OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 30

28.02.2016 (13:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2074×

30.

Ryan

Skákala mi po posteli.

Cítil jsem, jak se se mnou houpe celej svět, a přemejšlel jsem, kolik toho ještě zvládneme - já i to lůžko -, než se zřítíme na studenou zem a zůstanou z nás jen trosky. Metafory by mi šly, přece jen budu občas taky míň blbej. Bohužel to neměnilo nic na tom, že mě všechno bolelo. A spal bych. Kdybych mohl. „Slez," zavrčel jsem do polštáře. „Potřebuju ještě tak pět hodin."

„Vstávej! Slíbil jsi mi to!" výskala a šlápla mi na ruku.

„Běž otravovat někoho jinýho," pokračoval jsem dopáleně.

„Nikdo jinej tady není, vazoune!" vřískla mi do ucha, což mě donutilo se okamžitě vymrštit z polohy vleže. Ten malej, na nervy jdoucí puberťák se mýmu načuřenýmu výrazu začal okamžitě chlámat. Moje mladší sestra se mi smála tak, až se jí třásly copy. „A slíbil jsi mi, že mě představíš Vicky! Koukej to dodržet! A já nebudu čekat, až se uráčíš dospat."

„Představím tě Vicky, ale až se vyspím. Běž si udělat kakao k snídani a nepruď, skřítě." Zamračil jsem se na ni jako kakabus, obrazně řečeno jsem si prostě dupnul jako správnej chlap.

O pět minut později jsem to byl já, kdo dělal to přeslazený čokoládový kafe pro mimina.

Ksichtil jsem se a stěžoval si, ale na druhou stranu jsem byl rád, že byla Rose tady. Připomínalo mi to, že ne všichni z rodiny mě chtějí srazit na kolena. Je pravdou, že táta se od té naší hlasité výměny názorů neozval; no, je vidět, po kom mám tvrdou palici, ale ať si je klidně uražený třeba do konce světa. Pokud v dnešním zápase dám dvě branky a Tarasenko z Blues si nepřipíše ani jeden bod, budu v desítce kanadskýho bodování. Takže do toho dám všechno. Chci tu smlouvu s Rangers alespoň na dva roky a taky ji dostanu.

Srkal jsem blahodárnou kofeinovou černou tekutinu a díval se na svou malou sestru, jak do sebe cpe topinku s nutellou. Zpozorovala, že ji sleduju a schválně nahlas zamlaskala. „Tak to vyklop," prohlásila.

Nakrčil jsem nos. „Jako co?"

„No já nevím…" odmlčela se a následně mě sežehla vyčítavým pohledem, „… co třeba jako to, že s tátou nemluvíš?"

Odfrkl jsem si. „Je to jeho vina."

„Vážně?"

„Jo."

Ne, vůbec jsem nezněl jako rozmazlenej harant.

„Ryane, víš, že budu vždycky na tvojí straně. Ale tohle je padlý na hlavu, slyšíš? Je to táta," snažila se argumentovat. Od takový cácorky to znělo dost rozumně, o tom žádná, ale i přesto jsem si dost jasně uvědomoval, že tentokrát jsem měl pravdu já. Byl jsem v právu. A ani Rosie, pro kterou bych udělal cokoliv, mě nemohla donutit, abych si to nemyslel.

„Skřítě, podívej, nechtěl jsem tě do toho zatahovat - nechtěl jsem do toho nikoho zatahovat -, ale táta mě nutí přestoupit do jinýho týmu a mně se to nelíbí."

Kakao jí v tu chvíli zaskočilo a ona se začala dusit. Přispěchal jsem jí na pomoc a bratrsky ji třísknul do zad. Když konečně dokašlala, tak už se neusmívala. „To nemyslí vážně, že ne? Rangers jsou boží!" vyhrkla.

„To není všechno. Chtěl, abych pustil Vicky k vodě," sděloval jsem jí ještě, když už jsme měli takovou pěknou sourozeneckou chvilku, ve který jsem byl schopnej shrnout svůj dosavadní život do dvou vět. Tušil jsem, že to se ségře líbit nebude o nic víc. Nemínil jsem tátu v jejích očích shodit (dobře, možná to moje zlý zlobří dvojče už několikrát předtím napadlo), ale už to bylo venku a nedalo se s tím nic nedělat.

Rose mlčela. Poměrně dlouhou chvíli. Na ženskou. „To nesmíš," procedila skrz sevřené rty. „Nikdo jinej by s tebou už nevydržel."

„Neplánuju dělat ani jednu z těch věcí, co po mně chce. A promluvím s ním. Ale… až po tom, co to srovnám. Až po tom, co budu mít smlouvu s Rangers v kapse. Dřív si to nezaslouží," uzavřel jsem nekompromisně celé tohle ošemetné téma. „A ty dosnídej, musíme vyrazit."

„Jasně," zahlásila o něco živěji, načež si zase ukousla a pár minut soustředěně žvýkala. „Vicky ani slovo?"

„Přesně tak. Nikomu ani slovo," přisvědčil jsem.

„Bude to dobrý, vazoune," usmála se na mě povzbudivě.

V kapse mi zavibroval mobil. „Díky, Rosie," opětoval jsem jí úsměv. „Jdu si pro věci." Jen co jsem měl chvilku, někde mezi záchvaty paniky, že nemůžu najít chránič na zuby - protože jsem si ho po tréninku zahodil do jiný kapsy než obvykle (a nemůžu mít jinej, protože bych jinak hrál jak ponocnej – což je taky zajímavá story, měl jsem ho v puse v den, co se mi podařilo dát svůj první hattrick v univerzitním dresu, a sami musíte uznat, že takový věci jsou nutný, jestli mám ještě vůbec někdy střelit další gól. A je čupr modrej. A mám na něm svý jméno.) -, jsem se měl čas konečně podívat na příchozí zprávy. K mému nemalému překvapení to nebyl nikdo jiný než Batman osobně. S poněkud podivným dotazem.

Krutopřísnejninja: Máš odvoz na Robinovu svatbu?

Shrek: Vždyť je to až za čtrnáct dní.

Krutopřísnejninja: Vím, že plánování není tvoje silná stránka, Oakley, ale Boston odsud není pět stanic metrem.

Shrek: Neříkej.

Krutopřísnejninja:Tak co?

Shrek: Pojedu s Vicky.

Krutopřísnejninja: To asi těžko. Vyráží na dámskou jízdu předem.

Shrek: Hádám, že máš alternativu, jinak bys nepsal.

Krutopřísnejninja: Road trip. Jedeme autem. Chceš se přidat?

Shrek: Mám na výběr?

Krutopřísnejninja: Vlastně ani ne.

Shrek: Díky.

Krutopřísnejninja: Není zač.

Shrek: Fajn, musím se zeptat… Filmy s Brucem Lee, nebo Jackie Chanem?

Kungfupanda: Těsně vedle.

Shrek: Je půl devátý ráno.

Kungfupanda: No a? Vicky mi dělá palačinky, musím nějak zabít čas…

Shrek: Ty měly bejt moje!

Kungfupanda: Trochu smůla, co?

Shrek: Budeme tam za padesát minut. Opovaž se sežrat všechny.

Kungfupanda: Mňam, mňam.

Strčil jsem hlavu do kuchyně. „Už jsi dojedla?" zajímal jsem se netrpělivě a představoval si Scotta, jak se mu právě teď dělají boule za ušima, jak se cpe něčím tolik dokonalým. Šlo o vážnou věc. A nezáleželo na tom, že už jsem dneska měl jedno kafe a nějakou tu vycpávku žaludku. Chtěl jsem palačinky. A musel jsem je mít.

Rose se na mě skepticky podívala přes okraj hrnku. „A teď pospícháš?" připomněla mi klidně moji ranní stávku. „Tak to ne. Mám před sebou dlouhej den. Potřebuju se pořádně nasnídat."

„Bezva," zabručel jsem poraženě. A odešel jsem trucovat.

Vydrželo mi to poměrně dlouho. Dokonce skoro celou cestu autem. Moje sestra si z toho samozřejmě nic nedělala. Měla dobrou náladu a očividně si ji odmítla zkazit tím, že já přijdu o boží snídani. Kupodivu si to ale malá krasobruslařka vyložila úplně jinak. Když jsem parkoval, strčila mi loket od žeber a zazubila se na mě. „Neboj, určitě ji budu mít ráda."

„Eh…" dokázal jsem ze sebe vyrazit a zatáhl ruční brzdu.

„Tys myslel celou dobu na jídlo, že jo?" prohlásila a plácla se do čela. Ukázkovej facepalm, díky, ségra. „Ryane, to je příšerný."

„Já za to nemůžu," bránil jsem se, zatímco mě začala bouchat do ramene tou svojí drobnou pěstičkou, „Vicky prostě dobře vaří, no! A Scott je jak popelnice zkřížená s vysavačem, tak jsem se bál!"

„Jsi pitomec," otitulovala mě a vystoupila, aby se se mnou nemusela dohadovat.

Ačkoliv se mi téma hovoru nevědomě podařilo přesměrovat jinam, palčivě jsem si uvědomoval, že vlastně doufám, že Rose s Vicky spolu budou vycházet. Upřímně, ani mě nenapadlo něco jiného, ale stát se to mohlo. „Buď na ni milá," prosil jsem ji nakonec těsně předtím, než jsem se jal natahovat se ke zvonku.

Propálila mě pohledem. „Jako kdybych se neuměla chovat," odfrkla si povýšeně a zazvonila místo mě.

Když se dveře otevřely, vypadalo to, jako kdybych to byl já, kdo zapomněl na všechny lekce slušného chování. To, že jsem ve Vickyině přítomnosti málokdy nacházel slova, nebyla žádná novinka, stával se ze mě nemyslící, slintající tvor. Ale když nám otevřel Scotty, s pusou umazanou od marmelády, zařval jsem: „Palačinky!" A vrhl se do útrob bytu ulovit svou dnešní kořist.

V kuchyni jsem byl podroben největšímu dilematu svého života - vítat se se ženou svého srdce, nebo slídit po jídle - a cítil jsem, jak se mi ze závažnosti nastalé situace zrychluje tep. Kupodivu to byl kopanec do lýtka, který jsem obdržel od své milované sestry, co mě probral, takže jsem na všechno zas rychle zapomněl. „Nenažranče," sykla, mírně v rozpacích z nové společnosti a já se pomyslně chytil za nos a trochu se zastyděl, že jsem ji v tom nechal.

„Tohle je Rosie, moje malá -" další kopanec, „- sestřička. A tohle je Scott. A tohle Vicky." Máchal jsem rukama kolem sebe, abych obsáhl osazenstvo místnosti.

Vicky se na Rose povzbudivě usmála a natáhla k ní pravou ruku. Ale puberťák to vyřešil po svým. Vrhnul se jí kolem krku se slovy: „Ty musíš bejt asi svatá." Načež se obě rozesmály a veškerá trapnost seznamovacího rituálu byla ta tam.

Natáhl jsem se přes toho malýho ďábla a políbil Vicky krátce na rty. „Řekni mi, má nejmilovanější, nezbylo ti něco?" zajímal jsem se.

„A zdravit neumíš, Shreku?" odpověděla mi otázkou, ale přešla k mikrovlnce, odkud mi vyndala talíř, na kterým byla božská mana.

„Shreku? Ty mu říkáš po tom nevychovaným zlobrovi?" chichotal se nad tím zjištěním prcek. Když už jsme u toho talíře, tohle na něm budu mít asi hodně dlouho. Kruci.

Vicky se naoko zamyslela. „Občas to změním na Golema, Hulka nebo blonďáka."

„Jestli je to velký a tupý, má to můj hlas," křenila se Rose. „Sedí to na něj."

„Híš, ahi jhem thě hem fůbec nhěměl bhát," mumlal jsem s plnou pusou. „Taky mě mohlo napadnout, že dávat vás dvě dohromady bude ten nejblbější nápad na světě," dokončil jsem myšlenku, když jsem polknul.

„A to je u tebe právě ten problém," přisadil si Scotty, načež jsem ho svým laserovým zrakem po vzoru Cyclopse z X-Mena spálil na popel a nezbylo z něj nic víc než doutnající hromádka popela. Alespoň tak to v mojí hlavě vypadalo. V realitě se mi ty dvě akorát vysmály a daly se do obdivování jeho pohotové reakce, takže jsem byl za debila zas já.

Škoda, už jsem si začínal myslet, že se chytám.

„Co máte vůbec v plánu?" chtěl jsem se informovat.

„Napadlo mě, že bych tě vzala na Coney Island, do lunaparku," nabízela Vicky tý malý katastrofě, která okamžitě začala souhlasně kývat hlavou. „Někde bychom si pak spolu daly oběd a večer máme lístky na tvůj zápas," obrátila se nakonec ke mně.

Scott se přihlásil, aby se na něj náhodou nezapomnělo. „Tam jdu taky!"

Abych měl čas vymyslet nějakou super odpověď, kterou si ty dvě získám zpátky na svou stranu, narval jsem si do pusy skoro celou palačinku a urputně kousal. Měl jsem pocit, že musí slyšet, jak hlasitě mi ty kolečka v hlavě chroupaly, když jsem se pokoušel přijít na něco totálně odzbrojujícího. Problémem bylo, že tím, jak jsem přemýšlel o tom, že vlastně přemýšlím, tak když jsem polknul, nic moudrýho ani vtipnýho ze mě nevypadlo.

„No, budu rád," uzavřel jsem to nakonec. „A kam máte lístky? Víš, že můžeš jít do sektoru vyhrazenýho… eh, rodinnejm příslušníkům," směřoval jsem druhou část souvětí na Vicky a na poslední chvíli zazdil, že se jedná o sekci hlavně pro manželky a přítelkyně. Logicky mi předtím nedošlo, že to není dobrej nápad a už to bylo venku.

Naštěstí je moje paní Columbová spíš jako skutečnej detektiv. Mám štěstí, že to Vic fakt pálí. „Někdy jindy," navrhla mi a mrkla na mě, „myslím, že ještě nejsem připravená na blesky fotoaparátů, pokud ti to nevadí."

Úlevně jsem se na ni zazubil. „Vůbec ne. Ono není o co stát."

„No," pokračovala a položila ruku kolem Roseiných ramen, „my tři bychom pomalu měli vyrazit. Bude trvat, než se tam dostaneme."

„Jasně," souhlasila ségra nadšeně. Mně věnovala jen přísný pohled, načež na mě pobaveně vycenila zuby: „Sbohem, vazoune, nebudeš mi chybět."

Zašklebil jsem se na ni. „Umři, skřítě." I přes všechna ta milá slova ke mně přitančila, stoupla si na špičky, já trochu ohnul hřbet, líbla mě na tvář a šla si pro bundu. Mít sourozence je k nezaplacení. „Bude hodná," sliboval jsem Vicky, zatímco jsem si ji přitáhnul do náruče.

„Počkám vedle," nabídl se taktně Scott a vypařil se. Alespoň myslím, že něco takového řekl. Ne, že by mi na tom záleželo. Zazdil bych v tu chvíli asi cokoliv. Ne, že by svět kolem mě přestal existovat, a podobný romantický bláboly, co si vymyslel nějakej Sparks nebo Austenová, ale prostě v ten moment mi to bylo ukradený. Je prostě jen jedna věc, na kterou se soustředíte. Občas to byl zápas, občas to byla Vicky. A na ničem jiném nezáleželo.

Přitiskla se ke mně a její dlaně se mi usídlily na bedrech. „Neboj, zvládneme to," ubezpečila mě.

Skoro požitkářsky jsem zabořil prsty do jejích vlasů a těsně předtím, než jsem ji pořádně políbil, jsem se na ni usmál. „Ty taky nezlob, sovičko," zamumlal jsem, když jsem ji nechával jít.

Trochu podrážděně přimhouřila oči. „Od tebe to sedí, pane Zakopnu-o-vlastní-kalhoty."

„Chceš válku, Holmesová?"

„Jistě," prohodila klidně přes rameno, zatímco si brala z věšáku kabát. „Už teď jsi prohrál, Oakley."

Scott s Rose strčili hlavu mezi futra. „Trvá ti to, puso," mlasknul nespokojeně obyvatel tohohle bytu. To byl přesně ten moment, kdy jsem na něj upřel svůj napůl zoufalý a napůl prosebný pohled. Telepatie, brácho. No tak.

Následovalo protočení očí a začal se odstrojovat. Když se ty dvě daly do protestování, mávnul nad tím rukou a popoháněl je. „Jeďte napřed, sejdeme se na tom obědě," ujišťoval obě, zatímco za nimi zavíral dveře. Když jejich kroky odezněly, otočil se ke mně a odevzdaně pokrčil rameny. „Fajn, takže co je tolik důležitýho, že se nemůžu projet na horský dráze? A za tvoje peníze?"

„Jde o tu svatbu," začal jsem ze sebe soukat. A lezlo to ze mě jak z chlupatý deky.

„Nemůžeš jet?" vypálil na mě.

„Ne, můžu. A to je právě ten problém."

„Hele, myslím, že mi to občas vážně docela myslí, ale teď doopravdy nechápu, co máš za problém, Ryane. A zrovna ty. Nejsi ten typ, co by chodil dlouho kolem horký kaše, vybal to," žádal mě, zřejmě smířený s představou, že si dávku cukrový vaty jen tak brzy nedá.

„Potřebuju naučit tancovat."

Bylo to venku. Cejtil jsem se trapně. Ale Scott byl moje první a hlavně poslední možnost. Jako jasně, mohl jsem poprosit třeba Tanyu… už mi párkrát pomohla, když jsem se snažil u Vicky zabodovat, ale nějak jsem věřil, že tohle tajemství má větší šanci zůstat tajemstvím u Scottyho. Překvapivě, ale bylo tomu tak. On tohle nezkazí, ví, jak ráda tancuje.

„Shreku, ty máš jediný štěstí, že Vic taky miluju a že máš pěknej zadek, jinak bych tě vyhodil z okna za to, že mi zkazíš dopoledne," odfrkl si. „Pojď, jeden tanec bys s vypětím všech sil zvládnout mohl."

Přešel jsem jeho poznámku o svý holce stejně jako o svým pozadí - haha, možná už vážně dospívám -, a začal jsem se zdravě bát, co mě vlastně čeká. Patrně bych měl zůstat u hokeje. To ostatní se omluví, ne?

„Oukej, víš, jak vypadá základní taneční držení?" vyzvídal, zatímco mě vedl k Vicky do pokoje. Podíval jsem se na něj, pak na svoje ruce a pak si představil, jak krásně tam pasuje Vickiin za- „Ne, tak tam rozhodně ne," přerušil Scott tok mých myšlenek, které dokázal lehce vyčíst. Asi to nebylo nic těžkého. Možná jsem si zaslintal. Kdoví.

„Asi nevím," připustil jsem. Teda za předpokladu pokud základní taneční držení nebylo základní bojové postavení nebo postavení na buly.

Povzdechl si a začal mi štelovat paže do podivnýho tvaru. Cejtil jsem se jako porouchanej robot. Navíc jsem měl zakázáno se hnout, což jsem porušil v momentě, co se do mejch rukou vložil Scotty a já ho málem pustil. „Co to děláš?" reagoval jsem překvapeně.

„Momentálně ženskou," podotkl přezíravě. „Nikdy jsem si nemyslel, že máš problémy s intimitou, Oakley."

„Nebyl jsem připravenej," bránil jsem se.

„To ty nebudeš nikdy," opáčil vzletně a nakvartýroval se znova do mý osobní bubliny. Zpacifikoval mě a už mi ukazoval, jak mám šoupat nohama. Párkrát jsem to téměř poslepu zopakoval, nechával se vést a švidral si mezerou mezi námi na špičky bot, abych měl možnost vůbec něco okoukat.

Tančil jsem. Sice asi tak obratně jako medvěd brtník, a bez hudby, ale tančil jsem.

S chlapem.

Asi po hodině jsem se dostal na průměrnou úroveň šlapače zelí, takže si můj osobní tyran dovolil vyhlásit pauzu, a dokonce mi nabídl jako cenu útěchy pivo z ledničky. Sice bych jich potřeboval na kuráž nejmíň pět, ale i jedno bylo dobrý.

Obřadně jsme ťukli flaškami o sebe, a když jsme si lokli, zazubil se na mě. „Proč?" vypálil na mě jednoduše.

Pokrčil jsem rameny. „Asi protože ji chci dělat šťastnou."

Kývl, jako kdyby uznával moji odpověď. „Bude mít radost."

„O to tady jde," souhlasil jsem.

Možná právě proto jsem přetrpěl ještě další dvě hodiny nepřirozeného se kolébání, které jsem si zpestřoval občasným dupnutím na Scottovu nohu, a když jsem navečer před zaplněnou Madison Square Garden vyjel k zahajovacímu buly, usoudil jsem, že druhej Swayze ze mě vážně nikdy nebude, i když se pro svoji palačinkovou královnu párkrát překonám.

Co pro ni a svoji sestru, a dobře, přiznejme si i pro mého otravného, užvaněného trsacího mistra, můžu ale udělat teď, je, že si dobře zafandí, až to rozjedeme v plný parádě. Skoro jsem cítil, jak se mi adrenalin začíná rozlejvat do žil, když jsem položil čepel hokejky na led, a jak všechny myšlenky přestávají mít tvar a podobu.

Neexistovalo nic jinýho než kotouč a ti soustředěný pitomci v dresech kolem mě.

Usmál jsem se spíš sám pro sebe a stal se taky pitomcem.

Vnímání normálního člověka se mi začalo vracet až v momentě, kdy jsem za sebou a svými dámami zavřel dveře bytu. Brebentily jedna přes druhou, držely mě za ruce a já se na ně unaveně culil, jako kdyby byl dnešek ten nejlepší den v mým krátkým životě. A když jsem se o pár desítek minut, skvělém jídle a jedné sprše později skácel do peřin, byl jsem vystaven další pozornosti, kterou mě Rose a Vicky chtěly ještě udržet mezi bdícími.

Skákaly mi po posteli.

Cítil jsem, jak se se mnou houpe celej svět. Ale tak nějak jsem se toho pádu na tu studenou zem už tolik nebál.

Chci vám všem ohromně poděkovat za povídku měsíce i za povídku roku - děkuju, že stále čekáte, že mě stále upomínáte a že mě podporujete, protože mě to pokaždé donutí si sednout k počítači a psát. I když napíšu ten den řádek, odstavec, půl stránky, nebo naopak tři naráz, vím, že prostě musím pokračovat, protože tu stále je někdo, kdo se chce se mnou podívat až na konec téhle povídky. Jste jednoduše báječní! 

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 30: