Innocent: Guilty 9. díl • OurStories.cz ~ naše povídky

Nový dílek. Děkuji za komentíky.

29.12.2009 (20:00) • LonelyRebel • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1148×

Lexie počkala než Roxy opustila její pokoj a potom znovu utahaně padla deky a polštáře. Cítila se vyčerpaná a unavená. Dokonce jí ani ten hrozný zápach nevadil. Na malou chvíli zatoužila po načechraných a voňavých peřinách, pohodlné posteli a televizi, kterou by měla u sebe doma, ale hned tyto představy zahnala. Během chvilky se znovu ponořila do říše snů, ale na moc dlouho jí to nevydrželo, protože se z chodby začaly ozývat nějaké rozzuřené hlasy. Potom se rozzrazily dveře dovnitř a Lexie slyšela Sářin naštvaný hlas.

„Sem prostě nesmíte! Nemůžeme vám tu zaručit perfektní ochranu! Posloucháte mě vůbec?!“

„Hele dámo, laskavě mi přestaňte říkat co mám dělat a nevřískejte tu na mě!“ blondýnka okamžitě podle ostrého odseknutí poznala Vicki. A sakra... napadlo ji, už něco podniká. Mohla by dělat, že spí třeba to na ní nepozná. I když spánek na Lexie poznala už od první třídy, proto blondýnka pomaličku otevřela oči a zamžourala do místnosti, ze které s hlasitým prásknutím dveří odešla Sára.

„Zlatíčko, panebože co ti to udělali?“ Vicki se k ní starostlivě vhrnula a začala jí dávat dlaně na čelo a bědovala nad tím jak je bledá.

„Nic mi neprovedli. Asi sem něco chytila...“ zkusila to, ale vůbec to nepomohlo.

„Broučku můj, vypadáš hrozně...“
„Vicki, je mi fajn. Nemáš být právník? Neměla by ses takhle chovat!“

„Neříkej mi jak se mám chovat, když jde o tvůj život!“
„To přeháníš!“
„Ne! Myslím to vážně! Musíš domů!“
„Ne!“ vyhrkla rychle.

„V takovém stavu stejně nic nezjistíš!“
„Dostanu se z toho a potom to pude rychle! Vicky!“
„Hele Lexie, doteď sem ti to tolerovala, ale prostě tady končí veškerá legrace!“

„Vicky, poslouchej mě! Všichni chceme zjistit co se ve skutečnosti stalo a já to prostě zjistím! Je mi jedno co si o mě myslíš! Ale jestli mě odsud vytáhneš, tak udělám to o čem sem řekla i Kevinovi. Prostě něco provedu, aby mě sem zavřeli opravdově, jasné?!“

Vicky se na ni chvíli nevěřícně dívala, ale potom přikývnula.

„Když už jsme u Kevina... byl strachy bez sebe... bál se, že ztratí i tebe!“
„Ale to je hloupost!“
„Lexie! Uvědom si co tu za hlouposti děláš ty!“
„Tohle nejsou hlouposti!“
„Ale jsou! Je to jen rozmar, který ti tolerujeme!“
„To není pravda a ty to víš!“ Lexie znovu cítila horkost v tvářích.

„Lexie, je ti dobře?“

„Jo...“ ale teď její rozhořčení opadlo.

„Víš co... promluvíme si až ti bude dobře...“
„Fajn, ale za svými názory si stojím...“
„Já vím...“
„A Vicky!“
„Ano?!“
„Už sem nechoď. Sára má pravdu, je to nebezpečné!“
„Ne, není!“
„Ale je!“

„Pro tebe očividně ne a to si tu od rána do večera a za zadkem ti věčně nestojí nějaká ochranka!“
„Já vím, ale já sem patřím... mám tu přátele... ty si pro ně fízl...“

„Sem právník! A přátele si tu neměla odjakživa!“
„Ale pro ně je právník to samý co policista! A uměla sem se o sebe postarat!“
„To sem viděla!“
„Vicky!“

„Dobře. Promiň, už jdu, ale nenuť mě, abych ti slibíla, že už sem nepříjdu to totiž slíbit nemůžu!“ Vicky jí lípla pusu na čelo a rozloučila se s ní.

Lexie se trochu ulevilo, ale stále se jí chtělo spát, proto se tomuto pocitu oddala naplno.

Den za dnem se líně táhnuly a blondýnce to připadalo jako věčnost, když ji pořád někdo kontroloval a hlídal. Nosili jí jídlo do postele, chodili za ní a předhazovali jí, že si musí lehnout a nesmí se namáhat. Už ji to unavovalo. Byla v naprostém pořádku a oni z ní dělali umírající.

Jednoho dne už se vážně naštvala, a když její pokoj opouštěl Jacob kvůli obědu, tak se zvedla z postele převléknula se a vyrazila ven. Jenže štěstí jí moc nepřálo a narazila přímo do Roxy, která za ní chtěla jít.

„Co děláš? Nemáš se vyčerpávat!“ vyhrkla.

„Je mi dobře! Vidíš! Neumírám! Žiju!“ zpupně kolem ní proplula, ale nezamířila na oběd, protože jí bylo jasné, že tam by ji zastavil Caleb. Nechápala proč většina lidí tady měla vůči ní ochranitelské pudy. Byla tu zavřená stejně jak ostatní a o ně by se taky nikdo tak nestaral.

Vzala to přímo ke dvorku, kde se konečně nadýchala čerstvé vzduchu a vyhnala z plic ten zatuchlý, kterého se jí dostávalo posledních pár dnů.

Měla podezření za jejím zanecháním na pokoji měla prsty Vicky, ale odmítala se tím teď zabývat. Konečně se cítila normálně a na chvíli i svobodně. Přešla ke stromu, o který se opřela a zavřela oči.

„Lexie, Lexie...“ ozvalo se před ní se smíchem. Otevřela jedno oko, aby zjistila, kdo se jí to směje. Stál tam Pyro a za ním se hrnuli i ostatní.

„Co ti příjde k smíchu?“ znovu oko zavřela a nasála vzduch, který rozechvíval jemný větřík.

„Já jenom, že Calebovi z tebe hráblo!“
„Držel tě v pokoji, jak princeznu v nejvyšší věži!“ přidal se Blake.

„Dlouho si nás nepoctila svojí návštěvou!“ rýpal Jake.

„Ty vole, už jí řekněte, že Caleb šíleně vyvádí!“ řekl naštvaně Sam.

„Coooo?!“ vyjelo z Lexie a okamžitě otevřela obě dvě oči.

„Roxy mu byla říct, že jsi někam šla, jak kdyby si byla nějaká malomocná a on z toho udělal kovbojku a hledá tě!“
„Sakra! Ale mě je dobře! Že já se s ním usmiřovala! Já se na to vykašlu! Já nekolabuju každý den! Bylo to z horečky! Horečky!“ začala se rozčilovat blondýna.

„On by možná tak neblbnul, kdyby s ním nemluvila ta ženská...“ prohodil Blake.

„Počkej... jaká ženská?!“ zpozorněla Lexie.

„Ta, která byla za tebou!“
„Za mnou?!“
„Jo... myslím, že je to ta tvá právnička...“
„Victorie... do háje!“
„Jo... ta ženská je kus...“ začal Pyro, ale blondýnka ho uzemnila vražedným pohledem.

„Fajn, tak ať se kvůli mně třeba přetrhnou, je mi to fuck... Teď mě vysaďte na ten strom, prosím... Dokážu jim, že je mi dobře...“
„Víš jak to dopadlo minule, že jo?!“ zeptal se opatrně Pyro.

„Jasně, že vím! Takhle už to snad nedopadne! Nikdo na mě snad volat nebude! Šup!“
„Já nevím...“ začal Sam.

„Kluci, prosím... je to jen strom! Co se mi může stát? Navíc tím vytočíme Caleba...“

Tahle věta jim stačila všichni jí začali pomáhat jako prvně. Tentokrát to pro Lexie bylo značně těžší, protože měla ochablé svaly a nebyla schopná se pořádně držet, natož tak vytáhnout na větev, ale potom si vybavila Calebův naštvaný obličej a něco se v ní vzepřelo.

Uchopila větev, na kterou dosáhla a sesbírala všechnu sílu, která ji zbyla a s mírnými obtížemi se vytáhla nahoru. Nejprve lehce balancovala, ale potom už seděla pevně.

„Zkusím to ještě výš!“ křikla dolů, ale odtama se ozvaly protesty.

„Moc neblbni! Může to být nebezpečný a na tebe je to vysoko!“

„Klídek, Jaku!“

Blondýnka se chytla další větve a začala se škrábat výš.

„Tak a je to v háji, ten nás zabije!“ pronesl Blake a podíval se ke dveřím, ze kterých přímo k nim mířil Caleb.

Autor: LonelyRebel (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování