Impossible Little Things 14 • OurStories.cz ~ naše povídky

A konečně jsem došla na další střípek mého já...

21.03.2013 (20:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1155×

14. kapitola

Stacey! Dojela jsi sakra v pořádku?!

Četla jsem v angličtině. Otevřela jsem zprávy celkově a klikla na doručené. Objevilo se 15 nepřečtených zpráv:

Začala jsem od té nejstarší. Podle data měla přijít po dnu v mé přítomnosti v nemocnici.

Stacey! Kde jsi?! Vzali všechny tvoje věci! Nic nám nechtějí říct! Žiješ??!

Co to, ksakru, je? Nebo spíš kdo to je? Přešla jsem k další.

Určitě ti jenom nefunguje mobil, že jo!

A další.

Kluci mě pořád uklidňují, ale já nevím! Nic nevím!

Jací kluci?? Do prdele, co to je!

Ha! Stacey! Jsem tak rád, že jsem tě viděl! Byl jsem na vyšetření a pak, když mě vezli zpátky, jsi tam ležela s nějakým klukem! Kdo to byl? No, to je jedno! Hlavně, že žiješ! Ahh… mobil jsi tam měla na poličce! Takže tyto SMS dostáváš! Napiš! L!

Tuto zprávu jsem si musela přečíst ještě jednou. Kdy mě viděl? Já jeho ne... vyšetření?? Ležela?? Jak viděl až na poličku?? Pro radost všech dostávám... nenapíšu... L???!!?? Kdo je L??! Párkrát jsem klikla a pojmenovala si neznámé číslo: L.

Sakra, Stacey! Drží nás od tebe dál! Prý ze zdravotních důvodů, ale já tě chci vidět!

Drží nás od tebe dál? Jich je víc? V hlavě se mi teď honí spoustu otázek…

Všechno, co jsem ti řekl, je pravda!

Ale já nevím, kdo jsi, natož co jsi mi řekl! Počkat. Pokud má moje číslo a cosi mi řekl, museli jsme se setkat. V duchu jsem se okřikla. Samozřejmě, že jste se museli setkat, ty trumpeto...

Je ti špatně?? Jak jsi na tom?!

Trumpeto? Trumpeto... trumpeto... s něčím se mi to slovo strašně spojovalo (a orchestr to není).

Ty už jedeš domů?! Sakra!

Jak to ví? A jaký sakra, sakra?!

Budu ti psát pořád! Dokud mi sama neodepíšeš!

Pak už jsem jela další SMSky. Rychle a zběsile...

Stacey!!!

Stýská se mi... L

Stýská se všem...

Prosím… Stacey... L

Už jsi doma?

Jak jsi dojela? Doufám, že dobře. My už taky jdeme domů. Ozvi se! L

V hlavě mám ještě víc otázek, než před chvílí. Proč mě ten neznámý L oslovuje Stacey? Jsem Jana. Proč se mu stýská. A proč se, kurva, stýská všem. O co mě to (nebo někoho jiného) prosí? Sladký domove, vítej... Tak si to tam užijte... vy. Jednu dlouhou chvíli jsem uvažovala, že se mu ozvu. Radši jsem však zavřela oči a konečně usla. Po tomto to šlo až překvapivě rychle.

Od té doby nedošly už žádné zprávy. Napůl mi to bylo líto, ale pořád jsem nevěděla co to je, takže... Uběhl měsíc. Zapomenout pět let je fuška. Hlavně pak ve škole. Jeden týden a hned mě poslali na pokoj. Takže do školy nechodím. Snažím se rozpomenout alespoň na pár chvil mého života. Většinou však usnu. Jako teď. Zase jsem rozjímala. Vedle mě už dávno chrápe Míša. Takže se usnout dá jen stěží. Řekněme, že taky proto mám oči dokořán i teď o půlnoci. Nakonec po ní hážu polštář. Utichá a já se konečně propadám do spánku.

Tento sen se mi už zdával. Vždy byly ulice předměstí plné horníků, kteří mě chtěli zabít. Teď tam však bylo ticho. Prošla jsem kolem několika domů čekající na smrt. Místo toho mě však zatáhla ruka mé kamarádky do domu. Annie! Vykřikla jsem. Ale asi jenom v mysli, protože se ani neotočila. Strčila mě do malého pokoje. Sedla jsem si za stůl a prostě začala psát. Na papír jsem napsala: How are y? Hi! Remember me?! Nevím proč. Ruka mi prostě jela sama. Pak jsem papír ohla a prošla dveřmi. Ve velkém obývacím pokoji vládla domácí nálada a vše vonělo po rodině (ne prdy a tak...) podala jsem dopis Annie. Usmála se a odnesla ho pryč. Téměř v tom stejném okamžiku donesla odpověď: Máme se dobře. Co y? Hi! Yes, my remember y! Ostatní místo zabírali velké podpisy: Zayn, Louis, Niall, Harry, Liam… podpisy One Direction...

Otevřela jsem oči. Podívala se do stropu. One Direction. Pořád jsem to přemílala v hlavě. Natáhla jsem se a podala si tablet. Klikla na weheartit.com a najela na vyhledávání. Napsala One Direction a dala vyhledávat. Našlo to okamžité fotky. Některé špatné. Asi pořízené na nějakém táboře. A nějaké profesionální. Vlastně jsou pěkní. Zazvonil budík. Míša ho zuřivě zarazila.

Když už byl všude klid, nasadila jsem tablet na klávesnici. Zadala Blog.cz a založila si úplně nový na téma 1D: one-1-direction.blog.cz (- tento blog opravdu existuje: poznámka autora) Jinak to nešlo. Zadala heslo a pustila se do Layoutu. Konečný výsledek byl více než spokojivý. Stáhla si do mobilu všechny jejich písničky a pár fotek. Pak zadala youtube.com. Pustila Kiss You a .. dobrý... Po protančeným (noha v pohodě) dopoledne, jsem usoudila, že se mi líbí One Direction.

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování