Ilja - 8. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Příjemný výlet, vrácení se do bolestných vzpomínek, velká odvaha, starý známý a taky nová práce, kde se Ilja doslova cítí jako ryba ve vodě. Jak dlouho jí to vydrží? Snad napořád...

23.08.2016 (11:00) • Vasanti • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 560×

Jedeme s Vladimírem na víkend do jednoho wellness centra. Koupil mi to pro radost a já samozřejmě chtěla, aby jel se mnou. Taky bych řekla, že je to takovejmalej dárek k našemu půlročnímu výročí.

„Jsem tak ráda, že vypadneme z města,“ vydechnu a uvelebím se, když vyjíždíme na dálnici.

„Jo, taky jsem se těšil,“ přitaká.

Sprchuju se a usmívám se při tom. Je mi tak dobře. Cítím se s Vladimírem dobře. Začínám mít pocit, že by to mohlo jít. Mohlo by nám to vyjít.

Ležíme v posteli a on mě k sobě přivine. Po chvilce se od něj odtáhnu. Dělám to tak vždycky. Jen ve výjimečných situacích mi nevadí, když mě hladí nebo k sobě tiskne. Nikdy se mě nezeptal, proč to tak je. A já vím, že jednou se mě zeptá a jednou mu budu muset dát odpověď. A jsem si naprosto jistá, že se mu líbit nebude.

„Iljo,“ vysloví jemně moje jméno. Otočím se k němu. Stojím u zábradlí na balkoně a on sedí na židličce u stolku, kde popíjí čaj. Mátovej, mám ten pocit.

„Hm?“

„Pojď ke mně,“ natáhne ke mně ruku. Usměju se a sednu si mu na klín. „Slíbil jsem si, že se nezeptám, ale nejde to. Musím to vědět. Potřebuju to vědět,“ začne. A hele, že by to bylo tady?

„Ptej se,“ obejmu ho kolem krku.

„Vždycky, když se s tebou chci mazlit nebo tě hýčkat, odtahuješ se ode mě. Měl jsem pocit, že to nemáš ráda, ale poslední dobou si začínám uvědomovat, jak moc, jak to říct, odtažitá v otázce sexu jsi,“ dívá se mi do očí. Sklopím pohled k zemi. Ano, je to tady.

„Chceš vážně znát odpověď? Chceš slyšet pravdu?“ zeptám se ho.

„Chci jen vědět, jestli můžu něco dělat líp.“

„Děláš všechno úžasně. Vím, že je chyba ve mně.“

„Není to chyba, nemusíš to mít nutně ráda, jen chci vědět, jestli dělám ty věci dobře.“

„Děláš je výborně.“

„Takže je všechno v pořádku?“ zeptá se mě.

∞

Konečně doma! Jsem po šichtě v baru a jediný, co potřebuju, je postel. Ledničku ani neotevřu, vím, že by byla téměř prázdná i přesto, že jsem předevčírem dělala velkej nákup. Dám si sprchu a skoro po čtyřech zalezu do postele. Jsem grogy. A to musím ráno do školy. Do háje se vzděláním! Do háje s podělanou školou.

V noci mě probudí tlak na nohou. Cítím, jak mi stahuje kalhoty a vyhrnuje triko.

„Ne!“ vyjeknu a chci ho odstrčit, ale rychlostí blesku mi jednou dlaní přikryje pusu dlaní a druhou rukou chytí obě ruce.

„Já ti říkal, ať si dáváš pozor na nečekaný noční návštěvy,“ vrní mi opile do ucha. Snažím se kopat, ale než se mi podaří ho zasáhnout, uštědří mi facku. Jako na povel se zklidním. „Hodná holka,“ olízne mi tvář a sáhne mi mezi nohy. „No tak, nevzpírej se,“ domlouvá mi. „Čím míň se budeš cukat, tím míň to bude bolet, slibuju.“

„Ne, prosím, ne,“ opakuju pořád dokola, když ze mě rve triko i ty kalhoty. Podaří se mi kopnout ho do hrudi. Vymrštím se a rozeběhnu se ke dveřím, ale chytí mě za nohu a já padnu k zemi. Za kotníky mě dotáhne k posteli, na kterou mě hodí, roztáhne mi nohy a vojede mě. Tvrdě, bezcitně, sobecky. Udělá se do mě.

„Skvělá kundička dělá dobrou kurvičku,“ mačká mi prsa a směje se u toho. „Tohle je pro tebe,“ hodí mi na břicho dvě bankovky. „Radím ti, měj otevřeno a získáš skvělou brigádu,“ mrkne na mě. „Naučím tě všechno, co budeš ve svý kariéře potřebovat,“ zavře za sebou.

∞

„Iljo?“ pohladí mě po tváři a vrátí zpět do reality.

„S tebou je všechno v pořádku.“

„Víš, že mi můžeš říct cokoli, že jo?“ ujišťuje se a připomíná mi tu skutečnost. Přikývnu. „To jsem rád.“

Večer, když ležíme v posteli, si položím hlavu na jeho rameno a zhluboka se nadechnu a vydechnu.

„Když mi bylo šestnáct, pracovala jsem v jednom baru. Ráno jsem šla do školy, po škole do baru, pozdě večer domů. Musela jsem vydělávat, protože jinak bych nic neměla. Jinak bych neměla co jíst, co si oblíknout, do čeho psát,“ odmlčím se na chvilku. „Chceš to vlastně vůbec slyšet?“ zeptám se.

„Chci slyšet cokoli, co mi chceš říct,“ políbí mě na čelo.

„Dobře,“ usměju se. „Máma měla vždycky kolem sebe víc nabíječů, ale jeden byl fakt pravidelnej, ani nevím, jak ho nazvat, klient?“ pokrčím rameny. „Byl na mě svým způsobem vysazenej. Několikrát mě upozorňoval, co všechno by se mohlo stát, kdybych se nezamykala u sebe v pokoji. Jaká nečekaná a nezvaná návštěva by se mi mohla u postele zjevit. Jednou jsem byla po práci tak grogy, že jsem se zamknout zapomněla. Přišel za mnou, splnil, co sliboval. Nelíbilo se mi to, ale místo abych se stáhla sama do sebe a prožívala trauma, spala jsem kde s kým, protože jsem to potřebovala. Dává to smysl? Asi ne,“ vydechnu a ztichnu. Cítím, jak moc je ztuhlej. Zalituju toho, že jsem cokoli říkala. Není to přece můj terapeut, ale přítel. „Říct ti to byl špatnej nápad, viď?“ podívám se na něj. Obejme mě a políbí.

„Byl to skvělej nápad. Věci začínají dávat větší smysl. Když říkáš, že nevíš, proč jsi neprožívala trauma a nestáhla ses do sebe, musím ti oponovat. Ty jsi prožívala trauma. Obrovský trauma.“

„Jak? Tím, že jsem spala kde s kým? Že jsem od toho večera měla dveře otevřený a on mě pravidelně chodil šukat a nechával mi na stolku prachy? Vždyť mně se to vlastně líbilo. To je trauma?“

„Je to způsob, jak se s traumatem vypořádat,“ sevře mě v náruči. Nebráním se. „Byla jsi v podstatě ztracená mladá slečna, kterou okolnost zahnaly do kouta. Matka, která se o tebe nedokázala postarat, otec, který utekl a zbavil se tak veškeré odpovědnosti,“ vyjmenovává. „Jela jsi na režim přežití. Neměla jsi kam jít. Bylo ti šestnáct a utýct z domova a nechodit do školy by byl problém navíc. Děcák by to jistil. Možná by tě za tvoje takzvaný problémový chování dostali i do nějakýho diagnosťáku. Moc mě to mrzí, Iljo,“ políbí mě do vlasů.

„Vladimíre, jak můžeš milovat holku, jako jsem já? Jak je to možný? Čím jsem si tě zasloužila?“ vzlyknu. Poprvé se mi chce skutečně plakat, skutečně truchlit.

„Čím jsem si zasloužil já tebe?“ zeptá se na oplátku. Odtáhnu se od něj a posadím se, slzy mi stékají po tvářích a já se cítím jako pes se staženým ocasem, zahnanej do kouta. Vladimír je ten, kdo mě jemně přesvědčuje, že jsem v bezpečí a že můžu vyjít.

„Můžu tě obejmout? Utěšit tě?“ zeptá se mě a pohladí po zádech. Přikývnu a pevně ho obejmu. Hladí mě po vlasech, zádech, líbá mě do vlasů, na tvář a krk. „Vyrostla jsi v krásnou mladou ženu, která má sílu na to žít svůj život jinak než tvoje matka. Navíc máš mě, jsem tu s tebou a miluju tě. Hrozně moc tě miluju,“ šeptá mi.

„Strašně tě miluju,“ vyjde ze mě. „Je až děsivý, jak moc,“ přiznám.

„Tolik lásky nám bude stačit na celej život,“ usmívá se.

„Na několik životů.“

„Tak to beru.“

♣♣♣

Dostala jsem nabídku na práci v knihkupectví v centru a nakonec jsem z knihovny odešla, protože mě to tam přestalo naplňovat. Hlavně jsem začala mít problémy se svým nadřízeným, který se po mně evidentně vozil. Nejednou na mě měl narážky se sexuálním podtextem, takže jakmile se mi naskytla tahle možnost, okamžitě jsem po ní sáhla. Finančně jsem si polepšila o tisícovku. Příjemnej bonus.

Doufám, že teď to bude lepší, a možná by mohlo, protože mám šéfovou a zdá se v pohodě. Je to ten typ člověka, kterej se neposere z každýho problému, pokud se objeví.

Je to štíhlá, udržovaná padesátnice, věčně s cigárem u pusy nebo zastrčeným za uchem. Nosí jenom tmavé barvy a má šedé krátké mikádo. Líčí si výrazně akorát rty, jinak je jemná.

„Iljo, zejtra přivezou ty knížky. Nebudu tu, převezmeš to? Pět krabic. Vyrovnáš je v policích po třech kusech a zbytek dáš do skladu, jo?“

„Jo, jasně, bez problému.“

„Taky by měl dorazit můj syn, má tu knížky, jsou pod pultem v tý červený tašce. Přijde si pro ně kolem jedenáctý, dřív se sem asi nedostane,“ informuje mě. Přikývnu. „Žádnej strach, to zvládneš,“ mrkne na mě. Pousměju se.

Přesně v jedenáct cinkne zvonek nad dveřmi, vzhlédnu a uvidím mladýho kluka v kožený černý bundě a slunečních brýlích. Má atletickou postavu a v obličeji je hezkej. Víc než to.

„Zdravím,“ sundá si brýle a podívá se mi do očí. „Měl bych tady mít nějaký knížky,“ začne a pozoruje mě, „máma mi je tu nechala v nějaký tašce,“ upřesní. Jo, jako bych netušila od prvního pohledu, že tenhle kluk je její syn.

„Dobrej,“ pozdravím a pousměju se, „jasně, máte to tady,“ sehnu se a položím tašku na pult. Podívá se do ní a zkontroluje obsah. Pak přikývne. Asi na znamení, že je všechno v pořádku.

„Jste tu nová,“ konstatuje. Přikývnu. „Matka si umí vybrat tak, aby to bylo ještě hezčí prostředí,“ opře se.

„Neříkejte,“ zamumlám. Vážně mě balí?

„Říkám,“ mrkne na mě. Jo, balí mě.

„Beru na vědomí. Mám jí to vyřídit jako pochvalu od ne-zákazníka?“

„Ne, řeknu jí to sám,“ nasadí si brýle. Poklepe na sklo pultu, „my dva se určitě ještě uvidíme.“

„Je to možný,“ odvětím.

„Je to předem určený,“ odejde.

Ty seš ale namyšlenej.

Odpoledne mě vyzvedne Vladimír. Vejde do dveří a moje šéfová, mimochodem Milena, ho okamžitě zaregistruje. „Těch hezkých kluků je víc a víc,“ poukáže na něj.

„Hezkej? Tenhle?“ vtipkuju a směju se.

„No, a není snad?“ diví se.

„Jo, je hezkej,“ přiznám. „Je to můj přítel,“ dodám. Plácne mě po paži a rozesměje se.

„Ty seš číslo,“ dodá a jde dozadu do skladu zkontrolovat dnešní dodávku knih. Vladimír ke mně dojde a opře se o pult. Zrovna tak jako Milenin syn dopoledne. Políbíme se.

„Ahoj,“ pozdravíme se. Milena vyjde s úsměvem na tváři.

„Dobrý den,“ usmívá se.

„Dobrý den,“ pozdraví ji zpět.

„No tak utíkej, Iljo, nenecháš přece přítele čekat,“ baví se. Vladimír pozdvihne obočí. Nechápe, co se děje.

„To by ode mě nebylo hezké,“ přiznám a zasmějeme se. „Zítra jsem tu v devět,“ loučím se a beru si věci.

„Přesně, ani o vteřinu déle nebo dříve,“ vztyčí ukazováček.

„Rozkaz.“

„Co to bylo?“ zeptá se mě venku.

„Takový naše srandičky,“ vysvětlím s úsměvem.

„Tak srandičky, jo? Na můj účet?“ chytíme se za ruce.

„Jak jinak,“ odvětím.

„Jakej jsi měla den?“ zeptá se.

„Dobrej. Dneska jsem poznala Milenina syna. Přišel si pro nějaký knížky, který mu tam nechala.“

„A?“ zajímá se.

„Hm, namyšlenej floutek maličko.“

„Na takový holky letí, ne?“

„Jo, přesně na ty. Akorát tys přišel dřív a já už naletěla.“

„Co, prosím?“ nechce věřit vlastním uším.

„Mám ti to vážně zopakovat?“ ujišťuju se.

„Buď tak hodná,“ pobídne mě, když nasedáme do auta.

„Že jsi přišel dřív, a proto už nemůžu letět na nikoho jinýho, když už mám tebe,“ vysvětluju.

„Takhle jsi to neříkala.“

„Ale takhle jsem to myslela,“ směju se.

V podvečer jsme v parku a procházíme se. Zčistajasna se k nám přiřítí pes a začne na nás skákat.

„Ahoj, pejsku,“ sehnu se k němu a mazlíme se spolu. „Čípak jsi?“ ptám se ho. „Kde máš pána?“

„No řekni,“ směje se Vladimír. Rozesměju se s ním.

„Ty seš ale!“ plácnu ho do stehna.

„Karlosi!“ uslyším mužský hlas.

„Jmenuješ se Karlos?“ zeptám se pejska. Podá mi packu. „Jo? Těší mě, Karlosi, jsem Ilja,“ bavím se.

„KARLOSI!“ vyběhne muž ze křoví. A najednou v něm poznám Jakuba. Barmana.

„Jakube,“ vydechnu překvapeně. V tu chvíli se jeho tvář rozjasní.

„Ježiši, Iljo,“ řekne překvapeně a obejme mě. „Kam jsi zmizela? Neviděli jsme se tak dlouho. Neměl jsem o tobě žádné zprávy,“ chrlí a pak se zarazí, když si všimne, že nejsem sama.

„Vladimíre,“ chytím ho za ruku a propletu své prsty s jeho, „to je kamarád Jakub,“ řeknu. „Jakube, to je Vladimír, můj přítel,“ představím je. Podají si ruce a měří se vzájemně tvrdým pohledem.

„Jak se ti daří? Kde pracuješ?“ zajímá se.

„Mám se dobře, pracuju v jednom knihkupectví v centru.“

„Mohla bys někdy zajít. Dlužíš mi ještě směnu v baru,“ připomene mi s úsměvem. Vladimír mi stiskne ruku. Nepřímo mě tím varuje. A já mu to nezazlívám. Ani trošku.

„Hodně věcí se stalo a hodně věcí jsem musela změnit, Jakube,“ začnu. „Do barů, hospod ani klubů už nechodím. Nepiju, nehulím, už nic neberu. Byla potřeba, abych změnila svůj život,“ řeknu.

„Až tak?“ diví se. „Není to radikální?“

„Ne,“ zavrtím hlavou. „Udělala jsem pár chyb a prošla si odvykačkou. Už se nechci vracet zpátky. Začala jsem znova s čistým štítem.“

„Odvykačka? Tos na tom byla tak špatně? To jsem netušil.“

„Jo, nebylo to až tak viditelný. Každopádně, když jsme se naposledy viděli, úplně v pohodě jsem nebyla. Sám jsi mě odrazoval od alkoholu. Nabízel jsi mi pokec, odmítla jsem ho.“

„Pravda. Byla jsi na dně. Kdybych věděl, jak moc těžký jsi měla období, stál bych při tobě víc,“ podívá se mi do očí. Pousměju se.

„Nikoho jsem u sebe nesnesla,“ přiznám.

„Evidentně se to změnilo,“ pronese s úsměvem a podívá se na Vladimíra.

„Osud nezastavíš, prostě přijmeš to nejlepší, co ti nabízí,“ pokrčím rameny a stisknu Vladimírovu ruku.

„Musím letět, mám službu,“ podívá se na hodinky. „Máš pořád stejný číslo?“

„Jojo,“ přikývnu.

„Zavolám ti, sejdeme se a popovídáme si,“ vlepí mi rychlou pusu na tvář, napůl obejme a utíká i s Karlosem na druhou stranu.

Vladimír ho sleduje pohledem, dokud nezmizí za zatáčkou.

„Teď nevím, jestli jsem tu s přítelem, nebo s tajným agentem,“ řeknu.

„S přítelem, kterýmu se nelíbí tví kamarádi.“

„Nelíbí se ti, protože je to kluk,“ řeknu otevřeně.

„Dost možná.“