OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jamie a já - VIII.

30.04.2014 (15:00) • Tethys • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1217×

VIII.

Asi po páté jsem si celý e-mail přečetla. Většinu času jsem se nestarala o to, co si o mně myslí Marcus, ale po mém dopoledním selhání jsem měla pocit, že mu dlužím alespoň pečlivě vypracované složky, které si ode mě chtěl půjčit. Ale to bylo celé úplně špatně – já jsem nikdy neměla pocit, že někomu něco dlužím. Třeba mi ten pobyt s Grace a přílišný poslech písniček od One Direction vážně nedělal dobře.

E-mail se ale zdál být v pořádku, takže mi nic nebránilo v odeslání, snad kromě špatného pocitu. Kousla jsem se do rtu a rychle, než jsem si to stačila rozmyslet, naťukala: A promiň za to dopoledne. Vaření nepatří mezi obory, ve kterých vynikám. Zavřela jsem oči a zkřehlými prsty poslepu najela na tlačítko odeslání.

Zhluboka jsem se nadechla, jako kdyby mě na hrudi tížil nějaký balvan. Teprve teď mi došlo, že by si na to Marcus se svou povahou mohl zvyknout. Unáhlené činy dovedly všechny diktátory do záhuby – jenomže zatímco oni měli jen zbraně, já mám slova.

Znovu jsem se nadechla, už o poznání klidněji. Pokud Marcus není naprostý debil – v což, popravdě, doufám, vzhledem k tomu, že je to můj zaměstnanec – ví, že když si zvykne, odvykání bude mnohem horší.

Soustředěně jsem si otevřela materiály, které mi Becky konečně poslala, a pustila se do seznamu sponzorů. Všichni byli celkem stabilní, až na toho nepříjemného chlápka z nějaké počítačové nadnárodní společnosti. Prohlédla jsem si všechny bankovní výpisy, kde jsem měla důkaz, že každý měsíc posílal méně a méně. Znechuceně jsem se ušklíbla. Až za ním příště půjdu, zase si budu muset vzít ty upnuté korzetové šaty.

„Lily!“ výskla zničehonic Grace.

Zaskřípala jsem zuby. Lily-pily, Lily-silly. Nesnášela jsem to prznění mého jména. „Ano?“ usmála jsem se křečovitě.

„Tuli tuli!“ vyskočila na gauč a pevně mě k sobě přitiskla.

Ztuhla jsem. Můj osobní prostor! Dlaně se mi mírně třásly, když jsem Grace nejistě poplácala po rameni.

„Tuli tuli!“ zopakovala Grace a opřela se o mně.

„Jo… tuli tuli,“ přisvědčila jsem a znovu ji poplácala, tentokrát po hlavě. Ještě obojek a jako kdybych hladila psa. „A teď mě už můžeš pustit, ano?“

Grace se na mě nechápavě podívala a potom zakroutila hlavou.

„Grace? Má ještě vůbec cenu se ptát, proč to děláš?“ Ačkoli to byla řečnická otázka, Grace opět zakroutila hlavou. „Aha,“ zamumlala jsem suše.

„Pohádka,“ objasnila mi Grace situaci.

„Ne,“ zasténala jsem přidušeně. „Znovu ne!“ Moje pohádkové zkušenosti byly naprosto příšerné. A navíc jsem potřebovala něco konečně dělat.

Gracino objetí zesílilo. Cítila jsem, že se nemůžu nadechnout.

„A nechceš počkat na Jamieho? Něco mi říká, že ten bude mnohem lepší vypravěč než já,“ navrhla jsem.

Grace vypadala, že nad mou nabídku skutečně uvažuje, ale potom zakroutila hlavou. „Lily!“

„Fajn,“ povzdychla jsem si. „Ale slez ze mě, jinak žádná pohádka nebude. Jsi těžší než malý mamut.“

Grace ze mě opravdu poslušně slezla, a pokud nějak zaregistrovala můj přímý kompliment, nedávala to najevo. Chytila jsem ji za ruku, protože kdyby se někde vysekala, Jamie by mě díky Alici mohl sbírat z fotbalového hřiště, a šly jsme.

„A jakou chceš?“ zeptala jsem se, zatímco jsem jí pomáhala do schodů. „Doufám, že ne zase tu blbost o kohoutí farmě.“

Zdálo se mi to, nebo Grace vypadala vážně uraženě? „Kohout,“ řekla neústupně.

Pobaveně jsem zavrtěla hlavou. „Ne. Tu kravinu už znovu číst nebudu. Co takhle nějaká Popelka nebo Červená Karkulka?“

„Kohout,“ zopakovala zatvrzele.

„Bude jednorožec,“ rozhodla jsem. Podle různých plyšáků to vypadalo, že je má Grace v oblibě, a navíc jsem věděla, že díky jejich nepotvrzené existenci si budu moct vycucat z prstu naprostou blbost a Grace ji přijme s vážnou tváří. Rozestlala jsem deku s růžovými neidentifikovatelnými motivy a sama jsem si na ni sedla. Poklepala jsem na místo vedle sebe. „Tak pojď, ať už to mám za sebou,“ vybídla jsem Grace a začala: „Takže. Byl jednou jeden kůň. Jmenoval se…“

„Kohout!“ vkročila mi do toho Grace duchapřítomně.

„Ehm, to je fuk. Takže ten kůň se jmenoval Kohout. Celý život strávil ve stáji. Jeho den byl prostou a jednoduchou záležitostí – ráno dostal jídlo, potom se s ním byl někdo projet, nakonec ho vyhřebelcoval, dal mu kostku cukru a šel zase spát. A tak to chodilo dlouhá léta, alespoň do doby, než do stáje přijela klisna. Byla to velmi vážená dáma s ještě váženějším jménem…“

„Kohout!“ vyjekla Grace nadšeně.

Protočila jsem očima. „Fajn, takže ta klisna se bude jmenovat Slepice. Přesně jak jsem řekla – jméno pro váženou dámu. Každopádně se do ní náš Kohout okamžitě zamiloval a řekl si, že ji musí něčím okouzlit. Proto jednou, za úplňkové noci, když všichni spali, utekl na louku, kde se přesně o půlnoci objevil mrak, ze kterého padaly růžové Skittles. Kohout se v nich vyválel a jeho srst se přebarvila na růžovou. Pořád ale cítil, že tomu něco chybí, a tak, opět za úplňkové noci, vyrazil za pannou uvězněnou ve věži s dlouhými zlatými vlasy…“

„Kohout!“

„Vlastně se jmenuje Locika, ale to je jedno,“ mávla jsem nad tím rukou. „A Locika mu své zlaté vlasy zapletla do hřívy. On jí za to pomohl dostat se z té věže, ale to je jiný příběh. Nicméně když se Kohout ukázal své vyvolené, Slepici, měla z něj legraci. Řekla mu, že vypadá jako jednorožec bez rohu, což ho pořádně popudilo. Kohout toužil po pomstě – a jak jinak by ji mohl vykonat, než aby použil proti Slepici její vlastní slova?“

Byla to řečnická otázka, přesto se nad tím Grace zamyslela, protože se zatvářila bezradně a pokrčila rameny.

„Hned příští den se Kohout vydal na cestu za místním zmrzlinářem a půjčil si od něj vaflový kornout a lepidlo. Přilepil si ho na čelo a objednal si karamelový pohár s jahodami, aby se uklidnil. Čekala ho totiž pomsta století, na kterou se musel připravit.“

„Pomsta?“ zopakovala Grace s očima navrch hlavy.

Dramaticky jsem přikývla. „Navečer se Kohout vloupal do Slepičiny stáje…“

Grace si přitáhla deku pod bradu a ustrašeně mě pozorovala.

„… naposledy pohlédl na její sněhobílou srst s vědomím, že se za chvíli zabarví do ruda…“

Deka jen zašustila, když si ji Grace přetáhla přes hlavu. Opatrně nadzdvihla jeden cíp, aby mě mohla pořád sledovat.

Snížila jsem svůj hlas do šepotu a rukama nenápadně přejížděla po polštáři, aby jeho mrazivé šustění doplňovalo mé vyprávění. „Rozběhl se proti lásce jeho života a hlavou ji uhodil do břicha. Kornout se rozletěl na všechny strany a jeden z jeho ostrých kousků se zabodl Slepici přímo do srdce. Znaveně otevřela oči, a zatímco umírala, dívala se svému vrahovi do očí.“

Grace jen ještě více vykulila oči, pokud to tedy bylo možné.

„Od té doby se jednorožci lidem neukazují, protože se pořád stydí za Kohouta, který jejich existenci poskvrnil svou nelidsky krutou pomstou. A lidé díky tomu nevěří na magii. Konec, jdeme spát!“ tleskla jsem spokojeně. Nakonec se tu neukázalo jako taková hrůza – a ještě jsem se pobavila nad Graciným výrazem.

Byla jsem připravená odejít, Grace ale nebyla připravená jít spát. Pořád mě vykuleně pozorovala, vykroutila pusu do podkovy a začala natahovat.

„Ne!“ vyjekla jsem, protože jsem si nechtěla opakovat to přebalovací fiasko. „Co se děje?“

„Kohout!“ vyla Grace nešťastně a ronila krokodýlí slzy na růžový polštář.

„A co s ním?“ zeptala jsem se zmateně. „Grace?“

„Slepice!“ mumlala Grace štkavě a objala svého sloního plyšáka.

„Tobě se nelíbilo, jak to s nimi skončilo?“ navrhla jsem jeden z důvodů, které mě napadaly.

Grace jenom přikývla, protože ji ovládl záchvat usedavého pláče.

Potichu jsem zasténala. Když Grace takhle snáší mé poklidné a sluncem prozářené pohádky, jak by asi reagovala na klasické pohádky bratří Grimmů? „No tak, Grace,“ řekla jsem smířlivě a nejistě ji poplácala po zádech. „Vždyť je to jen pohádka, není to skutečné!“

Grace přestala brečet. „Kohout není!“ vyjekla nešťastně. Vypadalo to na pořádný hysterický záchvat.

Kurva. „Jamie!“ zavolala jsem bezradně.

***

Drahá Lilian,

děkuji za skvěle vypracované materiály. Je radost to číst – představuju si, že to říkáš ty svým zvonivým hlasem. Za to dopoledne se neomlouvej, i když se to zdá nemožné, ani ty nejsi dokonalá.

„Už spí,“ oznámil Jamie znaveně a vytrhl mě tak asi z pátého čtení Marcusova e-mailu. Byla jsem z něj tak zmatená, že jsem se prostě musela ujistit, že to Marcus myslí vážně.

„Opravdu?“ zeptala jsem se poněkud roztřeseným hlasem. Nikdy bych si nemyslela, že mě ani ne sto slov tak rozhodí. Nebyla jsem si jistá, co si mám o tom myslet.

„Vlastně jsem si myslel, že se mi to už nepodaří. Už jí nikdy nevykládej svoje pohádky, protože jinak se Grace bude muset doživotně léčit na psychiatrii,“ řekl Jamie a posadil se naproti mně.

„Hm.“ Vždycky jsem měla za to, že je Marcus gay a jen si ze mě dělá legraci, ale teď jsem pořád očekávala, kdy se vynoří zpoza rohu s oznámením, že ve spánku slintám, ale že mu to přijde roztomilé. I jen ta představa mi naháněla husí kůži.

Ani jsem nepostřehla, kdy Jamie vstal a naklonil se mi přes rameno, aby mi mohl zírat do počítače. „Co se děje?“

Ukázala jsem na e-mail a oči mi samovolně přilétly zpátky tam, kde jsem skončila.

Doufám, že teď, když máš trochu čas přemýšlet, uvědomíš si, co mně bylo zřejmé už celé roky. Dokážu o tobě říct všechno – jaká je tvoje oblíbená barva, které jídlo nesnášíš a kterou nadávku používáš nejčastěji – ale proč se pořád tváříš, jako kdybych neexistoval?

Vím jistě, že se to brzy změní. Věř mi.

Určitě to tam nějak zvládneš, jsi přece skvělá.

Marcus

Ani teď, po těch pěti přečteních, jsem z toho neměla dobrý pocit.

Samozřejmě, Marcus se mnou vždycky okatě flirtoval, ale tohle bylo něco úplně jiného. Skoro jako kdyby mě chtěl přesvědčit, donutit, abych s ním něco měla…

„Co si o tom myslíš?“ zeptala jsem se Jamieho, protože jsem si všimla, že už dočetl.

„Jak dlouho to trvá?“ odpověděl otázkou.

Ten zvyk mi hrozně lezl na nervy, ale tentokrát jsem to prostě nechala být. „Co konkrétně myslíš?“

Jamie neurčitě hrábl rukou ve vzduchu, ale pochopila jsem, že myslí na ten e-mail.

„Tenhle je první,“ řekla jsem a potom se Jamiemu svěřila se vším, co mi právě přišlo na mysl a čím jsem si byla jistá. Toho prvního bylo hodně, toho druhého už o poznání méně. Celou dobu mě poslouchal, ale udržoval si kamenný výraz, takže jsem neměla ani páru, na co myslí. Na takového Jamieho jsem nebyla zvyklá a svým způsobem mě děsil. „Třeba se Marc jenom napil,“ uzavřela jsem to. „Obvykle takový vůbec není. Dělám si z toho moc velkou hlavu. Bude to v pohodě,“ rozhodla jsem nekompromisně a tajně doufala, že si moc nelžu do kapsy.

Jamie zarytě mlčel.

„Jen jsem se vyděsila, to je celé,“ dodala jsem a jemně ho pohladila po rameni. Nelíbil se mi ten jeho nahrbený postoj s prudce zaťatou čelistí.

„To možná, ale už se to rozhodně nebude opakovat,“ prohlásil najednou tvrdě a sedl si k mému notebooku. Nechápala jsem, co tím chce dosáhnout, alespoň do doby, než najel na ikonku okamžité odpovědi.

„Jamie, nech to tak,“ navrhla jsem smířlivě. „Já si to potom s Marcusem vyřídím. Nedostane prémie.“ Ty by nedostal ani tak už jenom proto, že dýchá.

Drahý Marcusi, nadepsal si Jamie, jako kdybych nic neřekla. Doufám, že jsi před psaním toho e-mailu trochu popil, protože se mi ani nechce myslet na to, že by s takovým psychopatem, jako jsi ty, měla Lilian pracovat.

Nevěřícně jsem zírala na písmena, která Jamie svým zlostným ťukáním napsal, a nemohla jsem uvěřit tomu, že za tím stojí můj nejlepší přítel.

Nicméně i pro tvé dobro věřím, že je to naposled, co se něco takového přihodilo. A pokud se to naposledy nestalo, pak se nemusíš bát, že by to nezůstalo bez odezvy.

Užij si vánoční svátky. Snad se ti bude po tomto varování lépe spát.

S přáním brzkého vystřízlivění,

J.

Ani jsem neměla šanci si to přečíst znovu, protože Jamie e-mail prudkým pohybem odeslal. Nemohla jsem si vybavit žádnou situaci, kdy jsem ho viděla takhle naštvaného. Vztekle oddychoval a pohledem propaloval televizi. Kdyby mohla, určitě by shořela.

Váhavě jsem si položila ruce na opěrku jeho židle. Poprvé jsem nevěděla, jak se mám v Jamieho přítomnosti chovat. Samozřejmě, trochu mi to lichotilo. Byla jsem si jistá, že by mě Jamie ochránil prakticky před čímkoli – já bych pro něj udělala to samé – ale přesto se mi v hrudi rozlil příjemný a hřejivý pocit. Asi jako při plavání, když k potápěčským brýlím přibude ještě záchranná vesta.

Na druhou stranu jsem ale netušila, co bych měla na něco takového říct, jak bych na to měla reagovat. Jak bych měla uklidňovat někoho, kdo ve většině případů uklidňuje mě?

Nakonec jsem mu jen zašeptala do ucha: „Děkuju.“

Ach jo, dneska to máme jen 2 100 slov! :D

Omlouvám se za tu pasáž s Grace, ale musela jsem ji tam vecpat, protože máme před sebou jen dvě kapitoly a ty budou tak plné Jamian (pojmenování pro Jamieho a Lilian, za které vděčím mimi), že vás z toho budou bolet zuby. 

Taky mám takovou otázku. Dělám něco špatně? Nelíbí se vám vývoj událostí? Já jsem s ním docela spokojená, ale ptám se, protože tu nevidím vaše komentáře! Nechci a nebudu si hrát na hru "Když nebudou komentáře, nebude kapitola", to je od autora vážně odporné, ale ráda bych získala nějak odezvu. Líbí se vám to, nelíbí se vám to (proč)? Chtěla bych to vědět a chtěla bych se zlepšovat. :) No, pokud je to tak hrozné, že raději děláte, že jste to nečetli, tak vás plně chápu. ;)

Tethys

Autor: Tethys (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jamie a já - VIII. :