OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » In Flames - 17. kapitola + Epilog

05.06.2016 (09:00) • Ashley457 • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 991×

Cítil jsem se, jako by se mi zastavilo srdce. Stál jsem tam bez pohnutí, pouze jsem uvolnil zuby, které jsem doteď držel pevně u sebe, a nechal jsem ten zbytek vzduchu, který jsem zadržoval, uniknout.

„To, že má syna, ti asi otec neřekl, že?" Smutně se na mě usmál a lehce se dotknul mého ramene.

Najednou se za mými zády ozval známý hlas. „Nejdřív spíš s otcem a teď jedeš i po synovi?"

Pomalu jsem se otočil a přes zatnuté zuby procedil: „Alexi."

„Lariusi," oplatil mi se zlomyslným úšklebkem, „dlouho jsme se neviděli."

Nechápavě jsem se rozhlížel mezi Spicem a Alexem. Co se to tady, sakra, dělo? Neměl jsem ponětí jak reagovat. Třeba to byl jen nějaký velmi zvláštní sen. Oba se na mě mezitím klidně dívali.

„Tak fajn, vy dva očividně víte něco, co já ne, takže co kdybyste to vyklopili, abych tu nemusel stát jako idiot."

Jediné, co následovalo, bylo Spicovo tiché uchechtnutí a pak už jen zvuk mého neklidného vrtění.

„Pravdou je, že nejsem novinář," prolomil po nějaké době ticho Alex, „což ti už mohlo dojít. Možná, že jsi nedokončil střední, ale prý jsi byl jedním z výjimečných géniů."

Ah, samozřejmě. Když už jsem si myslel, že jsem si udělal nového přítele, tak se ukáže, že mi lhal. Jak by taky ne, když se na mě právě teď díval se stejným křivým úsměvem, s jakým mě pozoroval Sinsir, když jsem měl obličej pokrytý krví svých obětí. Já, šílený vrah, jsem byl pro jednou podivně zastrašen pouhým pohledem někoho. I když ten někdo byl člověk, kterého jsem vlastně považoval za svého nejlepšího přítele. Bylo už dost zvláštní považovat za přítele neznámého novináře, který mi stejně v podstatě přiznal, že se se mnou bavil pouze proto, aby se stal slavným a vydělal si slušnou hromadu peněz. Ale teď jsem zjistil, že jsem nemohl počítat ani s tím a nejspíš vše, co mi řekl, byla prachsprostá lež. Možná ho poslali, abych mu začal důvěřovat a pak mě mohl podříznout. Možná moji rodiče? Ale co s tím má Sinsir (nebo spíše jeho syn) společného?

„Jmenuješ se vůbec Alex?" Usoudil jsem, že už jsem neměl co ztratit, tak jsem se aspoň mohl zeptat na pár nedůležitých otázek.

„To byla jedna z věcí, ve kterých jsem nelhal," přiznal Alex a najednou vypadal příliš zaujatý zdmi této malé místnosti.

„Takže asi žádnou knížku nechystáš," podotknul jsem suše.

Na chvíli to vypadalo, že se zatvářil smutně, ale jsem si jist, že to byla jen další část jeho divadla. „Opravdu jsem se o tebe zajímal, Lariusi. Jen ne tak, jak jsem ti původně tvrdil."

Jediný pohled do Alexových zlatých očí mi prozradil, že se dívám do očí bezcitného maniaka. V jeho očích se skrýval stejný třpyt, jaký jsem sám dobře znal, stejný třpyt, jaký jsem já sám míval v očích pokaždé, když jsem do někoho zabořil čepel nože a sledoval rudé kapky jejich krve.

Na jeho rtech hrál maniakální úšklebek, který jako by vypadl přímo z tváře komiksového záporáka. Matně jsem si v tu chvíli vzpomněl na úšklebek, který měl na tváři Sinsir, když jsme spolu poprvé měli sex. Ale Sinsir byl jiný a já si odmítám připustit, že by někdo jako on měl co dočinění s Alexem. Bylo to jen pár minut od doby, kdy jsem vešel do téhle místnosti, ale i těch pár minut kompletně změnilo můj názor na Alexe. Předtím jsem ho viděl jako někoho, kdo pro mě byl něčím jako nejlepším přítelem. Teď jsem v něm viděl monstrum. Jak ironické, že jsem to říkal zrovna já. V podstatě bych se mohl dívat do zrcadla. Nemohl jsem popsat ten zvláštní pocit, který jsem měl, když jsem se na něj podíval. Jako by se celá jeho aura změnila. Celá ta iluze, kterou pro mě vykreslil při mém vyprávění, se rozplynula. Jak jsem si toho mohl nevšimnout? Jak jsem si jen mohl myslet, že by někdo mohl být mým přítelem?

„Abych to zkrátil," přerušil moje vyprávění Genasi a odstrčil Alexe, „chce tím říct, že jsme si pro tebe přišli."

„Jdu do pekla."

Ignoroval jsem ten fakt, že jsem právě řekl něco takového nahlas. Stejně za chvíli zemřu, tak už svoji důstojnost nepotřebuji. Spice se zasmál, mezitím co se Alex otráveně odvrátil a posadil se na okraj stolu.

„Možná ovládám oheň, ale to nemusí znamenat, že jsem ďábel. A ne, nejsme ani španělská inkvizice."

„Nikdo nečeká španělskou inkvizici."

Oba jsme se otráveně otočili na Alexe a probodli ho pohledem za jeho poznámku. Ten jen pokrčil rameny a tiše se zasmál.

„Opravdu nechápu, jak jsem mohl souhlasit s tímhle pracovat. A ještě spíše nechápu svého otce."

„Co tím myslíš?" Připadal jsem si jako v nějaké hloupé reality show, kdy všichni s výjimkou mojí maličkosti znají pravidla.

„Myslím tím, že můj otec dobrovolně pracuje s tímhle idiotem a snaží se do toho vtáhnout i tebe."

A já si myslím, že teď vše chápu ještě míň jak předtím.

„Dovol mi, abych to vysvětlil ještě předtím, než tohohle ohniváka něco popadne a všechno to tu zapálí," přerušil moje myšlení Alex a pak se pozastavil a podíval se na židle u stolu, na kterém dosud seděl. „Možná by ses měl radši posadit."

Abych to měl co nejrychleji za sebou, tak jsem se bez remcání posadil a snažil se mentálně připravit na jakoukoliv hloupost, která teď mohla vypadnout z jeho úst.

„Řekněme, že pracuji pro takovou „společnost", která má zájem o lidi jako ty – vrahy. V podstatě celý náš kolektiv je sestaven z té největší spodiny společnosti. Nebo, jak říkáme u nás – její vrchol. Je pravda, že jsme na chvíli přemýšleli o tom, že bysme si našli onoho slavného „Řezníka z Dallasu", ale shledali jsme, že tvé metody se pro nás prostě nehodí, a tak jsme tě nechali být. Kdo by taky chtěl někoho, kdo na všechno šel tak neopatrně? Bylo jen otázkou času, než tě někdo odhalí a my rozhodně nechtěli riskovat to, že nás všechny přivedeš do záhuby. Měl jsi ale takové štěstí, že tvůj miláček Sinsir se u mě osobně stavil a skoro až na kolenou mě prosil, abychom ti pomohli. A jelikož by se nám někdo jako ten ohnivák hodil, tak jsme se rozhodli, že můžeme využít i toho chaotického vraha. Takže ve zkratce jsem se dostal sem, řekl si, že možná nebudeš zas tak strašnej (aspoň s nějakým množstvím výuky) a pak společně se Sinsirem a Spicem hledal způsob, jak tě odsud dostat. Pokud bych si mohl vybrat, tak bych to udělal sám, ale tenhle se rozhodl, že svůj ohnivej čumák musí strkat všude."

„Jen pro tvou informaci, tenhle týpek je jednou z těch nejodpornějších lidských bytostí, kterou jsem kdy viděl. A pak se divíte, že vámi genasi opovrhují. Mám pocit, že by stačilo se k němu jen na pár vteřin otočit zády, on by po mně skočil, okradl mě, znásilnil mě a pak mě umučil k smrti," dodal Spice a zašklebil se na Alexe, který se zašklebil zpátky.

„Ještě jsi zapomněl, že bych si to celé natočil a dal na internet."

Panebože, co jsem komu udělal? ... To byla pouze rétorická otázka. Moc dobře vím, co přesně jsem udělal, abych za to musel snášet něco jako tohle. Pokud se odsud vůbec dostanu a skončím v té jejich „společnosti", tak si asi brzy hodím mašli.

„Takže tady Spice," začal Alex pobaveně a plácnul onoho zmiňovaného po rameni, „přišel na geniální plán, který tě odsud dostane. Teda možná dostane. Ale jelikož nic lepšího nemáme tak-"

„To je, protože „vy" jste jen banda hloupých slintajících pošuků, kteří po okolí běhají se zbraněma a zabíjí vše, co vidí."

Spicova nenávist vůči Alexovi byla ještě větší, než jsem si myslel, a to mě nutilo přemýšlet, proč vůbec souhlasil, že bude součástí tohoto plánu. Mohl to dělat jen kvůli Sinsirovi?

„- TAK jsme se rozhodli, že to prostě zkusíme. Pokud se to posere, může za to ten mrňavej ohníček."

„Baví tě to ještě? To jseš takovej rasista, nebo prostě jen nesnášíš mě?"

„Já nesnáším všechny, pokud sis ještě nevšiml. Pokud ti to pomůže, ber to jako trauma z dětství, nebo tak něco."

Rozhodl jsem se do toho vložit: „Pokud s tím nepřestanete, tak z toho budu mít trauma já!"

„Ok, ok, nechceme přece zranit tu malou květinku," zasmál se zlomyslně Alex a stoupnul si přímo za mě.

„Dobře, už chápu, proč ho nesnášíš."

„Jsem si jist, že spolu budeme úžasně vycházet," pronesl šťastně Alex a ovinul okolo mě své ruce.

„... možná ho zabiju dřív, než se odsud vůbec dostanu."

Epilog:

Zhluboka jsem se nadechnul. Vždycky jsem se bál smrti a teď, když jsem měl ruce v poutech za zády a byl vmáčknut mezi dva bachaře, kteří mě vedli do „místnosti smrti", kde mám dožít své poslední chvíle, jsem se cítil ještě hůř. Cítil jsem se jako malé dítě, které rozbilo matčin oblíbený hrneček a teď čekalo na své potrestání.

Čím víc jsme se blížili, tím víc se mi zrychloval dech. Tváře bachařů se nedaly přečíst a já se mohl akorát tak snažit potlačit všechny své černé myšlenky.

Koutkem oka jsem uviděl Carla, který stál v jedné z postranních uliček a smutně mi pokynul. Sklopil jsem hlavu a zatnul zuby. Nikdy jsem nečekal, že by mi někdy mohl takhle chybět.

Po nějaké době jsme konečně vešli do popravčí místnosti a těžké kovové dveře se za námi zabouchly. Když jsem se podíval doprava, viděl jsem ono dřevěné křeslo s popruhy, ke kterému mě za chvíli připnou a odpraví. Kousek od křesla stáli muži v pláštích, kteří měli být mí popravčí. Alex mi vysvětlil, že se letální injekce rozděluje do několika dávek, aby za smrt popravovaného nebyl vinen pouze jeden člověk. Nikdy jsem se nějak nebál injekcí, ale jakmile jsem tohle všechno viděl před sebou, měl jsem chuť se otočit a v panice začít škrábat na kov dveří, aby mě pustili ven.

Verdikt o mé smrti se rozhodl rychle, většina vrahů čeká třeba deset let a já tu pobyl pouhých pár měsíců. Měl bych to brát pozitivně, aspoň už nebudu muset trávit čas v tomhle pekle.

„Jste připraveni?" zeptal se jeden z popravčích a strážci se okolo mě pomalu začali shromažďovat, aby mi odemkli pouta. Cinkání klíčů se rozléhalo po celé místnosti a já zadržoval dech. Konečně jsem cítil, jak se mi ruce uvolnily, a zrzek s klíči odstoupil, hodil pouta na stolek poblíž a pak se postavil hned vedle muže, který stál přímo přede mnou. Konečně jsem se odhodlal a podíval se přímo na muže se zlatýma očima přede mnou. Trhavě jsem se nadechnul a sledoval, jak mužovy rty naznačily jedno jediné slovo.

„Teď!"

Autor: Ashley457, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek In Flames - 17. kapitola + Epilog: