OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako v pohádce - 4. kapitola

13.01.2012 (15:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 664×

4. kapitola

K tomu aby člověk zranil na duši, má každý sil dosti.
Seneca

Moje holka? Milenka? Kamarádka? Zatmělo se mi před očima, zavřela jsem je a chytila se za spánky.
„Jsi v pořádku?“ optala se ta dívka. V pořádku?! Jak můžu být v pořádku, když… Nádech, výdech. Já jsem tak hloupá husa. To není možný. Ale proč mi chce svojí holku představit nebo řekne, že je to jeho kamarádka, a že se vůbec nemusím bát. Ano, nejspíš. Bála jsem se otevřít oči, strašně jsem se bála toho, co uvidím.

Odvážila jsem se a zvedla hlavu, otevřela oči a viděla ty dva, v očích se jim míchaly dva pocity – radost a leknutí. Koukala jsem na ně, všichni jsme mlčeli, mně se klepaly kolena. Moje srdce bušilo tak jako by chtělo ode mě (nebo od něj snad?) utéct na mnoho kilometrů daleko. To ticho, bylo trapné. Lukáš si povzdechl, ale nic neříkal. Jak dlouho tu už stojíme? Kolik času jsme ztratili tím, že tu stojíme, mlčíme a tváříme se jako pitomci?
„Já jsem Zuzana,“ řekla jsem sebejistým, arogantním tónem a natáhla ruku k té blonďaté krásce. Ruka se mi trošičku třásla a potila, ale moje mimika byla ve stylu ‚tvrdý‘ holky co nic nerozhází a nějaká ukňouraná, hloupoučká, krásná blondýna jí nerozhází! Pokusila jsem se o… Úšklebek, úsměv mi nevyšel.
„Těší mě, já jsem Klára,“ usmála se a tím odkryla dvě řady bezchybných zubů. Jejího dentistu chci za muže. Čí jsi Klára, hm? Napadlo mne. Klára. Klára. Klára.
„Zuzanko, Klárka je moje sestra,“ oznámil. Bum! Obrovská rána zatřásla světem, jak mi veliký a těžký kámen spadl ze srdce. Na tváři se mi vyrýsoval úsměv, skutečný a šťastný. Propletla jsem moje a Lukášovy prsty a jeho ruky stiskla a sevření zase povolila, aby o mne věděl.
„Tak nezajdeme do kavárny?“ mrkla jsem na ně.
„Jo, proč ne, je to fajn nápad, aspoň se seznámíte,“ a políbil mne.

Cesta do místní kavárny byla krátká a já za tu malou chvíli, že Lukášova sestra, Klára, je hrozně milá holka. Neustále jsme něco řešili, něčemu se smáli a já chvílemi viděla, že Lukáš nás vůbec neposlouchá a jen na nás kouká a je doopravdy šťastný. Byla jsem tak ráda, že je šťastný. Klára je doopravdy zajímavá dívka, studuje již vysokou školu – prvním rokem – obor cestovního ruchu a hodně cestuje. Holka to určitě dotáhne daleko. Musela jsem uznat, že jsou si s Lukášem velice podobní! Některá gesta, která dělá Luky, dělala i Klárka.

„Víte, že je v pátek ples?“ usmála se na nás.
„Ples?“ zbystřela jsem, miluju plesy. Na tom minulém plese jsme se s Lukášem seznámili…
„No, studentský ples, té… Místní školy,“ mrkla na nás, věděla o tom, jak jsme se seznámili a tak bychom si to po necelém roku zopakovat nějaký ten ples, zatančit si – kvůli tomu jsem přece chodila do tanečních – pak jít na diskotéku, zatančit si.
„V kulturáku?“ optal se Lukášek. Jeho sestra se pořád usmívala a přikyvovala.
„To bychom mohli jít, co Zuzko?“ objal mě pevněji.
„Jo… Jo… Jo… Já chci na ples!“ oči se mi rozšířily a moje myšlenky se ztratily ve vzpomínkách…

Na poslední chvíli jsem kamarádce odsouhlasila, že s ní půjdu na ples. Připravovaly jsme se společně v jedné menší koupelně u ní doma. Byl to boj o zrcadlo, ale nějak jsme to zvládly. Vyfénovala jsem si vlasy, vyčesala jsem si culík a patku jsem si dala ala pony a trošku jsem ji natupírovala, aby účes dostal šmrnc, jeden pramen vlasů jsem nedala do culíku, ale nechala ho mimo, abych ho mohla nakulmovat. Na pátý pokus se mi povedlo to pěkně nakulmovat a tak jsem to nalakovala, aby to déle vydrželo. Obtáhla jsem si oči černou tužkou na zvýraznění a moje dlouhé řasy několikrát přetřela maskarou. Oblékla jsem si na sebe silonky a pak jsem si došla pro šaty do tašky. Vytáhla jsem úplně nové šaty, odtrhla jsem od nich cedulku. Tyrkysové, bez ramínek, do půli stehen, krajkované. Krásný šaty, které zdůrazňují můj štíhlý pas a zvětšují, díky tvarování krajek, moje ňadra. Na nohy jsem si nazula obyčejné černé lodičky na vysokém podpatku. I moje kamarádka – Tereza – nevypadala vůbec špatně, má skoro stejně tvarovanou postavu jako já, jen má silnější stehna a tak zvolila žluté balónové šaty s flitry a se zelenou mašlí pod ňadry.
Pochválila jsem jí vlasy, měla je jednoduše upravené. Její vždy kudrnaté vlasy byly rovné jako pravítko.
Za nestálého klapotu našich podpatků jsme se blížily ke kulturnímu domu, kde měla hrát skupina ze sousední vesnice, všichni ji vychvalovali, tak jsem zvědavá, co to bude zač. Prošly jsme prosklenými dveřmi, ukázali jsme jim vstupenky a oni nám z ní růžek utrhli, poděkovaly jsme a zamířily jsme si to do šaten, kde jsme nechaly naše černé kabáty. Rozhodly jsme se s kamarádkou, že nejdříve si ohlídneme situaci z jednoho z mnoha balkonů. Ples ještě nezačal. Zbývalo asi pět minut do začátku, během kterých jsme si snad stihly všimnout všech hezkých kluků, kteří tu jsou. Najednou bubeník zabubnoval a k němu na vyvýšené podium přišel nějaký student, asi uvaděč. Představil se nám, popovídal nám o tradici tohoto plesu a tak dále a tak dále. Představil nám kapelu a ona zahrála první píseň. Kapela se tvořila z jedné zpěvačky, klávesáka, kytaristy (ach, ty elektrické kytary!) a výborného bubeníka a ještě jednoho zpěváka, který asi zatím měl pauzu. Chytila jsem kamarádku za ruku a společně jsme seběhly schody z balkonu a vydaly jsme se na ples tančit, hráli nějakou známou písničku a tak jsme to na parketu rozbalily. Staří, mladí, všichni oplzlí pánové slintali a mi jim nevěnovaly pozornost. Věnovaly jsme pozornost, jen těm hezkým klukům s nádhernýma očima, kterých tu k naší smůle bylo málo. Začali hrát ploužák a tak jsme se rozhodly, že si dojdeme pro něco k pití. Ale něčí ruka mě chytila za zápěstí, nejdříve jsem viděla ruku a pak jsem se podívala do těch hnědo-zelených očí a totálně jsem se v nich ztratila. Požádal mě o tanec a já jsem kývla, chytil mě za pravou ruku a jeho pravá ruka spočinula na mé lopatce, nesjížděla dolů, až k zadku zůstávala tam, kde měla být, docela jsem se tomu divila. Prozradil mi svoje jméno. Já mu řekla to svoje. Zatančili jsme si spolu jeden ploužák a pak se musel vrátit. Byl totiž kytarista té skupiny. Nic víc jsem o něm nevěděla. V sále jsem si našla takové místo, kde na něj bylo dobře vidět. Koukala jsem na něj a sledovala, jak jeho prsty kloužou po strunách. Každou přestávku trávil se mnou, nezavládlo mezi námi trapné ticho, pořád bylo o čem si povídat, na rozloučenou mě lehce políbil na rty a já díky tomu polibku tu noc neusnula. Neřekli jsme si svoje příjmení, telefonní čísla nic. Tereza, moje kamarádka co se mnou byla na plese, mě tak seřvala, že jsem si neřekla o číslo a že si můžu sama za to, že už se nikdy neuvidíme. Setkali jsme se o měsíc později u naší kamarádky na oslavě jejích narozenin. A od té doby spolu chodíme…

Zatřásla jsem hlavou.
„Co jste řešili, trochu jsem zavzpomínala,“ provinile jsem se usmála.
„Jo, my taky vzpomínali, na Lukášovu kapelu,“ řekla Klárka. Po tom plese se totiž ta jejich slavná kapela, bohužel rozpadla, ale Lukáš má pořád svoje kytary doma na půdě, na které občas hraje a že teda umí hrát perfektně, jak na elektrickou tak na obyčejnou kytaru, na kterou se brnká u ohně.
„Takže na ten ples jdeme, jo? Klárko, jdeš s námi? Třeba si tam najdeš někoho tak úžasného jako já,“ usmála jsem se na ni. Protože se mi před tím svěřila, že má na mužské hroznou smůlu, ale ta přece musí brzo skončit, taková krásná ženská!
„Jo, já jdu, máme tam sraz s bývalými spolužáky z gymplu,“ usmála se na nás a z kabelky, vyndala dva lístky.
„Pro vás,“ usmála se.
„Klárko!“ vykřikla jsem. „Já nemám co na sebe!“ usmívala se na mě, nejspíš se jí v hlavě tvořil plán na společné nákupy, ale dyť ten ples je už v pátek!

Tak další kapitolka za námi! Tentokrát to bylo hlavně vzpomínání, naivně jsem si říkala, že ples narvu už do tédle kapitoly, ale nějak to nevyšlo, moc jsem se rozepsala při tom vzpomínání. V další kapitolce budou nákupy a ten ples, kde se vše od základů změní a nějak dramaticky ta kapitolka skončí.

Takže sejdeme se u další kapitoly. :))

Za každý Váš komentář jsem strašně ráda a hrozně mě povzbuzuje k dalšímu psaní a tak pokud chcete další kapitolky tak musíte psát komentáře a nebo stačí obyčejní smajlíci i Ti hodně potěší! :))

<</>>

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako v pohádce - 4. kapitola: