Já, upíři a vlkodlaci 7. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Další kapitolka je tu. Nathaniel nechce Meg pustit a Meg se rozhodne, pro drastický řešení. Doufám, že se vám kapitolka bude líbit. Mě osobně se moc nelíbí, nevim proč, ale prostě se mi nezdá. Díky moc a každý komentík je vítaný.

07.07.2010 (15:00) • Annabelle • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1092×

Byla jsem v pasti. Nathaniel mě zalehnul svým svalnatým tělem a já se nemohla pohnout. Na zádech mě tlačila pistole, pokusila jsem se ji vytáhnou, nedařilo se mi to, ale pak sláva a měla jsem pistoli v ruce a namířila jsem ji na Nathaniela.

„Okamžitě mě pust, nebo ti udělam do břicha díru."

„Ale miláčku, to by jsi mi snad neudělala." Fandí si, ale bohužel, udělala.

„Že ne? Když mě ihned nepustíš, tak uvidíš, že bych to udělala."

Nathaniel se stále neměl k tomu, aby mě pustil a mě začal na spoušti pistole svrbět prst. Já ho fakt zastřelím, já si srandu nedělám.

„Nathanieli, tak co bude, pustíš mě?!"

„Mě se nechce, Margaret, tahle poloha se mi moc líbí."

Pomalu začal přibližovat svoje rty k mým a tak jsem na nic nečekala a zmáčkla jsem spoušť. Říkala jsem, že ho zastřelím, nebo ne?

Nathaniel měl v břiše díru, ze který hned začala vytékat krev, která mi kapala na tričko. Do háje, moje oblíbený tričko bude od Nathanielový krve.

Do dveří vtrhlo několik nabušených chlapů.

„Pane, co se stalo, slyšeli jsme výstřel."

„Ale to nic, jenom se tak s Margaret kočkujeme, viď Margaret?" Jo, tak kočkujeme?

„Jo, je to takovej náš zvláštní druh předehry," řekla jsem a podívala jsem se na Nathanielovu ránu, už se zacelovala, měl štěstí, že jsem neměla stříbrný kulky, dopadl by hůř.

„Mužete odejít, vše je v pořádku," přikázal Nathaniel svým sluhům. Ti na nás vyjeveně koukali, ale nakonec odešli a my jsme byli s Nathanielem zase sami. Nathaniel ze mě slezl, sedl si na zem a zamračil se. Já jsem se zvedla z postele.

„Vážně jsi to udělala, vážně jsi mě střelila. Nemohu tomu uvěřit." Tak on nemůže uvěřit, že jsem ho postřelila? No, kdyby mi někdo udělal díru do břicha, tak bych asi věřila, že mě střelil.

„Já tě varovala.“ Přece jsem mu říkala, že střelím.

„Já vím, ale ty jsi to dokázala, nevěřil jsem tomu.“

„Ty si věřil, že tě miluju a nikdy bych ti neublížila viď? Ale to se pleteš, pro mě si jenom sexy otravnej upír, nic víc.“

„Ale Margaret, sama víš, že to není pravda.“ Ježiši, zase to jeho oblíbené téma rozhovoru.

„Hele, Nathanieli, já du, sme domluveni. Večer ti zavolam a domluvíme se, jasně?“

„Dobře. A co třeba pusu na rozloučenou?“

Zasmála jsem se, on si vážně nedá pokoj. Tu pusu bych mu mohla ale dát, jako takový malý odškodnění za to ránu v břiše. Pomalu jsem k Nathanielovi přišla a skonila jsem se k němu. Byl mou reakcí překvapen, ale pak se usmál. Dala jsem mu malou pusu na tvář.

„Stačí?“ zaptala jsem se.

„Ty víš, že nestačí, ale lepší něco než nic.“

„Taky pravda, tak nazdar.“

„Ahoj Margaret.“

Vyklouzla jsem z pokoje. Venku se na mě mračilo pár nabušených chlapů, no, asi bych se taky mračila, kdyby mi někdo postřelil pána. Zamířila jsem k východu. Zastavil mě nějaký malý chlápek.

„Slečno, jsem Tom a mám vás zavést, kam si budete přát.“ Tak můj osobní řidič? No, díky bohu, nechtělo se mi šlapat pěšky přes celý město.

„Fajn, tak pojďte, budu vás navigovat.“

Vyšli jsem před dům, nasedli jsem do límuzíny a vydali jsme se směr moje práce.

Autor: Annabelle (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování