In Flames - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Po dvou měsících jsem se konečně dokopala ke zveřejnění další kapitoly. V této kapitole se Larius vydává za novinářem, který ho ale překvapí. Víc asi říkat nemusím. Za beta-read děkuji Ronnie.

06.03.2014 (15:00) • Ashley457 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 868×

Nejsem ten typ, který jednoduše stáhne ocas a poníženě zaleze do kouta, ale právě v této chvíli se mi to zdálo jako ten nejlepší nápad. Sklonil jsem hlavu a ruce v poutech jsem poslušně složil do klína.

Jsem idiot, přiznávám. Takhle na sebe poštvat všechny ty vězně, nedejsatane bachaře. Vězení mi nejspíš postupně ničí mozkové buňky.

„Tak pojď,” zamručel Carl, nejstarší z bachařů. Ostatní zůstali nečinně stát na místě a zírali před sebe.

„Pokud si chceš před svou smrtí zanechat aspoň trochu cti, radši už před nima nemluv.” Podíval se mi zpříma do očí a pak mi nenápadně podal klíč, kterými jsem si mohl odemknout pouta.

Carl byl jediný, který se o vězně aspoň trochu staral. Nejspíš to bylo tím, že jeho sestra byla taky vězenkyní – zastřelila svého manžela po tom, co ho přistihla s jeho bývalou v posteli. Ji ale, na rozdíl ode mě, nečekalo křeslo.

„Nikdo vás nebude sledovat, ale to neznamená, že si můžeš dělat, co chceš. Tenhle nevypadá jako amatér,” zašeptal ještě a pak otevřel dveře a pustil mě dovnitř.

K mému údivu tam seděl muž přibližně stejně starý jako já. Netipoval bych ho na novináře, ale stejně tak by nikdo netipoval mě na vraha.

„Jmenuji se Alex a–“

„A chtěl bys vědět, jestli lituji svých činů, to už tady bylo.”

Ani nevím, proč jsem promluvil, dnes jsem na svůj vkus mluvil až příliš. Za poslední dva roky jsem si odvyknul mluvit a nepromluvil jsem ani za celou dobu svého procesu a pobytu ve vězení. Nikdy jsem neměl potřebu přehnaně mluvit, vždy jsem si vystačil víceméně s pár slovy. Nepotřeboval jsem žádné nesmyslné otázky na to, abych zjistil názor ostatních. Co si pamatuji, dokázal jsem poznat myšlenky lidí. Je pravda, že záleželo na samotném člověku. Mysl některých byla jako otevřená kniha, některé myšlenky jsem ale viděl, jako bych měl onu “knihu” položenou pod hladinou špinavé řeky. Ale teď? Nic. Bylo to, jako by jeho mozek nevykazoval žádnou aktivitu. Jestli bych měl být překvapen, novináře jsem vždy považoval za spodinu bez mozku. Přesto jsem tu teď stál, díval se na Alexe a čekal na jeho reakci. Na rozdíl od ostatních si mě jen zaujatě prohlížel. Můj hlas ho nezaskočil.

„Vlastně by mě spíš zajímal celý příběh,” zasmál se, propíchnul mě svýma zlatýma očima a pokynul k druhé židli.

„Tím chceš naznačit, že jste jiný jako ostatní novináři, se kterými jsem nepromluvil jediné slovo?”

„Tím chceš naznačit, že jsem výjimečný, jelikož jsi se mnou promluvil?” odpověděl na otázku otázkou. Vůbec nevypadal tak vystrašeně jako většina. Byl spíš pobavený. Před tímhle vším by z nás mohli být přátelé. Mohli bychom jimi být i teď. Zatřepal jsem hlavou, abych vyhnal tyto absurdní myšlenky, a raději zkusil taktiku sžíravého pohledu, který dokázal všechny spolehlivě rozhodit.

Nic. Ten tajemný Alex mě začal zajímat čím dal tím více.

Ušklíbl se, jako by ho moje snaha o jeho vyděšení pobavila. Ležérně, jako by snad přišel na návštěvu k partičce kamarádů, se opřel o židli a položil nohy na kraj stolu.

„Pokud nemáš další dotazy, můžeme začít?”

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: Ashley457, v rubrice: Povídky » Na pokračování