OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 31

20.09.2016 (17:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1813×

31.

Ryan

Kdysi jsem slyšel přirovnání, že někdo vede život jako na horský dráze. Kdybych měl ale k něčemu těch posledních pár týdnů přirovnat, asi bych si spíš vsadil na urychlovač částic. Stručně řečeno, nezastavil jsem se.

Play-off bylo skoro za dveřmi, už bylo téměř jistý, že se tam bez větších problémů probojujeme, a já měl na dosah svoji vytouženou smlouvu. Ale nahlas jsem se s nikým o tuhle radost nepodělil, ještě bych to mohl zakřiknout, a o to jsem teda fakt nestál. Držel jsem tedy jazyk za zuby a dál se pohyboval na chvostu první desítky kanadskýho bodování.

Přes všechen shon všedního života jsem se cítil jako poměrně vyrovnaná lidská bytost (alespoň tak, jak to u zlobra jenom jde).

Vrátil jsem se zrovna včera v noci ze zápasu venku, unavenej, zmlácenej, rád, že mám všechny svoje zuby, a nechal se obejmout od napůl spící Vicky v mojí posteli, kam jsem po rychlý sprše zahučel. Bylo od ní hezký, že se na mě pokusila počkat, ale chápal jsem, že když se domů dostanete v půl třetí v noci, nevydržel by to nikdo.

Jenže byla tady. A o to šlo.

To ráno stála u jednoho z oken v obejváku, na sobě jedno z mých triček, co jí sahalo až do půlky stehen, bosý nohy netrpělivě přešlapovaly, v rukou hrnek kafe a na tváři lehce zamračenej výraz, když skenovala očima pravej dubnovej slejvák, co bičoval New York.

Byl jsem svým způsobem podivně uklidněnej. Kdykoliv jsem se na ni podíval, bylo to zvláštní - svět mi ležel u nohou, moje budoucnost se mohla zhroutit ve vteřině, to všechno, o co jsem i v tomhle momentě bojoval, se mohlo obrátit v prach -, a i přesto jsem to cítil.

Ten palčivej pocit uvnitř hrudníku, tu opojnou chuť štěstí na špičce jazyka. Chtělo se mi usmívat. Chtělo se mi jí říct, že do mý existence přinesla něco, co jsem si nemyslel, že bych někdy mohl mít. Byl jsem do ní naprostej blázen.

„Miluju tě," zamumlal jsem skoro souběžně s tou poslední myšlenkou.

Otočila se od okna, naoko podezřívavě nadzdvihla obočí v reakci na moje vyznání, ale já věděl, že to na mě jenom hraje. Neušlo mi, jak se jí zatřásly ruce, když jsem to vyslovil a ona pokládala šálek na parapet. Nemohl jsem nezaregistrovat tu něhu, která jí zbarvila duhovky, když se její oči střetly s těmi mými. To, jak jí cukly koutky rtů nahoru.

Věděl jsem, že to cítí stejně. Ale nikdy mě nepřestane bavit sledovat, jak na mě reaguje. Jak šeptá moje jméno dlouho do noci, jak mi říká věci, který můžu slyšet jen já.

„Co jsi provedl?" přerušila moji interní ódu pobaveným tónem hlasu.

„Musí to bejt nutně v minulým čase?" zajímal jsem se a natáhl k ní ruku.

Její drobná, štíhlá dlaň vklouzla do mojí medvědí tlapy. Stáhl jsem ji na sebe a konečně tak zrušil tu děsnou vzdálenost mezi námi. „Chyběla jsem ti?" odpověděla mi do třetice otázkou a já na to v reakci jen zabručel, aby si o tom udělala obrázek sama.

Stoupla si na špičky a její rty se dotkly těch mých. Tohle většinou bejval moment, kdy jsem přestával racionálně uvažovat. V tuhle chvíli se mi vypínal mozek. Souvislá slova prostě přestávala dávat smysl… možná byla víc sou, nebo víc vislá, ale rozhodně ne souvislá.

„Nebyl jsem jedinej, komu jsi chyběla," zahrčel jsem, protože ten šmejd, na kterýho nefunguje moje tučňáčí mantra, se musel k tomu mému několikadennímu stýskání přidat. „A ještě jsem neměl kafe," pokračoval jsem s jasným úmyslem získat kofein příjemnější cestou.

Líbal jsem ji tak, aby jí došel dech. Aby se ke mně tiskla a myslela jen na mě, ne na to, co ji donutilo se mračit. Nebo jsem si to alespoň myslel. Ačkoliv se na mě potom usmála, zase se jí zkrabatilo čelo. „Ten déšť se mi nelíbí," zamumlala.

„Bude to dobrý, sovičko, nejsme z cukru," ujišťoval jsem ji. „Což mi připomíná…" pokračoval jsem, zatímco jsem měl co dělat, abych se soustředil na naši konverzaci a ne na její dlaň, kterou mě bezmyšlenkovitě hladila po boku, „musím tam jít?"

Dotek ustal v momentě, co mě propálila pohledem tak horoucím, že by byl proti ní i vládce pekel bábovka. „Ryane…"

„Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo!" bránil jsem se okamžitě. „Přání tvýho bráchy je pro mě důležitý a cenim si ho, no a s Batmanem bude sranda, ale co ti ostatní chlápci? Nebude jim divný, že tam budu?"

„Jsou to dospělí, vysoce vzdělaní muži, Shreku, nebudou se chovat jako šílený puberťačky," zašklebila se na mě.

Odfrkl jsem si. „Asi sis ještě za tu dobu, co jsme spolu, nestihla všimnout, jak na lidi působím."

„Myslím si, že ano," usoudila a poplácala mě lehce po tváři, „jako velká, neohrabaná příšera."

„To odvoláš, ženská!" A abych svůj bojový výkřik podtrhl, prudce jsem ji popadl do náruče a zvedl ji. Do ložnice to nebyla tak dlouhá cesta, a když jsem ji za jejího vřískotu shodil mezi peřiny, odolal jsem vítěznému zabušení do hrudi, jako bych byl prastarý válečník, a místo toho jsem se vrhnul na ni. Jistěže gentlemansky. „To odvoláš," zopakoval jsem šeptavě, když se ke mně přitiskla.

A odvolala. Mám svoje metody.

***

Loučení se svobodou. Naštěstí ne moje. A ačkoliv se Robin ženil až za dva týdny, jednalo se prostě o nezbytnou součást života mladého muže, která nemohla být opominuta. Vždycky jsem si teda myslel, že chlap do manželství vstupuje dobrovolně (nebo to alespoň všem okolo tvrdí), tak mi nešlo na rozum, proč se musí nutně jeden večer litovat, jakej je to chudák, že si bere ženskou, kterou miluje (nebo to alespoň předstírá).

A pro to, abych si s někým dal pár piv a zanadával na svět, přece nepotřebuju soucitný pohledy, že to, co se odteď stane, bude jen jedno velký utrpení.

Mohl jsem samozřejmě tušit, že mezi starším bratrem mojí princezny a mýma kámošema z mančaftu, co do toho už stihli praštit, bude asi v některejch věcech pár rozdílů. Navíc když to byla právě paní Columbová, kdo celou tuhle parádu naplánoval od první vteřiny až po tu poslední.

Sešlo se nás celkem osm, což už by se dalo považovat za menší gang. A já se cejtil trochu ztracenej. Znal jsem Netopýřího muže, ale ani to mi nezaručovalo, že se tenhle večer nebude rovnat katastrofě. Potom jsem přirozeně tušil, kdo je hlavní hvězda dne, jelikož jsem panu ženichovi před pár měsíci musel vysvětlovat, jak se mi povedlo ublížit jeho sestře, ačkoliv jsem to vůbec neměl v plánu. Robin se mi zdál jako vyrovnaná osobnost, ale nebýt toho, že už mi Scott frňák zlomil, a že se nechtěl vytočit před svou nastávající, dopadl bych asi dost zle, nejspíš jako kdyby se na mě ti jeho amígos sesypali najednou.

Měl jsem trochu smůlu, že jsem jména zapomněl v ten moment, co mi je řekli. Byl tam chlap, co mohl mít maximálně metr dvacet, takže jsem ho okamžitě překřtil na Prcka. Kromě tohohle trpaslíka, tam pak byl ještě Fousáč (jehož plnovous by mu mohl leckdo závidět), Pleška (s hlavou jako koleno), Fotřík (to, že má už tři děti jsem se dozvěděl skoro mezi první a druhou slabikou, kterou mi sdělil) a Nick (nebo nějak tak).

Pochopil jsem, že většina z nich jsou Robinovi studentští parťáci a kamarádi na život a na smrt. Druhou věc, co jsem si uvědomil, bylo, že zřejmě milují hokej. Do jednoho. Až mi bylo blbý, když se na mě vrhli a veškerá pozornost se prvních patnáct minut soustředila na mě. A pak že jsou fanynky zlo. Mám pocit, že bejt v obležení chlapů, co si myslí, že přesně ví, jak bych měl hrát, je na odpálení se do vesmíru.

Já to ráno tušil. Vicky má jediný štěstí, že jsem pak dostal odměnu.

Robbie se ale na mě jen zašklebil a Scotty, jakožto pasovaný organizátor celé akce, vydal povel, aby zábava mohla začít.

Naší první zastávkou bylo sportovní centrum, kde se, světe div se, nacházela i paintballová aréna. Někde v koutku duše v každém z nás byl ten pradávný klučičí sen bejt hrdina, vojáček, G. I. Joe, super kapitán, co zachrání Ameriku. A vzhledem k přetrvávajícímu dešti jsme si mohli splnit i ten další… nebyli jsme přímo popeláři, ale špinaví od bahna jsme mohli být dost.

Byl jsem v týmu s ženichem, asi Nickem a Scottem. Fotřík, Fousáč a Prcek s Pleškou (a prej, že neumim dávat přezdívky, pch, princezno!) se zabarikádovali na druhé straně hřiště a odmítali vylézt. Jakýkoliv náš pokus o dobytí kopce se setkával se smrští barevnejch kulek, takže jsme strategicky zapadali do zákopů, a zatímco nám za lehkého mrholení drkotaly zuby, pokoušeli jsme se vymyslet strategii.

„Já bych tam naběhl. Rychlá smrt, jako v hokeji, víš co," mlel jsem, „nedáš, dostaneš!"

„Nějaká cesta bejt dovnitř musí."

„Tak se rozdělíme?" navrhl jsem, protože cesta dovnitř mohla taky dost dobře bejt plazení se špínou.

A pak jsem to ucítil. Obří plesk. Bylo to velký, mokrý, hnusný a stejkalo mi to po obličeji.

Hledal jsem, kde se to vzalo, načež jsem to uviděl.

Scottyho pobavenej úsměv.

Netušil jsem, co mi Norwood chtěl sdělit, dost možná to, abych držel klapačku, když jsme ve vojenským ležení, ale když se mi o tvář rozprskla sněhová koule, co nebyla vůbec sněhová, ale bahnitá jak prase (no, pro zachování zbytku mé mužnosti pojďme předstírat, že byla celá ze sněhu), pochopil jsem, že čistej domů už fakt nepůjdu.

A prej, že na západní frontě klid… tohle je vzpoura. Střílení do vlastních řad!

Shrek, nebo ne, bláto až za ušima zas tak super není.

Hamtnul jsem si na inkriminovaný místo rukou. „Co to, do hajzlu-"

„Postřeh," zaksichtil se ten terorista. „To jsem si o tobě nemyslel, blonďáku, že seš taková slečinka!"

Namířil jsem na něj svoji pušku. „Mám nabito. A za zradu se platí. Měl by sis dát bacha na to, co říkáš."

Vickyin bratr si sice snažil co nejvíc srazit přilbu do očí, asi aby schoval svůj výraz, ale nastalá situace ho tak pobavila, že stejně vyprsknul smíchy, zatímco se jeho kamarád v klidu přidal. Gebili se tam všichni tři, totálně rozložený, vojenská disciplína se ocitla na absolutní nule a já byl opět za obětního beránka.

Hlavně, že se někdo baví.

„Volové," oslovil jsem je familiérně vzhledem k tomu, že veškeré bariéry se tím blátivým atakem na moji osobu zřejmě vypařily, „můžete tady sedět zahrabaný a tlemit se mi, nebo můžeme vymyslet, jakej zvolíme postup, abychom jim sebrali vlajku?"

Na chvíli jsem se viděl, jak triumfálně stojím na kopečku a zuřivě máchám tou vojenskou kořistí, která měla symbolizovat výhru našeho pozemního týmu. Nemůžu za to, prostě rád nad hlavu zvedám trofeje. Už odmalička.

„Je tu jedna cesta, ale je dost možný, že bude teď plná vody," promluvil vrchní stratég a já tak nějak tušil, že moje původní předpověď nebude vůbec mylná. Vody, jistě. Ale taky určitě bahna.

Aby tahle bezvýchodná situace vypadala ještě zoufaleji, déšť opět zesílil. Za chvíli mi z helmy padal přes oči Niagárskej vodopád, což jsem vlastně uvítal a schválně tomu nastavil tvář, jelikož to alespoň trochu umylo to neštěstí, který bylo prostě všude. Skoro bych zapomínal, že Vickyin spolubydlící hraje baseball, takže se trefovat očividně umí.

„Jak jako jedna cesta?" optal jsem se ho podezřívavě a doopravdy se děsil odpovědi.

„Zadem, takovým tunelem, bylo to v těch plánech, co nám dávali, když jsme přišli." Jasně, na těch papírech, co měly dost písmenek na to, abych se s jejich čtením nezdržoval, a tudíž okamžitě letěly do koše v šatně.

Na světě existujou věci, který se prostě nečtou. Mapy, návody, složení potravin, harlekýnky, takový ty podmínky, co po mně pokaždý chce někdo na počítači odsouhlasit, jinak mě to nepustí dál. Prostě ne.

Ale Scott ještě neskončil. „No, a protože jsi z nás nejšpinavější, můžeš se rovnou vydat k cíli," ozřejmil mi a pokynul směrem někam za moje záda.

Vzhledem k tomu, že zastávám ten obdivuhodnej postoj obětovat se pro tým, tak jsem na něj zavrčel: „Jsi sketa." A dal se na cestu povodňovou lokalitou. Jsem si naprosto jistej, že jednou na to tvrdě doplatím. Ať už přijdu při zápase o zuby, nebo se teď a tady vsáknu do bahna a už mě nikdo nikdy nenajde.

Sbohem, má nejdražší sovičko. Tvoje palačinky mi budou v posmrtným životě chybět.

Jak jsem se tak plazil ze zákopů tou rourou, co pro nás měla představovat tu zásadní výhodu, která bohy války přikloní definitivně na naši stranu, a byl jsem téměř celej namočenej v něčem, co do vody mělo fakt daleko, rozhodl jsem se, že tohle martyrium co nejrychleji ukončím.

A nebudete tomu věřit, ale bylo to báječný.

Jen co jsem se opět dostal na světlo, těsně za záda obránců, s řevem jsem se vymrštil z leže a začal ohrožovat nepřátele. Střelil jsem Prcka do hrudi a žlutá barva se mu rozprskla po celé bezpečnostní vestě, což jen značilo, že jsem ho dostal. Cejtil jsem se jako Terminátor a začal se radovat, jenže mi nějak nedošlo, že jsou tam ještě tři další a další pecku schytám já.

A taky že jo, tři kulky s barvou se mi zavrtaly do vesty v místech, kde mám normálně žebra, s takovou razancí, že jsem se zapotácel a vyrazil ze sebe několik sprostejch slov, jak to nepříjemně štíplo. Naštěstí, ačkoliv já padl, moji spolubojovníci v tu chvíli překonali dřevěný zábrany a zbytek odpadlický skupinky popadal jako mouchy.

Byl to Robin, kdo zvedl vlajku nad hlavu, aby dal hlídačům najevo, že jsme vyhráli, takže jsem vlastně ani tolik neprotestoval.

Po sprše v šatnách (což jen dokazovalo, že v tomhle sportovním centru opravdu přemejšlejí) a o tunu bláta, který ze mě odteklo, později, jsme se přesunuli do jedné steakárny nedaleko Broadwaye. A já se ocitl v sedmým nebi.

Doslova.

Někdy mezi prvním pohledem na talíř a prvním soustem jsem si uvědomil, že mám zatraceně fantastickou holku. Steak jako odměna za tu paintballovou křížovou výpravu byl totiž to nejdokonalejší, co jsem kdy jedl. Po námaze zasloužená odměna. Plánování byla evidentně Vickyina parketa. Pod stolem jsem rychle nadatloval zprávu, že ji miluju, načež mi obratem přišlo: „Steak?"

„Steak," odpověděl jsem a nechal se unášet na vlnách perfektní chuti masa.

Z toho opojného deliria jsem se dokázal probrat asi v momentě, když jsem se probíjel už druhou půlkou flákoty. Zašvidral jsem na ty stejně blažený obličeje kolem sebe a všiml si, že Scott nemá na talíři tu božskou manu.

„Kde máš kejtu?" sykl jsem.

„Tady, a je výborná, ale to ty neoceníš," zazubil se na mě a klepnul rukou o svoje stehno.

Protočil jsem oči v sloup. „Vole, myslel jsem maso. Řízek," upřesňoval jsem svoji otázku, a abych podtrhl dokonalost týhle situace, párkrát jsem labužnicky bodl vidličkou do toho kousku, co mi ještě zbýval.

„Řekněme, že jsem z vlastní vůle býložravec," odvětil klidně a hned nato se pobaveně zaškebil. Sám jsem si nebyl jistý, jak se tvářím. Asi hodně šokovaně. Normálně bych řekl, že si něčeho tak podstatného za naše několikaměsíční přátelství všimnu, ale nepochybně jsem zabedněnej víc, než bych si o sobě myslel.

Norwood na mě mrknul. „Klid, blonďáku, jsou prostě věci, který o sobě nevyřvávám na potkání. Nechci nikomu cpát svoje názory a svůj pohled na svět. Ačkoliv…" zarazil se a sám pro sebe se usmál.

„Ačkoliv?" žádal jsem po něm dokončení myšlenky.

„To je dávná historie," opáčil tajemně, „na školních chodbách se děje hodně věcí."

Chvíli jsem na něj zíral. „Vicky?" optal jsem se.

„Vicky," přisvědčil.

***

Zažil jsem už spoustu oslav čehokoliv, abych mohl s jistotou říct, že tahle se bude překonávat opravdu těžko. Znával jsem ta malá, stará kina roztroušená podél Broadwaye, kde dávali filmy pro pamětníky, nebo pořádali autorský promítání. A stále tu zůstávala jako připomínka něčeho, co nástupem řetězců a komerce skoro upadlo v zapomnění.

A přesně v jednom takovým jsme teď byli, zatímco na plátně běžely závěrečný titulky ke čtvrté epizodě Hvězdných válek. Seděl jsem v předposlední řadě, na klíně nachos a vedle mě se rozvaloval Scott a sypal si gumový medvídky ze sáčku rovnou do pusy.

„Tak jo, už se fakt musim zeptat," zafuněl jsem při pohledu na zbytek naší party -  na třicetiletý chlapy, co si nadbíhali mezi sedačkama a házeli po sobě popcorn.

„Na co?" A zatřásl pytlíkem tak vehementně, že se mu bonbóny nevešly do pusy a pár jich popadalo všude kolem.

Sebral jsem toho, co mi přistál na rukávu od mikiny, a hodil jsem ho zpátky po něm. „Asi mi do toho nic není, ale jak tohle Vicky zaplatila? Kinosál? Jako vážně?" divil jsem se.

„Upřímně?" reagoval vesele. „Za tohle zrovna nezaplatila ani dolar."

Mlčel jsem a snažil se přijít na to, proč si ze mě dělá srandu. „Cože?" vypadlo ze mě nakonec.

„Skutečně to chceš vědět?" zajímal se a tentokrát to znělo téměř laskavě, což mě vyděsilo ještě víc, než kdyby si ze mě dál utahoval.

„Jasně, že jo. To podepsala smlouvu s ďáblem, že se takhle tváříš?"

Rozhodil rukama, takže další medvídci se zachovali jako kamikadze letadla. „Víš co, já netuším, jak daleko jste se dostali k tomu, abyste spolu probírali minulý vztahy." Až na to, že mi přišlo, že to od Vicky ví až moc dobře. Totiž nijak. Namlouval jsem si, že mi na tom nezáleží. A dodneška tomu tak možná bylo. Byla se mnou.

Až na to, že jsem se cítil vzteklej. Žárlil jsem na jakoukoliv pravdu, kterou se mi Batman právě chystal sdělit. „Jsem velkej kluk, zvládnu to," prohlásil jsem chlapácky.

„Nejsem si jistej, že-"

„Tak už to vyklop!"

Ano, a tohle vůbec neznělo vyrovnaně.

„Klid, kámo," ujistil mě. „Táta jejího bejvalýho to tady vede, jsou pořád kamarádi, jestli se to tak dá říct. Tohle byla prostě jen malá výpomoc."

„Výpomoc?" Pořád kamarádi? Jako s bejvalým, nebo s jeho fotříkem?

„Řekněme, že to Vicky dlužil," pokrčil rameny, „nevídají se. Ale rozešli se v dobrém. Ty by ses na ni dokázal dlouho zlobit?"

Aha, takže s bejvalým. Co? Co že to říkal? Něco o zlobení? „Já nezlobim," vykoktal jsem, načež se mi začal chechtat tak, až málem spadl ze sedačky.

„Nežárli, blbe," zafuněl námahou, jak se mi pořád smál. „Vědět tohle dřív, dobíral bych si tě už dlouho."

„A odkdy si mě nedobíráš?" odsekl jsem, protože jsem si nevšiml, že by tomu bylo někdy jinak.

„Nechám tě dneska už být," zubil se, „proto, že jsi do Vic fakt zamilovanej, a taky proto, že začíná Impérium vrací úder."

Vida, skoro bych na maraton starých dílů zapomněl. Ale jen skoro.

Vybrala si totiž mě.

A já nemohl být spokojenější.

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 31: