OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Icebergs 7

02.05.2014 (19:00) • Fluffy • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1837×

7.

Ryan

I když jsem se probudil s dobrou náladou a pěknou holkou po svém boku, Chuck mi ji dokázal během několika málo minut zkazit. A nemusel by mi ani připomínat, že nežiju příkladnej život. Chtěl jsem mu odseknout, že až mě nominují do sestavy národního týmu, nebude třeba být vzorný. Hlavně, že budu vědět, jak mám držet hokejku a zpívat hymnu. A pokud domů přivezeme medaili, všem bude jedno, co dělám v soukromí. Jenže jsem kdesi v koutku mysli tušil, že má pravdu.

Aby toho nebylo málo, Norris mi přinesl kromě pokárání nabídky od manažerů týmů NHL. A dal mi jasně najevo, že po konci semestru budu muset pracovat. Dokončil jsem studium, tak ať zbytečně nedělám drahoty, dokud ještě střílím góly.

Táta vždycky říkal, že talent jako já měl začít už dávno. V osmnácti. Ale já si postavil hlavu a řekl mu, že chci vystudovat. Hokej nebudu moct hrát věčně a co pak. Pak budeš mít vyděláno, odpověděl mi. Jenže já věděl už tenkrát, že bych nemohl po zbytek života sedět na zadku a nic nedělat.

Protože to prostě není můj styl.

Takže jen co Chuck odešel, vypakoval jsem z bytu blondýnku, co mi dělala společnost, a teď jsem seděl nad stolem a pročítal si nabídky. Jedna byla lepší než druhá. Peníze tu skoro nehrály roli. Šlo o to, s kým jsem si dokázal představit snadnější spolupráci. Trenéři, se kterými vyjdu a kteří mě budou stavět.

Rozhodnutí. Nejspíš to nejdůležitější v mém životě.

Nejjednodušší by bylo přijmout nabídku od Rangers. V posledním roce jsem odehrál pár zápasů a na tréninky chodím jako jejich právoplatný člen. A Alain Vigneault byl chlap podle mého gusta. Seděl mi. Jeho styl tréninku, jeho přístup ke každému hráči i k týmu jako celku. Řekl bych, že doufal, že si vyberu je. Jinak by mi nedával takovou šanci.

Taky tu ale byl důvod, abych odsud odjel tak daleko, jak to jen šlo. A tím důvodem byl můj vlastní otec. Žil sice na předměstí, takže jsem mohl předstírat, že tu vůbec není, ale on tu byl. A vyskakoval na mě jak strašák ze skříně. Občas mi to připomínalo děsivou představu Snapea v šatech tetičky Muriel. Koneckonců Weasleyho to taky vyděsilo.

Jenže tohle nebyly kouzelné Bradavice a jedno zaklínadlo nemohlo vyřešit můj problém.

Přemýšlel jsem, kdy tohle nedorozumění mezi mnou a tátou začalo. A tušil jsem, že je to od chvíle, co začal chodit s tou šílenou ženskou od nich z práce. Margret. Děsný jméno, děsná baba. Možná jsem žárlil, kecal bych, kdybych to popíral. Táta tu vždycky byl jenom pro mě. A ne že bych nechtěl, aby si zařídil svůj život, ale nepřál jsem mu ho s Mag. Moje jediný přání bylo kopnout ho do zadku a připomenout mu, že je tu ještě pořád máma.

Jo, rozvedli se. Jasně, díky za připomenutí. Jenže já byl jako každý jiný dítě, který milovalo svoje rodiče a na oplátku jimi bylo milováno. Prostě jsem si sakra přál, aby si nakonec uvědomili, že nejlíp jim to jde spolu.

Myslel jsem si to v jedenácti, myslím si to teď ve čtyřiadvaceti a budu si to myslet i v padesáti. Některý věci se prostě změnit nedají.

Povzdechl jsem si a všechny nabídky shrnul na kraj pracovního stolu. Natáhl jsem se pro notebook a zapnul ho. Skype byl jedinou možností, jak se spojit s Rosie. A svoji malou sestřičku jsem možná po tom hrozném ránu potřeboval ze všeho nejvíc. V Londýně teď bylo o čtyři hodiny víc, snad ji chytnu ještě předtím, než vyrazí na trénink. Bylo to tak akorát.

Její tvář se objevila na obrazovce hned po tom, co jsem zmáčknul tlačítko vytáčení. Trochu jsem si nastavil webkameru, aby mě pořádně viděla, a usmál jsem se na ni. „Čau, skřítě," zazubil jsem se na ni.

„Ryane! Mám dokonalou zprávu! Nejlepší. Nejvíc nejlepší!" vypískla a chytla se za tváře. „Pojedu na juniorskej šampionát! Vzali mě do reprezentace. Byla jsem druhá, druhá! Chápeš to?"

Jako mě táta tahal na hokej, Rosie taky vyrostla na ledové ploše, akorát hokejku vyměnila za piruety a skoky.  „Naprosto to chápu. Jsi ta nejlepší krasobruslařka, kterou znám," ujistil jsem ji. „Moc ti gratuluju. Budeš skvělá!"

Skoro se nalepila na monitor. „Přijedeš? Že přijedeš? Máma taky pojede. Prosím. Prosím, velkej brácho."

„Uvidím, jak budu moct. Udělám všechno, co bude v mých silách, abych tě viděl," slíbil jsem. Bylo by skvělé jet do Evropy. Na Vánoce sice pojedu do Londýna a za čtrnáct dní Rosie přiletí na Díkuvzdání, ale… vyhlídka na její potencionální úspěch se mi líbila. Být u toho a podpořit ji.

„Na začátku března, v Tallinnu v Estonsku," dodala okamžitě. „A co ty?" usmála se na mě a nepřítomně se zatahala za blonďatý cop, který měla přes rameno. „Za deset minut musím na led."

„Jen se musím rozhodnout, s kým podepíšu smlouvu," povzdechl jsem si, „a pak je tu ta holka, co mě štve."

„Holka?" I přes tu blbou kvalitu internetového přenosu jsem viděl, jak se jí rozzářily oči. „Jaká holka?"

„Jmenuje se Victoria Holmesová a je to ta nejhorší ženská na světě," zabrblal jsem. Najednou jsem nevěděl, proč jsem jí o tom vůbec povídal. Ale… komu jsem měl?

Moje sestřička roztomile nakrčila nos. „A proč je nejhorší?"

„Protože mě furt poučuje, snaží se mě vychovávat a je děsně otravná," zafuněl jsem, „vrazil jsem do ní a ona po mně chtěla, abych se jí omluvil, a pak-"

„Počkej, počkej," skočila mi do řeči, „tys do ní vrazil a neomluvil se jí? A proto je ona hrozná? Ty jsi takovej vůl, Ryane! Ty jsi hroznej! Ježiši, běž a řekni jí, že seš největší hulvát v okolí!"

„Rose!" zalapal jsem po dechu. „Ale já-"

„Ty ji miluješ," zachichotala se. „Fakt jo. Líbí se ti, co?"

„To není pravda, ty malá čarodějnice," zamračil jsem se na ni. „Co si to tady vymejšlíš?"

„Určitě ji miluješ," šklebila se na mě dál. „Jinak by ses tak nešprajcnul."

„To není vtipný, Rose." Vypláznul jsem na ni jazyk. „Že já ti něco říkal."

„Takový věci mi musíš hlásit, vazoune," zahihňala se. „Jdu trénovat. Buď hodnej bráška. A tý holce se omluv. Máš to za domácí úkol."

„No jo pořád," protočil jsem oči ke stropu. „Hezky se uč, skřítě. Ať mámě děláš radost. Zavolám ti, až přijdu večer z tréninku."

„Budu tu čekat, páčko." Poslala mi pusu a pak obrazovka zčernala.

Osten pochybnosti mě trochu bodl. Možná bych se měl doopravdy omluvit. Ale na druhou stranu… přiznat porážku? Ne, to ne. To udělat nemůžu. Jak bych pak vypadal? Jsem chlap, zatraceně. A jako chlap tohle nemůžu dovolit.

Prostě ne.

***

Bylo skoro jedenáct v noci, když jsem se proplétal prázdnými chodbami tréninkové haly. Zdržel jsem se v šatně o trochu déle než obvykle. Dneska jsem neměl náladu se s nikým moc bavit. Každý puk, který jsem vystřelil na bránu, mi připomínal, že se budu muset rozhodnout.

A čím nutkavější ten pocit byl, tím víc se mi chtělo na tohle všechno vykašlat. Nesnášel jsem buď a nebo. Faktem bylo, že život vám nedává možnost použít zadní vrátka při všech příležitostech. Ať už jste to vy sám, nebo vás k tomu donutí někdo třetí, vždycky si vyberete jen jednu možnost.

Byl jsem tak zabraný do svých vlastních myšlenek, že jsem neslyšel přicházet Alaina. Až když jeho ruka dopadla na moje rameno, překvapeně jsem sebou trhnul. „Trenére," oslovil jsem ho a musel si odkašlat, protože mi vyschlo v krku. Neměl jsem proč, ale cejtil jsem se provinile.

Co bych dal za to, aby se tu objevila Holmesová. Ta si přece uměla vždycky vybrat tu nejvíc blbou chvíli. A ta je teď. Tak kde jsi, ženská?

„Chtěl jsem s tebou mluvit, Ryane." Vzal mě kolem ramen. „Už jsi dostal svůj kontrakt?"

Za touhle jednoduchou otázkou byla další, ta nevyslovená. A já mohl zalhat. Mohl jsem si vymejšlet. Mohl jsem cokoliv. Ale já se to rozhodl neudělat. „Dostal. Ale… jestli mám bejt upřímnej, trenére, já fakt nevím. Nevím, kam chci jít dál a s kým pokračovat. Je to velký rozhodnutí a já se ten poslední krok bojím udělat."

„Dej si na čas, hochu," povzbudil mě, „bude to dobrý. Uvidíš."

Poděkoval jsem mu, a když kývl a odcházel, věděl jsem, že jsem dostal nejcennější radu svého života. Musím si dát na čas. Se vším.

I s Holmesovou.

A nějak jsem v ten moment tušil, že už vím, jak na ni vyzrát.

Holky, děkuju Vám za nominace v povídce měsíce. Moc si jich vážím. =)

Autor: Fluffy (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Icebergs 7: