OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako v pohádce - 5. kapitola

15.01.2012 (10:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 676×

5. kapitola

Jerome Klapka Jerome: ‚My, mužové, potřebujeme ke svému blahu žen a ženy zase krásné šaty.‘

„Ale kam chceš jít nakupovat šaty a boty… V téhle prdeli, není pořádný obchod!“ fňukala jsem.
„Mám auto, zajedeme do toho nového obchodního domu ve vedlejším městě, co tomu říkáš teď?“ mrkla na mě.
„A teďka tam mají slevy,“ usmála se.
„Ano, to zní velice dobře,“ usmívala jsem se od ucha k uchu.

Druhý den odpoledne jsme se sešly, hned co jsem skončila ve škole. Nasedla jsem ke Klárce do auta za příjemné muziky hrající v autorádiu, vyjely jsme k velkoměstu. Prozpěvovaly jsme si známé písničky a přišlo nám, že ve všech rádiích mají stejný playlist o třech písničkách. Smály jsme se společně svým zážitkům. Poznala jsem v Klárce, že budeme dobré kamarádky.

„Než pojedeme do toho obchoďáku, tak bych se stavila ještě do jednoho obchodu, kde mají naprosto úžasný lodičky a psaníčka a tak,“ mrkla na mě a já s radostí souhlasila.

Nejdřív si vyberu lodičky a pak k nim budu shánět šaty, ano, to nebude vůbec žádný problém.

Vešly jsme do obchodu a pozdravily jsme se s ‚milou‘ paní za pultem, Klára mě předem informovala, že ta paní je permanentně naštvaná. Nebrala jsem prodavačku dvakrát vážně a vrhla jsem se mezi regály, hledat dokonalé lodičky. Procházela jsem několika regály neustále dokola. Všechny byly krásné, ale žádné nebyly tak krásné, abych si je vůbec zkusila, čekala jsem, že najdu, ještě lepší moment.

„Tady jste!“ promluvila jsem k těm dokonalým lodičkám, které se schovávaly v nejspodnější polici. Paní prodavačce se nelíbilo, že mluvím v jejím obchodě a proto jsem se na ni raději omluvně usmála.

Hledala jsem krabici s mojí velikostí a ona tu nebyla…

„Prosím Vás, nebyly by tyhle ve velikosti 38?“optala jsem se slušně.
„Ve skladu by měly být,“ řekla, ale ani se nepohnula z místa.
„A mohla byste se, prosím!? Po nich podívat?“ další slušná otázka, ale ona pořád stála na místě.
„A prosím Vás, mohlo by to být ještě dnes?“ nahodila jsem roztomilý úsměv.

Otočila se a asi se vydala do skladu, nazula jsem si svoje baleríny a pospíchala jsem za ní. Do ruky jsem vzala levou lodičku, aby mi donesla, kdyby je ještě měly – musí je mít! – tak aby trefila ty stejné. Nechci podobné, chci naprosto stejné…

„A, tady jsou,“ podala mi krabici a dokonce se na mě usmála!
„Děkuji,“ oplatila jsem jí úsměv, ale v hlavě jsem si myslela cokoliv. Těmi boty jí tady dnes vydělám celkem dost peněz.

Sedla jsem si na židličku, zula jsem si svoje baleríny a nazula si moje vybrané lodičky. Stoupla jsem si a párkrát jsem se v nich prošla před zrcadlem, na noze vypadaly ještě líp, byla jsem si jistá, že jsou moje. Zastavila jsem se a hodně zaujatě jsem si boty prohlížela. Věděla jsem, že si je musím koupit, protože, kdybych si je nevzala, litovala bych toho. I když jsou cenově trošku dražší… Přemítala jsem v duchu. Váhala jsem, ale věděla jsem, že si je koupím.

„Tak ty jsou…“ Klárka… žasla?
„Co? Nelíbí se ti?“ zvedla jsem v obočí, jak jsem z toho nakupování byla celá nesvá.
„Né! Naopak vypadají… vážně úžasně,“ pochválila mi výběr a šla se svojí krabicí s botami k pokladně, vyzula jsem si lodičky a nazula baleríny. Moje nové botičky jsem uložila do původní krabice, tak opatrně, jako by to bylo národní bohatství. Pro mě ty boty měly větší cenu než nějaké korunovační klenoty, které jsou uložené, někde na Pražském hradě.

„Takže si je vezmete?“ odkývala jsem jí to. Zaplatila. A vydaly jsme se do toho nákupního centra, už jsem se těšila, až si budu zkoušet šaty a pak až mě to nebude bavit…

„Tak, můžeme jet,“ zapnula jsem si bezpečností pás a vyjely jsme. Cestou jsme chytily červenou vlnu, takže jsme se obě tvářily strašně nadšeně, kdybychom auto nechaly v centru zaparkované, za menší poplatek, tak bychom tam byly rychleji normální chůzí…

„Zaparkujeme v těch jejich slavných podzemních garážích?“ zeptala jsem se. V tomto obchodním centru jsem totiž byla poprvé, ale v takovýchto centrech bývá zvykem.
„Jo, protože tady nikde bych nezaparkovala,“ usmála se a vjela do podzemních garáží, kde jsme auto nechaly. Po eskalátoru jsme vyjely do prvního podlaží nákupního centra.

Rozhlédly jsme se doprava a doleva a rozhodly se, že to první patro vezmeme ve směru hodinových ručiček a tak jsme zahnuly doprava. Míjely jsme obchod se spodním prádlem, kuchyněmi nebo obchod s hroznou vitrínou a křiklavými nápisy nade dveřmi. Rozhodli jsme se, že tak z důvodu bezpečnosti nepůjdeme.

„Moc pěkná vitrína,“ prohodila Klárka a mě to rozesmálo a zastavila jsem se u kavárny, okolo, které jsme právě procházely.
„Nezajdeme na kafíčko?“ usmála jsem se.
„Jo, oddechneme si a popovídáme si,“ odpověděla mi.

Sedly jsme si ke stolku a v momentě k nám přiběhla mladá číšnice se dvěma tenkými deskami s jejich nabídkou, poděkovaly jsme a s pohledem ponořených do desek, jsme nahlas přemítaly, co si dáme. Skoro ke všem názvům tu byly i obrázky, takže bylo snazší… No moc nebylo. Nemohla jsem se rozhodnout, ale vsadila jsem na moji oblíbenou volbu v kavárnách.

„Takže…“ začala jsem. „Já si dám latté machiato a ty palačinky s horkými malinami, děkuji,“ číšnice se na mě podívala tak jako ‚Holka z toho se posereš,‘ usmála jsem se a Klárka si objednala vídeňskou kávu a medovník. Taky ví co je dobré.

„Takže jste s Lukášem spolu…“ odmlčela se a asi v hlavě začala počítat.
„Deset měsíců,“ prohlásila jsem pyšně.
„To je krásný, hlavně to vaše seznámení, to je úplně úžasný,“ usmála se. Povzdychla jsem si, ano, takové seznámení se svým klukem by asi chtěl mít každý.

„Klárko, co to je za ples, dyť je teprve konec října!“ uvědomila jsem a usrkla z mé kávy.
„No, to je jakože zkouška, nebude to asi tak promakaný, jen nikdy nedělali ples a tak si to zkusí, asi mají peníze na vyhazování,“ protočila oči nad jejich vysokými rozpočty.

„Pane bože! Koukej!“ zastavila jsem se před výlohou po opuštění kavárny. Sousední obchod kavárny prodával luxusní oblečení, krásné šaty a já jedny takové zahlédla ve výloze!

„Ty šaty, jsou krásný, pojď do toho obchodu, než nám je vyprodají! Ty na ten ples musíš mít!“ rozhodla se Klára.

Optala jsem se prodavačky na ty šaty a ta mi je našla a rovnou mi nešla i moji velikost. Poděkovala jsem a sprintovala jsem do kabinky. Mikinu, tílko, džíny jsem ze sebe shodila skoro ve vteřině. Šaty jsem sundala z ramínka tak opatrně, jako by byly z té nejjemnější tkaniny a zip na zádech jsem rozepla tak, jako by se v každé chvíli mohly rozbít, čemu jsem i docela věřila. U těch minulých šatů, se mi podělalo co? Samozřejmě zip.

Opatrně jsem si šaty oblékla, na zádech jsem svýma šikovnýma rukama zapnula zip a pod prsy jsem si je přepásala černou stužkou, co byla přivázaná k ramínku. Koukala jsem na sebe. Najednou jsem si přišla krásná, ty šaty ze mě dělaly velice hezkou slečnu.

„No tak co?“ ozvalo se netrpělivě před kabinkou. Z tašky jsem vytáhla krabici s lodičkami a nazula si je. Byla jsem o deset centimetrů vyšší a moje sebevědomí bylo najednou vyšší snad o metr. Málem jsem o něj zakopla.

Otevřela jsem dveře kabinky a prošla se, Klárka zapomněla zavřít pusu.

„Tak co?“ optala jsem se váhavě, najednou jsem se bála, co řekne.

„Budeš se mu moc líbit,“ usmála se.

<</>>

Další kapitolka úspěšně napsána. Já jsem ráda, že jsem ji dopsala, nechtěla jsem ji takto utnout, ale už jsem vážně nevěděla kam to dál mám směřovat! Další kapitolce můžete očekávat přípravy na ten ples a ples samotný. A tam to bude asi dramatické. A utnu to nejspíše v tom nejlepším, však mě znáte... Vaše lir.

Chtěla bych Vás poprosit moji milý čtenáři, nejsou tu žádné komentáře. Prosím Vás, pokud máte zájem o další kapitoly, dejde aspoň nějaký smajlík. Protože to tady píšu pro Vás ne, pro sebe. Děkuji Vám mockrát.

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako v pohádce - 5. kapitola: