OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Já a celá... mapa! - 8. kapitola - Slez z tý postele

27.09.2014 (13:00) • FantasyNikol • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1357×

Nora

Potřebuju pomoc.

Ta žádost mi zněla v hlavě i po pěti minutách, co jsem vyslechla jeho problém. Ukázalo se, že má Marco problém s Veronou. Jako že pořádný. Buď si ji vezme, nebo po celých Benátkách rozhlásí, že s ní spal. Bude to skandál měsíce a nakonec se s ní bude muset opravdu oženit. Wow! Skvělá situace.

Konečně jsem si vzpomněla, jak se mluví a zareagovala. „A co s tím mám dělat já?“

Vypadal, že by mě nejradši zaškrtil, ale se stejnou pokorou jako předtím mi na to odpověděl. „Donateo, Jordano ani Carina by mi nepomohli. Oni ctí dobré mravy. Ty jsi z Česka. Jsi jiná.“

„Momentálně na tebe i pěkně naštvaná.“

Neodpustil si škodolibý úsměv. „To jseš prakticky neustále.“

Protočila jsem oči. „Něco za něco,“ připustila jsem nakonec.

Semkl ruce v němé modlitbě. „Bože, chraň. Co chceš?“

Zlomyslně jsem se usmála. „Zbytek mého pobytu v Itálii se budeš chovat ukázkově. Nebudeš mě otravovat, flirtovat se mnou. Prostě vůbec nic.“

Nevypadal, že by se mu to líbilo. „Jednou ti mé věčné flirtování bude chybět.“

„To tu i dřív začne sněžit,“ odsekla jsem mu pohotově a on se zasmál.

„Dobře. Platí. A ty mě teď schováš u sebe v pokoji.“

Zamračila jsem se. „Ne. To nepřichází v úvahu. Se mnou tam spí i Carina.“

Marco vrhl výmluvný pohled k parketu. „Nevypadá, že by se chystala spát u vás.“

Koukla jsem se tím samým směrem. Měl pravdu. Carina se ovíjela kolem Jordana a ten ji poblázněně držel kolem pasu. A sakra, budu si muset najít jinou výmluvu.

„Jedno přespání u mě tvé problémy nevyřeší,“ zkusila jsem znovu.

Jen protočil oči. „Řekl jsem tvému milému Andreasovi. Zařídí, aby se Verona pořádně opila a na všechno pak zapomněla. Do té doby potřebuju být v úkrytu.“

Nevěděla jsem, jestli je opravdu nutné ho nechat ve své kajutě, ale představa, že mě už nebude otravovat, mi byla hodně po chuti. A proto jsem souhlasila. Podala jsem mu klíče a on se po ujištění, že dveře zůstanou otevřené, vytratil. Byl to ztracený případ.

Zavrtěla jsem nad ním hlavou a šla zpátky k Andreasovi, který - jak Marco říkal - opíjel Veronu, a i on sám už měl něco napito. Znechuceně jsem změnila směr a vrazila přímo do Rivoli.

„Ahoj, Noro, taky nad tím ohrnuješ nos?“ zeptala se mě rozesmátě, když jsme se postavily vedle sebe k zábradlí. Nevědomky mi začala tykat, ovšem to mi v jejím případě vůbec nevadilo.

Ušklíbla jsem se. „Když jsem byla na Marcově párty, byla jsem to samý. Teď držím vůči alkoholu zodpovědný postoj.“

Rivoli chápavě uculila. „Když jsem potkala Marca já, bylo to stejný, Noro. Proklínala jsem ho nejspíš dva měsíce. Jen se mi poškleboval. Idiot jeden.“

Rozesmála jsem se a ona se ke mně po chvilce přidala. Nevím, co na tom bylo tak směšného. Snad jen, že jsme měly obě stejný názor na Marca.

„Je těžké si nepošpinit pověst, když jseš Italka. V Česku je to jiné. Tam se každý stará o svoje a do vztahů ostatních mu nic není. Nemusí si někoho vzít jen kvůli tomu, že ses s ním vyspal.“

Pohlédla jsem na ni. „Matky Car, Donatea, Jordana a Marca to tak udělaly. A byly v Česku.“

Přikývla. „Protože se zamilovaly.“

Rivoli vyzval někdo k tanci a ona musela opustit náš menší prokecaný kroužek. Neměla jsem tu co dělat. A proto jsem odešla do své kajuty. Dveře byly otevřené. Jak Marco říkal.

Ležel na břiše na mý posteli a čučel do mého notebooku.

Zřítila jsem se vedle něj a koukla se, co ho tak zaujalo. Měl tam rozkliknutej Word a v něm mou nevydanou a nedokončenou knihu. Vztekle jsem mu notebook sebrala. S hlasitou ránou jsem ho zaklapla a zamračila se na něj.

„Nesluší ti to, víš,“ pronesl, jako kdyby byl vtipný.

„Co mi nesluší?“ odsekla jsem mu.

Nevinně protáhl obličej. „Promiň. Netušil jsem, že by ti to vadilo. Navíc jsi ho měla zapnutej.“

Přimhouřila jsem oči. „A to tě opravňuje se mi hrabat ještě v nevydané knížce?“ zeptala jsem se ho kousavě. Ten mizera jeden přikývl.

Nedalo mi to a hodila jsem po něm polštář.

Ještě v letu ho zachytil a ušklíbl se. „Zlatíčko, já nejsem holka. Po mně neočekávej, že s tebou rozjedu polštářovou bitvu.“ Hravě na mě vyplázl jazyk a usmál se.

Strnula jsem. Vypadal tak sexy. Na břiše, s rozcuchanými vlasy a rukama založenýma pod bradou... plus ten vypláznutý jazyk. Skousla jsem si ret.  Zatracený, zatracený Marco.

„Slez z tý postele. Jdu pracovat.“

Poklepal na opuštěné místo vedle sebe. „Je to tu dost velké pro nás pro oba, Noro.“

Kombinace jeho přízvuku a mého jména byla ničivá. Za chvíli se asi neudržím.

„Vypadni z tý postele, sakra už!“ Ani to s ním nehlo. Ten debilní sakramentský imbecil!

„Marco,“ zkusila jsem naposledy.

„Noro,“ napodobil můj tón a přetočil se na záda.

Už jen to byla poslední kapka. To, jak se spokojeně rozvaloval na mojí posteli. Sakra, na mojí posteli. Nevydržela jsem to. Propadla jsem své touze a udělala to.

V jedné vteřině se rozvaloval na posteli a v další byl rozmázlý na zemi a já s rukama spokojeně založenýma za hlavou jsem ležela na jeho místě a hlavou se opírala o zeď. A řehtala jsem se jako šílená.

Vysoukal se z té pozice do sedu a nazlobeně se na mě podíval. Jako malé dítě. „To bylo hnusný,“ zamumlal a já se sladce usmála.

„Nabízela jsem ti i lepší variantu, takže je vlastně tvoje vina, žes spad z postele.“

Protočil panenky. „Doufám, že mě nebudeš obviňovat i z globálního oteplování.“

„Ty víš, co to je?“ zeptala jsem se plná nadějí.

Ušklíbl se. „Jo.“ Dál to nerozváděl.

Významně jsem pozvedla obočí.

Naštvaně po mně kouknul a lehl si na sousední postel. „V posledních sto letech se výrazně otepluje. Především v oceánech. Nutné říct, že to je kvůli nám - lidem, myslím.“

Chtěla jsem pronést nějakou kousavou poznámku, abych zpochybnila jeho lidství, ale při pohledu na něj jsem si to raději odpustila. Navíc mě ohromilo, že to definoval celkem přesně.

„Kam až jsi to četl?“

Otočil se na bok, směrem ke mně. „Do druhý kapitoly. Ale to je jedno. Na tý párty jsi moc dlouho nezůstala. Co se stalo? Už se ti začalo stýskat po mé přítomnosti?“

Založila jsem si ruce na prsou a odmítla se na něj podívat. „Nějakej idiot přinutil mou společnost opíjet nějakou ženskou. A mimochodem - přísahám, že se mi nikdy v životě nebude zrovna po tobě stýskat.“

„Au. A to je ale mizera.“

„Jo. Neskutečnej.“

Zbytek noci proběhl celkem v pořádku. Carina se opravdu neukázala, takže nedošlo k žádné trapné situaci. Já jsem pracovala na knize, ale tentokrát jsem upravovala nějaké části z minula a Marco vyplňoval osmisměrky. Nutno říct, že jsem se uřvala smíchy, když jsem ho poprvé viděla s nima v ruce.

Autor: FantasyNikol (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Já a celá... mapa! - 8. kapitola - Slez z tý postele: