Jediný problém je to, že jsem jiná VIII. Magic • OurStories.cz ~ naše povídky

Diandra, Allisio, začátky magie a vzpomínky. Přeji pěkné čtení :)

02.09.2014 (17:00) • • Povídky » Na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 285×

Vždycky jsem podvědomě věděla, že jsem jiná, ale nikdy by mě nenapadlo, že budu výjimečná. Nikdy by mě nenapadlo, že budu Čarodějka. Podle legend by to měla být jedna z dvou hlavních dvou postav v osudu celého světa. Čarodějka, přímý potomek Christaie, a Válečník, přímý potomek Alechaie, se mají utkat při poslední bitvě. Západní země našla potomka Alechaie už před patnácti lety. I přesto všecho prostě nemůžu uvěřit, že jsem tomu... uvěřila.

„Musíš se uvolnit, jinak ten květ nikdy neroskvete," povzdechnul si Allisio.

„Na jaře rozkvete i beze mě. Prostě to nejde, jasný?! Ty se to učíš dvacet let, nemůžeš si myslet, že já to zvládnu za tři hodiny," zasyčela jsem a dál seděla a pohledem probodávala bílý květ, na který už koukám od rána.

„Jo, jenže já nejsem Čarodějka, zato ty jsi. A taky jsi ten nejnetrpělivější člověk, co znám."

„To budu brát jako kompliment," usmála jsem se a pak jsem se začala smát na celé kolo. Alissio mě nechápavě pozoroval.

„Co ti přišlo tak směšného?" zeptal se zvědavě.

„Ále, jen jsem si vzpomněla, jak jsi byl netrpělivý ty, když jsem pozorovala váš tábor. Myslím, že to TY jsi ten nejnetrpělivější člověk na světě, i když se mnou jsi trpělivý docela dost."

„Musím, jsem za to placený," odbyl to.

Nastalo ticho.

„Zkusíme jiné cvičení," navrhl nakonec a postavil se. I já se postavila. Vedl mě k jezírku uprostřed zahrad. „Sedni si," vyzval mě a ukázal těsně ke břehu. Poslechla jsem ho. Sedl si vedle mě. „Zavři oči." Možná, že za to mohou ty jeho rozkazy. Otevři tam tamto, zavři to, sedni si, vstávej... „Ne, moje rozkazy za to nemůžou," ohradil se.

Zalapala jsem po dechu. „Ty... ty... čteš mi myšlenky," zasyčela jsem překvapeně.

Koukl mi přímo do očí. „Jenom proto, že se nesoustředíš, jinak bych ti je nečetl," ohradil se znovu.

Složila jsem si hlavu do rukou. „Mám v tom zmatek," přiznala jsem.

Poposedl si blíž a pozvedl mi hlavu nahoru a zadíval se mi do očí. „V čem přesně?"

„Ve všem. Naprosto ve všem. Jsem jen hloupá vyděděná holka, která našla svého otce, kterého nikdy předtím neviděla. Co tady dělám, Allisi? To, že mám stejnou barvu vlasů, neznamená, že sem patřím. Já o téhle zemi nevím vůbec nic, Allisi. Nevím vůbec nic o magii, o zdejších legendách, já jenom... Jak mám bojovat za tuhle zem, když ji vlastně vůbec neznám." Na konci mi už vhrkly slzy do očí.

„Žila jsi tady, nepamatuješ si to?" zašeptal.

„Nežila jsem tu, nikdy."

„Ale ano, žila. Když jsi byla malá. Ty vzpomínky tam pořád jsou, můžeš si vzpomenout."

„Žila jsem tady, jak to... Proč jsme odjeli na Západ?"

„Museli jste. Nebyli jste tady v bezpečí, ty ani Joshua." Jeho jméno stále bolelo. „Promiň, nechtěl jsem..."

„To je v pořádku, jenom o něm už nemluv... prosím."

Zadíval se mi do očí. Takhle zblízka ocelově šedé, byly mi povědomé.

„Znám tvoje oči. Znala jsem je hned, jak jsem tě uviděla," zašeptala jsem.

„Můžu ti pomoct nalézt své vzpomínky, alespoň část," zašeptal nazpátek.

„To bys mohl?" šeptala jsem a nemohla se nabažit jeho očí.

„To bych mohl."

Seděli jsme naproti sobě v tureckém sedu. Byli jsme pořád u jezírka, ale okolo nás už byla tma.

„Nebude to příjemné," řekl tiše Alissio. Přikývla jsem. To je v pořádku.

Nastalo ticho.

„Připravená?"

Znovu jsem přikývla.

Položil mi ruce na spánky a já zavřela oči. Chvíli se nic nedělo, ale pak... začalo hotové peklo. Ze spánků vystřelovala ostrá bolest do celého těla. Topila jsem se a zároveň jsem vykašlávala vodu. Hořela jsem, ale zároveň mi byla zima. Cítila jsem jako ta nejživější bytost na světě a zároveň jako mrtvola. Kůže se napínala, jako by chtěla prasknout, ale zároveň také smrsknout. Vzpomínky ve mně lítaly jedna přes druhou. Bolest. Strašná bolest. Bolest, nic jiného mi neletělo hlavou...

„Dio," ozvalo se zašeptání. Mé podvědomí zahlédlo blonďatého a zelenookého muže. „Brzy se uvidíme."

Ztrácel se a já se motala ve svých vlastních myšlenkách. Je to Alechai? Brzy se uvidíme?

„Dio," znělo to jako šepot. „Musíš se vrátit. Jsou to tvé myšlenky. Usměrni je!"

Musím je usměrnit. Musím je usměrnit. Musím...!

„Alissi!" zalapala jsem po dechu.

„Dio. Pšt, jsi zpátky. Jsi v pořádku," uklidňoval mě a svíral mě v náručí.

Chvíli jsem jen zklidňovala svůj dech.

„Co jsi viděla?" zeptal se nakonec Allisio.

„Myslím, že jsem viděla Alechaie," vydechla jsem.

„Plavovlasý, hodně zelenooký?" zjišťoval.

Přikývla jsem unaveně.

„A tvé vzpomínky?" zeptal se ještě, i když jsem to slyšela z velké dálky.