OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jako v pohádce - Prolog + 1. kapitola

24.12.2011 (11:00) • lirka • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 712×

Prolog

Na někoho se štěstí usmívá pořád, daří se mu vše, na co šáhne. Štěstí mu přeje, slunce se na něj usmívá a žádné ráno nevstane špatnou nohou a nezná nic jiného než koutky úst povytažené do úsměvu, který všude rozdává a my, ti kteří se mračíme na celý svět, protože máme smůlu a neustále se nám něco nedaří. Ráno vstáváme tou špatnou nohou a všem je to jedno. Všichni mají svých starostí dost. Nikoho nezajímá to, co se s vámi děje, pokud není váš doopravdový přítel nebo pavlačová drbna. Opravdový přítel, těch pravých není mnoho, by pro vás udělal první, poslední i uprostřed noci. Pro opravdového přítele není nic drobnost, která by se dala přejít mávnutím ruky, ale daruje vám nespočet svých úsměvů a tím prozáří váš špatný den, bude se snažit i na vaší tváři vyčarovat stejně dokonalý úsměv, to je to nejkrásnější a nejtěžší kouzlo na světě pokud se povede. Kromě přátel bez kterých bychom nemohli žít, ve svém životě narazíme na člověka, který bude pro vás stvořen, on někde je, ale kde je, to už nikdo neví. Ale je jisté, že vás jednou dá Osud dohromady…

Stačí čekat, doufat a usmívat se dokud to jde!

1. kapitola

„My říkáme láska, ale on je to celý zástup citů, ale v tom houfu je nemůžeme všechny rozeznat!“ K. Čapek

Převalila jsem se na druhý bok, peřinu jsem si přetáhla přes obličej. Protivný sluníčko, tahle mě vzbudit! Pod dekou mi začal docházet vzduch a já chtě-nechtě musela vystrčit obličej zpod deky. On se na mě usmíval jako na pohádkovou vílu, já si tak doopravdy nepřipadala. Rozcuchaná, nenamalovaná a krásné kruhy pod očima z náročné noci. Protáhla jsem se, a zavrněla. Jeho tichý smích byl jediný zvuk v této místnosti, v dalších místnostech domu bylo ještě větší ticho a klid.

„Dobré ráno?“ optala jsem se opatrně. Slunce už bylo dávno na obloze, takže dnešní ráno už je nejspíš dávno pryč. Místo pozdravu mě políbil na ucho.
„Kéž by bylo každé ráno takovéhle…“ přejel mi prstem po odhalené klíční kosti, já se natáhla, abych ho mohla políbit na tvář.
„Co dnes budeme dělat?“ položila jsem další otázku.
„Podle toho, co si slečna bude přát…“ usmál se.
„Snídaně… procházka?“ oplatila jsem mu úsměv. Okolo jeho bydliště je stvoření pro procházky.

Koukala jsem na něj a přemýšlela, co je na něm nejhezčí… Zda to jsou hnědo-zelené oči nebo jeho úžasné vlasy barvy tmavě špinavé blond anebo jeho jemně, ale pěkně vypracované tělo, nad kterým každá dívka utírá slinu z koutku úst. Všiml si, že ho zaujatě pozoruji a tak pozvedl jedno obočí a odkryl dvě řady bělostných zubů v nechápavém úsměvu.

V nohách postele jsem našla svoje černé krajkované kalhotky a z podlahy jsem sebrala jeho černo-bílou kostkovanou košili. Oblékla jsem si ji a zapnula pouze dva knoflíčky, věděla jsem, že tohleto nenechá Lukáše v klidu. Otevřela jsem dveře z jeho ložnice a přeběhla jsem po studených dlaždicích do kuchyně, která je spojená s jídelnou a obývacím pokojem, ten je oddělený barem a knihovnou v jednom.

Šáhla jsem do špízu pro toustový chléb, do lednice pro máslo a šunku, začala jsem chystat snídani. V jeho domě, spíš v domě jeho rodičů, jsem byla pomalu jako doma, od včerejška jsou jeho rodiče pryč takže…
Slyšela jsem, jak teče voda, pán se nám sprchuje, myslela jsem na vše jen ne na to, že v ruce svírám nůž a už to bylo. Tiše jsem zaklela a vrhla krvácející prst pod proud studené vody a do pusy jsem strčila plátek šunky, jen tak, protože než já udělám ty tousty tak si dřív uříznu hlavu!

Když krev přestala téct, dodělala jsem tousty, celkem osm toustů. Každej hezky čtyři tousty, snídaně má být pořádná. Když už tak už! A Lukáš je přece jenom dospělý chlap! Čekala jsem, až se na toustovači rozsvítí zelené světýlko, že je čas vyndat ven tousty. Jak jsem hypnotizovala, toustovač tak jsem ani nezaznamenala, že se za mnou ozvaly kroky a ta osoba mě chytla okolo pasu a políbila na krk.

„Tady to krásně voní!“ pochvaloval si a vzal do ruky jednu půlku toustu, kousl do něj a pak mi nabídl, tak jsem zjistila, že se mi snídaně povedla. Z toustovače jsem opatrně vyndala zbývající dva tousty a dala je na velký talíř k ostatním.

Stáli jsme u kuchyňské linky a hltali výbornou snídani a popíjeli k tomu džus. Čas od času jsme něco prohodili, když jsme se dohadovali, kam bude směřovat trasa naší procházky. Poté co jsem dojedla, vydala jsem se do jeho ložnice pro svou tašku s věcmi. Z tašky jsem vylovila čisté spodní prádlo, tílko, košili a moje oblíbené dřínové kraťásky. Rychle jsem přeběhla chodbu a zapadla do koupelny, kde jsem se od hlavy až k patě umyla.

Zabalená v osušce jsem došla k zrcadlu a pomalu jsem si začala fénovat vlasy a pak jsem se lehce namalovala – řasenka to jistí. Oblékla jsem se a vrátila se zpátky do velké místnosti s kuchyní, seděl na gauči již oblečený a připravený na odchod. Přišla jsem k němu a sedla si mu na klín.

„Netrvalo mi to dlouho, že ne?“ zamrkala jsem dlouhýma řasami. Podíval se na svoji levou ruku, kde měl hodinky a zavrtěl hlavou.
„Skoro vůbec ne,“ řekl ironicky. Políbila jsem ho.
„Jedna pusa to nezachrání,“ vtipkoval.
„To máš špatný!“ vyplázla jsem na něj jazyk a běžela jsem si obout moje oblíbené kecky. Než jsem si je obula, už stál mezi dveřmi a zase na mě čekal s pohledem upřený na hodinky. Když jsem se na něj podívala, protočil oči.
„Ksichte jeden,“ sladce jsem se usmála a prošla dveřmi ven. Zamkl a ruku v ruce jsme se vydali do přírody.
„Bla, bla, bla! Prostě s tebou nesouhlasím!“ smál se na celý les.

„Ale já ti říkám, že taky jednou nemusíš mít pravdu! To je pořád… Pochop, že se to doopravdy stalo… Četla jsem o tom. Jasně… Kruť si hlavou, ale bacha ať se ti neodšroubuje!“ křikla jsem na něj a začala jsem se smát vlastnímu vtipu, který se mi povedl. Rozeběhl se ke mně a povalil mě na mech. Zachovala jsem vážný obličej – šlo to těžko – koukal na mě, jako kdybych ho snad povalila já!
„Tahle se chováš k dívkám?“ řekla jsem nadřazeným tónem.
„K těm drzejm, kvůli kterejm nemůžu pomalu ani spát… Jo,“ zářil jako slunce.

Vzala jsem jeho obličej do dlaní a zašeptala „Ty jsi hroznej!“ on využil situace a začali jsme se líbat.
Leželi jsme na mechu tak dlouho, než mě nějaká neromantická svině kousnula do lýtka. Červení mravenci. Mraveniště. Pomohl mi vstát a začal ze mě ty potvory sundávat. To by se mu líbilo, dělala jsem, že se mnou jeho dotyky nic nedělají. Když se konečně napřímil, koukal do mých očí hladově, ale i ochranářsky.

„Pojďte madam, znám tady jedno místo, které se vám bude líbit,“ nabídl mi rámě a já ho obešla a šla dál. Tohle naše blbnutí miluju. Po asi dvaceti metrech jsem se otočila a on tam stál se zavřenýma očima a tak jsem se potichu vrátila zpět k němu. Když jsem stála těsně u něj, stoupla jsem si na špičky a kousla do spodního rtu a rychle ustoupila o krok dozadu. Chtěla jsem udělat krok dopředu, ale trhnul se mnou tak, že jsem skončila v jeho náruči. Políbil mě do vlasů a pokračovali jsme zatím místem. On se spokojeně usmíval a já byla dokonale šťastná.

„Tak jsme tady,“ culil se. Stáli jsme před posedem na kraji lesa. Z toho posedu musí být dokonalý výhled. Napadlo mě hned.

„Dámy mají přednost,“ usmál se na mě Lukáš.

„Lezu první, protože mi chceš koukat na prdel, to je jediný tvůj důvod, fajn, jak chceš,“ vzdychla jsem znuděně, bohužel přitom jsem byla z toho místa nadšená. Něco tam dole zabručel, ale k mé smůle jsem mu nerozuměla.

Když vylezl pár vteřin po mně, ihned si sedl vedle mě a já přes něj položila moje nohy a objala ho, svoji hlavu jsem položila na jeho rameno a sledovala krajinu okolo nás. Slova byla v tuto chvíli naprosto zbytečná…
„Miluju tě,“ zašeptala jsem do ticha. Podívala jsem se na něj a on spojil naše rty. Prsty levé ruky na mém stehně dělal různé osmičky, kolečka a upřeně mi hleděl do očí. Jak popsat tento moment? Dá se to vůbec vystihnout slovy?

„Pojď, musíme domů,“ zašeptal. Slunce sjíždělo blíž a blíž k obzoru a už nebylo takové teplo. I když se mi odsud nechtělo, těšila jsem se na postýlku a sprchu… Slezli jsme z posedu a protáhli si ztuhlé končetiny lehkým během přes pole k jeho domovu. Zakručelo mi v žaludku a Lukáš se zasmál. Uvědomila jsem si, že jsem od rána kromě toustů nic neměla.

„Za to můžeš ty… Nechal bys mě vyhladovět! Třeba bych zhubla…“ zauvažovala jsem. On se zastavil a mračil se. Co jsem špatného řekla? Vzal moji hlavu do dlaní, zpříma se mi díval do očí a řekl: „Za prvý, ty vůbec nejsi tlustá, i když si to myslíš, za druhý si dokonalá a i kdyby ne pro nějakýho Frantu z Debilovic, tak pro mě jsi a budeš… A za třetí…“ nedořekl a spojil naše rty dlouhým polibku. Pomalou chůzí ruku v ruce jsme došli k domovu. Odemkl branku, dveře a pustil mě dovnitř jako první – gentleman.

„Co mi pán domu uvaří k,“ pohled na hodiny, „pozdní večeři?“
„Co si slečna bude přát,“ políbil mne do vlasů.
„Dnešní menu, než to uděláte, já se umyji a převleču,“ další polibek a už jsem zmizela v ložnici pro oblečení.

Ze spodu tašky jsem vylovila prádlo pro tuto příležitost, sundala jsem z něj cenovku a málem se mnou seklo, když jsem zase viděla tu cifru. Z tašky jsem vyndala můj tmavě fialový župan a jen v tílku a kalhotkách jsem přeběhla do koupelny, v náruči župan a to prádlo.

Vše jsem odložila na pračku anebo na věšáček na dveřích. Vlasy jsem svázala do culíku vysoko, abych si je nemohla namočit. Odlíčila jsem se. Lukáš mě bere takovou, jaká jsem a make-up to doopravdy nezachrání, takže jsem se odlíčila a vlezla do sprchového koutu.

Teplá voda uvolňovala moje svaly a dělala zase z koupelny saunu. Sprchovým gelem s vůní malin jsem provoněla nejen svoji pokožku, ale i okolí. Stlačila jsem kohoutek dolů a voda přestala téct. Vylezla jsem ze sprchového koutu a trošku jsem vyjekla, studený dlaždičky! Přilepila jsem si na pusu ruku, i když bylo pozdě.

Podívala jsem se na zamlžené zrcadlo. Ještě, že se nevidím! Osušila jsem si tělo a pak nastala doba, kdy jsem si měla obléct to prádlo. Nic se neděje v klidu, děláš jako by to bylo poprvé, ty jsi taková koza. Nadávala jsem si v duchu.

Vzala jsem do ruky krajku, prodejce tomu říkal podprsenka, říkejte si tomu, jak chcete podle mě je tam míň látky než na podvazkách a to už je co říct. A pak spodek, nekoupila jsem si nějaký ošklivý tanga, ale krásný obyčejný kalhotky, který stály… Hodně.

Párkrát jsem rukou přejela po zrcadla a uviděla jsem svůj odraz, rukou jsem si šáhla do vlasů a rozpustila je, rozčesala a hned jsem vypadala o něco málo lépe. Nádech a výdech. Proč jsem tak nervózní?! Své malinké krajky jsem schovala pod huňatý župan a vyšla z koupelny.

Následuj vůni, bylo první, co mě napadlo. Vešla jsem do místnosti s jídelním stolem a chtěla jsem rozsvítit světlo, ale jeho ruka mě zastavila, dovedla ke stolu, na němž byly zapáleny čtyři velké svíčky, usadila jsem se a zjistila, že ten můj slavný župan se k této situaci nehodí. Vykašlala jsem se na různé úvahy a místo na jídlo jsem se koukala do jeho očí. Když jsem konečně odtrhla pohled od jeho očí a pohlédla na talíř a uviděla jsem něco, co bych nečekala, ale i tak mi to vyrýsovalo úsměv na tváři. Cítila jsem jeho upřený pohled na mně.

A jen do mě. :) Zajímá mě Váš názor na moji novou povídku. V počítači jich mám nespočet, ale tato je první, kterou si troufnu zveřejnit. Jestli budou kladné ohlasy, tak bych přidala teda i další kapitolky k této povídce a kdyby ne, zkusím vyrukovat s jinou - snad lepší - povídkou.