Jediný problém je to, že jsem jiná Kapitola II. Oheň • OurStories.cz ~ naše povídky

Dia je zmatená, nešťastná a zoufalá... Její sourozenci ji však potřebují...

21.12.2013 (13:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1044×

Slzy mi stékaly po tvářích. Oheň mi ozařoval tvář. Jako všem okolo mě. Ale křik bolesti vycházející z úst mé umírající matky mě nutil zůstat zticha. Vedle mě stáli mí sourozenci. Ráda bych je všechny objala a snažila se je utěšit. Nemohla jsem. Bylo to zakázáno. A tak jsem stála s obličejem chladně staženým a snažila se nevnímat matčinu bolest a zoufalství mých sourozenců.

Skončilo to. Podařilo se mi přinutit děti, aby si šly vyčistit zuby a neplakaly, protože maminka je už v nebi. Nic ji nebolí a jednou se s ní zase setkáme. Nevěřila jsem v Boha ( většina z vesnice ano), ale tohle bylo to jediné, co jsem jim mohla říct.

Lehla jsem si na tvrdou malou postel a zachumlala se až po bradu dekou. Mé oči zíraly strnule přímo před sebe, tedy na nebe. Byla jsem zmatená. Co se mi matka snažila říct tím vším? Že můj otec žije? A proč je jenom můj a Joshuův? To je jasný, protože jenom já a on jsme měli černé vlasy a zelené oči. Joshua je mrtvý a já zůstala sama. Všichni okolo mě odcházejí. Nejdříve otec, který umřel, tedy, teď zázračně obživl. Poté odešla čerstvě vdaná starší sestra Amelia se svým mužem do hlavního města. Další Josua. A teď matka. Všichni. Ne, nedovolím, aby se něco stalo i mým mladším sourozencům. Nikdy.

„Dio?" zašeptala Mikaela do tmy.

„Ano?" ozvala jsem se nazpátek.

„Můžu spát u tebe?" poprosila mě a přešla k posteli.

„To víš, že ano," odpověděla jsem jí a posunula se, aby si mohla lehnout ke stěně. Přitulila se ke mně.

„Dio?" ozvala se znovu.

„Ano?" pohladila jsem ji po zlatých vláskách.

„Prosím, slib mi, že nedovolíš, aby odvedli někoho dalšího. Ani tebe, ani Jasmínu, ani Téa a Kassia, prosím, slib mi to," zašeptala zoufale.

Chvíli jsem mlčela a jenom ji hladila po vlasech. Na takové myšlenky by dvanáctiletá holčička neměla vůbec přijít. Za to můžou oni.

„Nikdo už neodejde, budeme pořád spolu. Nikdy nedopustím, aby jste ztratili někoho dalšího," řekla jsem sotva slyšitelným šepotem. Mikaela objala mou ruku a zachumlala se do peřiny.

„Věřím ti, Dio. Stejně jako maminka."

Její slova se do mě zasekla jako nůž. Jako maminka. A já ji nezachránila, nechala jsem ji umřít. I když mi důvěřovala. Zklamala jsem ji, a kvůli tomu zemřela.

Slzy mi tekly proudem po tvářích a smáčely polštář. Rychle jsem je rukou setřela, abych nevzbudila Mikaelu.

Postarám se o tebe, Mikaelo. I o všechny tvé sourozence. I když nejste mí praví sourozenci. Znovu jsem ztuhla. Na co jsem to právě pomyslela? Možná že nemáme stejného otce, ale jsou mi mnohem bližší, než-li mi bude někdy můj pravý otec. Opustil mě. Nás. A kvůli němu matka zemřela. Najdu ho. A zabiju ho. Teď se však ze všeho nejdřív musím postarat o mé sourozence.

Druhý den jsem vstala dříve než obvykle a vydala se opět ke studni pro vodu. Nebylo to daleko, ale ani blízko. Takže většina vody se stejně vylila dřív, než jsem ji stačila donést do domu. Musela jsem tedy ještě jednou.

Už podruhé za onen den jsem nabírala plné vědro vody. Když mě někdo, nebo spíše něco, přinutilo se otočit...

« Předchozí díl Následující díl »

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování