OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » In Flames - 14. kapitola

17.08.2015 (09:00) • Ashley457 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1019×

Byly to jen dva týdny, kdy jsem neviděl Alexe, ale jeho společnost mi začala chybět. Chyběl mi někdo, s kým bych se bavil. Bylo to k smíchu – člověk, kterého bych označil jako přítele, se se mnou baví, pouze aby se proslavil mým příběhem… Stejně se mi pořád nechce věřit, že je Alex takový. Něco na něm mi připadalo odlišné od ostatních lidí. V některých ohledech mi opravdu připomínal Sinsira. Ale Sinsir tu taky nebyl. Jakmile mě chytila policie, jako by se po něm země slehla. Začal jsem pochybovat o tom, jestli byl vůbec skutečný, nebo mi opravdu hráblo a byl to jen výplod mé fantazie. Opravdu bujné fantazie.

„Hej, ty!“ ozvalo se za mnou a na mé rameno dopadla velká teplá ruka. Málem jsem vyskočil z kůže a doslova se mi udělalo špatně od žaludku. Potlačil jsem touhu násilně ruku odtrhnout a napadnout toho, kdo stál za mnou, pomalu jsem se otočil a probodnul pohledem strážce, a ten okamžitě ucuknul a sundal ruku z mého ramene. „Máš službu na záchodech, do dvaceti minut ať tam jsi.“

Ach ne. Nesnášel jsem službu na záchodech. Byla to ideální doba na to, abyste někomu ukázali, že by si na vás měl dát pozor. Záchody byly také nejlepší místo na zavraždění někoho, kdo vám nesedl. Jen málokdy se přišlo na to, kdo daného vězně zabil, záchody přece používali všichni, a nikdo nekontroloval, kdo a jak často chodí na záchod. A popravdě, jediný důvod, proč strážní nechtěli, aby se vězni navzájem vraždili, byly úřady. Záchody jsou i v celách, pravda, ale komu by se chtělo používat záchod, když jej očumuje hromada lidí?

´Čím dříve to budu mít za sebou, tím lépe´, pomyslel jsem si a začal se pomalu šourat k záchodům. Připadalo mi, jako by to byla věčnost, co jsem naposledy měl službu na záchodech. Rutinní drhnutí nemohlo skončit moc brzy. Naštěstí jsem po nějaké té době usoudil, že jsou záchody dostatečně vydrhnuté (zažloutlou barvu už z nich nejspíše stejně nikdy nikdo nedostane), a zvedal se k odchodu.

„Jen zůstaň klečet,“ ozvalo se za mnou a já ztuhl. Ne. Jen to ne. To, čeho jsem se nejvíce obával a už jsem se pomalu začínal radovat, že jsem se tomu vyhnul, stejně přišlo. „Dneska máš štěstí, princezno, slyšel jsem, že sis krásně popovídal s nějakým novinářem, takže když už jsi tu papulu začal používat, tak toho můžeme využít.“

Poslední, co jsem slyšel před tím, než jsem zavřel oči, bylo rozepínání zipu.

***

Cítil jsem se mizerně. Ležel jsem na zemi v kaluži svých slin a snažil se přemoct nutkání na zvracení. I přes to, jak jsem se cítil, jsem nebrečel. Není to tak, že bych se snažil přesvědčit, že chlapi nebrečí, spíš k tomu nebyl důvod. Naposledy jsem brečel hodně dávno. Ničemu to stejně nepomůže. Nikdo nepřiběhne, neřekne „Všechno bude dobré“ a najednou bych byl zázrakem vyléčen. Vždycky na všechno stejně budu sám. Člověk by řekl, že po téhle době bych se naučil nikomu nevěřit, ale já i přes to všechno stejně viděl v Alexovi něco dobrého. Ale i přes všechno moje přesvědčování sebe sama jsem věděl, že i on je stejný jako ostatní. Dostane příběh, pro který si přišel, už ho nikdy neuvidím a on o mně bude vyprávět pouze jako o postavě z jeho knihy, novinového článku, nebo co to vlastně plánuje napsat.

Nakonec jsem na to všechno stejně byl sám. Za několik týdnů (pokud ne dní) se stejně budu smažit na elektrickém křesle, a poslední věc, o kterou se v mé souvislosti budou starat, bude zbavení se mého těla.

Uslyšel jsem blížící se kroky, ale neměl jsem vůli ani na to, abych zvednul hlavu.

„Hej, ty! Jsi v pohodě? HEJ!“

Nemusíš tak řvát, já tě slyším. Když už tu tak bezmocně ležím, proč rovnou nevyužiješ situace? A když už jsi u toho, tak proč rovnou nepozveš celou věznici?

... Teď doufám, že si nepřečetl moje myšlenky a nevzal je vážně, protože jakmile jsem si to řekl, tak odběhnul pryč.

Po chvíli jsem uslyšel přibližující se hlasy. Aha, takže sis k tomu přizval bachaře?

„Hej, jsi při vědomí?“ Ah, takže Carl se rozhodl, že ho hraní si na hrdinu přestalo bavit. „Neříkal jsem, že si máš dávat pozor?“

Hořce jsem se zasmál „A co by mi pomohlo, kdybych nemluvil? Jedinou pomocí pro mě bude, až mě usmažíte. Anebo bych si měl rozřezat obličej? A pro jistotu bych si taky měl uříznout všechno od pasu dolů. A sešít rty.“

„Sklapni a nadzvedni se, ať tě můžu odnýst.“

„Takže teď si hraješ na prince? Co příště, odemkneš mi celu, nasadíš mi střevíček, nachystáš červenej koberec a před vězením mě bude čekat limuzína, která mě dopraví k mé nové luxusní vile? Nebo ten koberec povede až ke křeslu?“

„Možná by sis mohl vyřezat jazyk, to by teď pomohlo aspoň mně.“ Carl mě s funěním zvednul do náruče. „Vůbec, když jsi tak ukecanej, tak bych tě nemusel nosit a mohl bys tam dojít sám. Nevím, proč tu ze sebe vůbec dělám vola a nosím tě.“

„Pokud si myslíš, že jsem se vždycky chtěl cítit jako princezna, pak se opravdu mýlíš. A děláš to proto, že kdybych odsud vykráčel, tak by to bylo moc nudné, a navíc máš svůj princovský komplex a vždycky mě musíš zachraňovat. Stejně jako s těma poutama. Za což jsem ti, mimochodem, velmi vděčný, kvůli tomu jsem se dočkal ne zrovna příjemného zacházení.“

„Nedělej, jako by tu s tebou někdy někdo zacházel jako v bavlnce. Spíš jsem víc překvapený, že jsem slyšel, že jsi toho novináře nezabil, a co víc, že sis s ním vůbec povídal.“

„Pokud bych ho zabil, pak by bylo tvou vinou, žes mi rozepnul pouta a byl jsem tam s ním bez dozoru.“

„Takže ses choval slušně, jen abys mě ochránil od nebezpečí? Jak milé. Nezměknul jsi nám ve vězení náhodou, nebo tě zdrogovali a ty teď máš halušky, ve kterých vůbec nejsi šíleným masovým vrahem, ale tím hodným studentem střední školy, za kterého tě původně všichni měli?“

„Eh... Žádná možnost c) není? Třeba že máš halucinace ty, to tě nenapadlo?“

„To by vysvětlovalo, proč tě pořád držím v náručí, když už jsme došli do tvojí cely.“

Autor: Ashley457, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek In Flames - 14. kapitola: