalo mi to tak stonásobně delší dobu než hokejistovi, a s mírným zamračením jsem se na něj dívala. „Proč jsi tak velkej?" vypadlo ze mě najednou.

Blonďák mi pohled nechápavě oplatil. „Protože jsem tak vyrostl?" opáčil, jako kdybych se ho ptala na naprosto debilní věc.

„Ale ne," protočila jsem oči v sloup, „chci tím říct… většina útočníků není tak vysoká. Kluci s tvojí výškou hrajou beky. Aby se jich právě ti malí, co se ženou dopředu, lekli." Ve skutečnosti by byl na mě i útočník průměrné výšky dost obří, ale faktem zůstávalo, že Oakley byl proti ostatním přerostlej a každá holka by vedle něj vypadala jako hobit.

Shrek se zaksichtil. „To je taktika, chápeš? Já jsem ten, kdo děsí ty velký vzadu." A natáhl ke mně ruku, aby mi pomohl na nohy.

Okázale jsem ji ignorovala a postavila se sama. Váhavým krokem jsem došla k ledu, nad kterým Hulk svou netrpělivostí skoro levitoval, a s vysláním tiché modlitbičky ke všem svatým, aby se bruslení nezapomínalo jako jízda na kole, jsem se odvážila přijmout svůj trest smrti.

Už už jsem se chtěla radovat, že jsem se udržela, ale najednou mi nohy podklouzly a já letěla k zemi. Zavřela jsem oči v očekávání nejhoršího a nadávala si, že zítra nevydržím čtyřhodinovou přednášku sedět na bolavým zadku, když jsem si uvědomila, že mě vlastně vůbec nic nebolí…

Hrochovy ruce mě totiž zachytily právě včas. Nadzvedly mě, jako kdybych nevážila nic, a postavily mě zpátky. „Žiješ?" zeptal se mě a měl co dělat, aby udržel vážnou tvář.

„Díky," zabrblala jsem neochotně.

Znovu mi nastavil dlaň. „No tak, nemehlo, chyť se mě. Neupadneš, slibuju."

Vztekle jsem ho do ruky plácla, co nejsilněji jsem dokázala. „Já ti říkala, že je tohle špatný nápad," neodpustila jsem si, „naposledy jsem na bruslích stála na střední." Což nebyla tak úplně pravda, protože jsme se Scottym loni předváděli krasojízdu na ledové ploše v Rockeffelerově centru. Jen mi trvalo, než jsem se rozbruslila…

Shrek mě místo toho popadl za paži a donutil mě, abych se trochu sklouzla. „Když jsem hrál za juniory," dal se do vyprávění, zatímco mě jemně postrkoval a sem tam zachytával, jak jsem ztrácela rovnováhu, „byl jsem škvrně. Nevyrostl jsem jako ostatní. Tak mě strčili dopředu. Jenže, jak roky postupovaly, začal jsem se vytahovat a vytahovat-"

„A vytahuješ se furt," skočila jsem mu do řeči.

„Jo, ale jinak," zašklebil se. „A i když jsem pak vyrostl, už mě nikdo nepřeučoval, chápeš? Na co, když jsem tak boží."

„Ale v neděli jste prohráli," připomněla jsem mu drze.

„Stane se." Následně na to pokrčil rameny a pustil mě, což jsem nečekala, takže jsem okamžitě ztratila balanc a za zběsilého mávání rukama se chytla první stabilní věci, která byla v dosahu. A nedopadlo to dobře.

Sletěl na zem jako první a já sletěla na něj.

Jako v těch romantickejch filmech, kdy jsou tyhle blbý náhody na denním pořádku. Okamžitě jsem se z něj odkulila na led do dostatečné vzdálenosti a celá rudá mumlala jedno promiň za druhým. Zapřela jsem se rukama o tu studenou, tvrdou věc pode mnou a radši se zvedla, abych odklouzala do větší vzdálenosti.

Byl u mě skoro okamžitě, protože jsem zapomněla, že on bruslí líp, než chodí, a usmál se na mě. „Pamatuješ? Randění není špatná věc," odkazoval se na svoje slova ze sobotního odpoledne.

„To nic nemění na tom, že mě na led už nikdy nedostaneš," zavrčela jsem.

„Ale no tak, vždyť na tom není nic těžkého, koukej." A začal mi ukazovat, že to není žádná věda, div nevystřihl čtvernýho toeloopa. „Jen to zkus," vybízel mě, oči najednou stejně nadšené, jako když dával rozhovor mezi třetinami.

Zakousla jsem se a s jeho drobnou pomocí jsem za hodinku padala minimálně. Dokonce mě to začínalo bavit, což bych mu nepřiznala, a možná dobře, že mě začaly zábst prsty na rukou a kalhoty se na mě od těch častých pádů začaly nepříjemně lepit. Byl nejvyšší čas naše další rande odpískat a já si v duchu slibovala, že pokud bude nějaké další, musí být rozhodně ve větším teple.

S úlevným vydechnutím jsem dopadla na lavičku a úsměv mi z tváře postupně mizel, protože jsem se za boha nemohla dostat z bruslí. Nevěděla jsem, jestli si mám připadat trapně, když jsem si nebyla schopná zkřehlými prsty rozvázat uzle na tkaničkách. Shrek se pobaveně zaculil, klekl si a pomohl mi. Šikovně svázal jednoduchou kličkou brusle k sobě, pořád na kolenou, i když při jeho výšce a mohutnosti to skoro vypadalo, jako kdyby seděl naproti mně.

A pak jeho horké, velké dlaně chytly ty moje, aby mě zahřál.

Srdce se mi prudce rozbušilo, měla jsem pocit, jako kdyby mi po páteři někdo přejel něčím rozžhaveným, a já věděla, že jsem ztracená. Modré oči, tak bezelstně a mile mi opětující pohled, ty oči, kterým jsem propadla v ten moment, co do mě nevybíravě strčil a neomluvil se, mi daly naději, že možná to cítí jako já.

Jistě, mohla být falešná, ale tomu jsem nechtěla věřit.

Moje tváře už určitě dávno zalila červená, tak jsem sebrala poslední zbytky vědomí a chtěla se mu vymanit. Nenechal mě a já v duchu zaplesala - za což bych se měla okřiknout, ale ten generál, co by to dokázal, se vypařil.

„Počkej," šeptl a… a…

… naklonil se ke mně, až jsme se téměř dotýkali nosy a já přestávala dýchat.

Jeho rty se těch mých dotkly hned nato. Nejdřív jsem je skoro necítila. Možná jsem ani nedoufala, že to doopravdy udělal, a možná se i on bál, jak zareaguju. Ale když jsem se neodtahovala, tlak se nepatrně zvýšil.

V ten okamžik, co mi spadla víčka a já mu polibek oplatila, se moje ruce naprosto přirozeně omotaly kolem jeho krku a všechno kolem mě příjemně zčernalo, když si mě jeho paže přitiskly k sobě. Právě v tu chvíli okolí přestalo existovat. Dokázala jsem vnímat jen jeho - to, jak jsem správně malá v jeho náruči, jak vůně jeho šampónu omamuje moje smysly, jak měkké jsou jeho rty a… jak chutná.

Srdce mi mlátilo do hrudníku jako šílené a v uších mi hučelo.

A když jsme ten naléhavý polibek ukončili a já lapla po dechu, protože se mi rapidně nedostávalo kyslíku v plicích, myslela jsem, že mě asi klepne. „Zatraceně, Ryane," zasípala jsem.

Opřel si čelo o to moje a tiše, a taky trochu s obtížemi, se rozesmál. „Řeklas mi jménem," upozornil mě vesele.

„Vidíš, co mi děláš," utrhla jsem se na něj, ale že bych se měla k tomu, abych se pokusila od něj odtáhnout, to se říct nedalo. „Důležitá otázka…" zafuněla jsem, „… jsi nalitej?"

Světlé obočí se svraštilo nad tou otázkou. „Ne, proč?"

Tentokrát jsem to byla já, kdo se na něj usmál. „Jen tak," odpověděla jsem a poprvé se rozhodla, že nebudu kazit tuhle pěknou chvíli a infarkťák si zopakuju ještě jednou. Moje teorie o přímé úměře totiž fungovala do posledního puntíku. Čím víc jsem chtěla zjistit, jak skvělé to s ním bude, tím víc jsem ho chtěla políbit znovu. A nebylo nic jednoduššího než to udělat.

„Aha," zamumlal mi vědoucně do rtů, když mu došlo, že jsem narážela na onu hladinku v krvi, která v nás byla poměrně vysoko, když jsme se nechali unést poprvé.

A tam někde, u ledové plochy, v hokejistově náruči a v zajetí jeho rtů, se z onoho asi stalo zcela určitě definitivně.

Chci se Vám nejprve omluvit, že další díl tolik trval, ale jsem uvězněná mezi koncem semestru a častými směnami v práci, takže jsem psala v každé možné volné chvilce; alespoň je kapitola pořádná. =) A budu se snažit frekvenci psaní zvýšit. =)

A taky Vám hrozně moc děkuju za hlasy v povídce měsíce, které mě opět vynesly na příčku nejvyšší - ohromně si toho vážím, není nic krásnějšího, než od Vás dostat vědět, že moje práce není zbytečná. Jsem vděčná za Vaši zpětnou vazbu, děkuju! =) 

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 21: