OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako v pohádce - 3. kapitola

3. kapitola

„Kdo miluje, ten se neptá co dělat.“
Walther

Porozhlédla jsem se po jídelně a uviděla mé spolužačky. Lenku, Niky a Týnku. Rozešla jsem se k nim s úsměvem. Víkend jsem prožila parádně a zářila jsem štěstím. Snažila jsem se myslet nějak normálně, ale před očima mi neustále vyskakovaly jeho oči… Rty… A na mysli jsem měla neustále jeho jméno. Udržet pozornost kamarádek, které mi něco povídali anebo poslouchat učitele, pro mě byl dneska problém. Snaha se cení, ale nikdo neocení tu Ruskou jedničku, co jsem dostala z literatury.
„Ahoj holky,“ usmála jsem se na moje kamarádky. Usadila jsem se k nim a zapojila se do jejich rozhovoru.

„Lenko, to si jako vážně myslíš, že se to mohlo stát? Zuzko, ty tomu věříš?“ zvedla jsem hlavu od jídla poté, co jsem uslyšela svoje jméno. Zase jsem byla mimo. Zase jsi byla mimo, okřikla jsem moje velké zamilované já, které jsem začala nemít ráda, jen z tohoto důvodu – duchem nepřítomná!
Podívala jsem se, na jednu po druhé, které dychtivě čekaly na to, co řeknu. Co mám říct? Ano nebo ne. Anebo se přiznám a hloupě se zeptám, co říkaly… Rychle přemýšlet a nezmatkovat. K mému štěstí, najednou Týnka drcla do Nika a hodila hlavou opačným směrem, než kam jsem viděla.
„Ty jo, vidíte ho!“ šeptla Nika. A Týnce i Lence pomalu začaly kapat sliny, jak někoho sledovaly, ani jsem se nechtěla otáčet, aby se neřeklo tak jsem se chtěla otočit.
„On se na mě usmál!“ radovala se Týna a zamračila se na mě, abych se neotáčela, asi bych byla moc nápadná. Sledovala jsem holky, jak ho sledují, podle toho kam ‚nenápadně‘ otáčely hlavu, si musel jejich objekt pozorování sednout hodně blízko. Všechny najednou sklopily pohled a dělaly, že o ničem neví, že celou dobu jí. Objekt jejich pozorování se uchechtl a Týna zrudla.  Otočila jsem se za tím smíchem, a co jsem neviděla? Holky mě sledovaly zpod řas, že se hned otočím a že začnu říkat, že je ten kluk hezký a tak, ale já se nechtěla otočit nazpátek, chtěla jsem se pořád koukat do těch očí a sledovat jeho rty, dotýkat se jich svými… Mrknul na mě a já se konečně otočila. Holky na mě koukaly s otevřenou pusou a moje tvář hořela. Proč se červenám? Zeptala jsem se mého lepšího já, které nechtělo, abych byla duchem nepřítomná.
„Co to bylo, Zuzano? Tahle ho balit! Dyť si zadaná!“ vyjela na mě Lenka a já se musela začít smát. Věděli, že jsem zadaná, ale nevěděli s kým, jméno, přibližný popis a tak to všechno věděli, ale až do dneška ho nikdy neviděli na živo. Pár fotek na své sociální stránce má, ale to není ono, ty fotky jsou rok staré a teď vypadá mnohem líp.
„Furt po tobě kouká,“ informovala mě Nika, která po dlouhé době od něj odtrhla pohled. Zvedla jsem se ze židle a šla odnést nesnědený oběd. Když jsem se vracela, zastavila jsem se u jeho stolu. A slušně jsem se zeptala, zda tam má místo. Ukázal rukou na volné místo, vedle něj a tak jsem si sedla tak, aby na nás měli dobrý výhled.
„Ahoj, ne, zatím bez pusy, jo?“ šeptla jsem a on se sladce usmál. Pochopil moji hru.
„Jsou z tebe nějaký hotový, nechápu,“ odfrkla jsem si.
„Já jednu takovou, co je ze mě totálně hotová znám, taková jedná hezká holka, kterou mám tak rád, že ji miluju,“ měla jsem chuť mu skočit okolo krku a tak dále, ale copak jsem mohla, to by totálně porušilo mojí hru.
„Lukášku,“ usmála jsem se. „Hele, až budu vstávat, tak tě pak políbím a odejdu a ty se budeš věnovat pak jídlu jo? Ať pořádně čumí!“ zasmála jsem se a můj pohled jsem stočila na holky, ty koukaly s pusou otevřenou a něco si šeptaly.
Vstala jsem ze židle, nespouštěla jsem z něj oči a nahnula se k němu pro polibek, jednou rukou jsem ho pohladila po oholené tváři a odešla na svoje původní místo. Neotočila jsem se, nemohla jsem, porušila bych pravidla mé hry. Jediné Lence to pálilo a vychrlila na mě: „Lukáš?“
A ty dvě pořád těkaly pohledem na mě a na něj… Na mě, na něj. Lukáš na mě zamával a s nima to málem seklo!
Zakřenila jsem se.
„Zuzko, ty si fakt hrozná potvora!“ zasmála se Nikola. Pokrčila jsem rameny.
„Tak pardon no, ale měly jste se vidět, vaše pohledy byly k nezaplacení!“
Já sama zapomněla, že mi o víkendu říkal, že bude chodit do naší jídelny. Zapomněla jsem na to a tahle to dopadá. Nejenom, že jsi duchem nepřítomná, ale i zapomínáš! Vyjelo na mě mé rozumnější já.

„Ty chodíš s takovým fešákem, my tady slintáme a pak se s ním najednou líbáš a my ani nevíme, že je to ten tvůj, Zuzano, to proč ses jako nepochlubila, že chodíš s…“ zamyslela se Nika, nejspíš hledala to správné slovo.
„Klukem? Lukášem?“ napovídala jsem jí, protočila oči.
„Já ti závidím,“ povzdechla si.
„Niky, v klidu, já taky čekala dlouho,“ usmála jsem se. „Nechvátej a on přijde a bude ten nejlepší, věř mi,“ další úsměv.
„No jo, tobě se to povídá, když máš tohle,“ ukázala na Lukáše „a já, která má jen svoje dvě rozmazlené kočky, a žádnej kluk…“ povídala dál, ale já už ji nevnímala. Začala zase s tím, že si nikdy nikoho nenajde a tak dále.  Její postavu, tvář jí každá druhá holka závidí, jen se ještě nenašel kluk, který by v ní našel spřízněnou duši.
„Dočkej času, jako husa klasu,“ utnula je Týna a já jsem se začala bláznivě smát. Nika nasadila vražedný pohled a já zmlkla a zvedla jsem ruce nahoru, jakože v míru. Ale koutky úst mě neposlouchaly a cukaly sebou. Snažila jsem se uklidnit, zhluboka jsem dýchala se zavřenýma očima.

„Holky, ta odpoledne nám odpadá, že?“ optala jsem. Začaly zuřivě přikyvovat. A mně se rozzářily oči, začala jsem jimi těkat po jídelně a hledat toho mého. Když jsem ho našla a naše pohledy se setkaly. Koukala jsem do jeho očí s takovou láskou, že kdyby něco mezi námi šel, tak by se o ten proud lásky přerazil. Kolik uplynulo času našeho vzájemného pohledu, než jsem sklopila oči a usmála se. Zvedla jsem řasy k nebesům a znovu se na něj podívala. Usmíval se jako měsíček na hnoji. Ty jeho oči! Prober se, volalo na mě mé rozumnější já. Které bylo malilinkaté naproti tomu já, které je bláznivě zamilované. Lehce naklonil hlavu na stranu a pořád se usmíval, jestli nás někdo sleduje, tak si musí myslet, že jsme naprostí blázni. A to my jsme. Do sebe. Pane bože! Mysli, Zuzano! Okřiklo mě mé ‚lepší‘ já.
Já vím, já vím. Přijdu si jako nějaký schizofrenik.  Povídám si sama se sebou, prý se svým lepším já. Jenomže, znovu jsem zvedla pohled a zvedla jsem se ze židle, ze země sebrala baťoh a šla k němu. Celou cestu jsem na něj koukala. Sedla jsem si na židli naproti němu, nebylo by tolik, romantické si sednou na židli vedle něj. Romantika ve školní jídelně, nad tím jsem musela protočit oči a hned jsem uslyšela jeho smích.  Nasadila jsem americký úsměv.
„Ahoj,“ řekla jsem, ruce jsem si dala pod bradu a začala jsem si ho prohlížet. Zvedl jedno obočí v nechápavém výrazu.
„Ahoj?“ oplatil mi pozdrav, ale ukončil ho otázkou.
„Máš dnes čas? Prosím,“ nespouštěla jsem zrak z jeho očí.
„Dnes?“ podíval se z okna jídelny a viděla jsem, že se snaží přemýšlet, herec jeden.
„Super,“ zaradovala jsem se, vstala z místa, hodila si na záda baťoh a popadla jeho ruku a táhla jsem ho pryč z jídelny. Když jsme vyšli z jídelny, zpomalila jsem krok a postavila jsem se čelem naproti němu. Stoupla jsem si na špičky a políbila ho na rty.
„Kam půjdeme?“ optal se informativně. Pokrčila jsem rameny. Pustila jsem jeho ruku a začala jsem z tašky hrabat mobil, někdo mi volal.
Najednou jsem uslyšela, hlasitý jekot nějaké dívky, volala něco jako: „Lukáši!“ moje srdce se málem zastavilo, s rozevřenou náručí se k němu rozeběhla a musím uznat, že její nohy na jehlových podpatcích a džínová sukně s topem vypadaly velice dobře, mobil jsem málem upustila na zem. Neměla jsem odvahu se podívat na Lukáše, bála jsem se jeho výrazu. Dívka se na mě usmála. Usmála?! A vrhla se jemu okolo krku. Když se pustila, oba se na mě usmáli a já jen čekala, co z nich vypadne. V mojí hlavě bylo prázdno, nic.
„Zuzi, to je…“ dramaticky se odmlčel a se mnou to málem seklo, zástava srdce?

Takže další kapitolka za námi. I když je komentářů pomálu, píšu dál. Jenže jestli to tahle půjde dál tak nevím, nevím. Ale tato povídka mě baví, takže aspoň někoho. :D :)

Děkuji Vám, za každý komentář.

<</>>