OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako v pohádce - 6. kapitola

24.01.2012 (20:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 589×

Jako v pohádce

6. kapitola

Šaty, psaníčko a lodičky byly přepravené vyrazit na ples. Ale já trochu zaostávala. A už bylo na čase, abych se začala připravovat, pokud chci nějak vypadat. Napustila jsem si plnou vanu horké vody a do ní jsem nalila trošku pěny do koupele s levandulovou vůní. Vlezla jsem do vany a vůbec se mi nechtělo ven… Ležela bych tady tak dlouho, než by voda vystydla.

Namočila jsem si vlasy, na které jsem po chvilce dala šampón ze stejné levandulové sady. Pořádně jsem si napěnila šampón na hlavě a poté jsem ho asi deset minut smývala! Když jsem měla umyté vlásky, oholila jsem si nohy. A bylo hotovo.

Vylezla jsem z vany, na mokré vlasy jsem si namotala ručník a přes sebe jsem přehodila župan. V koupelně jsem si připravila všechny přípravky na vlasy a na obličej. Bylo toho vcelku málo.

Nejdříve jsem si upravila svoje obočí pinzetou, a pak jsem do ruky vzala korektor, abych jím zakryla nedostatky mojí pleti. Ksichtila  jsem se na sebe do zrcadla. Ve velice lehké vrstvě jsem na svojí tvář nanesla pudr, usmála jsem se na sebe.

Nechtěla jsem si nanášet nějaké složité oční stíny, tak jsem si jednoduše obtáhla oko černou tužkou a v jeho vnějších rozích jsem to trošku protáhla tekutýma linkama. Sice se mi to protáhnutí jakš-takš podařilo až na několikátý pokus, ale hlavně, že se to podařilo! A teď řasy.

Vzala jsem do ruky svojí oblíbenou řasenku a pěkně pomalu jsem si nanášela maskaru v několika vrstvách na moje dlouhé řasy. Usmála jsem se na sebe do zrcadla. Vyčistila jsem si zuby. Můj obličej byl připraven.

Rozhodla jsem se, že si už obleču šaty. Vzala jsem si nejdříve na sebe své spodní prádlo tělové barvy a z podprsenky jsem odepnula levé ramínko, kvůli šatům, protože mají nahé levé rameno. Drží na pravém rameni, takže aby to nerušilo celkový vzhled. Oblékla jsem si na sebe šaty a pod prsy jsem je přepásala černou stuhou, na které jsem udělala uzel, mašle by vypadala zvláštně.

Zapnula jsem kulmu, aby se trošku nahřála, než budou moje vlasy suché. Do druhé zdířky jsem zapojila fén a postupně jsem vlasy vyfoukala přes kulatý hřeben, abych jim dodala objem. Rozčesala jsem je a sčesala jsem je na levou stranu, tam kde nejsou šaty. Chvilku jsem si hrála se svými vlasy, až vznikl celkem pěkný účes.

Opatrně jsem si natáhla černé silonky a na nohy jsem nazula lodičky. Do psaníčka jsem si dala lesk na rty, kapesníčky, náhradní silonky, malinkou peněženku s doklady, mobil a klíče. Na zápěstí a na krk jsem si stříkla trošku parfému, usmála jsem se na svůj odraz v zrcadle. V lodičkách jsem netrpělivě přešlapovala po dlaždičkách a v chodbě, rodiče už ze mě byli celý nesví, to klapání se ozývalo celý domem. Každou vteřinu jsem koukala na hodiny a oni pořád běžely stejnou rychlostí, minutová ručička si asi dala pauzu, ne a ne se hnout!

U domovních dveří někdo zazvonil, rozklepali se mi kolena a já stála na místě. Asi tak pět vteřin jsem nedýchala a nehnula jsem se. Až když na mě zařvala mamka, teprve jsem se hnula a došla jsem otevřít. Stál tam v černém saku a kalhotách, bílá košile a karamelová kravata, vypadala báječně. To mu určitě poradila Klárka. Usmál se na mě a sjel mě pohledem od vlasů až po špičky lodiček. Podíval se zpátky do mých očí.

„Ahoj,“ culil se. „Moc ti to sluší,“ složil mi kompliment.

„Ahoj,“ sklopila jsem zrak. Políbil mě.

„Tak já jdu!“ zařvala jsem do domu, kde jsem si ještě vzala lehký černý kabátek, omluvně jsem se usmála na Lukáška.

Nabídl mi rámě a já ho s radostí přijala. Povídala jsem mu všechno co se za těch pár dní co jsme se neviděli (jednou jsme taky ve škole měli moc učení!) a on mi poté povídal, co všechno se děje u nich doma, ve škole. Smála jsem se. Rozhodla jsem se, že budu mít celý večer na tváři úsměv, doufám, že se nikdo nebude snažit mi ho zkazit!

Dorazili jsme před kulturní dům, z psaníčka jsem vylovila vstupenku. Bez problémů nás pustili dovnitř. Do šaten jsem si odložila kabátek a šli jsme se podívat na parket, hudba se teprve připravovala a lidí tu také moc nebylo.

„Bude tady Klárka,“ pevněji jsem stiskla jeho ruku.

„Měla by tu být,“ usmíval se.

„Rok,“ zašeptal a objal mě. Bylo mi jedno, že stojíme samotní ve středu parketu a všichni na nás upírají svůj zrak.

„Miluju tě,“ řekli jsme současně. Koukala jsem do jeho očí a nemohla jsem od nich odtrhnout pohled, ale pro něj, jako pro chlapa to asi nebylo tak těžké, pustil mě a chytil mě jen za ruku.

„Hele Jirka! Můj spolužák ze základky!“ zakřičel. Ten Jirka se po něm podíval a rozešel se směrem k nám.

„Čáu!“ zahulákaly na sebe, podali si nějak složitě ruku, vypadalo to, jako kdyby se shledali nejméně po sto letech.

„Co tady děláš?“ zeptal se ho Luky.

„Balím tady nějaký pěkný holky,“ zasmál se a na mě zamrkal, chytila jsem Lukáše okolo pasu.

„Aha,“ tak to Vám přeju.

„Jo! Terka – Jirka,“ představil nás.

„Těší mě,“ usmála jsem se.

„No, moc hezkých holek tu teda není…“ řekl tiše, ale já i Lukáš jsme to mohli slyšet.

„Až přijde Lukyho sestra,“ zasmála jsem se.

„Tvoje ségra tady bude?!“ zpozorněl.

Lukáš se jenom zasmál, chytl mě za ruku a šli jsme pryč z parketu do předsálí. Posadil se na jednu z volných židlí a já mu sedla na klín.

„Stejně to bylo krásný… To jak jsme se seznámili,“ řekla jsem po chvíli.

„Tak jako ty,“ usmál se, ďolíčky v jeho tvářích byli úžasné. Koukala jsem na jeho obličej, do jeho očí a viděla jsem až do jeho duše. Usmíval se, věděl, že zase přemýšlím nad tím co je na něm nejkrásnějšího a na mé tváři se usadil přiblblý úsměv.

Hudba oznámila začátek plesu a tak jsme se rychle dostali na parket, objal mě a sledovali jsme úvodní řeč. Po úvodní řeči následovalo předtančení místní skupiny tanečníků. Vypadalo to úžasně. Barevné oblečení, rychlé a promyšlené pohyby, dobře vybraná hudba, po předtančení byla další řeč, kterou jsme si zkrátili polibky. Potom konečně spustila hudba.

První písnička byla od známé skupiny Mandrage, sice to zpívala místní skupina, ale písnička neztratila svoje kouzlo.

Mezi zemí a nebem,
a širým světem,
je jeden náš,
tak dobře ho znáš.
Mezi nebem a zemí,
Jsou věci který,
Moje milá,
můžu jen já.

Houpali jsme se do pomalého rytmu písničky, usmívali se na sebe. Jako kdyby všichni ostatní lidé zmizeli. Jako kdybychom na parketu byli sami, i kdyby na nás všichni koukali tak by mi to nevadilo.

Tahat tě za vlasy,
dýchat ti do tváře,
dělat si nároky na tvoje polštáře,
Sahat ti pod sukni,
kousat tě na ruce,
dělat ti snídani,
říkat ti vopice.

Zpívali jsme si společně se skupinou potichu. Smáli se a byli jsme oba dokonale šťastní. Nic nám nechybělo.

Mezi světlem a nocí,
houpu tě v bocích,
na tisíckrát, dělám to rád
mezi nocí a světlem,
zimou i létem,
je spoustu rán,
kdy můžu jen sám.

Odstranil mezeru mezi našimi těly a přimáčkli jsme se k sobě. Políbil mě na krk. Rukama sjížděl po mích zádech nízko, ale né až tak nějak, aby ostatní lidé neodvraceli pohled. Při našem tančení jsem zahlédla závistí pohled jedné holky, usmála jsem se na ni, ale ona se ještě více zamračila. Raději jsem se začala koukat jinam.

Platit ti výdaje,
prdět si ve vaně,
kvůli tvé pověsti porvat se v hospodě,
nosit ti lekníny,
vrtat ti police,
jsme časem kalený
šrouby a matice.

Houpali jsme se do stran a pomalu jsme se posunovali po parketu, na parketu se pohybovali spíše jen samé páry. Nezadaní lidé nebo lidé co zde svojí polovičku neměli, stáli mimo parket a jenom koukali. Jako já před necelým rokem.

Vysoko nad zemí,
životem kalený,
navěky spojení,
šrouby a matice.

Následoval potlesk, né nám, ale zpěvákům skupiny. Po tomto hitu následovali tři diskotékové písničky. Přidali se k nám naši známí, takže jsme se vůbec nenudili, tančili jsme, povídali si a o přestávkách jsme chodili do baru na něco dobrého nebo spíš na cokoliv.

Přátelé mě pořád zvali na panáka a já se neumím pořádně vymluvit, takže najednou jsem v ruce držela panáka zelený a po chvilce vodku nebo obyčejnou minerálku. Nechodila už jsem jako modelka, ale jak prvotřídní opilec. Každou chvilku jsem se musela chytat stěny, nohy se mi motaly, neměla jsem nad nima kontrolu. Ale pořád jsem dobře vnímala. Moc dobře jsem vnímala i toho kluka, který nebyl Lukáš a hezky se o mě zajímal. Lukáše jsem neviděla a tak jsem si s tím neznámým povídala…

Pardon. ^^ Musela jsem to takto utnout. V další kapitolce bude vzpomínat, takže tam ještě bude část plesu. konečně to začne být dramatické!

Čtenáři této povídky, potřebuji, aby jste sem dali aspoň ":-)", aby mi to dalo šanci psát dál, protože se mi zdá, že to píšu do větru. A to nechci. A nechci abych s tím sekla, když jsem se konečně dala do psaní povídky a začalo mě to bavit... Takže Vás slušně prosím o komentář, který mě nakopne k tomu, abych napsala sedmou kapitolu, protože bez těch komentářů, nejspíš ta kapitola nebude...

Autor: lirka (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jako v pohádce - 6. kapitola: