OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 23

30.12.2014 (19:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2545×

23.

Ryan

Existují dny, kdy se hned po probuzení cítíte pod psa a nemáte chuť vystrčit byť jen špičku nosu zpod peřiny. A pak jsou tu ty, kdy se už od první chvíle nového rána cítíte skvěle. Za svůj život jsem si zvyknul, že i ty sebelepší momenty se mohou během pár minut, dokonce i během vteřiny, změnit a scénářem se podobat thrilleru s oscarovým oceněním.  A to všechno jsem měl ověřené z čistě hokejového hlediska - jakmile nehrajete naplno šedesát minut, každá nepozornost, každý výpadek v koncentraci je po právu potrestán. Gólem, faulem, vyloučením…

Přesně tohle mi vytanulo na mysli, když jsem seděl v čekárně na pohotovosti a poslouchal to otravné žvanění vedle sebe. Nejhorší na tom všem bylo, že měl pravdu, a já si mohl v mysli jen nadávat, jakej jsem korunovanej debil. I ten zlobr z pohádky byl bystřejší než já.

„Já jsem takovej vůl," zahuhlal jsem si pro sebe.

Dostalo se mi bryskní odpovědi: „Jsem rád, že poukazuješ na fakta."

Dalo mi práci tu uštěpačnou výtku ignorovat, ale nakonec jsem si všechno nechal pro sebe, protože jsem neměl žádné právo se čímkoliv bránit. Vrátilo mě to k úvahám, jak dnešní den hezky začal a jak skončil.

Lítal jsem po bytě a jako o překot jsem si balil, protože mi odpoledne letělo letadlo do Londýna a já všechno nechal typicky na poslední chvíli. Měl jsem puštěné rádio, ve kterém se hrály koledy, a ačkoliv veškeré vánoční zpěvy za normálních okolností zdařile ignoruju, byl jsem v tu chvíli šťastnej, že jsem se odhodlal je - značně falešně, jak musím podotknout -, doprovodit.

Krátce po osmé se bytem rozezněl zvonek, tudíž jsem svého uměleckého vystoupení raději zanechal a spěchal otevřít. To, co mě na prahu čekalo, mi moji už tak dobrou náladu zvedlo nejméně stonásobně.

Cítil jsem, jak se mi samovolně stáčejí koutky úst do úsměvu. Zatoužil jsem ji políbit, a nenapadl mě důvod, proč bych to nemohl udělat, takže jsem se k ní naklonil a -

Její dlaně mě prudce strčily do hrudníku, aby se vzdálenost mezi námi dvěma zase zvětšila.

„Ty jsi takovej ubožák, Oakley!" ucedila rozzlobeně a já si teprve teď všiml, že se celá třese.

Co se to sakra děje?

„Vyhrál jsi, jsi spokojenej?" pokračovala úsečně. „Přímo mistrovsky. Jen tak vzít něčí srdce a rozlámat ho na tisíc kousků. Já si vážně začala myslet, že jsi fajn. Že to, co se mezi námi dělo, něco znamenalo. Ach Bože, já jsem tak pitomá!"

„Vicky, co to-"

„Nepřerušuj mě," zvýšila na mě hlas a oči se jí zaleskly. „Strč si všechny svoje výmluvy někam, já o ně nestojím. Jsi přesně takovej, jako jsem si na začátku myslela. Nafoukanej, sebestřednej parchant, co se neumí ani omluvit. Tohle všechno to jenom dokazuje. Výhra je tvoje. Je mi mizerně, to sis přece celou tu dobu přál, ne? Potřásla bych ti rukou, protože bych na nic takovýho nikdy nepřišla, ale chci odtud vypadnout co nejdřív."

Fascinovaně, naprosto neschopen slova jsem se díval, jak jí po tváři začínají stékat slzy. Nerozuměl jsem ničemu, co říkala, ale nestihl jsem se zeptat. Vzala za kliku, naposledy se na mě podívala a řekla: „Gratuluju, mizero." A pak s ohlušující ránou dveře mezi námi zabouchla.

Jako kdyby mi ta perda vrátila mozek do chodu, protože mi netrvalo ani setinu sekundy dát si dvě a dvě dohromady. Mohl jsem v tu chvíli poslat Patricka ke všem čertům, ale mohl jsem si za to sám, protože jsem mu tohle všechno nakecal a podcenil jsem jeho smysl pro čest.

Rozrazil jsem dveře.

„Vicky!" ječel jsem a sbíhal schody nejmíň po pěti. „Zatraceně, Victorie, počkej!" řval jsem, až jsem zburcoval polovinu domu, ale nějak mi to bylo jedno. Tenhle strašlivej omyl jsem jí musel vysvětlit. Měla pravdu - jsem idiot. Ale idiot, co jí ublížit nikdy nechtěl.

Když jsem vyběhl před barák a nohy v ponožkách se zaryly do sněhové nadílky, mráz mě ochromil, a já jen nešťastně sledoval zadní světla taxíku na konci ulice, cejtil jsem se jako ten největší blbec na světě. „VIC!" křiknul jsem ještě naprosto zbytečně a žluté auto se mi ztratilo z dohledu.

„Do hajzlu," zaskučel jsem a zase si dal pár pater k sobě do bytu, protože běhat ve fuseklích po zmrzlým New Yorku by mě akorát zpomalovalo. Hodil jsem je někam na chodbu, bosýma nohama se narval do bot, strhnul bundu z věšáku tak, až jsem ho urval, pak si nacpal klíče do kapsy kalhot a s ránou za sebou třísknul dveřma.

Sousedi si dneska užijou fakt dobrý divadlo. Jestli tohle na mě nikdo nepráskne, koupím jim všem dárkový koše.

Na ulici jsem zběsile mával na svůj odvoz, a když jsem dopadl na zadní sedadlo, řekl jsem Vickiinu adresu příliš rychle, takže se na mě taxikář zmateně podíval do zpětného zrcátka. „Roh Páté Avenue a Washingtonského parku," zopakoval jsem netrpělivě.

Vydoloval jsem z kapsy kalhot mobil a roztřeseným rukama začal vytáčet její číslo. No tak, ženská, zvedni mi to. Já tě zbožňuju, zatraceně.

A neměl jsem štěstí, přivítala mě hlasová schránka. „Ahoj, tady Vicky. Zřejmě právě zachraňuju svět, takže nemůžu k telefonu. Buď zavolejte Batmanovi, nebo zanechte zprávu po zaznění tónu."

„Victorie, kruci, zvedni mi to, tohle je špatně… musíš mě vyslechnout," vychrlil jsem po tom otravném pípnutí a neuvědomil si, že ji ze zoufalství oslovuju celým jménem. Kdybych to kardinálně nezvoral, zaobíral bych se tím, že to zní sexy a šeptal bych jí to, kdyby se ke mně tiskla jako na našem posledním rande…

Taxikář dostal pořádné dýško, protože jsem neměl čas z kapes dolovat nějakou menší sumu, a tak mu narval rovnou dvacet babek, že mi ze samý radosti popřál krásný Vánoce, ale ty mě najednou absolutně nezajímaly. Oddusal jsem všech šest pater, protože bych ve výtahu umřel tím, jak pomalu by jel, a začal jsem bušit na její dveře jako magor.

Konečně se otevřely. „Vicky, já-" začal jsem a zarazil se, protože přede mnou vůbec nestála ona. Vysoká žena se zrzavými vlasy, za kterou bych se jindy nejspíš otočil, se na mě usmála. „Vy nejste Vicky," vypadlo ze mě.

„Očividně ne," odvětila. „Je mi líto, ale Vicky už tady nebydlí."

Zíral jsem na ni s otevřenou pusou. „Co prosím? Jakže? Kdy?" koktal jsem. „Ale já jí musím říct něco hrozně důležitýho. A to počkat nemůže. Protože… jsem to podělal, jasný? A ona musí znát pravdu."

Konejšivě mi položila ruku na paži. „To je v pořádku, dám vám její adresu, když to tolik spěchá. Dům číslo pět, Sto jedenáctá ulice, snad vám to pomůže."

„Díky, máte to u mě," křečovitě jsem jí úsměv oplatil a už jsem couval ke schodům. Neměl jsem času nazbyt. Ať byla tahle zrzka kdokoliv, snad mě nasměrovala správně. Budu jí muset později ještě jednou poděkovat.

Cesta skoro přes celý Manhattan nahoru do Morningside Heights trvala snad celou věčnost. Asi milionkrát jsem se Vic pokoušel dovolat, ale pokaždé mi to spadlo do hlasové schránky. Upřímně, kdybych měl číslo na Batmana, brnknul bych mu okamžitě.

Když žluté auto zastavilo na rohu dvou ulic, zase jsem se rozeběhl. K domu číslo pět to nebylo tak daleko, problémem bylo, že jsem netušil, ve kterých dveřích Vicky bydlí. Zastavil jsem se u schránek a asi tři vteřiny zkoumal, jestli by mi nedokázaly napovědět, ale její jméno nikde nebylo. Nezbývalo mi tedy, než to vzít od dveří s číslovkou jedna, a doufat, že se jí dopátrám.

Zmáčkl jsem zvonek a netrpělivě podupával.

Mezi futry se objevil asi dvanáctiletý kluk. „Přejete si, pane?" zeptal se mě a trochu podezřívavě si mě prohlížel.

„Nebydlí tu Vicky?" odpověděl jsem otázkou.

„Ne."

„Aha," pokrčil jsem rameny, „děkuju. Ahoj."

„Nashledanou," zamumlal a já už se otáčel, když se ozval znovu, „nejste náhodou sedmnáctka?"

„Jo, tak trochu. Za ten poslední zápas se omlouvám, byli prostě lepší," plácal jsem a toužil se vypařit.

„Tatííííí!" zaječelo to dítě přede mnou. „Je tu pan Oakley! Pojď séééém!"

Muž, ne o moc větší než jeho syn, s ustupujícími vlasy a brýlemi, se objevil skoro hned za svou ratolestí. „Ryane, to je snad vánoční zázrak, co tu děláte?" vychrlil na mě a už mi cpal ruku, se kterou jsem mu, chtě nechtě, musel potřást.

„Potřebuju něco svému kamarádovi a zapomněl jsem, v jakém bytě bydlí, přeju hezké Vánoce," řekl jsem skoro bez nádechu, obětoval druhý byt v přízemí a radši vyběhl schody. Bohužel s každými dalšími otevřenými dveřmi jsem ztrácel naději, že jsem vůbec na správném místě.

Ve čtvrtém patře jsem zazvonil na dveře se jmenovkou O´Connorová, což mi napovídalo, že mi zřejmě přijde otevřít Irka, ale místo ní se tam objevil muž tak v mém věku.            

Tentokrát jsem nestihl vydat ani hlásku. Ani nijak jinak zareagovat.

Dostal jsem takovou pecku do obličeje, že jsem měl pocit, jako kdyby mi místo nosu udělal díru skrz hlavu. Podivně to křuplo a já bezděčně zařval, jak to zabolelo. Připlácl jsem si dlaň tam, kde jsem tušil nos, nebo alespoň to, co z něj zbylo, protože jsem cítil, jak mi krev tryská mezi prsty, a druhou v obraně natáhl před sebe, protože ten chlápek se napřahoval k další ráně, kterou mě nejspíš chtěl dorazit.

„Hej, hej, HEJ!" křičel jsem. „To stačí!"

„Za to, co jsi Vicky provedl, by sis zasloužil víc," procedil skrz zuby.

„Já jí nechtěl ublížit! Musím jí to vysvětlit. Lhal jsem Patrickovi, jasný? Jsem do ní blázen, přísahám! Zatraceně přísahám, na cokoliv chceš," sypal jsem ze sebe další slova.

Napjatá pěst naproti mně se pomalu uvolnila. „Ty jsi do ní zamilovanej," konstatoval, a kdyby mě tolik nebolel frňák, protočil bych oči ke stropu, že komentoval tak samozřejmou věc, ale bál jsem se, že i sebemenší pohyb by mě donutil znovu řvát. Bolelo to jako čert, ten chlap měl páru. „Já to věděl," řekl klidně a ustoupil ze dveří, „chceš jít dál?"

„Vicky je-" začal jsem, ale to už on záporně kroutil hlavou.

„Touhle dobou už sedí v letadle do Indiany, jela na letiště hned, co jsem ji naložil do taxíku. Ačkoliv se očividně stavila u tebe, i když mi tvrdila, že jsi jí volnej a v životě s tebou už nepromluví." Zdálo se mi to, nebo se usmál? Asi se mi začaly dělat mžitky před očima. Zavedl mě do kuchyně, kde mi pokynul, abych se posadil, a pak z ledničky vytáhl formičky na led, ze kterých jednou dobře mířenou ranou vyklepl kostky do utěrky, a tu mi podal. S díky jsem si to od něj vzal a přitiskl si to na obličej.

„To jsi boxer, nebo co?" sykl jsem.

„Ne, hraju baseball," ozřejmil mi.

„Odpal máš dobrej," usoudil jsem. Můj nos to totiž ve zdraví rozhodně nepřežil. Děkoval jsem všem svatejm, že jsem nedostal ještě jednu, to bych ho stopro musel hledat někde v přízemí. Pátravě jsem se na útočníka zadíval a nějak mi začalo docházet, s kým mám tu čest. „Vic s tebou bydlí?" vypálil jsem na něj otázku ostřeji, než jsem zamýšlel.

Pobaveně si odfrkl a založil si ruce na prsou. „Idiot a k tomu zbytečně žárlí," ušklíbl se. „Můžu tě uklidnit, Shreku. Ode mě se nemáš čeho bát."

„Ale vážně?" parodoval jsem jeho tón tak usilovně, až mi málem ten můj rypák upadl.

„Budeš si muset zvykat," tmavé oči mě nepříjemně sežehly, „že nebudeš jediný muž v jejím životě. A než tu začneš vymýšlet konspirační teorie, jsem její nejlepší přítel."

Nic jsem na to neřekl a jen na něj nepřátelsky zíral.

Povzdechl si, jako kdybych byl nějakej malej spratek. „O dívky v tomhle směru nejevím zájem, rozumíme si? Nikde to nerozhlašuju, ale dokud to nebudeš vědět a v mysli mě popravovat na deset tisíc způsobů, asi se nikam neposuneme, že?"

„Ty jsi…" nechal jsem tu větu nedokončenou a překvapeně si ho měřil, protože tohle by mě nenapadlo ani za milion let.

„Ano."

„Ježiš, já jsem fakt kretén," zahučel jsem.

„Omluva se přijímá, ale je vidět, že říkat promiň ti nejde. Vic měla pravdu," zakřenil se na mě a strčil přede mě ruku. „Scott."

„Ryan," představil jsem se a pravicí mu potřásl.

„Ten nos mě mrzí, ale zasloužil sis to," pokračoval a jeho upřímnost mě nepřestávala fascinovat. A možná mě začínala trochu štvát. „Co kdybys mi řekl, proč jsi tady, zatímco pojedeme do nemocnice? Bude lepší, když se na to podívá někdo, kdo tomu rozumí, a tobě nezůstane ta skoba tak nakřivo."

Jo, upřímnej až to bolí. To jsem zas na někoho narazil.

Skončit na pohotovosti s tou neotravnější osobou pod sluncem jsem neměl vůbec v plánu. A i přes to všechno, co jsem se o něm dozvěděl, jsem nepřestával žárlit. I když mi tvrdil, že bych neměl, viděl jsem i to, co by viděl slepej. Říct, že jsem mu nevěřil nos mezi očima, se v mojí situaci asi zrovna nehodilo…

To žvanící stvoření jsem vypnul v momentě, kdy si pro mě přišla sestra, aby mi sdělila, že rentgen ukázal nalomenej chobot a že mi to doktor musí zafixovat. Když jsem si vyslechl, že bych na trénincích, jak můj rádoby manažer Scott pohotově vymyslel, měl dávat větší pozor a že za tři dny mám přijít na kontrolu, protože kůstky srůstají hrozně rychle, doufal jsem, že až vyjdu z ordinace, ten chlap už tam nebude, ale mýlil jsem se.

Stál u zdi, ruce ležérně v kapsách a pobaveně se na mě šklebil. Prstem jsem ukázal na tu hromadu náplastí, co mi držely obličej pohromadě. „Za tohle díky, Rambo."

„Není zač," odpověděl vesele.

„No," chtělo se mi zafunět, ale jen co jsem začal, hodně rychle jsem to vzdal, protože se mi mohla rozskočit hlava, „letadlo domů mi právě uletělo, Vicky je v trapu a nechce se mnou mluvit, asi by se mi hodila sklenka něčeho ostřejšího."

„Zveš mě?" opáčil, a když jsem poraženě kývnul, jen co jsem prohledal kapsy a zjistil, že mi ještě něco zbylo, tak se rázně rozešel ke vchodu. „Shrek a Oslík na cestě za dobrodružstvím, to je pecka."

A já si říkal, kde jsem přišel k tý definici otravnosti… blbá pohádka. Dohnal jsem ho. „Jsi s tím nějak zvlášť v pohodě," vyhrkl jsem.

„No, na hubu už jsi dostal, teď bys měl mít šanci to všechno napravit," zazubil se.

A tak jsem něco nesrozumitelného zavrčel a jazyk se mi rozvázal až po druhé sklence pravé, nefalšované irské whisky v jednom podniku nedaleko. Seděli jsme vedle sebe u baru, upíjeli a zjistili, že si máme co říct. „Já jsem šmejd," sděloval jsem mu lítostivě asi už po sto padesáté, „jen jsem nechtěl, aby se do toho Jeníček pletl."

„Lhát se nemá," poučoval mě přechytrale, ale já už konečně pochopil, kdy si ze mě dělá legraci, zasmál jsem se tomu a pak se musel chytit za čenich, protože mě zase zabolel. Dobře mi tak.

„Je pro tebe dost důležitá, co?" zeptal jsem se ho škytavě, a ten pocit závisti, že mu dává přednost přede mnou, se poprvé vytrácel.

Zvednul skleničku, jako kdyby chtěl pronést přípitek. „Vždycky mě brala takového, jaký jsem. Nikdy se na nic nezeptala, nikdy nic neřešila. Je jako sestra, kterou jsem nikdy neměl. Vic je láska mého života, ale jsem ochoten se s tebou o ni podělit," mrknul na mě, „pokud ji ale ještě někdy zraníš, zabiju tě."

„To zní fér," souhlasil jsem. „Pokud mě bude chtít vůbec někdy vidět."

Scott se na mě zkoumavě zadíval. „Jsi správnej chlap, Shreku. A proto ti pomůžu."

Mávnul jsem na číšníka, aby nám donesl další rundu. Přišlo mi, že jsem právě sehnal kontakt na Batmana, a to se muselo oslavit.

Chci Vám všem poděkovat za tu úžasnou podporu, kterou jste mi během tohohle roku projevili - a budu samozřejmě moc ráda, když se ozve kdokoliv z Vás, kdo čte. Jste opravdu báječní čtenáři a já jsem za to neskonale vděčná. Dovolte mi, abych Vám do nového roku 2015 popřála jen to nejlepší, hodně zdraví, lásky a chvil strávených s těmi, které máte rádi. 

A že občas zaskočíte za mnou a za Scottym si na chvíli odpočinout. ;-) Tak na Vás! =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 23: