OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Ilja - 2. kapitola

Sedím na chodbě a čekám, až přijde. Slyším ho už od výtahu, jak mluví s Adélou, vrchní sestrou. Starší, dost tvrdá a chladná žena. Skoro jako moje matka. I když ta by všechny takový Adély strčila do kapsy.

Sedím na zemi a žmoulám si triko. On kolem mě projde, otevře dveře, které nezavře, a já slyším, jak se posadí do křesla za stolem. Odkašle si.

„Pokud jdeš ke mně, pojď dál.“ Pomalu se zvednu a vejdu. Zavřu za sebou dveře. „Posaď se.“

„Já jsem to včera tak nemyslela. Ujelo mi to, promiň. Nebylo to ode mě fér. Ale za tím, že jsi neměl poslouchat, si stojím. Naštvalo mě to. Byl to soukromý rozhovor. Nemám ráda, když mě někdo sleduje. Je to, jako kdyby čekal, až udělám chybu, aby na mě mohl ve slabý chvilce zaútočit,“ mluvím polohlasně a dívám se chvilku na něj a chvilku do země.

„Tak znovu, nebyl jsem u okna proto, abych poslouchal tvůj rozhovor.“

„Pošleš mě pryč?“

„Kdybych měl sepisovat katarze všech lidí, který mi prošli rukama, nedělal bych nic jinýho. A pokud v tobě vzbuzuju pocity, klidně i vzteku, je to v pořádku. Lepší, než abys mlčela, ne?“ 

◊◊◊

Dorazím na sezení. Je tam návštěva. Rodiny pacientů můžou přijít a můžou se otevřeně bavit o tom, jaké měl daný člověk dětství, jaký byl, jak se cítili, když jejich rodinný příslušník bral drogy a ničil se.

„Jako dítě byl Mirek bezproblémový. Velmi dobře ses učil. Neměla jsem pocit, že by ti něco scházelo, protože jsi dělal věci, které tě bavily. Vozili jsme tě na všechny kroužky, měl jsi spoustu kamarádů…“

Mirkova maminka přišla jako host. Mirek je kluk, kterej je závislej na heroinu. Potkal holku, do který se zamiloval. Vyzkoušel s ní drogy a už u toho zůstal. Léčit se šel po tom, co se jeho holka předávkovala na diskotéce. Na záchodě. Zbytek nevnímám, protože se ve svých vzpomínkách ponořím do vlastního dětství.

 

Je dopoledne. Je mi sedm a sedím v obýváku na koberci, kde si hraju se svou panenkou Martou. Moje máma leží na sedačce a spí.

„Mami,“ mluvím na ni, ale nevnímá. Dojdu k ní a snažím se ji vzbudit. Nakonec se mi to podaří.

„Co chceš?“ oboří se na mě a otočí se zády ke mně. „Běž si hrát.“

„Mami, ale já mám hlad. Mami,“ snažím se ji znovu vzbudit. Nakonec vstane a došourá se do kuchyně. Z police sundá krabici s cereáliemi, které nasype do misky, a tu mi dá na stůl.

„Máš smůlu, mlíko není,“ zavře ledničku, zapálí si a jde zpět do obýváku. „Nech maminku spát. Buď hodná holčička a jdi si hrát ven.“

…

„Mami, potřebuju ty peníze na ten školní výlet. Slíbila jsi, že mi je dneska dáš.“

„Jaký peníze? Nemám žádný peníze. To si je jako mám vycucat z prstu? Živím tě, šatím tě, po nocích se dřu a tobě je to furt málo!“

„Ale ty jsi mi říkala, že mi ty peníze dáš dneska. Řekla jsi to i učitelce.“

„Tak jí prostě řekni, že teď nemáme peníze na žádný debilní výlety!“

„Je to v rámci projektu, kterej dělám do školy.“

„Tak v rámci toho, aby ses měla líp, za mě vezmeš odpolední uklízení ve školce.“

…

„Říkala jsi, že nemáme peníze na moji školu, a koupila jsi alkohol?“

„Jsou to moje poctivě a těžce vydělaný prachy, mladá dámo, můžu si s nima dělat, co budu chtít. Jasný?“

„Ale já jsem tvoje dcera. A navíc, byly tu peníze i z mých brigád.“

„Jo, bohužel jsi, a jaký tvoje peníze? Tady ti nic nepatří.“

…

„To bylo docela hezký, že jo?“ šťouchne do mě Iva.

„Myslíš to divadlo, který tu sehráli?“ podívám se na  ni.

„Podle mě to bylo skutečný. Moje máma by sem přijít nemohla,“ odpoví smutně.

„Tak to máš štěstí,“ podotknu. Jsem si totiž jistá, že moje matka by sem přišla. A velmi ráda. Je to neúspěšná herečka, barová zpěvačka. A já věřím, že zrovna tuhle roli by si střihla špičkově, když už ve své životní roli coby matky totálně selhala.

„Tvoje by sem šla?“ dožene mě na chodbě cestou do jídelny.

„Bohužel asi jo.“

„Proč bohužel? Vždyť je to skvělý.“

„Moje matka je – je všechno, jenom ne moje matka.“

„Já nemám žádnou.“

„Já vím. Ale je to někdy lepší nemít žádnou, než tu, která na tebe sere, jak může.“

„Nemáte dobrej vztah?“

„To je to tak poznat?“ ušklíbnu se.

 

Při odpoledním sezení se ve chvíli, kdy terapeutka Martina dává prostor jednomu z nás, aby o sobě mluvil, postavím. Všechny, včetně ní, to překvapí.

„Jmenuju se Iljana, ale všichni mi říkaj Ilo nebo Iljo. Tak to mám ráda, řekla bych,“ odmlčím se. Mezitím mě všichni tak nějak unisono pozdraví zpět. „Já jsem hodně pila a brala jsem do toho všemožný prášky. Začínala jsem na prášcích proti bolesti, skončila jsem u antidepresiv, který jsem si nechávala předepisovat od svýho cvokaře. Sem tam jsem si šňupla kokain. A jsem tu, protože jsem řídila auto pod vlivem toho všeho. Nedopadlo to dobře, ale nikomu se nic nestalo. Pokud nepočítám svoje auto a karavan. Jo, a ještě nějakej podělanej zátaras. Nevím co dál. Nevím, co se životem,“ posadím se.

„Moc dobře, Ilo,“ usměje se Martina.

 

Sedím na lavičce a je den návštěv. Nikoho nečekám. Vychutnávám si cigaretu a dívám se na rybník. Zpovzdálí slyším smích. Většina se skvěle baví a přebírají balíčky a tašky, ve kterých mají vše možné. Od jídla po oblečení. A zrovna když si svazuju vlasy do drdolu, mě něčí ruka pohladí po zádech. Trochu mě to vyděsí, protože jsem nikoho neslyšela přicházet.

„Hledal jsem tě, lištičko.“

„Říkala jsem ti přece, že nechci, abys chodil,“ připomenu mu.

„Něco jsem ti přinesl. Něco, co vím, že máš ráda. Na,“ podává mi papírovou tašku. Jsou v ní džusy, brambůrky a sladkosti. Jasně, že ví, co mám ráda. Šoustali jsme spolu. Naposledy týden před nástupem do týhle zoo. Zásoboval mě vším možným. Zdá se, že mě zná. Mezi tím je krabice s kapesníky. Asi na slzy?

„Ty kapesníky jsou na krokodýlí slzy?“ položím tašku na zem. „Máš cigaretu?“ zeptám se. Přikývne a vytáhne krabičku. Camelky. Ty můžu.

„V těch kapesníkách máš speciální dárek,“ přitáhne mě k sobě a políbí mě.

„Překvápko? Ty moc nemusím,“ zapálím si a zhluboka vydechnu.

„Stejská se mi,“ řekne do ticha.

„Po čem?“ zeptám se.

„Po tvým těle, po tobě. Mám na tebe chuť. Pojď se mnou na loďku.“

„To je přece zbytečný.“

„Ale no tak, lištičko. Copak si nepamatuješ, co všechno jsme spolu dělali? Já vím přece nejlíp, jak tě uspokojit, nepamatuješ se?“ líbá mě na uchu a vklouzne pod triko, kde laská moje prsa. Je těžký tomu odolat. Jsem prakticky svolná k čemukoli, jen abych zapomněla na skleničku Jamesona.

Jakmile jsme uprostřed dost velkého rybníku, stahuje ze mě kraťasy i s kalhotkami a roztahuje mi nohy. Opřu se dlaněmi o druhé sedátko, které je za mnou, a užívám si jeho náležitou a poctivou péči. Jeho jazyk umí divy a o jeho prstech radši mluvit ani nebudu. To je bez debat. Ihned po tom, co se udělám, si stáhne kalhoty a začne do mě přirážet. Vyhrne mi triko a kousne mě do prsa. Vytáhne ho a udělá se mi na prsa a bříško. 

„Tohle mi tak chybí. Mohl bych to dělat celý dny,“ vrní mi do ucha, když si natahuju kalhotky.

„To by ti žena neschválila.“

„Rozvádím se,“ překvapí mě.

Celá tahle návštěva mi paradoxně připomene náš první rozchod.

 ...

„Jak to myslíš, že to musíme ukončit?“ vyjeknu vyděšeně. Právě jsme došukali, on se oblíká a při tom mi říká tuhle větu: „Musíme to ukončit.“ Přitom před chvílí pěl ódu na to, jak dobrá jsem v posteli a jak si nikdy tak dobře s nikým nezamrdal.

„Dozvěděla se o tom, že někoho mám. Musíme si dát pauzu, kotě. Na chvilku, než se situace uklidní.“

„Přece nevadí, že to ví. Přece se chceš rozvíst, ne?“ nechápu jeho důvod.

„To sice jo, ale pokud to bude takhle, přijdu o všechno. I o podnik. Takhle to nejde, kotě. Oškubala by mě a já chci, abychom se měli co nejlíp.“

„Do hajzlu, právě jsme došukali a ty mi řekneš tohle? Nechci konec! Nesouhlasím s tím. Říkám ne!“

„Kotě, nemáme na vybranou, musíme to vydržet. Hned jak se to uklidní, budeme spolu, přísahám.“

„To říkáš jenom tak,“ vstanu z postele a navleču se do trička a kalhot. „Říkáš to jen proto, aby ses mě zbavil. Nevěřím ti,“ chodím po motelovým pokoji jako lvice v kleci.

„Pusino, neblbni. Pojď sem,“ natáhne ke mně ruku a stáhne mě k sobě na klín. Začne mě líbat. „Nemůžu bez tebe existovat. Jenom pár tejdnů počkáme a pak zase budeme spolu,“ slibuje a hladí mě u toho. „Řekni, že to chápeš,“ vyžaduje. „Řekni to,“ stiskne mě. Přikývnu.

„Chápu to,“ přikývnu znova.

„Hodná holka,“ pohladí mě po vlasech a políbí na čelo.

 ...

Přinesu si tašku na pokoj a postupně z ní vytahuju všechno, co mi donesl. Dojde i na papírovou krabici s kapesníky. Je zabalená. Prošla kontrolou, tak jaký překvapení by tam asi tak mohlo bejt? Otevřu ji z boku a spadne mi do klína neoznačená malá plastová tuba plná prášků. Xanax? Asi…

„Blbeček,“ pronesu polohlasně. Napadne mě spásná myšlenka, že je spláchnu do záchodu, ale něco ve mně to nechce. Kdybych si jeden vzala, dost by se mi ulevilo. Nebolelo by mě tolik břicho a nebyla bych tak na dně. Jenže kdyby Honimír nebo kdokoli z personálu zjistil, že jedu na Xanaxu, frčela bych expresem rovnou za mříže. A to se mi fakt nehodí.

„Ilo?“ ozve se ode dveří. Rychle si strčím prášky do kapsy.

„Hm?“ vyjdu ze dveří koupelny.

„Za tebou někdo byl?!“ diví se Iva. „Ty bláho, tolik dobrot jsem pohromadě neviděla hodně dlouho.“

„Mám to většinou po dvou, třech kusech, tak si od každýho vezmi. Stejně to sama nesním. Tolik cukru by mě taky mohlo zabít,“ nabídnu jí.

„Jé, tak dík.“

Iva je osmnáctiletá holka, která jela v tvrdých drogách už od svých patnácti. Nevím, proč. O tom nemluví. Každej tu máme svá tajemství a svoje důvody pro to, proč jsme sešli z cesty.

„A kdo to byl? Tvůj přítel?“ vyzvídá.

„Ne, já nemám přítele.“

„A kdo to teda byl?“ rozbaluje si čokoládovou tyčinku.

„Kamarád.“

„Máš dobrý kamarády.“

„Jak se to vezme,“ pokrčím rameny.

Cestou na večeři si uvědomím, že mám v kapse pořád ty zatracený prášky. A to se mi vůbec nehodí. Zvlášť když tu probíhají namátkové kontroly. Musím se jich zbavit. A nenapadne mě nic lepšího, než se ztratit na toaletu v přízemí. Takže vysypu všechny prášky do hajzlu, spláchnu a tubu dobře ukryju v odpadkovým koši tak, aby nebyla vůbec vidět. A je to.

 

V docela dobrém rozpoložení se vracím na pokoj a rozhodnu se pro schody na rozdíl od drtivé většiny. Když pomalu stoupám, narazím na Renatu, která sedí na schodech s hlavou v dlaních a brečí. Posadím se v tichosti vedle ní.

„Chceš kapesníček?“ zeptám se jí. Přikývne. „Chceš o tom mluvit?“

„Není o čem. Je konec,“ rozbrečí se znova.

„A jakou má ten konec podobu?“ opřu se o stehna.

„Adéla mě viděla, jak jdu na záchody dole v přízemí, a když se tam po mně šla podívat, našla tam prázdnou tubu od prášků. V záchodě dokonce zůstaly dva prášky. Nějakej kretén si to po sobě nezkontroloval, a protože je veřejně známý, že jsem jela v prášcích a porušila jsem už jednou pravidla, tak mě teď vykopnou. Vykopnou mě.“

Zatrne mi. „Mluvila jsi s Honimírem – teda s Vladimírem?“ zeptám se.

„Jo, už mi vyřídil vstupenku do pekla. Do prdele, ale já to fakt nebyla. Tentokrát ne, Ilo, musíš mi věřit aspoň ty,“ vzlyká.

„Já ti věřím,“ vyjde ze mě zaraženě. „Já si něco musím zařídit. Počkáš tu na mě?“ zeptám se jí. Přikývne.

 

Rychle seběhnu schody a běžím skoro sprintem za Honimírem. V duchu si nadávám, že jsem byla tak hloupá. Přímo blbá. Pitomá. Na rohu se s ním přímo srazím a srážka je to celkem bolestivá. Ale neuvěřitelně se mi uleví, protože ještě neodešel a bude tak moct odvolat tu věc s Renatou.

„Potřebuju s tebou mluvit, hrozně nutně,“ třu si paži a pak čelo.

„Počká to do zítřka?“ zeptá se mě.

„Ne, je to otázka života a smrti. Prosím, prosím,“ vydechnu zadýchaně. Chvilku si mě prohlíží a pak zamíříme do kanceláře.

„Tak co se děje?“ zeptá se a posadí se tentokrát na roh stolu a založí si ruce na hrudi. Sleduje mě.

„Musíš to zrušit,“ vyhrknu.

„Co konkrétně?“ nechápe.

„Ty prášky nepatřily Renatě,“ přiznám. Chvilku na mě nevěřícně kouká. „Dostala jsem je já, ale protože to mám už teď nahnutý, rozhodla jsem se toho zbavit. Ale nenapadlo mě, že se k tomu připlete takhle nešťastným způsobem Renata a Adéla. Prosím tě, věř mi, nemá s tím nic společnýho.“

„Chceš mi říct, že ta tuba, co se našla, a ty dva prášky, co zůstaly na dně záchodové mísy, jsou tvoje? A kde jsi to sebrala?“ mračí se.

„Dostala,“ odvětím.

„Dostala od koho?“

„Je to tolik důležitý? Nebyl to nikdo z léčebny.“

„A to ti jako mám věřit, že ty, která se léčíš z prášků, sis nic nevzala a všechno vyhodila?“

„Nezáleží na tom, jestli budeš věřit mně, ale Renata s tím fakt nic nemá. Prosím, odvolej to, Vladimíre, prosím.“ Přísahám, že tak, jako nikdy neprosím, bych si teď byla schopná kleknout. Jednu z věcí, kterou nesnáším, je nespravedlnost.

„Dejme tomu, že ti uvěřím a Renata tu nadále zůstane. Co mám dělat s tebou?“

„Já nevím,“ odvětím a prohrábnu si vlasy. Teprve teď mi totiž dochází, že s očištěním Renaty přichází do světla taky nový viník, a tím jsem já.

„Pokud tu chceš zůstat, budeš mi muset říct pravdu o tom, jak ses k těm práškům dostala.“

Posadím se a jsem mu nucená i ve vlastním zájmu říct o tom, jak se to všechno seběhlo. Celou dobu se mračí. Hlavně u pasáží s Robertem. O akci v loďce pochopitelně pomlčím. I o tom, kdo Robert vlastně je. Vydávám ho za pouhého kamaráda. Jak by asi zněla skutečnost, že člověk, kterému jsem rozflákala karavan, za mnou chodí, nosí mi prášky a šoustá mě na loďce? To by asi nebylo úplně to nejlepší.

 

Když dorazím do pokoje, padnu na postel. Jsem vyčerpaná. Iva už leží v posteli a poslouchá empétrojku.

„Co je?“ zeptá se.

„Nic, v pohodě,“ zalžu a ve vzpomínkách se vrátím do momentů, kdy jsem věřila, že mám u sebe někoho, kdo mě miluje proto, jaká jsem, a nechce mě měnit.

 ...

„Myslíš to se mnou vážně?“ zeptám se ho, když vyjíždíme z motelu, kde jsme strávili víkend. On byl jako na služební cestě a já neměla službu. Krásně nám to vyšlo.

„Pochybuješ o tom snad? Jsi pro mě všechno,“ mrkne a poplácá mě po stehně.

„Jen se tak ptám,“ prohrábnu si vlasy, „říkal jsi, že se chceš rozvést, že se ten čas, kdy to půjde, blíží,“ připomenu mu.

„Já vím, kočko, ale chápej, má mě pod palcem, musím na to chytře a chytrý věci chtějí čas. Musím to promyslet.“

„Chtěla bych s tebou normálně fungovat. Ne se schovávat, ne bejt pořád opatrná. Nebaví mě to.“

„Ani mně tohle nestačí. I já chci víc, to přece víš. Dej mi čas, kotě. Dej mi čas.“

„Co pro tebe vlastně znamenám?“

„Jsi pro mě všechno. Jsi magická,“ vysloví svoji větu. Jsi magická. Jsem magická? Jsem?

„Magická,“ opakuju po něm. Věřím tomu? Nevím, bylo to vyslovený tolikrát, že to začíná postrádat smysl.

„Jo, přesně tak,“ potvrdí. „Sehnal jsem prvotřídní zbožíčko, dostanu ho za tři dny, dáme si,“ řekne natěšeně. Bezpochyby sehnal kokain.

„Jo?“ pousměju se.

„Jo, sjedeme se,“ usmívá se od ucha k uchu. Div se mu neroztrhne tvář na dvě půlky.

„Kokain?“ zeptám se. Přikývne. Taky přikývnu. Jo, kokain. Ten je fajn. U toho zapomenu na všechny ty těžkosti kolem. Zase budeme jen my dva. Já a on. On a já. Sex, sex a sex. Tvrdej, hodně tvrdej sex.

 

„No tak, pojď už za mnou, kotě!“ křikne na mě z postele. Jsem v koupelně a suším se.

„Chvilku.“

„Ne, žádnou chvilku,“ objeví se ve dveřích, až se leknu, nečekala jsem, že si pro mě dojde. „Pojď, dáme si dobrotu a pak si zamrdáme. Těším se na to celej tejden. Pojď,“ odhazuje můj ručník, vyzvedne mě a nese do postele. Vypijeme pár panáků, zašukáme si, šňupneme si. Jdu do ráje a nic mě nemůže zastavit. Jen já a on. Jen on a já.

„Miluju tě,“ vydechne, chytí mě za vlasy a přitáhne k sobě. „Vymrdám ti duši z těla.“