Jako ve filmu - 3. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Pohled pohledného Jareda na celou věc okolo Annabel. K.

05.08.2013 (15:00) • KarolinaTereza • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 560×

Jared:

Nesnáším ty blbý fotografy a moderátory. Ano, někdy jim dám rozhovor, fotku atd., ale když nemůže jít člověk ani ven na menší procházku, tak je to už moc!

Hned když jsem slyšel a viděl, že před hlavním vchodem je až moc lidí, tak jsem se rychle otočil a snažil se najít jinou cestu. Musí tu být nějaký jiný vchod. Obešel jsem skoro celý klub, ale byl tam jediný malý zadní vchod. Musel jsem do toho pořádně bouchnout, aby se dveře otevřely. Když jsem je rozrazil, uslyšel jsem ránu.

„Ty kreténe, to nemůžeš dávat pozor?" řvala na mě nějaká žena, která ležela na zemi a měla celé ruce a kolena sedřené až do krve.

„Promiň, nevšiml jsem si tě. Není ti něco?"

„Ne, není, běžně mi krvácí nohy a ruce, ty omezenče!" podívala se na mě takovým pohledem, že jsem si ani nevšiml, že se snaží dostat na nohy, a proto jsem jí nepomohl.

Ani se neohlédla a pomalým krokem se vydala k hlavní silnici. Na to, že na první pohled vypadala velmi slušně, znala docela dost nadávek. Musel jsem něco udělat, pomoct jí. Rozběhl jsem se za ní.

„Chceš dovézt do nemocnice?" chytil jsem její loket, aby zastavila, ale zapomněl jsem, že ho má sedřený do krve. Začala křičet, ale nedalo se to vydržet, proto jsem se rozběhl za svým řidičem.

„Nechci od tebe nic!" slyšel jsem ji pořád křičet.

Řidič stál kousek od klubu v jedné zastrčené uličce. Navedl jsem ho do té uličky, kde byla ta žena, a pokynul mu, ať zastávil u ní. Stáhl jsem okénko a připravoval si řeč, protože určitě bude zase nadávat.

„Nemůžu tě nechat takhle pozdě chodit samotnou po New Yorku a k tomu ještě zraněnou," udělal jsem na ni své psí oči a věděl, že tohle musí zabrat. Ženy mají přece rádi, když muž projevuje city, ne?

„Zraněná jsem kvůli tobě!" zase nadávala, ale otevřela dveře a nasedla si. Pokynul jsem proto řidiči, aby zajel do nejbližší nemocnice.

Celou cestu byla mlčky a koukala ven z okýnka. Sundala si jenom sako, které bylo celé roztrhané a špinavé.

Měl jsem konečně možnost si ji prohlédnout. Její světlé vlasy se kroutily neposlušně na zádech, a ta postava! Byla to vážně kočka. Když se na člověka podívala, tak se její pohled černě orámovaných očí zapíjel až do morků kostí. Takhle tváří v tvář mi někoho připomínala, ale nevím koho.

Před nemocnicí hned vyskočila se svými věci, a proto jsem se za ní vydal rychle.

„Dobrý den," pozdravila sestru, která jako špičková zdravotnice hned vyskočila a přijela s vozíkem. Její hlas zněl něžně, když nenádavala.

Jen jsem na ni tak koukal, až když vytáhla doklady a dala je sestřičce, tak jsem napnul uši. Třeba uslyším, jak se jmenuje, a strýček Google už se s tím popere.

„Paní Annabel Wooferová, hned jak vás zapíšu, dovezu vás na ošetření," začala diktovat sestřička a Annabel ji hned opravila na slečnu.

Svobodná kůstka jménem Annabel Wooferová.

„A ty jsi pro mě udělal už dost, takže můžeš jít!" zase na mě zvýšila hlas. Zněla jako břitva.

Stál jsem tam jako opařený, a až když její vozík zajel do nějaké místnosti a nebyl vidět, tak jsem se odhodlal k odchodu.

Domů jsem dojel krátce po půlnoci a hned se usadil za svůj počítač a nechal si Googlem vyhledat Annabel Wofferová. Vyskočily mi samé články. Takže asi nějaká redaktorka.

Chvíli jsem se tím vším probíral, až jsem narazil na hlavní stránku časopisu ELLE, kde byla její fotka, několik řádku a pod tím její podpis. Šéfredaktorka.

Nevím jak, ale musím se k ní dostat, protože její ledový tón a oči, které se zapíjely až do morků kostí, mě velmi okouzlily.

Autor: KarolinaTereza, v rubrice: Povídky » Na pokračování