Jako v pohádce - 2. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pro čtenáře od 15 let!
Druhá kapitola. Večeře. Noc. Neděle. Krásné vzpomínky. :)

03.01.2012 (10:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 705×

2. kapitola

„Nezáleží na tom, jak se vaří, ale s jakou láskou se to dává dohromady.“

Hašek

Od srdce jsem se zasmála a vzhlédla do jeho vystrašených očí. Na bílém, hranatém talíři ležely tři upečené brambory ve slupce a mezi našimi talíři ležely dvě mističky – jedna se solí a druhá s kečupem. Moje oblíbené jídlo. Každý by čekal velkou kachnu s nádivkou, zelím a pěti knedlíky, ale tohle bylo mnohem, mnohem lepší!
„Sakra,“ zašeptal při sledování mého výrazu. Složil hlavu do dlaní.
„To je trapas… Debilní nápad!“ mumlal si, byl tak sladkej.
Zvedla jsem se ze své židle a došla k němu, sedla si mu na klín. Jeho ruce se obmotaly okolo mého pasu. Polibek na tvář. Polibek na rty.
„Máš štěstí, že nejsem žádná rozmazlená holka,“ pošeptala jsem mu.
„Takže ti to nevadí?“ Koukal na mě a v jeho tváři jsem viděla, že se mu ulevilo.
„Kluka vařit své holce? To se stane v romantickým filmu z osmdesátých let, ale v normálním životě těžko, maximálně když kluk se učí kuchařem a testuje své umění na své holce, jenomže, zlatíčko ty nechodíš na hotelovou školu… A i kdyby kterej kluk, by udělal své holce pečený brambory?“ usmíval se přesně, tak jak jsem chtěla.
„Ty mě tady tak chválíš a ještě si to neochutnala, abych svý slova nemusela vzít zpět!“ varoval mne. Do jeho očí bych mohla koukat hodiny…
„Ta to ochutnáme…“ rozlomila jsem bramboru v půlce, lehce jsem se jí dotkla soli a ukousla jsem ji. Teplá, slaná, upečená, měkká, výborná – přídavný slova mě napadaly tak lehce, ale co říct, aby to bylo jen prosté: „Povedlo se ti to.“
„Báječný,“ řekla jsem. Mnohem lepší jak „Povedlo se ti to.“
„Kdo, co?“ divil se, chlapče, tak tohle ti… Sežeru. Doslova!
„Ty,“ odpověděla jsem.
„Mmm,“ pochutnávala jsem si. „Ochutnej ten svůj výtvor.“ Zbytek brambory jsem mu vložila do úst.
„Docela dobrý no,“ uznal.
Zvedla jsem se z jeho klínu a usadila jsem se naproti němu – na své místo.
„Jsi… Úžasnej,“ vzdychla jsem, když jsem dojídala třetí (poslední) brambor.
„Nemluv s těma bramborami,“ zahuhlal s plnou pusou. Jediné co jsem mohla v této situaci, udělat bylo – vypláznout na toho drzouna jazyk – tak jsem to udělala!
„Bylo to výborné, mistře!“ zatleskala jsem a vzala jeho i můj talíř, abych ho položila do dřezu.
„Dal by si někdo dezert?“ zakřičel tak, že bych se nedivila, kdyby přiběhla ta zvědavá sousedka.

Moje brada se teď nejspíš válí po zemi, spadla tak nízko, že mi musí být vidět až do žaludku. Ten kluk se mi snad jenom zdá! A jestli ano, tak se nechci nikdy probudit. Aniž by čekal na to, až mu odpovím, šáhl do lednice pro dezert. Vytáhl jednu velkou mísu ovoce, byly tam snad všechny druhy ovoce, nakrájené a čekaly na to, až je sníme.
„Lukášku,“ oslovila jsem ho, otočil se na mě se zářivým úsměvem a s radostí v očích.
„Nenecháme to na snídani, ono se to nezkazí a já jsem naprosto najezená na celý týden,“ usmála jsem se. Přikývl na souhlas a vrátil mísu do lednice.

Další jídlo? Kam bych ho dala? Objala jsem ho a podívala se mu do očí. Jeho ruce sklouzly až na můj zadek a rty jsme spojily v jednom z dokonalých polibků. Rozvázal mi župan a uviděl to. Moje tváře najednou nabraly rudý odstín.
Krajky, které zakrývaly to nejméně důležité, tenká ramínka, černá barva. Srdce mi bušilo, jako kdybych uběhla maratón. Chytl mě do náruče a odnášel do své ložnice… Do měkké postele. Choval se ke mně jako k princezně. Najednou jsem si i připadala krásná. Nevím proč, ale najednou jsem si začala věřit. A to jen díky němu.
Opatrně mě položil do postele a lehl si ihned vedle mě. Župan jsem ztratila někde cestou. Čekala jsem, že prádlo ze mě zmizí ihned, ale on si vychutnával to, že před ním leží spoře oděná. Výrobce mého prádla byl doopravdy šikovný pán. Nebo spíš ten návrhář, protože tohle navrhnout je… Ty krajky, tak šikovně dát k sobě a pak nějaké i neprůhledné kousky látky… Za ty peníze co jsem za to dala! Ležel vedle mě, pomalu se mě nedotýkal a se zájmem si prohlížel moje tělo a můj obličej. A já najednou ztratila sebevědomí a moje tváře zase hořely. Moje tělo, které je jako ošklivá a nepovedená váza a on na to tahle kouká, nepochopím ho. Pokusila jsem se usmát.

„To už je zase ráno?“ řekla jsem rozespalým hlasem.
„Neděle,“ vzdychl.

„Ty víkendy, jsou hrozný, je pátek a pak najednou neděle ráno. Kolik je hodin?“ mluvila jsem potichu, skoro jsem ještě spala a oči jsem měla neustále zavřené.
„Teprve sedm,“ převalil se na druhý bok, aby na mě viděl.
„Nekoukej se na mě!“ zamumlala jsem a přetáhla jsem si přes hlavu deku, čímž jsem odkryla moje nohy a to mi nebylo moc příjemné.
„Vstávej…“ vstal a postel nesouhlasně zavrčela.
„Né, to je moje část deky, né, vrať mi ji!“ najednou jsem oživla. Rychle jsem vyskočila z postele, až se mi zatočila hlava, na dvě vteřiny jsem zavřela oči, aby se moje hlava rychle vzpamatovala, a pak jsem mu deku vzala, hodila ji na postel. Přišla jsem, až k němu, pomalu jsem ho dotlačila k pelesti a pak jsem ho shodila na postel a to se znovu posteli nelíbilo. Tvářil se překvapeně a já jsem zjistila, že na sobě mám jen krajkované kalhotky a tak jsem rychle skočila do postele za ním a schovala nás pod deku, kde jsme si dali první ranní polibek.
„Tyhle rána jsou fakt fajn.“ Seděl v posteli, jeho vlasy trčely do všech světových stran a byl strašně roztomilý.

„Zabírám si sprchu!“ zakřičela jsem a s rukama na svých ňadrech, jsem zmizela v koupelně. Kalhotky jsem se ze sebe rychle sundala a zapadla do sprchy, opřela jsem se o studenou stěnu sprchy a nechala na sebe téct proud teplé vody a vzpomínala na včerejší noc…

Už mě nebavilo to, že se na mě jen díval. Nebavilo mě dívat se na jeho rty, na jeho tělo v košili, kterou měl rozepnutou. Nebavilo mě to a tak jsem se rychlým pohybem přemístila na jeho klín a zmocnila se vlády nad jeho tělem. Sklonila jsem se k jeho rtům a nečekal na nic, spojil naše rty a zkušenými prsty mi sundal podprsenku a spokojeně se usmál. Pomohl mi zbavit se jeho košile a pak jeho kraťasů. Laskal moje ňadra jako by to byla věc, která se může špatným zacházením rozbít. Jednu ruku jsem měla na jeho zádech a někdy jsem mu i nehty zaryla do kůže, druhou rukou jsem se nestydatě vydala po čáře rozkoše k jeho chloubě. Zavrněl, to znamenalo jediné – pokračovat. Nepřestával mě líbat. Nelíbal mě jen na rty, ale přesouval se jimi po mém celém těle, nezůstal ani jeden centimetr čtvereční, kde by se mě nedotkl rty… Zuby… Jazykem. Věděl jak na mě a věděl, při čem mi dokážu totálně podlehnout. Věděl, že když, mě bude líbat na klíční kosti, že nebudu moct vnímat nic jiného, než to co jeho rty provádí s mým tělem. Nechtěla jsem zůstat nějak pozadu, tak jsem se rozhodla, že ho konečně zbavím trenýrek a sebe té malinké krajky, oboje to skončilo někde v pokoji. Naše nahá těla byla společně dokonalá. My dva spolu jsme dokonalý. Aspoň někdy si tak přijdu. Jeho chloubu jsem cítila na mém stehně. Žhavě jsme se k sobě tiskli… Citlivě na mě nalehl a já už teď zprudka oddechovala. Pronikl do mě lehce, bez váhání a já zasténala blahem. Spojili jsme naše rty a on dál přirážel, vše bylo najednou krásné. Vnímala jsem jeho tělo a jeho rty, které mi bloudily po klíční kosti… Svět točil a já měla chuť vykřičet celému světu, že ho miluju…

„Zuzko?“ uslyšela jsem. „Jsi v pohodě?“ vypnula jsem vodu a vylezla ze sprchy.
„Jo, jen jsem se zamyslela, v pohodě!“ křikla jsem.

Na vlasy jsem si namotala ručník a na sebe jsem hodila spodní prádlo, jeho dlouhé triko a moje kraťasy a vyšla jsem z koupelny a zamířila do velké místnosti. Seděl na gauči a koukal francouzským oknem na zahradu. Spokojeně jsem se usmála a vydala se k němu.

Tak co? Mám psát dál a dál? Potřebuju Vaší podporu, abych dokázala psát dál. :)

<< // >>

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování