Impossible Little Things 1 • OurStories.cz ~ naše povídky

Víte, já nikdy nebyla fanda takových těch zpěváků, jako třeba Justina Biebera nebo skupiny One Direction, ale jeden sen mi totálně změnil pohled na svět a jsem za to ráda. I když mě hodně lidí odsuzuje, já jsem spokojená a mám pocit, že se doplnil další střípek do mého zrcadla. Doufám, že to chápete. Jsou to obyčejný kluci. Jako všichni. Nejsou nějak zlí ani dokonalí. A já jsem za ně ráda. 1. kapitola k mé nové povídce o dívce, která konečně poznala lásku a kamarádství...

12.02.2013 (13:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1324×

1. kapitola

Jsem úplně obyčejná holka. Vážně. Mám dva rodiče. Vážně, vážně zlou sestru a kamarády. Ti jsou taky úplně normální (teda doufám). Zvýrazňuji to, protože se mi na jednom letním táboře v Americe stala úžasná věc, o které sní snad každá holka. Ale nebudeme předbíhat. Začneme pěkně od začátku. Jo, a ještě můj popis. Akorát váha, akorát výška, hnědé vlasy a pronikavé oči. Doufám, že to chápete ;) A už rychle k samotnému příběhu.

Jasně. Samozřejmě. Proč ne, že. Když už, tak už. Jak jinak. Přesně tyhle věty mi neustále létají hlavou při cestě, dá se říct, ve školním autobuse spolu z dalšími asi stopadesáti dětmi. Dobře, tolik jich není, ale všechna místa jsou plná a za námi jede ještě další autobus, a to úplně stejně narvaný k prasknutí. A kdo samozřejmě už asi hodinu nesedí? Já. Vždycky to schytám. Ale kdo by si nemohl vynachválit tu úžasnou příležitost. Jet na letní tábor, dělat instruktorku tance, kde nás čeká všechny překvapení, které ví jen náš hlavní šéf, a to pan Korovskyj. Ano, je to debil.

Jsem Češka. No a co? Za to mi snad ještě nemusí dát na povel všechna děvčata. A ještě k tomu podobné mému věku, totiž mně je sice devatenáct, ale jim je od čtrnácti do osmnácti. A to stejné chlapci. Plus samozřejmě protekční děti našich všech strašně skvělých vedoucích. Jak já se strašně teším (kdybyste mě to tak slyšeli říkat, naprosto ironicky). A to překvapení? Ježiš, jako by mě zajímalo překvapení. Já totiž nesnáším k smrti překvapení. Naprosto. Hmm... uvidíme, jestli se to někdy změní. Konečně zatáčíme do odbočky, samozřejmě málem hodím držku do uličky, která vede do tábora.

Vjíždíme. A doprdele. Viděli jste Camp Rock? Myslím, že se to natáčelo tady. A kurva, takže jsem na slavném místě. Ale no tak, Jani. Teda vlastně Stacey? No, víte, jmenuju se Jana. Ale to v Česku, na letišti mi řekli, že můžu mít i druhé jméno, a tím mě tam budou oslovovat. Nevím, co je to napadlo, ale tak. Odjakživa se mi líbí jméno Stacey. Takže, protože se jmenuju Jana Koláčková, mám v papírech napsané Janie Stacey Pie. Ano, čtete správně. Jana Stacey Koláč. Jak originální, co. Nad myšlenkou na mé jméno se musím pousmát.

Vedoucí, co se mnou jeli společně autobusem, začínají vyhánět děti, snaží se kultivovaně, ven. Jo, ještě jedna maličkost. Jsem v Česku, takže vám to budu rovnou překládat, ale řekněme, že to všechno, co se tu bude říkat, původně zní jazykem angličtina. Moje nadřízená (tlustoprdka, co mě má na starost, jak krásné) slečna, proboha, nechápu, proč jí tak musím říkat, když má dvě děti, Thomsnová se na mě krutě dívá, že stojím, žvýkám žvýkačku a čumím na ně, jak se snaží všechno urovnat. Opravdu zle se na mě dívá. Rychle vezmu nečí batoh a otáčím se k ní zády.

„Děcka, kdo to je?" Sakra, co to zase melu?

„Totiž, koho to je?" Jedno dítě přede mnou dostane záchvat smíchu. Ruce zdvižené. Asi je to jeho batoh. Tipuju, že je to jedno z těch protekčních dětí. Podle věku. Pořád se směje. Chytnu ho za kapuci a táhnu ho ven. Vykopu ho a on se mezitím přímo zajíká smíchy. Jakmile se dostaneme ven, otočím si ho k sobě.

„Můžeš mi říct, čemu se směješ?" zeptám se naprosto vážně. Divím se, že jsem to zase nezkomolila. Znovu se mi zvedne koutek. Kluk už otvírá pusu, když z autobusu téměř vyskočí dívka. Píští. Utíká dolů k pódiu a řve. Po cestě hystericky odhodí tašku. Moje sevření povoluje. Co se to tam, ksakru, děje?

Že by to překvapení? No jasně. Nějaká hvězda. Zavřela jsem oči. Josh, Josh, Josh (ano, Hutcherson, jsem totální blázen do Hunger Games). Počkat, jsou tam samý holky a kluků jen pár. A kurva. Justin Bieber. Tak to je v řiti. Asi se pobleju.

Pouštím kluka a on tam okamžitě beží. No, mě tam teda nikdo nedostane. Rozhodně ne. Už jsem tam skoro šla, když jsem se otočila a zamířila rovnou k autobusu. Začala jsem vykládat kufry. Když jsem vyložila třetí, všimla jsem si, že jsem tu vlastně sama. Všichni se shromáždili dole u pódia. No, tak to je hustý. I řidič. JB, vysněnej boreček všech holek. Teda, jako já proti němu nic nemám, má dobrý písničky a fakt umí tancovat, což já musím vědět, že. Ale prostě mi není sympatickej. Tak každej je jinej.

Vyložila jsem další kufr a přišla pod otevřený poklop dole na autobuse. Jako shrbená se tam vejdu, ale nechtěla bych se tu někdy narovnat. V té chvíli jsem vedle mě zaslechla šum. Ale to bude určitě jen nějaké zapomenuté dítě, nebo snad vedoucí? Co já vím, každopádně to neřeším. O autobus se někdo prudce opře. Leknutím vyletím a, jak jinak, se bouchnu do hlavy.

„Do prdele," vyštěknu si pro sebe.

„Prosím?" ozve se vedle mě mužský hlas. Ten znám, ale je trochu jiný, jako bych ho spíš slyšela zpívat. Pomalu tím směrem natočím hlavu.

„No do-pr-de-le-!" vyjeknu jak ve zpomaleným filmu. A v té chvíli vidí, jak Zayn Malik zvedá obočí.

Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Impossible Little Things 1:

2. Darkness přispěvatel

29.03.2015 [20:37]

Wau! Jo taky jsem nikdy nebyla fanoušek Justina Biebera...
One Direction má super písničky (některý) a tak jsem ráda, že jsi napsala tohle. Líbí se mi to a já jdu na další. Emoticon

1. Poisson admin

11.02.2013 [11:01]

Rozděluj text do více sekcí, lépe se to pak čte. pozor také na uvozovky, na začátku přímé řeči musí být dole. A pro případ použití takto sprostých slov vždy, prosím, zvol možnost ´Přístupnost 15+ let´, jen tak pro jistotu. Děkuji.