OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jack Adams (2)

23.04.2015 (12:00) • Deliverance • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1291×

2. kapitola - Nová stopa

Pár hodin jsem bloudila po městě. Prolézala jsem uličky a jen tak pro zábavu jsem na feťáky a jiné pochybné existence pokřikovala fráze z filmů. „Stát, policie!" nebo „Policie, ruce vzhůru!" a jiné absurdity. Vždycky mě bavilo je strašit, vždy se okamžitě dali na útěk a já byla spokojená, protože jsem ty uličky vyčistila. Sice jen na pár dní, ale i to se počítá. Obě složky jsem měla přeložené napůl pod bundou, kde mě pálily jako rozžhavený kov. A stejně tak mi připadaly těžké.

Domů jsem dorazila, až když se stmívalo. U vchodových dveří jsem dvakrát zazvonila na svůj byt. Ihned se ozvalo bzučení. Strčila jsem do dveří a ty se otevřely. S ledovým klidem jsem prošla chodbou rovnou ke schodům. Ani jsem se neobtěžovala všimnout si výtahu. Ačkoliv jsem bydlela v posledním patře, odmítala jsem tou věcí jezdit, to si radši odrovnám kolena tím, jak tady běhám nahoru a dolů. Co si pamatuju, jsou s tím výtahem jen problémy. Málokdy funguje, a když funguje, je tady víc než sedmdesátiprocentní možnost, že se zasekne.

Že je něco špatně jsem si uvědomila až v předposledním patře. Chyběla hudba. Gayle, má spolubydlící, si večer pouštěla hudbu tak nahlas, že si všichni sousedi stěžovali. Dokonce i sousedi z vedlejších domů, které byly přes ulici. Gayle to vždy odůvodnila jednoduchou větou. Otevřená okna. Občas mi připadalo, že ta holka je nevyléčitelná. Nepomohlo, ani když jsem pohrozila, že ji za něco takového můžu rovnou zavřít. Jen pokrčila rameny a na pět minut hudbu ztlumila, aby se neřeklo.

Schody do našeho patra jsem brala po dvou. Zastavila jsem se až před dveřmi, na kterých byla cedulka s číslem osmnáct. Trochu jsem se do nich opřela, ale ani se nehnuly. Touhle dobou by mě už Gayle vítala doma a z bytu by se linula vůně nějakého dalšího vegetariánského jídla. Vytáhla jsem tedy z kapsy mobil a dlouze podržela dvojku. Telefon začal vyzvánět a po třech zazvoněních se ozval obsazovací tón. Za dveřmi bytu se začaly ozývat zvuky.

Dveře se otevřely na malou škvíru a objevila se v nich snědá hlava s tmavými vlasy, které byly na koncích blond. Takové odrosty jsou prý v módě, jsem slyšela. Hned nato se opět zavřely, šlo slyšet, jak sundává řetízek. Pak se dveře otevřely dokořán a Gayle mi skočila kolem krku.

„Ach, Jackie, staly se tu strašné, strašné věci! Byl tu ten kluk a kradl a paní Watkinson na něj vyběhla s tou svou berličkou a chtěla ho zmlátit a pak spadla a ten kluk utekl! Teda, on za to asi nemohl, chtěl paní Watkinson tu berličku vytrhnout, protože dostal hezkou ránu do hlavy, a ona spadla ze schodů a... a... a..." začala mi překotně vyprávět obsah jejího dnešního dne. Zaprskala jsem, protože jsem měla plnou pusu jejích vlasů, které sice vypadaly opravdu bezvadně, ale chutnaly odporně, a odtáhla jsem ji od sebe. Nechápavě jsem se na ni podívala.

„Takže co mi to tu vlastně říkáš? Paní, co bydlí pod náma, paní, která si nejvíce stěžuje na to, jak moc nahlas máš puštěnou hudbu, je právě na ozdravném pobytu v nemocnici, a proto tak vyvádíš? Ještě mi řekni, že tohle je ten důvod, proč tu neslyším žádnou hudbu." Znechuceně jsem pohlédla na svou spolubydlící. Pod mým pohledem se ošila a ustoupila stranou, abych mohla vejít do našeho skromného střešního bytu.

Byl tady obývací pokoj, vpravo kuchyň spojená s jídelnou od obývacího pokoje, oddělaná nízkou zídkou, na které se válely časopisy a knihy. Vlevo byla chodba. Dveře na konci vedly do prostorné koupelny, do které byl přístup z obou pokojů. Architekt tohoto bytu musel být blázen. Kdo by chtěl mít v bytě koupelnu, do které vedou troje dveře? Naše dvě ložnice byly označeny velkými písmeny D a J na dveřích. Všechen nábytek, kromě toho v mém pokoji, byl z druhé ruky. Barva byla oprýskaná a při pohledu na tu ubohost se mi sevřelo srdce v hrudi. Takhle jsem dopadla? Bydlím tu s praštěnou hipsterkou a její ještě praštěnější kočkou?

V odpověď na mé myšlenky se mi u nohou ozvalo zasyčení. Chlupatá koule se naježila a rychlostí blesku zalezla za gauč.

„Taky tě zdravím, Lou." Hodila jsem složky na konferenční stolek, stejně jako mobil. „Gayle, dneska vaříš," připomněla jsem kamarádce bodře a věnovala jí unavený úsměv. „A udělej něco s tím tichem," dodala jsem o poznání veseleji a odebrala se do svého pokoje.

„Já vařím vždycky," slyšela jsem námitku vznesenou Gayle, na kterou nebude brán zřetel, dřív, než za mnou klaply dveře mého pokoje.

Než jsem ze sebe stihla stáhnout všechno oblečení, ozval se za dveřmi důvěrně známý zvuk Bonova hlasu (U2). Začala jsem si s ním broukat slova Every breaking wave a napochodovala jsem do sprchy. Bylo mi jasné, že tahle sprcha bude na dlouho. Zatáhla jsem závěs a pustila vodu. Jakmile začala téct horká, přepadly mě myšlenky, kterým jsem se ve dne vyhýbala. Co když jsem při mé kontrole newyorkských uliček vlezla do té, ve které se schází Pan se svými „ztracenými chlapci"? Vyplašila jsem je? Bude z toho průšvih u Brook? Jak moc špatné to bude?

Horká voda postupně zchladla, odplavila špínu, myšlenky a stres a zanechala mi čistou mysl, připravenou vrhnout se na studium složek. Provedla jsem svůj malý rituál. Omotala jsem si kolem sebe osušku, přešla do pokoje, kde jsem se převlékla do trička s Catwomen a žlutých pyžamových kalhot, svázala si vlasy do neupraveného drdolu a jako poslední věc jsem si na nohy nazula své chlupaté papuče ve tvaru vlčích tlap, které jsem dostala od Gayle k minulým Vánocům.

Připravená jsem vyšla z pokoje a zamířila do obývacího pokoje. Hudba už nějakou chvíli nehrála, ale já si to uvědomila až při pohledu na Gayle sedící na našem gauči. Spokojeně se dívala na nějaký film v televizi a u toho pojídala jídlo z misky, kterou měla položenou v klíně.

Přisedla jsem si a přitáhla si vlastní misku. Zahleděla jsem se na její obsah a pohledem zkoumala strukturu obsahu. Vypadalo to jedle. Maso jsem neočekávala. Tahle vegetariánka ho odmítala jíst i přechovávat kdekoli v bytě. Zvědavě jsem píchla vidličkou do těstoviny, abych zjistila, jestli se náhodou nezačne hýbat, a vtáhla do sebe kořeněnou vůni pokrmu. Na sobě jsem cítila Gaylein trochu uražený pohled.

Nabrala jsem pár těstovin na vidličku a vložila je do úst. Okamžitě mi v nich vybuchl ohňostoj chutí a já se bavila tím, že jsem rozpoznávala jednotlivé složky. Ukuchtit tohle by nemělo být nic složitého, ale vzhledem k tomu, že jsem schopná připálit i vodu v rychlovarné konvici, bych si na to netroufla. Myslí mi proběhla velice inteligentní myšlenka. Těstoviny! Na ostatní chutě jsem se musela soustředit víc. Cítila jsem svěží chuť křupavé brokolice, nezaměnitelné ostřejší indické chutě kari a slanost sýru.

Spolkla jsem sousto a spokojeně pokývala hlavou. Gaylein pátravý pohled zmizel z mého obličeje a já se mohla v klidu najíst. Po jídle jsme spolu sledovaly velice záživný pořad „Výměna manželek" a výkřiky a nadávkami hodnotily chování obou prohozených párů. Házely jsme jednu hlášku za druhou a společně se tomu smály. Když zazněla znělka konce show, posbíraly jsme nádobí a odnášely ho do kuchyně.

„Já jsem vařila, ty kuchyň uklidíš," prohlásila Gayle, zatímco jsme spolu kráčely do inkriminované místnosti. Bylo mi jasné, proč tohle navrhla. Takový nepořádek jsem tu snad ještě nezažila. Přes veškeré nádobí jsem ani neviděla kuchyňskou linku. Radši jsem se ani neptala, jak je to dlouho, co tady někdo provedl jakýkoliv druh úklidu. Zhluboka jsem se nadechla, abych Gayle oznámila, jak to vidím.

„Na ten úklid budu potřebovat speciální nářadí," prohlásila jsem a dala si ruce v bok. Střetla jsem se s Gayleiným tázavým pohledem. „Třeba plamenomet, nebo minu," osvětlila jsem jí svůj skromný plán úklidu. Kamarádka se jen vědoucně zasmála, popadla ježící se Lou a odklusala s ní do svého pokoje za zvolání přání dobré noci. „Dobrá noc to bude. Jo, ale až tenhle svinčík zmizí," ušklíbla jsem se a vrátila jsem se pro složky. Přistoupila jsem k dřezu a přitáhla si nad něj držák na knihy, který Gayle pořídila, aby měla kam dávat při vaření svou knihu receptů. Pustila jsem vodu a začetla jsem se do textu, zatímco jsem mechanicky umývala všechny talíře, skleničky a hrnce.

Dokumenty mi na asi patnácti listech papírů poskytly stejné množství informací, jako sotva pětiminutový výklad Brook v kanceláři. Utřela jsem si ruce a nepřítomně vzala obě složky. Složka Johna Doyla mě zaujala především proto, že je ten člověk vlastně neprůstřelný. Vede spořádaný život bez rodiny, kterou by mohl svou prací ohrozit. Žije si na vysoké noze. Byt, ve kterém žije, má koupený. Žádné nezaplacené daně. Vyzná se v právu. Najde jakoukoliv skulinku pro své klienty a je připraven je i sebe okamžitě právně obhajovat a žalovat ty, kteří s ním nebo jeho klienty mají nějaký výraznější problém. Devadesát osm procent sporů vyhrává. I přes to všechno nemá v trestním rejstříku ani jediný záznam. Ten chlap je neprůstřelný. I kdyby měl ve skříni nějakého kostlivce, je tak perfektně schovaný, že bych nebyla schopná ho najít.

Z mých úvah mě vyrušil vyzvánějící telefon. Rychle jsem po něm skočila. Nechtěla jsem probudit Gayle. Jako kurátorka Newyorkské galerie si nemohla dovolit naklusat do práce s kruhy nebo pytli pod očima. A já jsem nehodlala být tou, na kterou by za něco takového padla odpovědnost.

„Jack Adams," ohlásila jsem se v telefonu značně napruděně. Kdo může v takovou noční dobu otravovat? Vždyť je skoro jedenáct!

„Jackie? Taky Brook. Promiň, že ruším takhle v noci." No, aspoň že se omluví, baba jedna. Co zas chce?

„Co zas chceš?" vyštěkla jsem příkře. Už jsem jí několikrát opakovala, že takhle pozdě mi nemá volat. Ne kvůli práci, a ona by mi kvůli ničemu jinému nevolala. Mé příkazy ignorovala. Šéfové...

„Milá a přívětivá jako vždy. Na zítřek se ti mění program. Naproti Grand Central Station je takový velký dům se zahradou. Zítra večer tam probíhá předražená párty nějakého zbohatlíka. Oslavuje sto let své whiskey. Vzhledem k ceně té lahve tam budeme držet hlídku. Plány jsem ti poslala na mail. Bude tam i Peterson, ale bude hlídkovat na střeše. Ty budeš dole v prostoru." Než jsem stihla něco namítnout, ozval se ten protivný zvuk. Zavěsila. Nedala mi ani šanci se z toho vykroutit a zavěsila. Ona ví, jak na mě. Občas mě to dost děsí.

Trochu neklidná ze zítřejší akce a pořádně unavená z úklidu NN (neskutečného nepořádku) v kuchyni jsem zalezla do postele a v mžiku usnula.

Těžká bývají rána pracujících lidí. Když jsem se probudila, byla už Gayle nejspíš nějakou dobu pryč. Na stole na mě čekal hrnek stále kouřícího kafe, toasty a sklenička jahodové marmelády. Rychle jsem do sebe jídlo naházela a vyrazila z bytu.

Do večera jsem měla volno. Dostat se ke Grand Central Station mi zabere asi půl hodiny taxíkem. Do té doby se budu věnovat svému případu. Ačkoliv Markovi jsme všichni škodolibě škodili, všichni lepší poldové věnovali své práci i svůj volný čas. Ať už to byli nováčci jako Mark, nebo ostřílení policajti jako Brook.

Venku jsem si zavolala žlutého a poručila si cestu k nemocnici. Rozhodla jsem se navštívit starou paní a využít své zaměstnání, abych předstírala, že se jí snažím pomoct. Kdoví, co by si ta stará rašple vymyslela, kdyby se její sousedka policistka neobjevila a nesnažila se ji pomstít.

V nemocnici jsem vyjela výtahem do příslušného patra. Když jsem se dostala do osmého poschodí, mé nohy byly vděčností bez sebe z toho, že jsem je nenutila vybíhat schody. Na chodbě jsem zastavila sestřičku, ukázala odznak a průkaz a vyptala se na starou paní, kterou včera přivezli. Na paní Watkinson. Sestřička byla víc než ochotná a ke dveřím stařeny mě dovedla za neustálého lítostivého štěbetání o jejím zdravotním stavu. Nejspíš byla ráda, že se někdo zajímá. Způsobně jsem poděkovala, jakože jsem slušnost sama, a ve vší slušnosti ji poslala do háje. Teda jí vysvětlila, že již její pomoc nebudu potřebovat.

Sestřička odklusala a já se psychicky připravovala na moment, kdy mě stařena uvidí na prahu svého pokoje. Než jsem ale stačila otevřít dveře, udělal to někdo jiný za mě. Ten tupec do mě málem vrazil.

„Jackie?" Z jeho hlasu odkapávalo překvapení. „Co tu děláš? Nemáš dneska až do té večerní akcičky volno?" Na stanici se teda informace šíří rychle. „Budeš pařit, jo?" Oprava – dezinformace se šíří rychle.

„Marku, je mi líto, že tě musím zklamat, ale na tom večírku budeme působit jako lepší hlídací psi. Budeme hlídat stoletou whiskey." Mrkla jsem na něj, protože vím, jak tohle pití bezmezně zbožňuje. Jak jsem očekávala v očích se mu objevily jiskřičky, a mně bylo najednou jasné, jak bude probíhat jeho večer. Doma, u televize, se sklenkou levné whiskey a marnou sebelítostí nad naším ubohým platem státního zaměstnance.

„A co tu teda děláš?" zopakoval svou první otázku a přeměřil si mě pohledem. Trochu jsem se zamračila. Tahle informace nebyla jeho věc, ale na druhou stranu, mohla jsem ho využít.

„Přišla jsem za paní Watkinson. Je to sousedka. Přišla jsem se zeptat, jak se jí daří..."

„Bez kytky," skočil mi neomaleně do řeči. Kdo ho naučil takovému chování? Určitě to odkoukal od nějaké spolupracovnice.

„Bez kytky," zopakovala jsem. „Chtěla jsem se hlavně dovědět, něco o tom útočníkovi. Počkej, a co tu děláš ty?" Dřív, než jsem otázku dopověděla, jsem znala odpověď. Jeho slova mě v ní jen utvrdila. Poslala ho Brook. Byl jeden z mála, kdo uměl skvěle kreslit, a tak mu tenhle případ přidělila.

„Říkala, že by ho dala tobě, ale byl by to prý střet zájmů, že je to nějaká tvá známá, no." Ano, střet zájmů. Normálně a bez výčitek bych se na to vykašlala a po měsíci bych to uzavřela jako nevyřešitelný případ. Ale můj šestý smysl mi napovídal, že tady jde o víc. Proto jsem Marka poprosila, aby mi kresbu ukázal. Rovnou jsem si ji vyfotila a spolu se svým spolupracovníkem jsem se vydala z nemocnice pryč.

Venku jsme každý nastoupili do svého taxíku a vydali se odlišnými směry. Zašla jsem si na oběd a pak jsem jela přímou cestou do Erikova bytu, dokud nebyl přesunut. Krátce, rázně jsem zaklepala na dveře. Otevřel mi téměř okamžitě. Byl svému bratrovi tak moc podobný, až jsem ztratila řeč. On mě však poznal. Teď mu bylo asi šestnáct nebo sedmnáct, ale tehdy mu mohlo být kolem dvanácti.

„Jack? Jack Adams?" zeptal se, aby se ujistil, že jsem to opravdu já. Němě jsem přikývla. Pokynul mi ať, vstoupím do bytu, a já to udělala. Měl stejné oči jako Derek. Krásně modré jako ten nejhlubší a nejčistší oceán. Byla to věc, která mě na Derekovi fascinovala a přitahovala. Možná proto jsem jeho smrt nesla tak těžce.

„Přišla jsem kvůli Panovi," oznámila jsem mu důvod návštěvy, když jsem znova získala schopnost komunikovat i jinak než posunky. Rukou mě pobídnul, abych se posadila na gauč. Všude byly kartonové krabice. Holé stěny. Skoro žádný nábytek. Odjíždí.

„Já s vámi ale chtěl mluvit o bratrovi." Tohle jsem měla čekat. Vyhýbala jsem se mu, tak si mě našel a připoutal k sobě případem.

„Dereka jsem měla ráda," začala jsem zlehka.

„Mně tvrdil něco jiného. Vždycky říkal, že jste pro něj ta pravá a jediná, ale že kvůli tomu, co děláte vy a co on, není možné, abyste dali průchod své lásce." Nebral si teda vůbec servítky. Úplně mě to vyvedlo z konceptu. Ano, cítila jsem k němu něco víc, a ano, ty důvody proč ten vztah nebyl možný, zněly přesně tak, jak je vyložil Erik.

„V podstatě." Na nic jiného jsem se nezmohla. Chtěla jsem najít jiné téma, a tak jsem se vrátila ke svému případu. „Případ. Chtěla jsem se zeptat, jestli jste náhodou neviděl někdy tohohle kluka." Ukázala jsem mu fotku na mobilu. Ani si ji nemusel dlouho prohlížet.

„To je jeden z Panovy party. Určitě." Zabodnul do mě pohled modrých očí a mně myslí proplula vzpomínka na všechny ty Derekovy pohledy, letmé doteky a plaché úsměvy. Rychle jsem musela zmizet. Ještě před odchodem jsem věděla, že po cestě se budu muset stavit pro kyblík zmrzliny, abych se doma mohla uklidnit.

Autor: Deliverance (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jack Adams (2):