OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jen jeden polibek - 4. kapitola

26.08.2011 (16:00) • Petronka91 • Povídky » Na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1619×

4. kapitola

Alice nechtěla stát venku před bytem, měla zvláštní pocit, jakoby ji někdo sledoval. Vydala se do bytu. Slyšela rámus z ložnice a Mary, jak vrčí a štěká. Šla opatrně do ložnice. Když se zastavila a nakoukla. To, co uviděla, jí vyrazilo dech. Zastavilo se jí srdce. Viděla, jak Damian bojuje s chlápkem a když do něj zabodl dýkou, rozpadl se v prach. Nemohla tomu věřit. Dveře do koupelny se otevřely a vyšel podivný a bledý chlápek a Mary za ním a napadla ho. Zaútočil na Damiana, ale on ho kopnul, shodil na zem a zabodl do něj dýkou. Rozpadl se na prach jako ten první. Vůbec nevěřila svým očím, co vidí. Damian se rozhlédl a kouknul na Alice. Přiběhla k němu Mary a opřela se o něj. Alice stále nechápala, jak se tohle mohlo stát. Nechtěla tomu věřit. Dostala panický strach, že i ji Damian chce zabít. Spatřila, že v rukou stále drží zbraně. Otočila se a rychle se rozběhla ven z bytu.

Už byla na chodbě, když se před ní objevil Damian. Přímo do něho narazila. Damian ji jemně popadl a zavedl zpátky do bytu. Alice kopala a bouchala do něj. Ze šoku si nemohla vzpomenout na první rány v sebeobraně. Začala hystericky křičet. Dostala panický záchvat strachu. Damian ji stále držel a snažil se vymyslet, co jí říct, aby ji uklidnil.

Držel ji jemně, aby si neublížila. Alice ho stále kopala, bouchala a křičela. Měla šílený strach.

„Alice, prosím tě, uklidni se. Já ti neublížím. Já ne. Prosím, prosím, prosím, nech mně ti to vysvětlit. Prosím, Alice. Prosím, uklidni se,“ pořád to stále opakoval dokola a snažil se ji uklidnit. Nechtěl ji omráčit. Nechtěl to udělat. Po chvíli stálého opakování a za neustálého kňučení Mary se Alice uklidnila, ale brečela a on cítil, jaký má strach. Nechtěl jí ublížit. Nedokázal by to.

Držel a uklidňovala se a plakala. „Alice, prosím tě, vyslechni mě. Já ti neublížím. Poslouchej mě. Ano?“ povídal jí Damian a snažil se, aby ho Alice vnímala.

„D-d-d-dobře. Po-po-poslouchám,“ odpověděla koktavě Alice a popotáhla nosem. Damian ji držel pevně k sobě přivinutou. Ruce měla zaťaté v pěsti. Přišla k ní Mary a kňučela jí u nohou a otírala se o ni. Mary se ji snažila uklidnit aspoň svou přítomností.

„Alice, jsem voják, ale spíš by se dalo říct bojovník. Já a moji bratři chráníme lidi před… před zlem. To, co si viděla. Už tě půl roku sleduje. Dodnes jsem nevěděl, co ti chtějí, nemohl jsem na to přijít. Až do dneška. To tvoje znamínko. Celý půl roku jsem tě po večerech a skoro celou noc hlídal, aby se ti nic nestalo, i když si chodila běhat, vždy po setmění jsem tě hlídal. Dokud si neusnula. Hlídal jsem tě i během dne pomocí kamer venku, aby se ti něco nestalo,“ dokončil svůj monolog Damian a díval se na ni. Plakala a slzy jí tekly po tvářích. Opatrně ji objal, aby se nelekla a jednou dlaní chytil její obličej a stíral prsty její slzičky.

Alice ho poslouchala, věděla, že něco po nocích, když chodí běhat, ji sleduje. Jen nevěděla proč. Ale ani si nebyla jistá, jestli by jí to neublížilo. Ale teď, když viděla, co se stalo v ložnici. Nemohla, prostě to nešlo pochopit. Co by po ní někdo chtěl. Je to obyčejná holka s hrůznou minulostí a nic víc. Pomalu si Alice srovnávala všechno, co jí Damian řekl. Když jí otíral slzy, pocítila Alice něco krásného a milého. Jak se k ní chová. S takovou péči. Drží ji a jen čeká, co odpoví.

„Co, co si zač? A co po mně chtějí? Proč mě sledují? A co mám teď dělat?“ zeptala se s malou dušičkou a s nadějí, že jí neublíží.

„Alice, nebudeš tomu chtít věřit, ale jsem upír. Pravý upír. Živím se krví, ale nezabíjím lidi. Nikdy bych ti neublížil. Já a moji bratři vás chráníme, před těmi zlými, co si teď před chviličkou viděla. Oni zabíjejí, bez milosti. Ale my je zabíjíme a tím vás chráníme. A chtějí tě, protože,“ odmlčel se a vzal její levou ruku a otočil ho směrem nahoru zápěstím a pohladil znaménko vyvolených. „Jsi pro nás, pro mě, důležitá,“ řekl jí ještě Damian.

„Já to nechápu.“ Oči se jí zase zalily slzami. Bála se. Strašně moc se bála.

„Prosím Alice. Sbal si, co nejvíc svým věcí. Hlavně důležité věci. Já ti pomůžu a půjdeš se mnou k nám do Zámku a tam tě já a i ostatní ochrání,“ prosil ji Damian. Viděl, jak se klepe strachy. Ale hlavně to cítil.

„Ale proč, tu nemůžu zůstat tady a zavolat policii?“ ptala se Alice zoufale.

„Prosím, Alice, tohle se nesmí řešit přes lidi. Prosím, sbal si nejdůležitější věci! Pokusím se ti všechno vysvětlit,“ odpovídal jí Damian, ale Alice to stále nechápala. Nechápala, proč by nemohla zavolat policii a vše vyřešit tak.

„Ale já nikam nechci a nikam nepůjdu. Jsi u… upír a já člověk. Já prostě nikam nejdu,“ rozčílila se najednou Alice. Stále si myslela, že by jí mohl ublížit. Je to upír, proč by jí neměl ublížit.

„Alice, prosím tě, tohle se nedá řešit přes lidi. Jsi v nebezpečí a tam, kam tě vezmu, budeš v bezpečí. Já ti neublížím, nikdy ti neublížím. Vše ti vysvětlím cestou, Alice. Teď si běž zabalit, prosím, Alice,“ prosil ji zase Damian.

Vzal ji za ruku a odvedl do ložnice. Zpod postele vytáhl její kufr a cestovní tašku. Otevřel obojí. Šel ke skříni a házel její oblečení do kufru a tašky. Alice až teď trochu pochopila, že ji Damian chce jenom chránit a šla do koupelny, vzala kosmetickou tašku a strčila dovnitř pastu a zubní kartáček, ostatní bylo už v taštičce. Vyšla z koupelny a přiběhla k ní Mary, začala kňučet. Alice ji pohladila.

S těžkým knedlíkem v krku sledovala Damiana, jak jí balí všechny věci do kufru. Popošla k němu a k tašce, dala do ní věci z koupelny.

„A co Mary? Nemůžu ji tady nechat a dát k někomu. Je zvyklá jenom na mě?“ zeptala se opatrně Alice.

Ten se na ni otočil. Kouknul na psa. „Může jít samozřejmě s námi. Paige, Tomovi a Therese se bude líbit,“ konstatoval v klidu Damian. Zatáhl zip tašky a zavřel kufr a vydal se do obýváku. Vytáhl krabici na skříni. Otevřel ji a hodil do ní věci pro Mary. Misky a hračky.

„Kdo to je?“ zeptala se Alice.

„Děti,“ odpověděl klidně Damian. Zavřel krabici. Vytáhl vodítko a obojek. Mary k němu přišla a sedla si a čekala, dokud jí ho nenasadí. Nasadil obojek a vodítko držel v ruce a podal ho Alice. Ta si ho váhavě vzala do ruky. Krabici vzal pod paží a do rukou kufr a cestovní tašku. A vyrazili k autu, které měl za rohem zaparkované. Vyšli ven a Damian se nejdřív rozhlídnul a pak pokračovali. Auto odemknul, otevřel kufr, dal kufr, tašku a krabici dovnitř. Otevřel dveře u spolujezdce, odklopil sedadlo a Mary skončila. Alice si sedla na sedadlo spolujezdce.

„Počkej v autě! Jsem hned zpátky! Do půl minuty. Skočím pro ten nákup,“ informoval ji Damian.

Alice poslušně seděla a rukou se dotýkala Mary. Doufala jen, že má Mary pravdu, protože na každého zlého hned štěká nebo vrčí, ale na Damiana ne. Jak řekl, tak udělal. Otevřel si dveře u řidiče a do zadu, k Mary, dal ten nákup. Sednul si za volant. Nastartoval a vyjeli.

„Není ti něco, neublížil jsem ti?“ zeptal se opatrně Damian.

„Jo, je mi něco! Vůbec nic nechápu, mám strach a trpím panickou hrůzou a vůbec nic prostě nechápu!“ rozčílila se Alice. A právem, protože ona opravdu nic nechápala.

„Fajn, začnu od začátku. Jsem upír a rodíme se tak. Nevíme přesně, jak jsme se zrodili, ale myslíme si, že na začátku asi třetího století se objevila nemoc. Několik žen, které byly těhotné, pak porodily první upíry. Nevíme, co to bylo za nemoc, ale prostě se tak stalo. Narodilo se prvních pár upírů. Někteří se stali krvelačnými, to znamená, že je poháněla neuhasitelná žízeň. Říkáme jim zrůdy. To byli ti, které jsem u tebe v bytě zničil. Ti druzí se snažili chránit lidi před nimi. Nešlo jen tak někoho proměnit na upíra, a když už, nikdy to nebyla žena. Skoro po šesti stech letech se jeden z nich zamiloval do obyčejné ženy. Na noze měla znamínko půl měsíce v kruhu. Spářil se s ní a ona otěhotněla, když porodila, porodila kluka-upíra. O pár let později znovu otěhotněla a porodila holčičku se stejným znamínkem, jaké měla ona. Ta žena nebyla první a ani poslední svého druhu, jen byla první u upíra, kterému se to podařilo. Říkáme jim vyvolené. Jsou smrtelné, ale pokud se spáří s upírem, nestárnou. Když upír zemře, ona pak zestárne normálně,“ dovyprávěl Damian. Pořád jeli směrem k zámku. Snažil se jí to, co nejlíp vysvětlit.

„Takže. Já jsem vaše nějaká vyvolená?“ zeptala se Alice, jestli pochopila správně.

„Ano, seš vyvolená. Můžeš si vybrat jakéhokoliv upíra, který je nespářen. Nikdo ti nesmí ublížit.“

Alice se to snažila všechno pochopit, jen jí to ještě moc nedocházelo. Nedokázala pochopit proč je ona zrovna ta jejich vyvolená. Stejně ji nejspíš nikdo nebude chtít. A proč taky.

„Ale moje matka nebyla ta vyvolená, neměla na těle žádné takové znamínko,“ řekla mu zase zpátky Alice.

„Nemusíš mít nikoho takového v rodině. Prostě se rodíte, jak se rodíte, u upírů s vyvolenými se zrodí vyvolená, ale také nemusí,“ odpověděl jí Damian a pozoroval ji, jak se s tím snaží poprat a pochopit.

Projížděli prázdnou krajinou už za městem. Alice koukala z okýnka ven a přemýšlela, co s ní teď bude. Jak to tak ale vypadá, asi už nedodělá školu. Jak pochopila, ona je důležitá pro ty ostatní upíry. Možná by je pak dokázala přesvědčit a školu by mohla dodělat. Ale to asi znamená, že zůstane už pořád s nimi, dokud si ji nějaký nevybere nebo ona. Což se asi nestane, protože Alice má strach být s někým a hůř mu ještě důvěřovat.

„To znamená, že musím zůstat s vámi a čekat dokud si někoho nevyberu nebo on mě? To znamená, že nedodělám školu, protože je to nebezpečné? Takže už asi nikdy neuvidím ani Jesseho a Chris? Takže. Já budu asi nějakých padesát let zavřená v nějakém zámku a ukoušu se nudou?“ ptala se sarkasticky Alice, protože ona tušila a věděla i jistě, že to tak dopadne.

„No, tak nějak ano, ale jenom padesát let, proč? Proč by sis někoho nemohla vybrat zůstat s ním?“ ptal se Damian, protože mu to nedošlo prostě co tím ona myslí.

„No, protože já nikoho nechci a nikoho ani chtít nebudu,“ ukončila to Alice.

„Fajn, jak chceš, ale s přáteli se budeš moct scházet, jen ne teď, dejme tomu tak dva, možná tři měsíce. A škola? To asi ne. Promiň, to asi fakt nepůjde,“ řekl jí kajícně Damian a tušil, že získat si ji, bude pěkný oříšek.

Konečně dojeli k hlavním branám Zámku. Zastavil před branou. Otevřel okýnko, naťukal heslo a zamával do kamery. Brána se otevřela a před ní se zjevil obrovský zámek. Alice jen vykuleně zírala a nestačila se divit, jak ti upíři si žijí. Dojeli do garáže. Zaparkoval a vypnul motor.

3. kapitola ☼ 5. kapitola

Moc se omlouvám zase za případné chyby a znova opakuji D Ě K U J U.

Příště? Seznamení s ostatními a...

Jestli jste zvědaví, jak se to dál bude odvíjet, zanechte komentář. Aspoň smajlíka. ;-)

Autor: Petronka91 (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen jeden polibek - 4. kapitola: