OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 4

05.04.2014 (10:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1941×

4

Sobotní ráno bylo správně zamračené a podzimní. Šedé baldachýny mraků byly newyorským střechám mnohem blíž než obvykle. Washingtonský park, na který měl můj bratr ze svého bytu výhled, napovídal, že Díkuvzdání je blíž a blíž každým dnem. Stromoví bylo podbarvené hnědou a oranžovou, popadané lístky se vznášely v drobných vírech nad chodníky a lidé spěchající do práce si přidržovali kapuce na hlavě, protože drobně mžilo.

Obvykle by mě takový pohled z okna vůbec nepotěšil. Ale dnes jsem se bezdůvodně - a možná ne tak bezdůvodně - usmívala.

Když mi můj notebook oznámil příchozí zprávu na chatu, zabořila jsem se zase do peřin a polštářů a tušila jsem, že dneska toho už moc neudělám. Není nad to si trochu zalenošit.

Užnikdynebudupít: Ježiši. Vic. Pomoc. Všechno mě bolí.

Dr. Watson: Můžeš si za to sám, Scotty.

Užnikdynebudupít: Trochu empatie, má milá kamarádko. To by neškodilo. Jsem společensky unaven.

Dr. Watson: Chceš přijít? Určitě tu budu mít něco, co tě zbaví kocoviny... Udělám ti pořádnou snídani. To pomáhá.

Užnikdynebudupít: Přišel jsem domů teprve před dvěma hodinami. Neptej se mě, co jsem dělal, ale nejsem stavu jet až k vám.

Dr. Watson: Tak si běž lehnout a přijď na oběd. Jsem doma sama.

MilujuHolmesovou: Až se vyspím, budu tam. Ale dost o mně. Proč jsi včera odešla tak brzy?

Dr. Watson: Potkala jsem Oakleyho.

MilujuHolmesovou: A? Bylo něco?

Dr. Watson: Jo. Nesnášíme se.

MilujuHolmesovou: Cože? To je tak špatnej v posteli?

Dr. Watson: Proboha, ne!

MilujuHolmesovou: Takže je dobrej?

Dr. Watson: Já. S. Ním. Nic. Neměla. A přestaň se smát, ty parchante!

MilujuHolmesovou: Nevím, jak to víš, ale fakt jsi mi zvedla náladu, puso. Je hrozná zábava si tě dobírat.

Dr. Watson: Já ale mluvím o naprosto seriózním problému, blbečku. S hokejistou jsme vykopali válečnou sekeru.

MilujuHolmesovou: Myslím, že nemá šanci. Můžeš se uklidnit. Intriky ti jdou... Hru o trůny jsi viděla víckrát, než bych spočítal.

Dr. Watson: Jo, vyhraju. Jen... nemám ráda otevřené vyhlášení války. Bude to úctyhodnej protivník. Zřejmě se inspiruju Joffreym. Šmejdi jsou asi v módě.

Dr. Watson: Scotty?

Dr. Watson: Scotty, jsi tam?

Dr. Watson: Dobrou noc, blbečku. Odpoledne tě tu čekám.

Zaklapla jsem počítač a shrnula peřinu i s polštářem na jednu stranu postele, protože stlát po sobě by byla jen ztráta času. A i když jsem si mohla dovolit celou sobotu promrhat, zřejmě bych to nebyla já, abych se neválela se stylem. Nejsem sice Barney Stinson a nemám šatnu plnou obleků, ale já je nepotřebuju.

Taky se občas probudíte s pocitem, že ten den je to nejlepší, co vás v životě potkalo? Cítíte se jednoduše dobře, šťastně a víte, že vás nemůže nic rozhodit? (Jistě, jsou tu i ty dny, kdy byste si radši strčili hlavu pod polštář a nevylezli z domu, ale o těch se teď bavit nebudeme.) Určitě to znáte.

Barney Stinson je boží. A já jsem dneska boží taky.

***

Když se v půl páté bytem rozezněl zvonek, to, co jsem nakonec našla za dveřmi, jsem vážně nečekala. Bohužel to nebyla stovka růží jako omluva od Oakleyho ani zaplacená dovolená na Maledivách, ale můj nejlepší přítel s kruhy pod očima. Tak hlubokými, že by Mariánský příkop mohl závidět. Seděl na zemi, měl kolena pod bradou a zíval tak, že si málem roztrhl pusu. „Nechci tě děsit, ale netuším, kdy se na chodbě naposledy vytíralo," nakrčila jsem nos.

Tmavé oči se na mě podívaly a bylo vidět, že je mu tahle informace naprosto ukradená. „Měl jsem blbou noc. Jestli mám zaprášenej zadek, tak to mě fakt netankuje."

Natáhla jsem k němu ruku. „Co kdybys šel Robinovi ušpinit gauč? A řekl mi, co se stalo, když jsem včera odešla?"

Sice mě za ruku vzal, ale na nohy se vyšvihl poměrně čile sám. Skopnul tenisky hned za dveřmi, bundu hodil na botník bez toho, aby ji pověsil, a okamžitě zabočil do obývacího pokoje. Scotty rozhodně nebyl ve své kůži. Vždycky si srovnal boty a vždycky si pověsil kabát na háček. Vždycky.

Opřela jsem se o zárubeň dveří a založila si ruce na prsou. Můj nejlepší přítel sebou plácnul do měkkých podušek a vrazil si pod hlavu jeden z polštářů. „Umřu sám."

Zamračila jsem se. „Cože? Co to plácáš, proboha? Ty jsi včera hodně pil, viď?" Přišla jsem až k němu a posadila se na kraj konferenčního stolku, abych byla Scottymu blízko. Tenhle kousek nábytku vydrží všechno. Tancovala jsem na něm. Vím to.

„Řekni mi… ale popravdě… jestli jsem tak děsně náročnej? A umřu sám. Protože budu vybírat tak dlouho, až přeberu," zafuněl. Aha, takže včerejší dohazování nedopadlo dobře. Ale vůbec.

„Sám neumřeš. Jestli ti bude padesát a nikoho mít nebudeš, tak si vezmeš mě. Tou dobou budu mít tak sto koček, ale ty s kočkama nemáš problém, ne?" dloubla jsem ho trochu nešetrně mezi žebra na boku.

Na rtech se mu mihl unavený úsměv. „Budeme takovej ten divnej manželskej pár, kterej bydlí v tom zchátralým domku na okraji předměstí, a všichni se jich bojí. Budou mi říkat Kočičí muž."

„Jak hrdina ze Supermana," ušklíbla jsem se.

„To si pleteš, puso." Úsměv se zvětšil. „Byl to Batman, a navíc to byla Kočičí žena."

„Petr nebo Pavel," protočila jsem oči ke stropu a zasloužila si za to jedno ostré plácnutí do stehna. Na superhrdiny nesahat. Už si to budu pamatovat. „Co kdybych ti udělala nějakou dobrotu? Pořádnej šťavnatej stejk z…"

Zase mě plácl. „Jsem vegetarián, pokud jsi na to náhodou nezapomněla."

„Nenechal jsi mě domluvit. Ze sojového masa, samozřejmě. Anebo… bych mohla udělat ten rajčatový koláč s čedarem podle Jamieho Olivera. Na ten se těším už hrozně dlouho."

„Rajčatový koláč? A to mě chceš otrávit?" zazubil se. „Tohle spojení nejde moc dohromady."

„Je to slané. A původem z Francie," dodala jsem.

„Jo, tím se mnohé vysvětluje." Krátce se zasmál. „Dám si moc rád, Vic. Baví mě kibicovat tě, když vaříš. A mezitím mi můžeš vysvětlit, jak jsi včera narazila na Oakleyho…"

Povzdechla jsem si. Tohle bude na dlouho.

***

V jedenáct v noci už byl můj výtvor skoro snědený. Se Scottym jsme odtáhli to moje malé improvizované pódium ke zdi a rozbili tábor na zemi pod gaučem. Kromě jídla a pití jsme měli všude papíry. Obvykle jsme tyhle sezení a zabírání obývacího pokoje pořádali ve třech. Říkali jsme tomu „tvůrčí chvilky" a předháněli se v tom, kdo nakreslí lepší budovu, navrhne hezčí pokoj nebo kus nábytku. Rýpali jsme jeden do druhého, ale díky tomu jsme se mohli seberealizovat - zlepšovat sami sebe. Jenže od doby, co je Tanya zadaná, zůstali jsme se Scottem na ocet. Ne že by se nám nevěnovala. I tak je s námi skoro pořád. Ale většinu večerů si rezervoval ten hokejista, co s ním teď randí. A my si zbyli.

Dnes jsme tuhle improvizovanou tvůrčí chvilku ještě povznesli na vyšší úroveň. Návrh vylepšené gilotiny jsme připíchli na rám dveří, abychom na něj pořádně viděli.

Měli jsme válečnou poradu.

A není nic lepšího, než se se Scottym předhánět, kdo vymyslí lepší smrt pro toho nafoukance, co si myslí, že mu svět leží u nohou. Jistě, byly to jen vtípky, ale my se potřebovali pořádně pobavit.

„Není gilotina už moc mainstreamová?" zamyšleně si poklepal prsty o bradu. „Ten koláč, co jsi udělala, byl skvělej, ale jinak nám Francouzi s tím stínáním hlavy trochu vypálili rybník…"

„Jde vůbec vypálit rybník?" pozastavila jsem se nad tím slovním spojením. „To si trochu odporuje, nemyslíš?"

„Na co gilotinu? Ty ho rozložíš jen tím, když tě bude muset chvíli poslouchat. Unudí se k smrti," zazíval naoko.

Praštila jsem ho a on do mě na oplátku strčil rukou, takže jsem se zakymácela. „Dej pryč tu medvědí tlapu a radši přemejšlej, blbečku."

„Ukřižování?"

„A nechali bychom ho tahat kříž po Park Avenue?" ušklíbla jsem se. „To radši ne. Nechci, aby se to někoho dotklo. Musí to být něco neutrálního, chápeš? V tom tkví kouzlo americké spravedlnosti."

„Pokud se tak odvoláváš na americkou spravedlnost, spraví to elektrický křeslo," zakřenil se. „Jeden můj kamarád je shodou okolností právník."

„Jo, a dost dobrej v oblasti trestního práva, já vím," zabručela jsem. „Hlavně je to můj bratr. A ten mi s vraždou nepomůže. Ten mě z ní pak vyseká. Robin je eso v rukávu."

„Máš to promyšlený. Na to, že jsi jen doktor Watson… Sherlock by na to určitě nikdy nepřišel." A s úsměvem tak širokým, že si málem roztrhl tváře, do mě tou medvědí prackou zase drcnul.

„Myslím, že na to Sherlock přijde, protože jen co se vrátí domů, tak první, co uvidí, bude ta obří gilotina na dveřích." Našpulila jsem rty. „Vsadím se, že na Baker Street takovou výzdobu neměli. Arthur Conan Doyle by se od nás měl učit."

„Pořád zastávám názor, že bys ho měla umučit tím mluvením, nedá se to poslouchat."

„Ještě jednou a schytáš to," varovala jsem ho tichým hlasem.

„Jo, a co mi uděláš?"

„Použiju tě jako návnadu," usmála jsem se sladce. A z malé výhružky se stal nápad. Nadšeně jsem Scottyho praštila do ramena. „Jasně! Budeš moje návnada! A Ryan se chytí… a pak! Pak ho čeká gilotina!"

„Nevím, jestli ti chci pomáhat," zatvářil se naoko vyděšeně.

„No tak, trochu legrace," mávala jsem rukou jak šílenec. „Bude to l-e-g-r-a-c-e," hláskovala jsem jak děti v prvních třídách základních škol.

„To říkal Napoleon před Waterloo taky, a jak dopadl," zašklebil se Scotty pobaveně.

„Byl to Francouz."

„Jo, Vic. Tím se toho fakt hodně vysvětluje."

Já vám hrozně moc děkuju za Vaše komentáře! =) Jsem z nic pokaždé šíleně nadšená a nakopávají mě k dalšímu psaní. =) Pevně doufám, že se Vám další díl líbil a můžu Vám slíbit, že v příštím se zase uvidíme s Ryanem, a kdoví, na čí stranu se přikloní ta válečná štěstěna. ;-)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 4: