OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Impossible Little Things 15

22.03.2013 (14:00) • JanieHutcherson • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1125×

15. kapitola

Po protančeným (noha v pohodě) dopoledne, jsem usoudila, že se mi líbí One Direction.

Pak vrazila do pokoje Míša. Zrovna, když hrála písnička Stand Up. Začala kývat hlavou.

„To je dobrý. Kdo to je?“ Odhodila tašku.

„One Direction. Stand Up.“ A tohle byla první věta. Pak už to šlo rychle. Ukázala jsem jí blog a přidáné články. Přidala ji jako spoluautorku a poslala jí všechno, co jsem stihla za dopoledne stáhnout. Obrázky a tak. Když už jsem chtěla zaklapnout notebook, vyjela tam nová písnička i s videoklipem. Klikla jsem: One Way Or Another (Teenage Kicks), pro RED NOSE DAY, koukli jsme se spolu. A dost se zasmály. Pak jsme projížděly Funny Momenty. A přišly na dost dobrých hlášek:

Louis: I'm a Supermaaaaaan!

Louis: Hasetacion (nebo jaks e to píše)

Všichni: One Direction Detection!

Všichni (Louis): Hi, I'm Zayn, I'm Harry, I'm Niall, I'm Liam and I'm Jennifer...

Řeknu vám, že jsem se poprvé od mé nehody zasmála, aniž bych to hrála. „Au.“ Nemohla jsem vydržet bolest hlavy. Jo. Hlava pořád bolí i přes všechny možné věci. Noha je v pohodě, pocity v pohodě. Teda ty zprávy ve mně pořád hlodají. To podezření, že mě tam venku někdo zná a já nemám ponětí, kdo to je, je ... ohh ... děsivá ... Raději jsem to pustila z hlavy a vzala si ručník, mycí věci a šla se umýt. Když jsem došla do koupelny, stál tam jen jeden člověk. Vojta. Pohlédla jsem do stropu a poděkovala (ironicky) bohu. S mýdlem v ruce jsem se postavila za něj. Otočil se a usmál. Úsměv jsem mu opětovala, a když se otočil zpátky, protočila jsem panenky.

„Jako za starých časů,“ otočil se na mě celým tělem.

„No jo...“ Chtěla jsem ještě dodat, že bych ty časy taky nejradši zapoměla, ale pořád ve mně hlodá, že mi není lhostejný. Přece jenom první pořádný zamilování. Jo. Ve čtrnácti jsem si to uvědomila. Teda znali jsme se už dřív, od desíti typuju, ale nikdy jsem si to neuvědomovala. Pak jsem začala víc vnímat čas a ... no, kluky. A Vojta je přesně můj typ. O hlavu větší, jak já, hnědé vlasy, trochu svaly, trochu ne. A ten úsměv. Typický americký od ucha k uchu.

„Stýská se mi.“ Zvedla jsem zrak.

„Po čem?“ Stejně vím, co odpoví, ale radši hraju blbou.

„Po tobě.“ Zase jsem sklopila hlavu.

„Proč...“ Nechala jsem větu otevřenou.

„Prostě mi chybíš. Naše společný večeře na střeše, společný umývání, společný učení, který vždy dopadlo stejně.“ Cítila jsem, jak mě probodává pohledem. Ale nejsem ten typ, co by silně pohlédl trápení do očí. „Chybí mi dotyky...“ zvedl ruku, kterou měl volnou a dotkl se mé paže. Křečovitě jsem svírala ručník. Ruce skřížené na prsou a mezi nimi ručník. Mýdlo vypadalo, že brzo skončí na zemi. Jeho dotek nechal na mé kůži teplou cestičku. „Chybí mi tvůj smích...“ Už skoro šeptal. „Chybí mi tvoje tělo...“ stejnou rukou mi zajel za záda a přitáhl si mě k sobě. Neodporovala jsem. Tiskla jsem se k němu. Pustila mýdlo, které s tichým zvukem dopadlo na parketovou podlahu. Zvedla jsem volnou ruku před sebe a dotkla se jeho hrudi, abych byla alespoň trochu odstrčená. „Chybí mi tvoje rty...“ Naklonil se a čekal jestli uhnu. Jelikož jsem stála jako přikovaná, nežně mi přitiskl svoje rty na ty moje. Celým tělem mi projel blesk vzrušení. Chvíli je jenom tisknul, ale i ta chvíle mi přišla jako věčnost. Skvělá věčnost. Pak jsem na rtech ucítila jeho studený jazyk. Snažil se dostat dovnitř. Pozvolna jsem pootevřela ústa a nechala ho proklouznout. Když se naše jazyky setkaly, vybuchla ve mně bomba. Tělem mi projela další vlna vzrušení a ruce mi vibrovaly chtíčem. Tak dlouho jsem ho nepotkala. Tak dloho jsem se ho nedotýkala. Tak dlouho se nedotýkal on mě...

Autor: JanieHutcherson (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Impossible Little Things 15: