OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 16. kapitola

16.10.2016 (11:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1328×

Obracím se a vracím k tomu vyhublýmu klukovi. Odnáším si trávu.

„Prosím, prosím tě o to z hloubi svojí duše, nevyváděj hlouposti,“ slyším říkat Vladimíra. Smůla, Vladimíre, do jakýho stavu jsi mě dostal, můžeš ty sám. Nemůžeš mi nic říct, nemůžeš mi nic zakazovat.

Pár prásků si dám drze hned v nedalekém parku. Jsem dokonale uvolněná. Jsem dokonale svobodná. Jsem dokonale připravená. Připravená. Zazvoním na zvonek.

Když se ocitneme zpátky v jeho bytě, skoro na něj skočím. A on nic nenamítá.

„Tys hulila?“ směje se. „Nebudeš až tak nevinná.“

„Vyšukej mě!“ přikážu mu.

„S velkou radostí a chutí,“ sevře hrst mých vlasů v dlani a trhne s nimi dozadu. „Ty malá kurvičko. Vyšukám ti z tý tvý hlavinky mozek.“

Ležíme na zemi. Udýchaní. Příjemně. Kouřím cigaretu. Je mi blaze.

„Jsi dobrá šukna.“

„Jo, já vím,“ odvětím s klidem. Ani kdybych teď chtěla, tak v sobě nenajdu ani jednu emoci, která je spjatá s něčím, co by mě mohlo těšit. Je tam jen částečně vyplněnej prostor sexem, kterej jsem potřebovala. Nutně.

„Můžem to zpravidelnit,“ navrhne.

„Nejsem proti,“ zvedám se a sbírám si ze země spodní prádlo. Obleču se a odejdu. Nechodíme spolu. Jen spolu budeme šukat. Nic víc, nic míň. Neznám nic lepšího na zapomenutí, než sex. A trávu. Sex a tráva, to je moje spása. Jo, začíná se vracet moje starý dobrý já.

Trávu od tý doby začnu kouřit pravidelně. Pomáhá mi to přežít dny, který jsou krizový. Alkoholu se ani nedotknu. Tráva mi ublížit nemůže.  Je přece čistě přírodní.

Stojím v Tescu u ryb a rozhlížím se po obsluze, která tu jaksi schází, když se moje oči střetnou s jeho. Vladimír. Neviděli jsme se skoro půl roku. Dává do košíku nějaký věci. Nespouští mě z očí a snad se ke mně chce rozejít, ale nestane se tak. Zezadu k němu přijde Tereza. Pevně sevřu rty a otočím se k nim zády. Konečně přijde obsluha.

„Tak co si dáte, slečno?“ ptá se mě.

„Ne, nic. Já jsem si to rozmyslela, pardon,“ řeknu neskutečně pomalu. Možná proto na mě kouká jako na retarda, kterej vyrazil na nákup bez seznamu a neví, co má koupit.

Ani nevím jak, ale najednou jsem v uličce s alkoholem. Sahám po vodce. Neměla bych, okřikuju se v duchu. Vrátím ji tam zpátky a odejdu. Uteču.

Zaplatím nákup. Vyjdu na parkoviště a zamířím ke svýmu autu. Když se otočím, abych vrátila košík, jede proti mně jeho auto. Uvidím je tam sedět. Nemůžu dýchat. Dívá se na mě. Ona ne. Ale on ano. Upřeně. Sklopím hlavu a nemůžu uvěřit, že se mi tohle děje. On a ta čubka. Oni jsou spolu? No, asi jo, když spolu nakupujou. Vztekle vrátím koš tam, kam patří, a místo do auta zamířím do obchoďáku.

Vezu si domů vodku. Vezu si ji jako poklad.

Doma ji postavím na stůl a kroužím kolem ní celej večer. A pak, pak ji otevřu a přičichnu si. Seběhnou se mi všechny sliny. Loknu si. Jednou, podruhý… popátý… posedmý. Pustím si Limp Bizkit. Postupně se mi z hlavy vytrácejí vzpomínky. Postupně si projdu očistcem, když v jasný představě vidím, jak ti dva spolu šukaj. Pak vidím, jak jsme spolu šukali my. To jsou snad ještě horší muka, protože už to nikdy nezažiju. Potkám ještě někdy někoho, jehož tělo bude do toho mého zapadat jako puzzle? Ne. Nenajdu. Zapiju to dalším lokem. Spláchnu to do zapomnění.

Matně si uvědomuju, že někdo zvoní. Dopotácím se ke dveřím. Cestou třikrát spadnu, ale nevzdávám to. Neobtěžuju se identifikovat návštěvu pomocí kukátka a rovnou otevřu. Vidím ho trochu rozmazaně, ale stojí tam. V celý svý kráse, nebo zrůdnosti. Nevím. Nemám ho přece ráda, tak nemůže bejt krásnej.

Chci mu zavřít před nosem, ale nedovolí mi to, jedním rychlým pohybem se dostane do bytu. Zavře dveře a já bez nich ztrácím rovnováhu. Zachytí mě.

„Do prdele, Iljo, co to vyvádíš?“ zuří. On je fakt naštvanej? To by mě zajímalo proč!

„Je vlipný,“ zasměju se, „teda vtipný, že se rozčiluješ,“ směju se dál. „Zrovna ty s tou svojí krasomilou,“ snažím se dostat z jeho dosahu. „Píčou,“ dodám, klopýtnu a zasměju se tomu.

„Půjdeš zvracet,“ oznámí mi a svlíká si bundu i mikinu. Zase ty jeho ruce. Kurvafix.

„Nepudu.“

„Musí to ven. Dělej!“ hučí do mě. Dovleče mě na záchod.

„Jsem fakt zvědavá, co budeš zvracet, když se mi nechce dělat,“ vysměju se mu a pak se zamyslím. „Teda dělat. Co budeš dělat, když nechci zvracet.“

„Je to jednoduchý,“ oznámí mi, dostane mě jedním pohybem na kolena, a ani se nenaděju a mám jeho dva prsty v krku. Dávivej reflex funguje spolehlivě.

„NE!“ stačím vyhrknout, než to ze mě vylítne ven. Pak už tam jenom stojí, přidržuje mi vlasy a drží mě pod krkem. Zní to drsně, ale vlastně mi tím jen přidržuje hlavu v poloze, která je pro tenhle proces potřebná. Víc se snažit nemusí. Jde to ze mě ven už samo a překvapivě lehce.

Opřu si hlavu o ruce, který mám na prkýnku, a zamručím: „Nesnáším tě.“

„Tak pojď,“ zvedne mě.

„Nikam nejdu,“ zabrblám. Není mi vůbec dobře. A to mi bylo tak fajn, než přišel! Kazisvět!

„Jasně,“ spláchne, přehodí si mě přes rameno a jde do koupelny. „Vypláchni si pusu, ať ti není tak blbě,“ poroučí mi.

„Jdi do hajzlu,“ vyrazím mu kelímek s vodou z ruky. Vypláchnu si ji bez jeho zasraný pomoci.

„Vypij to,“ podává mi skleničku, když mě usadí do malýho gauče.

„Jdi s tím,“ oženu se. Tentokrát je chytřejší. Uhne s předstihem. „Podej mi tu vodku,“ ukazuju na flašku, která je na stole. Dojde k ní, vezme a zamíří ke dřezu. Vylévá ji a nechává mě se na to dívat. Vyletím a chci se k němu rozeběhnout, ale zakopnu o svoje vlastní nohy a třísknu sebou o zem. Už se nezvednu.

Pomalu se probouzím a je mi všelijak, jenom ne dobře. Sedí u mě Vladimír. Zamračím se na něj a otočím hlavu na druhou stranu. Ať vypadne!

„Vypij to,“ podává mi sklenici vody.

„Měl bys jít domů ke svojí přítelkyni. Zřejmě málo šukáte, když opruzuješ tady,“ vyjde ze mě. „Určitě jí říkáš úplně ty stejný repliky jako mně, když ji šukáš, co?“ zakroutím hlavou a prsty si projedu vlasy.  

„Jestli tu vodu nevypiješ, naleju ji do tebe vlastnoručně.“

„Polib si prdel, blbečku,“ zamručím.

„Máš poslední šanci.“

Vezmu si od něj sklenici. Uvidím v jeho tváři úlevu a nenapadne mě nic lepšího, než mu tu vodu chrstnout přímo do ksichtu.

„Vypadni za tou svojí píčou, čůráku,“ strčím do něj. Popadne mě a táhne do koupelny. Bráním se, kopu, škrábu, uštědřuju facky, rány pěstí (no, to je silný spojení na to, jak je to ve skutečnosti, ale snažím se o to). Dotáhne mě do vany, kam mě pracně nacpe, a pustí na mě ledovou sprchu. Postavím se a chci vylézt, ale stoupne si ke mně, chytí mě za pas a přitiskne se ke mně zezadu. „Ne,“ vyjeknu vyplašeně. Hrozně to studí, není mi to příjemný a snažím se ho odstrčit, ale jemu evidentně nevadí, že se zmáčí taky, protože mě u sebe drží a ten proud ledový vody na mě směřuje dál. Na hlavu, do obličeje, na zbytek těla. Silnej proud to všechno jenom zhoršuje. Mám pocit, že se udusím. Nemůžu popadnout dech. „Přestaň!“ zakřičím na něj. „Prosím, Vladimíre, dost!“ zakřičím. Už brečím. Vzlykám. Sesunu se a on mě nepouští. Naopak, cítím, jak mě objala jeho druhá ruka a jak mě pomalu vytahuje z vany. Vzlykám a nahlas pláču a on mě k sobě tiskne. Opřu si hlavu o jeho hruď a udeřím ho do ní dlaní. Znova a znova. Ani se nehne. Je jako skála, pevně mě objímá a čeká, až mě to přejde.

„Proč jsi mi to udělal?“ vzlykám. „Proč jsi mi zlomil srdce?“ zakřičím. „Proč jsi, kurva, tady?!“

„Iljo, tohle jsem nechtěl. Vážně,“ opakuje to minimálně třikrát.

„Ale udělal jsi to!“ vykřiknu na něj. Rozhodnu se, že mu vlepím poslední facku. Pevně sevře oči i rty.

„Nic jsem s ní neměl.“

„Hrozně to bolí. Bolí to víc, než můžu popsat. Ze všech lidí jsi mi ublížil nejvíc. Opakoval jsi tolikrát, že mě miluješ, až sis začal s holkou, která je tolik jiná než já. Nikdy jsi mě nemiloval. Nikdy.“

„Miloval,“ odvětí.

„Tak už je to pryč.“

„Pořád tě miluju.“

„Co by ti na to řekla Tereza? Hm? Přes den s ní a na večer se mnou?“ zvedám se od něho. „Jdi pryč.“

„Nechodíme spolu.“

„Líbáte se, nakupujete spolu, jezdíte spolu. Víc k tomu říkat nemusím. Je to víc než jasný.“

„Byl jsem v práci, přišla za mnou, aby mě pozvala na třídní sraz. Povídali jsme si a prostě mě políbila. Nic víc se nestalo. Ani dřív, ani potom.“

„Vladimíre,“ nadechnu se. „Mně už je to jedno,“ vydechnu ztrápeně. „Už mě nezajímá, co děláš a s kým. Je to všechno pryč. Jdi pryč.“

„Opila ses.“

„A taky pravidelně hulím. A víš proč?“ podívám se na něj. „Protože můžu. Protože je to můj život a jen moje věc, jak skončím.“

„Jsou kolem tebe lidi, kterým není jedno, jak skončíš.“

„Byl jsi jedním z těch, na kterých mi taky záleželo. Neměj strach, Vladimíre. Uměla jsem žít před tím, než jsem tě poznala, a nic se na tom nezmění ani teď. Tvoje matka mi nejednou naznačila, že pro tebe nejsem dost dobrá, a víš co? Možná měla větší pravdu, než jsem si dokázala připustit. Těší mě na tom to, že už nikdy nic podobnýho nebudu muset poslouchat. Že nebudu muset nikomu dokazovat, jak moc dobrá jsem,“ dívám se mu do očí. „Vrať se k lidem, kteří mají stejně vysoko postavenou laťku. Zapomeň na lidi, který tě budou stahovat ke dnu. Zapomeň na mě. Jsem jedna z nich.“

Vlezu si do horký vany. Už odešel. Zmáčený od sprchy se zvláštní emocí v očích i tváři. Tak tahle etapa skončila.

¤¤¤

„Tak jak se ti daří?“ vyptává se Marie, když se sejdeme v parku. Je takovej ten příjemně teplej den, kterej vás láká na procházku.

„Událo se pár změn, ale řekla bych, že se mám den ode dne líp.“

„Tak to jsem moc ráda. Nedávno jsem mluvila s Kryštofem a nemůže si tě vynachválit.“

„Copak Kryštof, to je zlatíčko,“ usměju se.

„No, a veselku nechystáš? S princem Vladimírem?“

„Veselku fakt nechystám,“ odvětím. „Rozešli jsme se.“

„Ale ne, to mě mrzí. Myslela jsem, že vy dva spolu zůstanete.“

„Občas se věci mění a člověk zjistí, že musí jít jiným směrem a tak. Však to znáš. Tobě to nemusím přece vysvětlovat.“

„Vím, jak to chodí. To víš, že to vím. Jen mě to překvapilo. Když jsem vás viděla spolu, byli jste jako správně poskládaný puzzle.“

„Ztratili jsme pár kousků,“ pokrčím rameny. „Je to pryč a každej žijeme svůj život. Je to tak lepší.“

„Jsi šťastná, nebo aspoň spokojená?“ zeptá se mě.

„Šťastná?“ pokrčím rameny. „Spokojená? To asi jo,“ pokývám hlavou.

„Zvládáš to dobře?“ položí mi ruku na rameno.

„Nějak to dávám,“ prohrábnu si vlasy a olíznu rty.

„A dovolenou nějakou plánuješ?“

„Zatím uvažuju nad bláznivým nápadem jet s Kryštofem. Plánuje Itošku. Tak možná,“ pokrčím rameny.

„Itálie je krásná. Byla jsem tam před dvěma lety,“ vzpomíná.

„A co ty a dovolená?“

„Zatím nic. Nevím kam a nechce se mi samotné.“

„Mám šílenej nápad. Mohli bysme to pojmout jako výlet tří kamarádů.“

„Jako Kryštof, ty a já?“

„Přesně tak. Počkej, zavolám mu,“ vytahuju mobil.

O hodinu později se k nám připojuje i on. Sedíme v malý kavárně a vymýšlíme jeden šílenější nápad za druhým.

„Pojedeme autobusem!“ vyhrkne Kryštof. „Jako v Účastnících zájezdu.“

„Skvělej film,“ uznám a napiju se latéčka. „Ale při představě, že pojedu s takovou sestavou,“ zakoulím očima.

„Uznej, že pár z nich už zastupujeme,“ směje se Kryštof.

„Koho, proboha?“ ozve se Marie. „Teď nevím, jestli chci vůbec vědět, koho zastupuju já. U Ilji je to celkem jasný, u tebe taky, ale co já?“ hrozí se.

„U mě je to jasný, jo? Ona je tam nějaká životem unavená feťačka a alkoholička?“ divím se.

„Myslela jsem spíš Pamelu.“

„Tu průvodkyni? Fakt děkuju,“ zasměju se.

„Spíš bych tě tipoval na tu slečnu s kinedrylem a skvělým smyslem pro humor.“

„Jo, to zní mnohem líp. U tebe je to jasný?“ culím se.

„Jo,“ přikývne se smíchem.

„A co teda já?“

„Říkal jsem si, že bys dobře zastala roli maminky oné slečny.“

„Pěkný,“ zasměju se nahlas a Marie se mnou.

„Pojedeme autem,“ řeknu. „Klidně to odřídím, ale předem říkám, že moje autíčko to nezvládne.“

„Vezmeme moje auto. A budeme se střídat,“ navrhne Kryštof. „To by šlo, Iljo, ne?“

„Jo, klidně. Co ty na to, Marie?“

„Budu vám tam překážet. Jsem už stará, jen jeďte sami,“ upije vody.

„No počkej, počkej, jestli čekáš, že se mezi náma rozvine románek, zapomínáš na dost podstatnou věc,“ ozve se Kryštof.

„To je pravda,“ přitakám. „Ve dvou se to líp táhne, to je známý, ale ve třech? To je teprv pohodička!“      

„Myslíš?“ uhladí si vlasy.

„Vím to,“ ujistím ji.

„No, a teď prakticky, dámy,“ otevírá diář. „Já můžu v červenci od desátého do dvacátého pátého. Dýl ne. Iljo, ty můžeš kdykoli, protože tě uvolním, že jo, ale co ty, Marie?“

„Vezmu si dovolenou a můžeme vyrazit.“

„Mám výhodu, že jedu na dovolenou se svým šéfem.“

„Taky bych řekl. Možná, že ti dám nějaký odměny, abys měla kapesný,“ pronese vážně.

„Jů, navrhnu tě na nejlepšího šéfa pod sluncem,“ slibuji. 

„Vyhrál bych to,“ přikývne sebevědomě.

„Bezpochyby." 

„Za měsíc jedeme,“ řekne po chvilce Marie. „Opravdu se na to těším,“ usmívá se.

Autor: Vasanti (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ilja - 16. kapitola :