OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já a celá... mapa! - 6. kapitola - Benátčani

15.09.2014 (10:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1593×

Nora

Když jsem vcházela s Carinou na hlavní palubu, kde se už rozjížděla slušná party, nestačila jsem se divit.

Zábradlí lodi bylo ověšeno vánočními žárovkami. Na každé menší rovné ploše spočívaly květináče s rudými a žlutými květinami. Bar byl přitisknutý k zábradlí a vyzdobený stejně jako zbytek lodi. Obsahoval alkoholické i nealkoholické nápoje. Uprostřed toho všeho tančili lidé pevně zaklesnutí do sebe a z reproduktorů se nesla moderní hudba, jakou by mohl očekávat každý na jachtovém večírku. Ti, co zrovna netančili, seděli na dřevěných židlích a popíjeli. Celé to působilo doslova živočišně a já jsem to prostě musela přirovnat k vílím klubům ve knihách.

Taky jsem si začala uvědomovat, že slovo jachta nebylo dost výstižné.

Carina mě vedla kolem tančících lidí až k Jordanovi, který stál u zábradlí a bavil se s Donateem.

Přivítala se s ním vášnivým objetím. Překvapilo mě to. Nevšimla jsem si, že by spolu ti dva něco měli. Nebo se přitahovali. Nejspíš jsem byla zaměstnaná komentováním idiotského chování Marca.

Car Jordanovi pochválila jeho loď a ten se rozzářil jak žárovka. Nebylo pochyb, ti dva se přinejmenším přitahovali.

„Rád tě zas vidím, Noro. Byla ta kocovina hodně drsná?“ zeptal se mě Jordano, když se přestali s Carinou hypnotizovat pohledy.

Usmála jsem se na něj. „Ahoj, Jordano. Ano, byla. Ale naštěstí se to ráno obešlo bez zvracení. Mimochodem - tvůj bratr je ďábel. Jinak nádherná loď.“

Jordano chtěl zcela viditelně něco říct, ale zabránili mu v tom tři noví příchozí, které jsem já neznala.

Carina, Donateo a Jordano se s nimi dali okamžitě do řeči. Já jsem zůstala na ocet a poslouchala jejich italštinu. Ten jazyk zněl nádherně.

Po asi pěti minutách zírání si Carina asi uvědomila, že by neuškodilo mě zapojit do konverzace.

„Noro, toto je Dante,“ kývla na pěkného muže středního věku, „jeho manželka Isabella,“ ukázala na ženu zcela jistě minimálně o deset let mladší, než byl on sám, „a ta mrňavá je moje kamarádka z vejšky, Rivoli.“

Věděla jsem, že musím nějak zareagovat a začala jsem si uvědomovat mou nepraxi v italštině.

Co budu dělat?

Zachránila mě Rivoli. „Zdravím! Jak se vám líbí v Benátkách?“ promluvila na mě známou angličtinou, doplněnou směšným benátským přízvukem.

Kombinace italštiny a italského přízvuku samozřejmě nezní směšně. Zní exoticky a někdy i přitažlivě. Prostě jinak. Ale kombinace italského přízvuku a angličtiny zněl strašně. Děs a hrůza.

S malinko zhrozeným výrazem jsem jí ve stejném jazyce odpověděla. „Líbí se mi tu. Je to tu sice nezvykle mokré, což jsem poznala na vlastní kůži, ale líbí se mi tu.“

Carina na mou odpověď zareagovala prudkým záchvatem smíchu a hned spustila o mé první - a jistě ne poslední - vtipné příhodě v Benátkách. Přítomní se dusili smíchem a Jordano se málem svalil na podlahu.

„Ty jsi spadla do kanálu?“ chechtal se.

Protočila jsem oči.

Napadlo mě, že bych se mohla zmínit o tom, co se stalo dnes ráno, abych od sebe odvedla pozornost, ale podvědomě jsem tušila, že by mi to Marco nedaroval. Navíc by se to jistě neobešlo bez barvitého popisování každé podrobnosti. Benátčani byli horší drbny než matky v historických románech - chtěli vědět všechno a pak to jen poslat dál. A to by pro mě nebylo dobré.

I Carina držela jazyk za zuby, takže měla ta příhoda status V utajení.

„Říkala jsem ti, že Nora píše knihy?“ zeptala se Carina Rivoli, která zamrkala a podívala se na mě.

„Co píšete?“

Pokrčila jsem rameny. „Jen romány. Jde o moderní zpracování pověstí z řecké mytologie.“

Carina netrpělivě pohodila hlavou. „Píše Olymp, Riv. Víš, jak tu sérii zbožňuju, že?“

Rivoli nad jejími slovy protočila oči. „Upřímně vás lituji,“ zamumlala směrem ke mně a pak se rozloučila s Car a mířila si to k baru.

Rivoli se mi líbila a dost víc než Verona. Musím však říct, že v porovnání s Veronou by se mi líbil víc i masový vrah. Přesto jsem tu drobnou tmavovlásku se skřítčí postavou měla už teď ráda.

Po tom, co Carina, Isabella a Dante taky opustili skupinu, jsem se dala do řeči s Donem a Jordanem.

Jordano si oddychl. „Carinu fakt zbožňuju, ale kruci! Je horší než má matka. A ta má v tomto oboru docela slušná skóre.“

Pak se oba pohledy zaměřily na mou osobu a v jejich očích se zračila dychtivá touha po informacích.

„Do kanálu? Shodilas ho do kanálu?!“ vykřikl Jordano hlasitě a pobaveně mu zacukaly koutky úst.

„Zmlkni,“ zasyčela jsem šeptem a rozhlédla se po lidech, jestli jsme na sebe náhodou neupoutali nevítanou pozornost.

Až na pár mužů poblíž, kteří si mě se zájmem prohlíželi, byl vzduch čistý.

Otočila jsem se zpátky k těm dvěma. „Tvůj bratr je velkej vůl, ale to ty už určitě víš. Říkal si o to.“

Donateo vyprskl smíchy. „To sedí, Noro.“

Kývla jsem plná naděje, že už to dál rozebírat nebudou.

Jordano měl však evidentně jiné plány. „Opovaž se jen tak odejít! Chci to vyprávět. Se všemi pitomými podrobnostmi. Marco mi jen řekl, žes ho shodila. Ani bych se to nedozvěděl, kdybych si nevšiml jeho mokrého oblečení. Mimochodem, musím ti pogratulovat, zničilas mu kalhoty.“

Pokrčila jsem rameny. „Furt si může koupit nové.“

Navzdory všem mým pokusům o odvedení konverzace jiným směrem jsem neunikla podrobnému výslechu. Převyprávěla jsem jim tu historku a přidala pár výrazů Marcovy tváře v kanálu.

Donateo s Jordanem měli v obličeji tak pobavený a široký úsměv, že jsem se začala culit taky. S tou dvojkou se člověk nenudil.

Bavili jsme se spolu ještě pořádnou chvíli, než jsme náš kroužek rozpustili a zamířili každý svou cestou.

Má cesta vedla k baru. „Jednu skotskou, prosím,“ řekla jsem si o svůj oblíbený alkohol, aniž bych věnovala jediný pohled barmanovi a sedla jsem si na barovou stoličku.

„Skotskou? Víš, že to by ženský pít neměly? Jen je to složí.“

Zvedla jsem zrak, abych se přesvědčila, že ten hlas, který zaregistrovaly mé uši, je skutečně Marcův.

Sakra. Mé uši se nepletly. Za pultem stál opravdu Marco. „To říká ten, kdo do mě před dvěma dny lil jednu skleničku skotské za druhou?“

Marco se uculil. „Chtěl jsem tě opít. Navíc to jen potvrdilo mou domněnku. Takže ty upřednostňuješ skotskou před slaďoučkými koktejlíky? Neměla jsi náhodou před nedávnem strašlivou kocovinu?“

Dostala jsem chuť ho bouchnout. Zase. „Jo. Upřednostňuju.“ Jeho poznámku o kocovině jsem nechala bez odpovědi. Dneska by se nepodařilo mě opít ani Chucku Norrisovi. A to už jsou odvážná slova.

„To máte s bráchou takhle zavedený systém?“ nadhodila jsem Marcovi, když jsem si uvědomila, že byl na jeho party barman zas Jordano.

Marco se na mě jen nechápavě podíval.

Zajímalo by mě, jestli nepochopil jaký systém nebo jaký brácha. „Myslím tím, že na tvé party byl barman Jordano a na téhle jseš ty.“

Konečně v jeho očích zajiskřilo pochopení. „Ušetří to finance,“ zamumlal a podal mi mou skotskou.

K baru přišly další dvě ženy, a zatímco jsem si usrkávala alkoholu, Marco s nimi obratně flirtoval a dělal jejich koktejlíčky.

Přemýšlela jsem, jestli se takhle chová ke každé ženě. Nejspíš jo. Je to playboy. Zvykni si, Adamsová! okřikla jsem se v duchu.

„Jak sis užila San Marco?“ zeptal se mě poté, co ženy odešly.

Protočila jsem oči nad zdůrazněním slova San. „Po tobě ho určitě nepojmenovali,“ zamumlala jsem škodolibě.

Marco se zasmál. „Jasně, že ne. Ta budova byla postavená kdysi dávno. To jsem ještě neexistoval,“ řekl s předstíraným nechápáním.

Musela jsem se zasmát. „Zjevně. Chudáci lidi byli ošizeni o tvou nadpozemskou existenci,“ dodala jsem sarkasticky.

To už se k baru přiřítil dav pinklých ženských a já jsem zoufalého Marca nechala jim napospas. I se svojí - už zaplacenou - skotskou jsem odkráčela vstříc roztančenému davu.

TheSinna a Mustang: Holky, moc díky za vaše rady a snad se tento článek už vyvaroval pravopisných chyb a překlepů. ;) 

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a celá... mapa! - 6. kapitola - Benátčani: