OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jednou přijde ten pravý... - 1. kapitola

07.06.2012 (16:00) • ElleneWilliams • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1042×

1. kapitola - Jmenuju se Viky, ne Victorie

Třetí zápis - rok: 2012

Dnes je to dvanáct let, co ji znám. Spencer Hanstridge. Hnědovlasá, praštěná a samostatná. Je jí patnáct let, stejně tak jako mně, Viky Fitzové. Vlastně jsem Victorie, ale proklínám své jméno už od doby, co jsem se naučila mluvit, takže jsem: VIKY! Navždy jenom Viky. No, abych se vrátila ke Spencer. Obě jsme tak stejné a zároveň tak jiné. Mám ji ráda, i přes její výbušnou povahu.

Koho dalšího bych chtěla popsat je: Elisabeth Bennet, Tracy Reed, Mellisa Morrisen a Nattaly Piers. Elisa je malá a hubená. Má hnědé vlasy, zelené oči a menší pusu. Tracy je vysoká, plnoštíhlá. Má dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči. Snaží se být celý život středem pozornosti. Mell je menší štíhlé postavy. Má blonďaté vlasy, modré oči, malá ústa. Skoro vůbec se nezúčastňuje „našich“ akcí, protože její otec je zastánce jiného režimu: UČIT SE A SPORTOVAT. Natty je normální výšky, je docela i štíhlá. Hnědé dlouhé vlasy, modré oči. Její vášní je (pro Spencer ta nejúchylnější věc): roztleskávání.

Dopsala jsem ještě pár dalších řádků do toho trapného deníku a začala se chystat do školy.

Dnes mám terapii. Nesnáším ji. Nesnáším tu přehnaně milou ženskou, co mi nařídila psát si ten hloupý deník. Chtěla jsem zpátky svoji předešlou psycholožku: Mellisu Strettfordovou. Jenže ta teď má doma dvou letého synka, takže mě přeřadili k téhle krávě. Nechápu, proč ještě musím chodit na terapie, vždyť už jsem v pořádku. Už půl roku jsem neměla žádnýho kluka, nepila jsem žádnej alkohol, snažím se ve škole a udržuju dobrý vztah s kamarády. Tak proč sakra musím chodit na terapie? Vybavily se mi vzpomínky na časy, kdy jsem byla jiná. Je to tak dva, možná tři roky zpátky.

!! Upozornění:Od teď bude příběh vyprávěn střídavě. Buď z pohledu Viky nebo Spencer! Povídka se bude odehrávat v roce 2010! A postupně se dostaneme až do přítomnosti. Což znamená rok 2012

+ poznámka: Elisabeth Bennet a Nattaly Piers se ještě nebavily s: Vicky, Spencer, Tracy a s Mellisou. Vlastně proti sobě neustále soupeřily, která je hezčí, která má hezčího kluka, atd. Však víte, jak to chodí, ne?!!

Viky:

„Předpokládám, že ani netušíte, kam dneska jdu,“ řekla jsem holkám na obědě. U stolu jsem byla já, Spencer, Tracy a Mellisa, jenže ta už se chystala odejít.

„Překvapující, že já to vím,“ řekla Spencer.

„Hm. Můžeš se aspoň chvilku tvářit, že tě to zajímá?“

Spencer se usmála a řekla: „Ne.“

„Fajn, tak to řeknu vám. Melliso, můžeš tu ještě pět minut zůstat a netvářit se jako Spencer?“ Byla jsem z nich na nervy. Ani jedna z těch dvou mě neposlouchala, naštěstí jsem si všimla Tracy, která netrpělivě čeká, až jí řeknu, co se stane dnes odpoledne.

„Sorry, už fakt musím jít. Za chvíli mám trénink.“ Mellisa odnesla svůj oběd a zmizela v davu.

„Tracy?“ Byla moje poslední naděje. Na Spencer jsem se ani podívat nechtěla, ten její kyselý ksicht znám už nazpaměť.

„Poslouchám.“

„Dnes. David. Já.“ Spencer vybouchla smíchy. Tracy jen nevěřícně koukala.

„Něco vtipného, Spencer?“

„Ne. Jen jsem šťastná z toho, že jsem tak chytrá.“ Zvedla se, odnesla svůj oběd a taky odešla.

Zbyla jsem tam jen já a Tracy. Chvíli jsme si ještě povídaly, a pak jsme vyrazily k nám.

Cestou jsme pomlouvaly snad každého, koho jsme znaly. Typický.

„Hele, a půjdeš tam se mnou?“ zeptala jsem se jí v půlce cesty.

„Já… No…“

„Prosim tě, Tracy. Bude to zábava. Bude tě to bavit!“ Nechtěla jít, to bylo vidět, ale já si ji pomaličku zpracuju a ona půjde.

„Promiň, Viky. Já nikam jít nechci.“

„Aha. Takže ty tam nechceš jít, protože bys musela jít se mnou, viď? To jsi teda opravdu super kamarádka.“

„Dobře. Platí. Jdu s tebou.“ Konečně. Vždycky ji přesvědčím. Jsem krapet mrcha, ale to co chci, vždycky dostanu. A to je dobře, ne? Jít si za tím, co chcete. Je jedno, jakým způsobem k tomu dojdete.

Přišly jsme k nám. Hned podle smradu z těch odporně velkých bot jsem poznala, že je doma ten protekční chlapeček. Zvláštní pojmenování pro mého nevlastního otce, ale poslední dobou se stává to, že moje matka se stará více o něho než o mě. Když už jsme u toho, měla bych popsat nějak letmo můj život. Když jsem se narodila, můj pravý otec (Blake Fitz) byl zatčen a zavřen do vězení za užívání drog. Poté jsem vyrůstala jen s mamkou (Silvií Fitz – teď už je DeVitto). Jenže když jsem byla v první třídě, máma si našla chlapa. Jonathana DeVitto. Nikdy jsem k němu nic necítila. Prostě ho nesnáším už od začátku. Je tlustý, líný a neuvěřitelně divný. Když se k nám přistěhoval, nacházela jsem jeho sprosté časopisy všude po bytě a v mém počítači jsem nacházela většinou velice zajímavou historii, kterou jsem musela samozřejmě JÁ mazat, neboť jsem moc dobře věděla, že moje matka občas sleduje, co na počítači dělám. Jonathan jezdí kamiónem a o víkendech je nalitý nebo dělá DJ-e. Jo, a abych nezapomněla, ještě hraje POKER.

„O čem zas přemýšlíš?“ zeptala se mě Tracy.

„Hm? Ale prosim tě. Radši nic,“ odpověděla jsem jí.

„Jdi se psem!“ Ozval se hluboký hlas z obýváku.

„Naser si,“ ozvala jsem se já a společně s Tracy jsem vešla do mého pokoje.

Po deseti minutách se ozval další řev: „Byla jsi s tím psem?“

„Jo!“ zařvala jsem.

„To na tebe teď řval Jonathan?“ zeptala se Tracy.

„Ne asi. Máma si se svým minimálním platem koupila služku. Akorád, že nefunguje.“ Obě jsme se zasmály a po dalším řevu typu: Byla jsi se psem?, jsem se konečně s naším psem vydala ven.

„Víš, že má fakt debilní jméno?“ řekla Tracy.

„Kdo? Jonathan?“

„Ne. Tvůj pes. Alfonz. Panebože, je to úchylný.“

„Je to úchylný, to jméno vymýšlel hodně úchylnej člověk, takže … Divíš se?“

„Vymyslela jsi to ty, že jo?“

„Jistě.“ Byly jsme s Alfonzem venku ještě asi deset minut. Pak jsem se běžela do bytu rychle přemalovat, převléct a vyrazily jsme za Davidem.

Napiště mi do komentářů, jestli má cenu pokračovat a dál vám vyprávět příběh o mé kamarádce. Budu ráda za kladné a za záporné komentáře. Děkuj za přečtení kapitoly.

Vaše ELLENE WILLIAMS

Autor: ElleneWilliams, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jednou přijde ten pravý... - 1. kapitola: