Jediný problém je to, že jsem jiná Kapitola VII. Vysvětlení • OurStories.cz ~ naše povídky

Konečně je tu další kapitola pro ty, kteří ještě nezapomněli. Dia se probouzí a dostává vysvětlení. Šok. Přeji pěkné čtení.

23.08.2014 (20:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 645×

Bolela mě hlava. Měla jsem v ní zmatek. Můj otec je vládcem Východní říše. Jak to, že jsem to nevěděla? Jak to, že mi to matka neřekla? Proč mi to neřekla? Nechápu ji. Náš vztah sice nebyl ideální, ale respektovaly jsme se. Chtěla po mně, abych se postarala o své sourozence, ale přitom už tehdy věděla, že až umře, já budu jako jediná vyděděná. A pak tohle... můj pravý otec je král, nebo něco na ten způsob. A já jsem jeho nemanželská dcera? Nebo co vlastně jsem?

Takovou dobu se mi dařilo být necitelná. Necítila jsem a všechno mi bylo jedno a pak se ukázal ten... ten... A všechno je v kopru.

Rozzuřeně jsem sevřela ruce v pěst a posadila se na posteli. Pomalu jsem se rozhlédla okolo sebe. Hezký pokoj, trochu moc honosný a přeleštěný, ale to se u vládcova hradu asi sluší.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Nic jsem neřekla, přesto se dveře otevřely. Stála v nich mladá služebná, byla nervózní.

„Paní, nerada vás ruším, ale Lord Darklion si přeje, abyste se patřičně ustrojila a dostavila se za ním do audienční místnosti. Posílá vám šaty," řekla tiše.

Zůstala jsem na ni opařeně zírat. Ani se nedotázal, jestli je v pořádku? Jestli něco nepotřebuje?

„Děkuji, ale já šaty mám," odpověděla jsem ledově.

Služebná sklonila zrak. „Omlouvám se, paní, ale Lord Darklion trvá na svém, abyste si vzala tyto šaty."

„Trvá na svém? On tu je? Nebo prostě jen předpokládáte, že si to si to právě teď myslí?" zeptala jsem se podezíravě.

Služebná vypadala maličko zaskočeně. „Paní, Lord Darklion trval na těchto šatech."

„Fajn, dejte sem ty šaty," prskla jsem. A pak šokovaně otevřela pusu, když jsem zmiňované šaty uviděla. Tohle... si mám vzít na sebe? Vím, že lidé Východní země toho nikdy nemají moc na sobě, ale tohle je přesto trochu... hodně... Vždyť nebudu prakticky téměř oblečená (šaty).

Cítila jsem se odhalená, když jsem podruhé kráčela po dlouhém koberci ke svému otci, který opět stál kousek od trůnu a mluvil s tím mladým vůdcem, jehož jméno pořád neznám. Nevšímali si mě, i když jsem došla těsně před ně, takže jsem tento volný čas využila k pořádné prohlídce sálu. Byl obrovský, ale prázdný. Byl tu pouze jeden jediný obraz, a to ten za trůnem. Byl zvláštní. Zobrazoval cizí ženu, která byla jakoby v purpurové mlze. Působil hrozně... exoticky.

„Diandro?" ozvalo se a já přemístila svou pozornost k mému otci.

„Alissi, děkuji. Můžeš jít," obrátil se na mladého vůdce.

„Pane," uklonil se a poté se obrátil ke mně. „Diandro," kývnul s úsměvem, přejel mě pohledem, při čemž jsem trochu zrudla a odešel.

V očekávání jsem se zadívala na svého otce. Ten se otočil zády a přešel blíže ke trůnu.

„Je ti lépe?" zeptal se nakonec, ale ani se neotočil.

„Nebylo mi špatně, pouze jsem měla... chvilkovou... nestabilitu," odfrkla jsem trochu nejistě.

Zasmál se. Zvláštní to zvuk. „Jak myslíš."

Nastalo ticho.

„Máme ovšem mnohem důležitější věci na práci." prohlásil a konečně se ke mně otočil.

Nechápavě jsem se na něho podívala.

„Je načase, aby ses dozvěděla celou pravdu. O svém původu, o sobě. O všem. A to bude na hodně dlouhé povídání. Nemáš hlad?"

Seděli jsme v knihovně naproti sobě.

„Řekni mi, nevšimla sis někdy něčeho divného okolo sebe?" zeptal se zničehonic.

„Já nevím. Možná. Za to tahle země je divná, tady se dějí divné věci."

„Jaké?"

„Lidé tady umí snad číst myšlenky. Jsou vážný a tajnůstkářský. Mají schopnost se zjevovat tam, kde by je člověk nikdy nečekal. A pak tu je ten přímý pohled, ze kterého tě rozbolí hlava. Je to, jako by se ti začal někdo hrabat v hlavě, ve vzpomínkách, ale nic takového nejde, jenom lidé tak působí. Divně."

„A seš si tím jistá?"

„Nechápu, kam tím míříš?"

„No tak, opravdu nebylo nic okolo tebe... co by ti přišlo divné?"

„Když už se ptáš, vždycky jsem byla divná celá."

„Pro ostatní, ale co pro tebe?"

Nastalo ticho.

„Měli jsme vlka. Joshua ho našel jako vlče a dal mi ho k sedmým narozeninám. Já... někdy jsem měla pocit... jako bych mu četla myšlenky, ale to..."

„To je to, čím jsi výjimečná."

„Ale já to pořád..."

„Nechápeš to, já vím. Nech mě to vysvětlit," zašeptal a vyhlédl ven z velkého okna. Šlo odtud vidět na obrovský oceán. Byla to nádhera.

„Víš to, že ve vaší zemi pálí lidi, kteří jsou divný, má svůj význam," začal vysvětlovat opatrně. Pořád jsem mu nerozuměla, ale slíbil, že mi to vysvětlí, takže jsem mlčela.

„Vaše země a tato země jsou ve válce."

„Cože?" zašeptala jsem. Snad bych si všimla, kdyby byla válka.

„To proto tě Allissio vyslýchal, mysleli jsme si, že jsi špeh."

„Špeh?" zamumlala jsem pochybovačně.

Povzdechl si. „To, že se ti zdá, že lidé z Východu umí číst myšlenky, se ti vlastně nezdá," řekl tiše.

Začala jsem se smát. „Co prosím?"

„Co víš o Východě?" Bože, ten tak často mění téma. Je to matoucí.

„Nic moc. Jste z velké části u moře, takže jste dobří mořeplavci. Jste divní, alespoň to se u nás říká. Máte zvláštní vztah k přírodě, živlům a zvířatům."

„Správně."

„Ale co to s tím má společného? Pořád nic z toho nechápu."

„Dio, řeknu ti jeden příběh."

Povzdechla jsem si. „Dobře."

„Dávno nebyly jednotlivé národy, byl pouze jeden. Měly královský rod, měly krále Zacharia, ale také dva prince, kteří se nemohli vystát. Korunní princ Christai byl ten hodnější, byl smířený se svým údělěm a odhodlaný ho splnit. Druhý princ Alechai ovšem záviděl staršímu bratraovi, že bude jednou králem. Byl pevně rozhodnutý, že korunu získá. Jakkoliv. Zatímco Christai miloval přírodu a zvířata, Alechai miloval vše mrtvé a kruté. A tak se rozhodly jejich další cesty. Královský rod měl totiž jednu... výjimečnost. Ovládal energii, magii. Každý jedinec měl magii odlišnou, podle toho, jaké měl srdce. Christai dokázal mluvit se zvířaty, se stromy, dokázal ovládat živly a dokázal navrátit život či ošetřit rány, ale i číst myšlenky všemu živému, Alechai naproti tomu dokázal vzít život, dokázal vzbudit veškeré mrtvé duše a vytvořit z nich duchy a i horší stvůry, ovládal surovou a temnou magii a dokázal mluvit s kameny, kovy, ovládal všechny tvory, které chtěl.

Jednoho dne Alechai zaútočil na Christaina, ten však přežil a hodlal bratra uvalit do vězení. Alechai ovšem dokázal uprchnout a postavit armádu ze svých přívrženců a všeho mrtvého. Po úporných bojích ho však Christain stejně porazil. Jenže Alechai byl zákeřný. Podařilo se mu Christaina smrtelně zranit a následně utéct neznámo kam. Christai umřel, ale ještě předtím varoval, že Alechai dokáže ovládat nesmrtelnost, že je živ a zdráv a že ho někdo jednou bude muset stejně zabít."

Opět nastalo ticho.

„Takže Východní země je země Christaie, zatímco Západní země je Alechaie, to se mi tím snažíš říct? Že obě země ovládají magii?" zašeptala jsem pochybovačně.

„Podej mi ruku."

Podala jsem mu ji. Vytáhl malý nožík, a než jsem stihla protestovat, řízl mě do dlaně, otřel krev, abych mohla fascinovaně hledět na to, jak se mi rána před mým zrakem uzavírá.

„Co to znamená?" zeptala jsem se užasle.

„To znamená, že jsi přímým potomkem Christaie a naše záchrana. Znamená to, že jsi Čarodějka," zašeptal stejně užasle.

Tak a už nám zbývají jen čtyři kapitolky a epilog. Povídka se blíží ke konci :)

« Předchozí díl

Autor: (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování