OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Je něco víc, než krása - Kapitola 1.

07.01.2012 (10:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 1598×

Christopher se šel podívat do stáje. Potřeboval nového ošetřovatele, který by se mu staral o koně. Pan Lewis starý pán, který se mu o koně léta staral, už na tuto práci nestačil. Zdraví mu už nesloužilo tak, jak by si přál. Všichni výpomoc u Chrise odmítají, protože vlastní koně, které už nikdo nechtěl. Každý by měl mít právo dožít svůj život v klidu a míru a to samé platí i pro koně, říkal si Chris. Patřilo to do jeho životní filosofie. Jako zvěrolékař se dostal mnohokrát do situace, kdy radši koně od majitele odkoupil, než aby ho rozkrájeli do salámu. Neměl na to srdce.  Nechtěný kůň pro něj znamenal mnohem víc, než všichni lidé na světě. Chrisem se život totiž nikdy nijak zvlášť nepáral. V deseti letech se stala nehoda, která způsobila změnu jeho života navždy. Od té doby vlastní na levé tváři velkou jizvu, která vypadá hrůzostrašně, jak řekla jeho spolužačka před mnoho lety. Dokázal se smířit s tím, že při vstupu do jakékoliv místnosti byl středem zájmu. Zvykl si na odpor, který k němu společnost vyvíjela. Dívky se k němu otáčely zády, urážely ho nebo ho prostě přehlížely. Je pravda, že s pár holkami na rande na střední zašel, ale nepřeskočila žádná jiskra. Pro dívky na univerzitě byl velkým otazníkem. Každá chtěla vědět, co se mu stalo a tak už radši nepokoušel o navázání dalších vztahů. Neměl zájem patlat se v minulosti. I v této době to bylo pro Chrise bolestným zážitkem, o kterém se bavit prostě nechtěl.

V jeho modrých očích se leskl smutek a z úst se mu vydral vzdech. Všechno mu opět proběhlo hlavou ve zrychleném sledu.

Šel cestou ke stáji a přitom přemýšlel o své nevábném životě. Jeho ladná chůze se vůbec nehodila k jeho statnému tělu. Chris by bez své jizvy na levé tváři vypadal jak manekýn z nástěnných kalendářů. Měřil před sto devadesát čísel a měl svalnatou postavu. Z jeho blonďatými vlasy si pohrával jemný, čerstvý, letní vánek, který v tomto vedru příjemně hladil po tvářích.

Ve stáji se starý pan Lewis mazlil se svojí nejoblíbenější klisničkou Vločkou. Srst se jí leskla v záři slunce, která prostupovala skrz díry ve stěně stáje. „Měl bych ty díry přibít, než přijde zima,“ řekl si Chris a přistoupil ke stařičkému pánovi, který byl shrbený jako zvoník Quido.

„Pane Lewisi, jak se dneska máte?“ zeptal se Chris pana Lewise zvýšeným hlasem, protože už neměl sluch zcela tak dobrý jako dříve. Stařeček se na něj podíval svýma svraštělýma očima a ze rtů mu unikl menší vzdech.

„Hochu, už to není, co to bývalo, ale já si nestěžuji. Dneska se tu objevila nějaká dívka a říkala, že by se ráda ucházela o místo ošetřovatele v místní stáji. Představila se jako Angela Brown. Menší brunetka s oblými křivkami a očima modrýma jako nebe. Vyslovená krasavice. Určitě se ti bude líbit, Chrisi,“ pověděl mi stařík a přitom se šibalsky usmíval. Ženská do stáje to mi tak ještě scházelo. Řekl si Chris v duchu a snažil se dělat, jako že nic.

„A zmínila se jakou má praxi nebo, kdy přijde znovu?“ tázal se Chris staříčka, který stále hladil Vločku po hlavě a přitom se jí díval do očí a jemným hlasem ji utěšoval.

„Dal jsem Angele tvoje telefonní číslo, Christophere. Říkala, že ti ještě dnes zavolá a domluvíte se na schůzce. Na praxi jsem se neptal, to už je tvá starost. Já doufám, že ji přijmeš. Záda mě bolí den ode dne víc,“ řekl pan Lewis a odbelhal se k Fastovi, který by se nejraději proháněl někde po louce, než stál ve stáji.

Chris jen vzdychl a mířil si to k Fastovi, který se na něj díval naštvanýma očima. Chrisovi bylo jasné, že chce vypustit do ohrady.

„Dobrá tedy. Pustím tě, Faste, ale buď hodný no, no,“ konejšil černého koně, jak jen to šlo. Kůň za ním šel poslušně jako beránek. Vůbec nevypadal na hřebce, který se vzpírá každému, kdo na něj nasedne. Vždy, když se někdo pokusil na něm jet, shodil ho ze hřbetu jako nic. Kolik odborníků se ho snažilo ochočit, marně. Tenhle kůň patří mezi nezmary, kteří si dělají, co chtějí. O to víc se mu Fast zamlouval. Chtěl svobodu a Chris mu ji poskytl. Chris dovedl Fasta na louku a pustil ho. Černý hřebec se rozeběhl do kraje jako střela. Jak miloval koně a okolí svého statku, který zdědil po svých rodičích. Náhle ho vyrušil mobil, který začal zvonit v jeho kapse. To bude určitě ta holka, která tu chce práci, pomyslel si a zvedl mobil ke svému uchu.

„Prosím, u telefonu Christopher Young,“ představil se a čekal, kdo se ozve na druhé straně linky.

„Dobrý den, u telefonu Angela Brown, volám ohledně nabídky k práci ošetřovatele koní. Je to místo stále k dispozici?“ zeptal se líbezný hlas Chrise na druhé straně spojení.

„Ano, to místo je stále k dispozici, musím se více dozvědět o vašich zkušenostech s koňmi, nemůžu si dovolit zaměstnat žádného amatéra, doufám, že to chápete,“ řekl jí přísným hlasem Chris.

„To je pochopitelné, pane Youngu, pracovala jsem pět let na ranči na Floridě, která vlastnila tucet koní. Všechny jsem je měla na starost já. Bohužel pán, který ten ranč vlastnil, zemřel a ranč padl do rukou jeho syna, který ranč prodal firmě, která ranč zboří a postaví tam továrnu na čištění odpadních vod. Viděla jsem vaši nabídku v novinách a řekla si, že je to dobrý nápad.“

„ Té ta pusa teda jede,“ řekl si Chris pro sebe a pověděl jí.

„Dobrá, zkusím Vás. Víte moc dobře, že koně, které vlastním nejsou žádní závodní koně. Zkupuji koně, které už nikdo nechce. Je mi jich líto. I tak byste tu práci vzala?“

Na druhé straně linky se okamžitě ozvalo: „Jasně, že to beru. To, že vaše koně nikdo nechce, neznamená, že se o ně budu starat méně. Také neuznávám jatka, když to není nezbytně nutné. Kdy mám nastoupit, pane Youngu?“ zeptal se líbezný hlas na druhé straně.

„Mohla byste přijít již zítra? Budete tu tři měsíce na zkoušku. Pokud se mi bude líbit vaše práce, zůstanete tady natrvalo.“

„Dobře, přijdu zítra, zatím nahledanou,“ rozloučila se dáma na druhé straně drátu a Chris také odpověděl na rozloučenou.

Chris byl na Angelu Brownovou neskutečně zvědavý. Už dlouho tu na jeho farmě nepracovala žádná žena. Mohla by to být příjemná změna. A jestli má takové zkušenosti jaké tvrdí, tak bude Chris jenom rád. Poslední dobou uvažoval o změně vzhledu. Chtěl se zbavit ošklivé jizvy. Nepřál si, aby byl něčím zvláštní a vyčuhoval.

Chris  bohužel trpí dědičnou nevyléčitelnou nemocí zvanou hemofilie, která způsobuje, že se mu špatně sráží krev a musí na to brát léky, již od ranného dětství. Nemá sice to nejhorší stádium nemoci, ale doktor mu stejně nedoporučuje plastickou operaci, která by mohla způsobit velké komplikace. Kdyby se něco pokazilo, neměl by sebemenší šanci na přežití. Jak mu z toho bylo smutno. Nikdy se svého handicapu nezbaví. Je mu souzeno být odkázán na obdiv a nemyslnost všech lidí. Nechtěl se litovat, ale občas se přistihl, že k tomu má sklony.

Pozoroval Fasta, jak běží nádhernou zelenou krajinou. Za ním vlála jeho dlouhá černá hříva a jeho svaly byly statné. Jeho srst se leskla v záři slunce a dusot kopyt šel slyšet na míle daleko. Nádherný hřebec mu připomněl, že jsou krásnější věci na světě, než je lidská podezíravost a předsudky. Byl rád, že to přežil a že o něj bylo tak krásně postaráno. Mohl studovat na univerzitě, kde získal titul a stal se veterinářem. Má práci, kterou miluje a dělá ji velice rád.

Jeho minulost nepatří mezi nejkrásnější, ale přítomnost je nádherná. Přál si, aby potkal děvče, které by dokázalo přenést jeho jizvu na tváři a milovat ho takového jaký je. Věděl, že má v sobě dědičnou chorobu, která ho svazovala. Strašně moc si přál mít svého potomka, kterého by naučil jezdit na koni, hrát fotbal nebo lovit ryby. Doufal, že se mu ten sen někdy v nenávratnu splní. Roky ale přibývaly a dívka, která by ho milovala, se stále neobjevovala. Přestal doufat a zaměřil se víc na svou práci a svou stáj. Koně teď byly jeho dětmi, o které se staral a kteří ho braly i s jeho zhyzděnou tváří. V třiceti třech letech si Chris připadal pořád plný elánu. Zítra musí uvítat novou posilu do stáje. Snad se nebude muset měnit. Pan Lewis už vážně nemohl dál. Chris si ale nemohl dovolit nechat práci zvěrolékaře. Musel z něčeho platit farmu, stáj a výdaje na živobytí. Zítra bude zajímavý den, řekl si Chris a pomalu mířil zpět do stáje. Chtěl pohladit každého koně ve své stáji. Každému říct pár slov a dokázat jim, že je miluje stejně jako oni jeho.

***

Angela si sedla za volant svého malého červeného golfu a snažila se uklidnit. Věděla, že jestli nezíská práci, bude mít veliké finanční potíže. Candy měla od září nastoupit do školy a ona si nemohla dovolit dále žít jen s příspěvků státu. Jako samoživitelka neměla moc peněz nazbyt a hlavně nyní, když je babička po smrti. Po její smrti Candy nepromluvila celý, dlouhý týden. Babča se stala Angelinou největší oporou, jak finanční tak duševní. Vždy, když chodila do práce, hlídala Candy, vyzvedávala ji ze školky, chodila s ní po parku. Jak strašně jí babička scházela. Teď se Angela ale musela soustředit na práci. Doufala, že se tu práci ve stáji zvládne a zkušební doba se prodlouží na neurčito.

Konečně byla na místě. Vystoupila z vozu a nestačila se divit. V jejím obzoru se tyčil velký bílý dům s šedou střechou. Uprostřed střechy se tyčila vysoká věžička oválného tvaru, která ještě víc umocňovala zámecký vzhled domu. Angela pomalu pokračovala ke dveřím a zazvonila na zvonek. Tělem se jí proháněla nervozita. Musí ten job získat za každou cenu.

Dveře jí otevřel vysoký, statný muž, se šrámem na obličeji. Jeho jizva ještě více zvyšovala jeho mužnost. Při pohybu mu šly pod tričkem vidět mohutné svaly. Vlasy se mu ve slunci leskly jako zlato a oči se mu zářily modře jako safíry.

„Tohle má být jako můj šéf,“ řekla si Angela v duchu a snažila se zachovat chladnou hlavu. Nemusel na ni ani promluvit, aby věděla, že se mu líbí až moc. Chris mírně znejistěl, když otevřel dveře domu. Za nimi stála malinká, křehká žena, která měla tmavě hnědé vlasy a příjemně teplý úsměv. Oči měla modré jako nebe a postavu mírně zakulacenou. Zbožňoval holky, co měly boky a velká prsa.

„Pojďte dál, prosím,“ řekl Chris a pustil mladou dívku dovnitř. Dům byl okouzlující. Měl tam vše zabydlené. Angela se domnívala, že si potrpí na pohodu domova.

Ten muž ji vedl do velkého obývacího pokoje, v němž se ukrývala sedačka a dvě velká křesla v krémově bílé barvě. Podlaha byla z tmavého dřeva a skvěle se hodila k sedací soupravě. U stěn stály dvě skříně ve stejné barvě jako podlaha a uprostřed nich visela na zdi plazmová televize. Angela musela uznat, že její budoucí zaměstnavatel je nejen hezký, ale nechybí mu ani vkus.

„Posaďte se, slečno, nebo, paní,“ zeptal se Chris galantně.

„Slečno, ale říkejte mi Angelo, jestli vám to nevadí. Ve stáji si na formality moc nepotrpím,“ pověděla mu Angela s úsměvem na tváři. Chtěla na něj zapůsobit, ale Chris jí to stěžoval svým neodolatelným zjevem.

„Tak tedy, Angelo, já se jmenuji Chris, ode dneška budu tvůj nový šéf,“ řekl a jemně se na Angelu usmál. Opravdu se jí tenhle muž moc zamlouval a ještě k tomu byl doktor. Už dlouho se jí žádný muž takhle nelíbil. Od té doby, co ji Andrew opustil, neměla náladu na chlapy a ani po nich nijak zvlášť netoužila, ale se pro ni se stal Chris magnetem. Pořád na něj musela zírat.

„Teď vám ukáži stáj, kde bude pracovat. Pan Lewis, kterého budete zastupovat, vám vše ukáže. Snad se tu budete cítit jako v minulém zaměstnání,“ pověděl Chris a rukou jí naznačil, aby se zvedla.

Prošli zpět domem a mířili si to za dům. O několik metrů dál stála stáj. Chris vykračoval lehce a ladně. Angela si vedle něho připadal méněcenná. Všechno se jí na něm zdálo perfektní jako by snad nevlastnil žádné negativní vlastnosti. Angela jeho jizvu nebrala jako něco odpudivého. Babička ji vždy učila, aby se na lidské odlišnosti nedívala z vrchu a neopovrhovala jimi. Brala člověka takového, jaký dokáže být a dokázala s ním i tak jednat. Ten dotyčný si pak připadal alespoň chvíli normální.

Angela a Chris vešli společně do stáje. Angela spočítala, že se ve stáji nachází patnáct koní. Všichni na ni hleděli svými pohledy. Milovala koně, jejich vůni a statný postoj. Těšila se, až tu začne. Koně jí už scházeli jako sůl. Snad to tady zvládne a bude mít práci, která ji naplňuje radostí.

„Tak, Angelo, to je pan Lewis. Viděli jste se už včera. Pane Lewisi, prosím vás, ukažte to tady slečně Angele, já musím jít do ordinace. Rád jsem vás poznal, slečno. Pracovní doba je od šesti ráno do čtyř do odpoledne. Plat vám budu posílat na účet patnáctý den v měsíci. Pracovní smlouvu vám vytisknu a nechám na stole v domě. Až budete odcházet, podepište obě a jednu si nechte. To je vše přeji hodně štěstí a pevné nervy, hlavně s Fastem. Patří mezi agresivnější typy koní, věřím, že si poradíte na shledanou,“ řekl a zadíval se na mě svým pohledem. Jeho ladné pohyby a nádherné svalnaté tělo rozpalovaly Angelu doběla.

„No nazdar a to jsem si řekla, že se už na chlapa v životě ani nepodívám,“ napomenula se Angela a otočila se k panu Lewisovi a začala poslouchat jeho pokyny.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Je něco víc, než krása - Kapitola 1.: