If you realy love me, let me go.....4.díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Útěk nic nevyřeší, ale může oddálit nepřijemné setkání. Ovšem pravda stejně musí vyplout najevo ...

28.09.2009 (13:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 895×

Flashback:

Blondýnka a brunetka stáli před rozlehlou budovou na, které byli motivy známých postaviček z Lonely tunes. Bylo kolem páté odpoledne a oběma tělem probíhaly vlny vzrušení.

„Od mala sem snila o tom, že tady budu na brigádě...“ řekla Angie a prolomila tím jejich magickou chvíli.

„Já vím. Už od čtvrté třídy sme o tom mluvili...“
„Jo. První krok k tomu, abych jednou mohla pracovat s dětmi.“ Angie otevřela dveře a podržela je Kris. „Až po tobě...“
„Díky!“ Kris s úsměvem vešla a hned za ní se držela Angie. Vešli do klubovny, kde byl smluvený sraz. Uvnitř místnosti byl protáhlý stůl, který dobře znaly. Už dříve se účastnily akcí, které tento klub pro děti pořádal a pomáhaly tady.

Taky se skvěle znaly s vedoucí. Byla to drobná černovláska, která vypadala na studentku a mezitím jí táhlo ke 30 a i přesto si s děvčaty skvěle rozumněla.

„Ahoj holky!“ usmála se zářivě. „Jste tu první!“
„Ahojky Eliz... a to jsme si mysleli, že dojdeme pozdě.“
„Dneska akorát probereme zítřek. Stejně se tu všichni nestaví.“ vrzly dveře a do místnosti se vřítily sestry Zoe a Rachel. A těsně po nich přišla i Claire, která tu byla přes hry.

„To asi dneska bude naše celá sestava... tak k zítřku.“ chopila se slova Eliz. „Vypadá to tak, že se budou chystat jen hry a místnosti. Podcenili jsme přípravu. Rozdělíme si děti a vytvoříme dvojice vedoucích a instruktorů.“

Druhý den se znovu společně dostaly k budově, ve které stráví většinu svého času celý měsíc. Vstoupili dovnitř a hned byly zaúkolovány.

Angie stříhala papíry s kartičkami na hru a Kris pomáhala Eliz. Ostatní si každý hleděl svého.

„Á konečně se nám dostavila jediná mužská složka tady!“ uslyšeli všichni Claire a v místnosti se otevřeli dveře.

„Ahoj Eliz.“ klučičí nebo spíš mužský hlas se rozlehl místností, kde bylo zapnuté rádio.

„Ahoj Dave.“ Angie je nevnímala. Byla na něj naštvaná. Monik se kvůli němu tak ukrutně trápila.

„Jo a to by mělo být všechno...“ slyšela Eliz.

„Ještě se nezná s Angie...“ prohodila Kris. Angie na ni hodila vražedný pohled a pak pohlédla nasupeně do stolu.

„Musíš se ovládat. Dýchej. Jen se na něj usměješ...“ opakovala si v duchu. Mezitím její oči usměvavě nevypadaly.

„Takže Dave tohle je Angie... Angie Dave.“

Angie vycítila, že k ní natahuje ruku. „Nedělej tu scénu kvůli Monik. Nerozhážeš si to tu hned první den! Jen se otoč a usměj se....“ pomaličku se otočila a podívala se na osobu, která stála naproti ní a podávala ji dlaň.

„Ahoj, jsem Dave.“

----

„Dave...“ zašeptala šokovaně. Jen tam tak stál a hleděl na ni. Neměl vůbec šokovaný pohled, vůbec ho nepřekvapilo, že tu teď stojí naproti němu.

Když udělal krok k ní, tak se pro Angie čas vrátil zase k normálu. Zmateně se rozhlédla kolem a pak se rychlými kroky vydala pryč.

„Angie...“ slyšela za sebou ještě svoje jméno, které zaniklo v hlasité hudbě. Pak už zběsile kličkovala pryč, jenže další osoba, která ji šokovala byl Richie stojící přímo před ní. Tiše zaklela a chtěla se znovu otočit, ale když se ohlédla zjistila, že ji Dave došel klidným krokem.

Nadechla se... nechtěla mluvit ani s jedním z nich, proto se chtěla vydat do leva, ale odtama si všimla prodírajícího se Patrika, po jehož společnosti v tuto chvíli taky netoužila.

Poslední možnost. Pravo, kde je vchod do domu. Zmizí tam... měla co dělat, aby se nerozběhla, ale jen vrthla dovnitř tak vrazila do Ryana.

„Kočko, spomal!“ zasmál se, ale pak si všimnul jejího výrazu a slz v očích.

„Co se stalo? Kdo ti co udělal? Angie...“

„Musím pryč.“ zašeptala. „Prosím...“
„Nemůžeš jen tak zmizet...“

„Nechci tu být...“

„Jdi do mého pokoje. Nikdo by tam neměl být. Donesu tam nějaký pití.“ Smutně na něj pohlédla, ale on se jen usmál a pobídnul ji, aby šla.

Nechtěla čekat až ji jeden z těch tří dožene, proto se bez řečí otočila a vydala se po schodech nahoru, kde se hned po zabouchnutí dveří svezla na zem.

Chtěla brečet, chtěla křičet, chtěla někomu cokoli vyčíst, chtěla ze sebe dostat emoce, které se v ní hromadily, ale nešlo to.

Oči měla suché, i přes akutní potřebu plakat. Hlas, jako by se vytratil a s ním i nutkání řvát. Všechno se v ní ucpalo. Na pár vteřin se nemohla nadechnout. Měla v plánu začít panikařit, ale uklidnil ji prudký navál kyslíku přicházející do plic a s ním další zoufalé nadechnutí.

Pak se pomaličku pootevřely dveře a první co se v nich objevilo byla flaška čisté vodky, bez džusu a bez čehokoli jiného. Potom přišla druhá ruka, ve které se houpal zlatý Jelzin.

„Napi se! A pak začni mluvit!“ pobídnul ji Ryan, když se usadil na zemi naproti ní. Bez zaváhání se vrhla po vodce, ale Ryan ji dal bokem.

„Prvně to chce něco lehčího!“

Zamračila se, ale několikrát si hltnula.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování