OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Intliziyo metal - kapitola 5

31.08.2016 (16:00) • ibali • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1320×

„No tak běž! Běž!" Rozladěný hlas mě hřál na šíji, zatímco jsem se snažila nasadit vyšší tempo na běžícím páse. Nepředstavovalo by to takový problém nebýt předešlých dvou hodin v posilovně a celého dopoledne nácviku bojových umění. Mám pocit, že tohle neskončí, dokud nebudu mít tělo samý sval. Vyhovovalo mi to, i když kolikrát po takové náloži představovalo problém sednout si. Až to tady ukončím, získám nějaké zkušenosti, dovednosti a budu silnější než dřív, nezbude ani stopa po vystrašené, sexuálně obtěžované služebné.

„No tak, neslyšela jsi! David mi nepřidělil jen fyzicky omezeného slabocha, ale hluchého ignoranta, nebo co?!" Tyto obzvláště silné hlasivky patřily Marcusovi, hlavnímu trenérovi, jehož náplní práce je především neustále připomínat strojům, určeným k zápasení, jejich neschopnost. Běžela jsem ještě rychleji, přes protestování každého kousku těla. Celkem nás tu bylo šest, přesto Marcus věnoval nejvíc své pozornosti mně. Skoro každý den mi dával trestná kola v posilovně, nebo v obratnostních cvičeních. Někdo by to bral jako plus, jenže první dojem klame. Náš počet není náhodné číslo. Šest strojů, šest měsíců, a tedy i částí tréninku. Každý měsíc jeden z nás vypadne a bude odvezen do šrotu na zpracování. Všichni, co tu jsme, utekli ze svého státu před Udržovateli. David za naši záchranu hodně zaplatil. Pokud se neprojevíme dobře v zápasech, ztratíme pro něj cenu. Vydáním nás získá za šrot alespoň část peněz zpět. No, a za týden bude první vyřazovací kolo. Pokud se Marcusovi podaří zničit můj mechanismus už na začátku, nezvládnu ani jednu část výcviku.

„Tak, dneska končíme," oznámí jeden z ozbrojených mužů hlídající zamřížované dveře. Tohle místo představovalo takovou pozlacenou klec, s dokonale čistými a udržovanými prostory, ovšem jen pokud se nepodíváte vedle, na elektrický proud ohraničující pozemek, hlídací kamerový systém a stráže. Většina z nás to neviděla, nebo záměrně ignorovala, nedokážu posoudit, jakou možnost si zvolili.

Podle očekávání mě přesunuli do jiného pokoje, určeného pro zápasníky ve výcviku. Stěny byly vytapetovány šedou, jednoduchou tapetou, šatní skříň namísto oblečení skrývala zbraně, od střelných, sečných až po bodné. Ze všeho nejvíce je tam ale nástrojů určených k zneškodňování protivníků na dálku. Pistole, luky, vrhací nože a kuše, ze všeho nejoblíbenější zbráň v mém magickém šuplíku. Doba strávená zde mě naučila s ní usínat i probouzet. Roboti totiž mají v oblibě zneškodňovat své protivníky ještě před oficiálním zápasem.

„Můžeme si promluvit?" zeptala se Caroll, stojící na prahu dveří. Patřila mezi nejstarší stroje, které odchytili. Její tělo nebylo o moc vyvinutější než Teinnino, jen daleko podvyživenější z nedostatku energetických kapslí. Nejspíš bych ji litovala, nebýt na takovémhle místě.

„Jasně." Při odpovědi už se sunu z postele.

Na další reakci musím dlouho čekat. Caroll si nejdříve důkladně prohlíží jedové šipky válející se všude okolo. Spoustu strážných mě seřvalo za tu nezodpovědnost a nerozvážnost, vždy jsem nad tím stejně jako teď jen pokrčila rameny. „Musím tě o něco požádat..." Hned jakmile věta začne těmito slovy, naskáče mi na pažích husí kůže, protože z toho rozhodně nevzejde nic dobrého.

„Pokračuj," vyzvu Caroll i přes to. Její ruka zajela do kapsy bavlněných kalhot, společně s jednoduchou šedou halenou tvořily takovou naši uniformu.

Mhouřila oči na kus papíru, v šeru už šlo špatně rozeznat, co na něm je, nejspíš to věděla i bez potřebného světla. Podá mi ho. „Nedělám si iluze, že bych vůbec měla šanci uspět v první části. Jsem nejzastaralejší model, navíc ani ne válečný." Slova, vypuštěná z jejích úst zbavená veškerých nadějí, zněla drsně, ovšem vyrovnaně, smířeně, nemělo smysl ji utěšovat, nebo lhát. „Ty máš šanci vyhrát a porazit všechny, dokonce i válečné stroje." Na tváři se jí usadí lehký úsměv. „Podařilo se mi dostat k papírům, jsi nejlepší model mezi všemi, nemám pravdu? Chápu, proč jsi vzbudila Marcusovu pozornost, nikdy v tréninku takhle vyspělé roboty neměl, ty vláda neničí." Má pravdu, na šrot se většinou odváží porouchané a staré modely, samotnou by mě zajímalo, co se stalo, že se rozhodli odstranit všechny modely P032. Jednoho dne to zjistím. „Pomůžu ti, jak jen budu moct, na oplátku chci, abys tohle doručila Jill Adingtonové, adresu bydliště najdeš na druhé straně." Kývla na list, ve skutečnosti to byla fotografie. Teď zblízka na ní jdou vidět dvě tváře, pořád moc tmavé na rozeznání obličejů.

„Dobře, pokud se odsud dostanu, tak jí to dám," slíbím nyní uvolněnější Caroll. Nic víc mi neřekne, pouze se otočí, vyjde z místnosti a potichu za sebou zavře dveře.

***

„No tak, vstávejte!" Do pokoje vtrhli strážní, jen namísto klasických zbraní nesli pistole na paintball, kdyby se někomu nechtělo vylézt z postele, nejspíš by pro ně den moc dobře nezačal.

Vysoukám se z peřiny a neodolám lehkému úšklebku, z vedlejšího pokoje vyšla rána následovaná tupým nárazem. Potom veškerý ranní ruch přerušil křik Laureth. Jak já jsem tu robotku nesnášela. Hned je vstávání příjemnější. Koneckonců něco podobného tady zažívám každý den.

První změna nastala po shromáždění všech šesti mechanických bytostí na chodbě. Ozbrojení muži nás totiž namísto do jídelny vedli ven, před plot s ostnatými dráty, chvějícími se elektrickým napětím. Očima přejedu co největší část pozemků, samozřejmě neodkrývali víc, než bylo nezbytně nutné. Takoví ale lidé přeci jsou, no ne? Světu nastavují jen falešnou tvář, z té opravdové neukážou víc, než je nutné.

„No tak všichni, dávejte pozor. Následující informace vám mohou pomoct v blížícím se prvním vyřazování." Jen tohle málo stačilo k nastolení hrobového ticha. David stál několik metrů před námi, po jeho pravém boku si Marcus znuděně prohlížel nehty.

„Bude se konat týmová soutěž. Je na vás, s kým se dohodnete zapojit. Jen mi dovolte připomenout, že jakmile se napíšete do jednoho týmu, volba je nevratná, budete tvořit skupinu celých šest měsíců. Kapitány budou Aivie a Laureth. První soutěž se uskuteční zítra, dneska máte volno, kromě vás dvou," kývne na mě a nejhorší stroj, co kdy žil, tedy Laureth. „Vy máte dvacet čtyři hodin na to vybrat si členy, konečná volba je ale na nich." Hlavní trenér na Davida pochvalně kývl, zatímco on nám svěřil poslední informaci. „Vítězové zjistí předčasně svého soupeře do vyřazování."

Jakmile skončí hlášení, začneme se pomalým krokem vracet zpátky dovnitř. Výborně. Skupinové soutěže, nic horšího vybrat nemohli, hlavně pokud mám tým vést. Vždy jsem patřila mezi sólové hráče, stejně všechno musíš zvládnout sám, smutné lítostivé pohledy okolí nijak nepomohou. To Laureth má tady své dva poskoky, ti pro ni udělají cokoli a ona jich ráda využívá. Bezpochyby je v tom jasno, oni budou v týmu s ní a já si nechám Caroll a Tadease.

Autor: ibali (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Intliziyo metal - kapitola 5: