OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 25

14.02.2015 (17:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2533×

25.

Vicky

Chytrému napověz, hloupého trkni.

A u mě bylo potřeba přímo beranidlo.

Z Chicaga domů to trvalo tři hodiny čisté jízdy, a ačkoliv bylo už hluboce po půlnoci a Scottyho hlava mi spočívala na rameni, zatímco tiše spal, a ani Ryan Tedder, který v rádiu místo dolarů počítal hvězdy, ho neprobudil, já se na ty skutečné dívala přilepená na ledové okýnko a usmívala se tolik, že už mě bolela pusa, ale prostě jsem nemohla přestat.

„Co s tím máte společného vy dva?" napadlo mě zeptat se těch hrdliček na předních sedadlech. Najednou mi totiž přišlo krajně podezřelé, jak klidně mě Robin ujišťoval, že to bude všechno v nejlepším pořádku. Posledně chtěl toho kluka - co jsem mu dokonce dala kopačky já sama -, i tak pověsit za palce do průvanu a párkrát si do něj kopnout, že si vůbec dovolil mě něčím rozzlobit. Upřímně, jeho dcera to bude mít jednou děsně těžký.

Můj bratr se tím dotazem nenechal vůbec vyvést z míry a plynule nahodil blinkr, aby přejel do rychlejšího pruhu. Jeho zelené oči se na pár vteřin objevily ve zpětném zrcátku, kde se se mnou setkal pohledem, a když mi odpovídal, nehnul ani brvou. „Byli jsme požádáni o pomoc. Tak jsme na to kývli. Tvůj úsměv je dostačující, sestřičko. Víc nepotřebuju."

Scotty ze spaní zamlaskal a pokusil se mi zavrtat do paže, protože mě považoval za polštář. „Žádná přednáška, Robbie?" zajímala jsem se trochu drze a kreslila na hřbet ruky svému nejlepšímu příteli obrázky.

Předstírala jsem, že jsem neslyšela, jak se Andrea snaží zadusit smích, když se pan řidič zatvářil, jako kdyby spolknul citron. „Jsi dospělá," řekl jednoduše, „a po tom, co jsem se přesvědčil sám, že mě musíš kopnout, abych viděl očividné, nemám právo ti v něčem radit." Své budoucí ženě věnoval láskyplný úsměv a na mě se pak zase v odrazu zamračil. „Ale vyhni se hloupostem, Vicky. Na to už jsi vážně moc velká."

„Provedu, šéfe," zazubila jsem se a rozhodla se, že se ve Shrekově plánu radši nebudu (alespoň prozatím) víc pitvat. Jeli v tom všichni, netoužila jsem vědět, jak snadno mě prodali. A proto jsem se radši nechala opájet představou blonďáka v růžový čepici, jak mě tiskne v náručí.

Žaludek se mi zase sevřel tou příjemnou nervozitou, opět se mi tam třepotali motýli, abych to vystihla knižně. Což znělo docela ulítle. Proč zrovna tenhle druh hmyzu? Teda kvůli křídlům, jasně, ale viděli jste někdy motýla zblízka? Některý vypadají jako kobylky s přilepenou parádou, některý jako chlupatý housenky, co jim narostly letky. Nic, co by bylo moc pěknýho, pokud nejste zapálenej biolog. Existuje přece spousta roztomilejších věcí.

Ale je fakt, že malá lvíčátka nebo tygřátka by vám do břicha nikdo nenarval.

A pokud jo, silně pochybuju, že byste z toho byli odvázaní.

Tak jako tak vždycky následně přijde moment vystřízlivění. Někdy to bývá ta chvíle, kdy vám Scotty drží vlasy, když zvracíte, protože jste měli moc drinků s deštníčkama - a všechny vám chutnaly, takže jich muselo být zákonitě co nejvíc.  Ale to se stalo jen jednou v životě, přísahám. Slavili jsme Robbieho třicítku, tenhle mezník se musel vyznamenat, i když mi bylo druhej den dost příšerně.

No, a někdy vám dojde, že ať máte růžovou čepici sebevíc růžovou, svět takovej bejt nemusí.

Vyděsili jste se? Dobře děláte. Já totiž následujícího rána prožila menší infarkt.

U snídaně, kdy jsem v teplém pyžamu a chlupatých ponožkách srkala u stolu horké kakao a osočovala svou spřízněnou duši z toho, že mi poslintal mikinu, když si ze mě udělal v autě postel, nic nenasvědčovalo tomu, že mě nějakej protivnej, zlomyslnej cherub z toho malýho, zamilovanýho, shrekovitýho obláčku strčí, abych si namlela čumák.

Trvalo to přesně třináct minut a deset vteřin, než se mi rozezvonil mobil. Nestihla jsem si ho skoro ani připlácnout k uchu, když se z něj ozval jekot. Jelikož nejsem fyzik, netuším, kolik decibelů bylo nutných, aby byl překročen práh bolesti, ale dle mého skromného odhadu se k němu osoba na druhém konci přinejmenším přiblížila.

„Bože moj, bože moj," brebentila rusky, „já nje verju. Já što nepanimaju."

„Tanyo, uklidni se, víš, že ti nerozumím," protočila jsem oči v sloup, „anglicky by to nešlo, prosím?"

„Ach. Můj. Bo-že," odslabikovala, jako kdybych měla IQ menší než akvarijní rybka, „já tomu nevěřím. Dívám se na to a nevěřím tomu. Nerozumím tomu. Myslela jsem… Doprdele, Victorie, Ryan je ten nejlepší chlap na světě!"

Pýcha, že se ten nejlepší chlap včera vyznával mně, byla zabita hned v zárodku, protože mi nepřišlo fér dělat urychlené závěry, když se známe tak krátce. Romantická gesta nejsou všechno. Třeba je to děsněj bordelář, nebo v soukromí uctívá keltský bohy (a cokoliv dalšího, co má bujná fantazie dokáže vymyslet), mohl by koneckonců i sbírat pokémony, takže jsem byla v komentování blonďákova včerejšího výstupu trochu zdrženlivější. „Scotty je ten nejlepší chlap na světě," opravila jsem ji, čímž jsem si vysloužila kopnutí do holeně a následný zářivý úsměv.

Jako malej parchant, co, Batmane?

Vycenila jsem na svého snídaňového společníka zuby a věnovala se naší kamarádce, která byla přes půlku zeměkoule vzdálená, takže se s námi nemohla přežírat a válet se u filmů. „Dej mu za mě pusu," sdělovala mi zrovna, „ale… sakra… jsou toho plný servery! Už jen čekám, až mi to tu zablokujou, páč si to pouštím dokola jako-"

„Počkej, cože?" vyjekla jsem a tím ji přerušila.

„Pouštím si to dokola," zopakovala trpělivě, „je to lepší než PS: Miluju tě, tam jsem brečela už od první minuty. Tady se jen rozplývám, jak-"

„Na to jsem se neptala!" zvýšila jsem hlas a znělo to, jako kdyby někdo kočku tahal za ocas. Vysoko a bolestně. „Chceš mi říct, že sedíš kousek od Moskvy - a ne, nesnaž se mi vysvětlovat, kde přesně jsi, protože znám jenom tohle město -, a ze Sibiře se díváš na to, jak mě včera Shrek rozložil před dvaceti tisícema lidma?"

A jelikož zákon schválnosti funguje, aneb jak Murphy řekl: ,Cokoliv se může pokazit, to se pokazí´, můj bratr se vrátil z ranní procházky (já vzhledem ke stupni rozrušení spolkla poznámku o venčení) a pod nos mi bylo naservírováno pár výtisků z dnešních novin.

Stačilo mi k prolítnutí titulků jen pár vteřin, než se mi zvednul žaludek. V rychlosti jsem hovor ze zamrzlého Ruska ukončila a musela si dát hlavu mezi kolena, abych se uklidnila. Zhluboka dýchat. To prý pomáhá.

Nebylo to zlý.

Nebylo, vážně, jen jsem… nějak mi nedošlo, že jsme tam včera nebyli sami. Teď se mi ta rybička chechtala, protože tý by to zaručeně docvaklo. Silně jsem najednou pochybovala, že jsem z nás dvou já ta chytřejší. Pevně jsem doufala, že mě omlouvají moje hormony, kterým to bylo totálně fuk, a jediný, co si dokázaly představit, byly Oakleyho ruce všude tam, kde jsem měla pyžamo. Sorry, Íáčku, tvoje majitelka je zabouchnutý prase.

Zřejmě bych se měla omluvit i prasátku, že beru jeho jméno nadarmo…

Když se mi přestalo dělat nevolno, vzala jsem do rukou konečně telefon. Uklidnit mě totiž v tomhle případě mohla jen jedna jediná osoba. A tentokrát to nebyl ani Scotty, ani Robbie, protože tohle se výjimečně točilo kolem zlobra. Asi si budu muset zvykat na to, že v mém životě se objeví události, co se budou týkat pouze jeho.

Dr. Watson: Viděl jsi dnešní noviny?

A internet. A televizi. A určitě i v rádiu nás rozebírají.

Shrek: Nenapadá mě nic lepšího, než ti napsat promiň.

Shrek: Je to zlý?

Dr. Watson: Mohlo by to bejt horší. Kdyby můj obličej byl rozmázlej přes celou rubriku sportu.

To byla jediná výhoda. Byla jsem jedna velká neznámá. Všichni znali jen moje jméno, ale nikdo netušil, kdo se za ním skrývá. Navíc šance, že by se to dozvěděli, byla stejně mizivá, jako to, že bude Barack Obama potřetí zvolen prezidentem Spojených států. Každý, kdo o tom věděl, byl se mnou v místnosti nebo vařil k obědu boršč. A Patrick po tom všem bude držet jazyk za zuby.

Shrek: Máš pravdu, všichni by mi záviděli. A závist je špatná věc.

Dr. Watson: Nelichoť mi, nejde ti to.

Dřív, než jsem se stačila pochválit za tu odpověď, zaslechla jsem Scotta, jak se mému bratrovi svěřuje: „Koukni, jak blbě se usmívá."

Shrek: Ale jde. A ty to moc dobře víš.

Ach, pán je arogantní! No, počkej-

Shrek: Kdy se vracíš do NYC?

Dr. Watson: Až na začátku ledna. Proč?

Jasně, že vím proč. Ale co netuším, je, proč se chovám jako poblázněná puberťačka, co chce mít všechno černé na bílém. Teda, modré na bílém, když uvážíme vzhled aplikace. Kupodivu mě hokejista na druhé straně dokázal překvapit i tak. Žádné pozvání na rande se totiž nekonalo.

Shrek: To je dobře. Budou mi teď v patách a nechci, aby sledovali i tebe. O paní Columbové se taky nepsaly stohy.

Dr. Watson: Uniká ti naprosto základní předpoklad, Shreku.

Shrek: A jakej?

Dr. Watson: To bys nejdřív musel bejt děsně chytrej detektiv.

Shrek: A kdo říká, že nejsem?

Dr. Watson: Když pominu tvůj "intelekt", máš obnošenej baloňák?

Shrek: Ne.

Dr. Watson: Auto, co skoro nejede?

Shrek: Hm, ne.

Dr. Watson: A kouříš doutníky?

Shrek: Třicet denně.

Dr. Watson: Tak vidíš.

Shrek: To nic nemění na tom, že mám pro tebe konečně přezdívku, paní Columbová.

Dr. Watson: Za tohle skončíš v pekle.

Shrek: Můj kotel je i tvůj kotel.

Shrek: Těším se na tebe.

Shrek: A to myslím naprosto vážně.

Shrek: Vicky?

„Co zíráte?" obořila jsem se na své dva nejoblíbenější muže planety a ignorovala, že se mi posmívají jako malí haranti.

„Jsi tolik roztomilá," křenil se Scotty a pak se zakuckal, protože na něj přišel další záchvat smíchu zrovna, když upíjel kakao.

Upřímně, dospělá žena nechce slyšet, že je roztomilá, nebo rozkošná. Chce slyšet, že je sexy, smyslná a žádostivá. Ale vysvětlovat to někomu, kdo vás vídá v pyžamu s tím přihlouplým oslíkem z Medvídka Pú, je jako byste hrách na stěnu házeli.

A tak jsem frackovitě našpulila rty, abych dala najevo, co si o tom všem myslím a odepsala.

Dr. Watson: Já na tebe taky.

***

Kdyby se mě někdo za padesát let zeptal, co se v mojí mysli odehrávalo během těch pár dní, kdy nás s Ryanem dělila několika set kilometrová vzdálenost, asi bych mu to nedokázala popsat. Na jednu stranu bylo všechno až neskutečně normální - blbli jsme se Scottym ve sněhu jak malé děti, po večerech jsme do našeho debatního kroužku přibrali Robbieho s Andreou, ve čtyřech jsme ztrestali všechny deskové hry, které jsme doma vyhrabali, na Silvestra jsem dostala od svého nejlepšího přítele pěknou půlnoční pusu, kolem čtvrté ranní jsme oba odpadli v mírně podnapilém stavu a druhý den spolu rozmlouvali pouze šeptem.

Na tu druhou mi v kapse téměř neustále vibrovaly příchozí zprávy, které mě překvapivě začaly znervózňovat. Čím víc se blížil den mého návratu do Velkého jablka, tím palčivěji jsem si uvědomovala, že vlastně netuším, jak teď s hokejistou budeme fungovat. Znamenalo to, že spolu stále randíme, nebo jsme se už přehoupli na vyšší úroveň? Ale vzhledem k tomu, že nepřipadalo v úvahu se spolu teď někde ukazovat, jelikož by tím veškeré moje soukromí vzalo za své, o další schůzce mimo čtyři stěny jsem si mohla nechat zdát. Alespoň dočasně.

Takže když jsem zazvonila na jeho dveře, byla jsem přesvědčená, že všechno zkazím, protože opět moc přemýšlím. Kousala jsem se do rtu a plánovala, jestli je rychlejší zdrhnout po schodech, nebo naskočit do výtahu.

Než jsem to stihla promyslet, objevil se Oakley na prahu, což způsobilo, že se mi rozbušilo srdce, v hlavě jsem měla v tu chvíli totálně vygumováno a veškeré obavy se rozplynuly v ten moment, co mě bez jediného slova popadl do náruče a políbil mě.

Když mě konečně propustil, připitoměle jsem se na něj usmála a zvedla tašku, kterou jsem narvala surovinami, do výše. „Přinesla jsem ti jídlo, určitě žiješ jenom na mražený pizze, že jo?" optala jsem se skepticky, a jen co jsem se zbavila bundy a bot, rázovala jsem si to do jeho střídmě zařízené kuchyně.

„Jenom ne," zakroutil hlavou, když mě dohnal, „ještě nesmíš zapomenout na hamburgery a donáškovou čínu."

Ušklíbla jsem se. „Nechápu, jak tvoje tělo vůbec může fungovat."

Málem mi zaskočilo, když se přitiskl k mým zádům a jeho dech mě pošimral na šíji. „Řekl bych, že je v pořádku. Alespoň minule jsem žádné výčitky neslyšel." Skoro automaticky se mi vybavil v tom zpropadeném ručníku, což společně s kombinací jeho blízkosti a hlasu bylo zatraceně ošidné.

Cítila jsem horko ve tvářích, takže jsem mu pro jistotu strčila loket do žeber, aby mě pustil. Taky jsem trochu vyčítavě přimhouřila oči, když jsem se na něj otočila. „Pokračuj a umřeš hlady," ujistila jsem ho. Ignorovat ten otravný hlásek, co mě nabádal k tomu, abych byla totálně nezodpovědná už takhle brzy, se mi povedlo umlčet.

Shrek přes veškerou svoji přímost pochopil a věnoval mi roztomilý úsměv. „A to se mi nechce," zazubil se. „Co budeme mít dobrého?"

„Nech se překvapit."

Někde mezi tím, co jsme sledovali na jeho velké televizi Teorii velkého třesku, protože jsem zjistila, že hokejistovi chybí vzdělání v oblasti seriálů a na Hru o trůny jsem si s ním netroufla, do sebe golem obrátil skoro celej hrnec boloňskejch špaget. Podezřívala jsem ho, že nejedl nejmíň měsíc, jak rychle to v něm zmizelo, a jen mě to ujistilo v tom, že k mužskému srdci je nejsnazší cesta přes kuchyň.

Jednu ruku měl spokojeně položenou na břiše, tou druhou svíral moji dlaň a já si uvědomovala, že se mi taková pohoda dost zamlouvá.

Až na toho otravnýho červíka, co mi nahlodával šedé buňky mozkové.

Trochu jsem se od něj posunula, abych mu viděla do tváře. „Chodíme spolu?" vypadlo ze mě najednou. Koneckonců, všechny ty články v časopisech a na internetu, knihy, které pojednávají o vztazích, tvrdí, že se s pány má zacházet na rovinu. A říct to hned, protože jakmile zabřednete do metafor, poberou to špatně.

Ryan se na mě podíval a koutky úst mu cukly směrem vzhůru. „Ne, sedíme spolu," opravil mě, sám pobavený tím vtípkem, který byl schopný vymyslet.

Protočila jsem oči v sloup. „Mluvím vážně, zlobře." Což si odporovalo asi tak, jako kdybych tvrdila, že slunce vychází na západě.

Volnou rukou se poškrábal na bradě. „Kdyby nám bylo patnáct, řekl bych, že jo," usoudil. „Ale nám už patnáct dávno není, paní Columbová."

„Ach, Bože, za co mě trestáš?" vyslala jsem tichou výtku k nebesům, která si stěžovala na blonďákův antitalent vymýšlet přízviska.

Hokejista se zaksichtil. „Náhodou je to úžasný, abys věděla."

„Náhodou je to příšerný, abys věděl," pitvořila jsem se. „Doopravdy."

Chytil mě za bradu a potom jenom lehounce přitiskl svoje rty na ty mé. „Ty jsi taky příšerná," zašeptal zlomyslně. „A abych byl upřímnej, chození je pro začátečníky."

Proti veškerému sebezapření jsem se na něj zářivě usmála. „A my nejsme začátečníci," souhlasila jsem klidně, ačkoliv každá buňka v mém těle právě praskala štěstím. Bylo mi zatraceně krásně a všechno, co by tenhle moment mohlo zkazit, jednoduše přestalo existovat.

„To nejsme," přikývnul, „co kdybys mi dala pusu, Vic?"

No, řekněte, má mít pak akvarijní rybička víc rozumu než já?

Pchá, to určitě… jo.

Děkuju moc za nádherné umístění, za podporu a reakce, nesmírně si jich vážím. Jste skvělí. F.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 25: