OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jen pro ten dnešní den - 1. kapitola Nabídka, která se nedomítá

01.09.2010 (16:00) • twettze • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 862×

1. Kapitola – Nabídka, která se neodmítá.

Bylo chladné, protivně nadšené ráno. Slunce drze lezlo do oken a budilo každého, kdo nestihl zastínit okna, dlouhý paneláček ve tvaru šestiúhelníku s medovou barvou a pětiúhelníkovými okny, nevyjímaje. A ptáci štěbetali (mírně řečeno) přímo předpisově, občas podezírala zoology, že programují zvířata. Velice slavnostně odpřísáhli – nemíchání přírodě do zákonů, jenže řídili počasí, proč nezkusit i živého tvora? A koho štvalo sice lehce řízené, přesto nádherné ráno?

Jistou milou, v této chvíli však vzteklou Sáru. Za náladu nemohli ani tak ptáci, ani slunce spíš nemoc. Sářina nemoc, domácí pojmenování, doktoři říkali Sedmá, vyčerpávají a dlouhá jako polední stín a podobně se táhla za ní, všude a neustále. Jakou měla vlastně nemoc? Jediné k čemu lékaři došli, že může zemřít kdykoliv.

Budík ukazoval 3. 5. 3851, vyléčit šlo všechno. Nové nemoci nosili agenti hlavně z cizích soustav, doktoři horlivě léčili každou novou nemoc a pak se hrdinsky poplácávali po ramenou, krásný zákrok kolego! Potom upadli do rutiny a nudy všedních nemocí a dnů. Nepřáli nikomu nic zlého, jen se nudili. Chtěli pořádný případ, zapeklitý. Dostali ho, v podobě malé holčičky.

*Před čtrnácti lety*

Maminka tehdy přijela brzy, s balíčkem v dece překročila práh, kde se na ni okamžitě sesypaly tři děti - dvě mrňavé holky Berta, Mary, jeden vytáhlý chlapeček, Pat. Ukázalo se, že balíček je vlastně naprosto nová sestřička. Následovalo hlasité, užaslé jé a obdivování mrńouse .

Nemocnice počká, myslela Sářina matka, koneckonců miminko v pořádku, naočkované cestovním (robotem) lékařem, registrace znamenala pouhou formalitu. Chtěla dohlédnout na děti, vtom spící Sára otevřela oči a spustila pořádný křik, miminka plakala, pokoušeli se holčičku nějak utišit, Pat kulil oči, kromě televize a knih žádné ve svém dvouletém životě neviděl, natož plakat. Okamžitě začal nabírat taky.

„Dost, nebreč, Pate, trdlo,“ rozkázala maminka, „prostě se jí něco ne -“

Věta zůstala viset ve vzduchu. Vystrašeně sledovali Sáru. Ztichla a nepohnula se, vůbec. Hlavička jí klesla, celé tělo znehybnělo. Matka zpanikařeně sledovala pár hodin starou dcerku. Dostala injekci proti náhlému úmrtí i ostatním nemocem, proč?

Stiskla drobnou ručku, když si všimla slabého tepu, opravdu dýchala! Ale s očima otevřenýma dokořán a bez jakéhokoliv pohybu vypadala jako mrtvá, nebo spíš v podivném spánku.

Za chvilku bylo po všem. Sára se probrala, zívla a usnula naprosto normálním způsobem. Hannah (ano, správně maminka) na nic nečekala, křikla na tehdy šestiletou Bertu, ať pohlídá ostatní, musela do nemocnice, okamžitě.

Lidé na ulicích nechápavě pozorovali ženu s dítětem utíkající do nemocnice, něco naprosto nezvyklého. Proběhla ulicí k londýnské nemocnici z williamské doby (rok 2035 – 2050, ne že by to někoho zajímalo, navíc osobně nesnáším letopočty) – velká hranatá budova plná geometrických tvarů, mazanic kdysi zvaných moderní umění, dnes podle většiny vrchol nevkusu, a broskvové vůně dezinfekce.

Příjem nahlásil výjimečný stav, sotva překročila křivý práh nemocnice, dveře začala otevírat stovka doktorů, lehounké modré pláště za nimi vlály, čekali na příjem nějaké agenty, ulámané končetiny, záněty atd., rozhodně ne dítě. O to víc vzrůstala zvědavost.

Vysvětlila jim ranní události, dala číslo (na identifikaci), poté zahájili doktoři krátkou, avšak vášnivou poradu v níž šlo především o to, kdo Sáru vyšetří. Nakonec rozhodli pro kompletní vyšetření. Půlka lékařů šla dál vyšetřovat ostatní případy. Třetina odspěchala s tím neobvyklým případem a zbytek utěšoval Hannah.

Malou částí mysli zalétla k dětem doma, větší zůstávala u Sáry. Čtvrté dítě, tři, něco neobvyklého a další neplánovali, ale radost měli obrovskou a teď… teď asi umře.

Po poledni přišli lékaři se Sárou, živou, měla tak obrovskou radost, a… zdravou? Netvářil by se tak, s takovým výrazem vaše – dítě – bude - žít – ale – nevíme – co mu – je.

„Vaše dítě, ehm, Sára je v pořádku. Tedy, ehm, žije ale…“

Dál nevnímala, co jí říká. Nebyl lepší potrat? Chudinka malinká se bude trápit jenom kvůli ní, celý život. Za to může ona. Proč neonemocněla místo Sáry, vždyť dcerka měla celý život před sebou. Měla?

„Paní Seven, posloucháte vůbec? Haló!“ třásl s ní jeden z lékařů, hodně mladý.

„Mhm, ano jistě,“ odpověděla lehce zmateně, vedle něj stála ještě sestra. Jinak všichni odešli, procházeli tu jen pacienti v křiklavých županech, vesele pokřikovali vtipy, vypadalo to víc na lázně, než nemocnici. Snad se ani nic nestalo.

„Promiňte, doktore,“ dodala.

Rozpačitě úsměv. „Doktor nejsem, jen medik, i tak vám zvládnu vysvětlit vyšetření. Vaší dceři jsme provedli několik. Dle vyšetření pro děti téhož věku je zdravá jako ředkvička,“ (chtěl říct řípa, jenomže řeč se za ta léta změnila a spisovná řeč dělala spoustě lidem problémy). „Následovala na popud profesora Sesamea vyšetření pro starší děti. Odhalila, raději vám ukážku, ta nemoc, dost zvláštní…“

Procházeli dlouhými chodbami. Nakonec zastavili u dveří s latinským nápisem. Medik přidržel dveře, sestra se samozřejmostí vplula dovnitř, Hannah zaváhala. V místnosti bylo šero, nešlo poznat velikost, stála tam spousta stolů, počítačů a zařízení. U stropu poletovaly Nevillovky(obrazovka z počítače obsahovala i klávesnici, dotyková pouze očima. Jediná nevýhoda - občas uletěla).

„Ty nepůjdeš? Ty, poslední výkřiku techniky? Já ti přistřihnu drátky, jen počkej!“ řval postarší, bledý, kníratý pán, ale při svém věku, skákání na povážlivě viklavém křesle rudý, jako zmiňovaná řepa.

„Profesore Sesame, maminka té maličké by ráda viděla záznam…“

„Už sletím, ehm,“ napodobil jistého doktora, „letím,“ seskočil dolů, uklouzl a přistál na…

„Můj ubohý sto padesát let starý zadek tohle mi nedaruje!“ sestra vyprskla.

„Odpusťte mi ten slovník, dámy a pane. Doufám že, naražení mé, ehm, kostrče, a netaktně veselý tón nesníží závažnost situace. Záznam, tady, aspoň něco funguje. Mladá paní tohle není konec světa. Jsem přesvědčen, že nám všem vytře vaše dceruška zrak stejně, jako o mém “tajném“ vánočním dárku, velmi ošklivé kravatě,“ jak o ní věděl? Tu kravatu opravdu dostal. „Dvojče? Ne, tedy,“ pustil záznam.

Odehrála se v něm scéna s utíkající dívkou, Stínem, Sářin sen. Když Hannah viděla Stíny, slabě vykřikla.

„Zachycená noční můra včetně emocí, které obyčejně mají a chápou starší děti. Nevím, co to znamená, v životě jsem se s ničím podobným nesetkal a viděl jsem spoustu podivností. Tato můra zjevně způsobuje onen záchvat. Nic se jí nestane, jen prostě padne vyčerpáním, zatím. Dávejte na ni pozor, únava přišla těsně po můře. Nemusí se podobně stát vždycky, časem se nemoc pravděpodobně zhorší, nastane situace, že prostě zůstane ležet v posteli a nevstane. A jestli spadne a nablízku nebude pomoc, anebo v nejhorším případě usne a nikdo nezaručí probuzení… v  budoucnu bude Bobek,“ potom Sáře nikdy neřekl jménem, buď Bobku, nebo Opice, „potřebovat spoustu podpory, není lehké psychicky unést něco takového. Pravděpodobně čekejte únavu, podráždění, deprese, změny nálad… “

Propustili je domů, děti tam stály stejně jako ráno. Tehdy poprvé zaznělo – sestřička je nemocná, musíme být hodní.

***

Od té doby onu větu dodržovala celá rodina jako nepsané pravidlo. Mysleli to dobře, ale občas ji strašně zlobili. Někdy dokázala mít obrovský vztek, klidně by ze svého pokoje udělala hromádku třísek, jindy plakala ani nevěděla proč. Nálady měnila rychle a nečekaně následek nemoci, prý. Neměla ponětí, jak by zvládala sebe a svůj život bez výcviku v Akademii. Tu školu si doslova vydupala, ona a dědeček. Mamka málem chytla hysterický záchvat, chce se Sára zabít?! Skončit jako mrzák doživotně na lůžku?! Ječela, Sára jí řekla, že stejně tak skončí dřív nebo později. Nejrůznější cvičení od těch v tělocvičně až po meditace, pomáhala čistit hlavu a udržovat v pořádku, někdy bylo těžké zachovat chladnou hlavu, jednou zmlátila kluka, museli ho odvést do nemocnice a někdy občas životně důležité, kdysi, na výletě vypadalo neuvěřitelně lákavě skočit z věže. Nasadili sice prášky na zklidnění, jenže ne stoprocentní, nespoutali ji, jak slibovali. O prášcích se nezmínila ani u doktora, přidělávat zbytečné starosti?

Zpočátku doktoři horlivě zkoumali nemoc, Sedmá nemoc pojmenovali tu ohavnou věc po jejím příjmení, jako by prokazovali Sáře čest. Pak stále rozpačitěji přijímali návštěvy ve výzkumném středisku, nakonec přestaly docela. Došly fondy, rodiče se pohádali s nemocnicí, psali spoustu rozhořčených dopisů do vyšších míst, zbytečně. V době kdy peníze nepředstavovaly významnou věc a všechno bylo nehorázně levné, došly fondy. Dnes docházela, jednou týdně už jenom za “svým“ doktorem  Speckledem.  Dodneška viděla jeho nevěřícný výraz po přijímacích zkouškách na Akademii a sázku s profesorem…

*před jedenácti lety *

„Zopakuj to? Akademie Výzkumných Pracovníků? Báječné Bobku, výborně máš moji plnou podporu. Já to říkal, vytřeš nám zrak! Neškareďte se, pane Bělouši. Nemoc? Jděte s tím k šípku! Tady Bobek vyniká talentem a potencionálem a vaše chování patří k nerudné osobě mého věku!“ volal profesor s dětským nadšením. Sára mu řekla o svém a dědečkově plánu. Okamžitě ho získala na jejich stranu, zato skoro – doktor Speckled ostře protestoval. Zareagoval stejně jako rodiče, pro ně znamenala malou princezničku, na kterou musí neustále dohlížet a opečovávat. Ve třech letech brala přehnanou starostlivost mamky a taťky za obyčejnou věc. Naštěstí tu byl ještě dědeček. Akademie – (asi jsem zapomněla říct, co Akademie je.)

(Překvapivě škola, jedna z prvních a nejlepší na výcvik agentů. Ale od začátku, před pár set lety lidé prozkoumali celou planetu a proto začali důkladně prohledávat vesmír. V lodi jménem Jitřenka vyslali skupinu kosmonautů prozkoumat vzdálenou planetu. Už se nevrátili, narazili na nepřátelského a velice hladového červa. Byli tam letci, vědci a spousta dalších, kteří dokázali báječné věci, bohužel ne bojovat s nepřátelským životem. Nastal poprask a skandál. Objevovat planety bez lidí, kteří objevovali, bylo jaksi neproveditelné. Někoho napadlo, aby učili kosmonauty jak se bránit a zároveň dělat svou práci. Tak vznikli agenti. Jsou něco jako CIA, Indiana Jones, NASA a FBI dohromady).

„Co sázka, Bělouši? Bobka vezmou! A jestli ne sním svůj nejlepší klobouk! A jestli ano, sníte svůj! No, berete? Dobrá!“ potřesení rukama, oba přesvědčení o své výhře.

Sára si pamatovala na první setkání s agenty. Prošli kolem ní ve fialových oblecích, tajemní a vážní. A sebevědomí, obklopovalo je jako kouzlo, chtěla se jim podobat, nevěděla čím, ale chtěla. Svěřila se z legrace dědečkovi, ten dal věci do pohybu. Domů přišla pošta, což bylo vzácné a pozvánka ke zkoušce. Rodiče vyváděli téměř hystericky a málem se nadobro rozhádali s dědečkem. Vyhrál, pomalu kráčela, svázaná strachem, k budovám postaveným ve viktoriánském stylu. Nemohla uvěřit svému štěstí, šla ke zkoušce! I kdyby se na školu nedostala, šla ke zkoušce.

Došly výsledky, bála se otevřít bílou obálku. Maminka s roztřesenýma rukama povolila sponku a celá rodina zadržela dech. Na základě, spousta cizích, zbytečných slov. Přijata. Ztuhli udiveně do jednoho, slovo zůstalo viset ve vzduchu, podobně jako nemoc, jenže jiným, nádherným způsobem.

Přijata, přijata, přijata znělo Sáře v hlavičce. Nastoupí do speciální školky, pak do školy a pak poletí. Tam nahoru, někam do vesmíru. Zatajila dech, tohle úžasné dobrodružství není výmysl, skutečnost a ona…

Sára pochopila, změnu svého života a vyběhla z bytu. Utíkala k profesorovi a Speckledovi  s novinkou. Čekali na ni netrpělivě. Před očima viděla maminku, křičela na dědečka – svou holčičku tam nepošlu! Jedině přes mou mrtvolu. Nedovolí nástup na školu, nedovolí. Plakala, před chvilkou neuvěřitelně šťastná, teď hluboce zoufalá. Oba muži si pláč vyložili špatně a utěšovali děvčátko.  Přestala plakat a řekla jim o přijetí a rodičích.

„Bobku, zlobíš! Plakat kvůli takovému nesmyslu. Vysvětlím jim to, máš nadání a něčím takovým se zbůhdarma nemrhá. Neboj, prvního Září půjdu s tebou do školky. A Bělouši, někam spěcháte? Odmítnete večeři? Vy tuším jste se vsadil o svůj klobouk ne? No, čekáme,“ s ďábelským úsměvem připomněl medikovi sázku. Ten kysele usmívající vzal svůj nejdražší a nejlepší klobouk a k údivu Sáry a pobavení profesorovu do něj kousl a polkl. Nakonec profesor, slzící smíchy mu dovolil, nesníst celý klobouk.

Až do své smrti vtipkoval na téma sázky. Sára patřila od druhé třídy mezi nejlepší a od šesté byla vždycky nejlepší. Dneska Akademie už takové dobrodružství neznamenala, pomalu ztrácela naději, že někdy vůbec poletí. Ne, dneska znamenala nezávislost, mamka o ni nemusela pečovat jako o nějakého mrzáka a Sára, i přes svou odlišnost, mohla předstírat, že je normální, stejná jako všechny ostatní děti.  A jedině ve škole, si připadala, že skutečně žije. Vděčila za to dědečkovi a zatím netuší, že i za svůj život…

***

Vzpomínky na dědečka bolely i po těch letech. Vyprávěl úžasné pohádky a příběhy. Procestoval skutečně ohromující množství zemí a dokázal poutavě vypravovat o zvycích lidí, vnučka mu často naslouchávala s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Rodiče příběhy nesnášeli. Tvrdili, že dědeček tím jen podporuje Sářino fantazírování a nemoc. V téhle době totiž moc lidí věřících na tajemno není. A náboženství? Téměř neznáme slovo. Nejvíc věřících byste našli ve Vatikánu – šedesát včetně papeže. Lidé toho objevovali spoustu vesmír, léky, Země… za každou věc se platí a oni obětovali víru. Znali tisíce pouček vysvětlení, a co nevysvětlili, zkoumali nebo obratně zahodili pod stůl.

Sára si připadala jiná, ne byla jiná. Dědeček umřel krátce po pátých narozeninách a nástupu na Akademii, už nenašla nikoho, kdo vyprávěl krásné a s takovým zápalem příběhy jako on. Doma v knihovně stála stará knížka. Nevěděla, o čem vypráví, líbil se jí obrázek  - pokoj, okno rozražené dokořán a vlající záclony. Byla tam dívka v noční košili a dívala se z okna. A v něm! Chlapec s jiskřivýma očima, rozesmátý, vznášel se ve vzduchu! Kolem něj poletovalo nějaké světýlko a v dálce létaly další děti. Po pohřbu přinutila taťku ke čtení z té knihy. Poprvé slyšela o Petru Panovi. Skoro by přísahala, že se dědeček vrátil. Za rok zvládla čtení, nečekala čtení pohádek od doktorů nebo rodiny. Nikoho pohádky nebavili jen ji. A věřila v boha, nikomu to neřekla. Přátelé? Žádní, kromě rodiny, profesora a Speckleda. Všechen čas spolkl výcvik, Akademie a nemoc. Ale tohle jí vůbec nevadilo, zvyk.

898, 899, 900. Vydechla, už se mohla hýbat, po záchvatu si připadala jako vězen, kterého spoutali a zase osvobodili z pout. Ucítila sevření žaludku, 900 - čtvrt hodiny a kousek nehybnosti o minutu víc než minule, stále horší.

Nadechla a rozhlédla se po pokoji, potřebovala jiné myšlenky. Pokoj vyzařoval příjemnou atmosféru, všechno v pastelových odstínech, nesnášela nejnovější módu křiklavých, přehnaně veselých barev. Nábytek, z velice lehkého materiálu, přenosný, na zemi ležela spousta dírkovaných polštářů, všude nastrkali senzory pohybu, hlídače. Vládl tam sympatický nepořádek, u postele pořád ležel Harry Potter, rozečtený, s rozbitým hřbetem.

Záznamník zapípal: „Přejete si, přehrát - ?“

„Ne,“ zakroutila hlavou, k čemu potřebuje záznamník snů? Ten svůj zná velice dobře, vlastně za celý život jiný neměla. „Smazat,“ poručila záznamníku, sesbírala z podlahy nějaké věci a hodila je na sebe, Mel by šílela. Ještě učesat, nepotřebovala zrcadlo, příliš bledý obličej, velké šedé oči a jemné, skoro bílé vlasy znala.

Vycházela z pokoje a schválně nechala stáhnuté rolety. Prošla jednou ze tří chodeb k prostřední místnosti kuchyni / obýváku.

„Máte jedenáct vzkazů,“ hlásil záznamník.

„Kuchyň,“ požádala o přepojení, poručila lehce zpěvavým hláskem, jak dlouho bude takhle mluvit? Obratně se ohnula až ke špičkám, ruce položila na zem a vzápětí se vymrštila a uhnula do strany. Plesk! Zásah na obrázek Zrození Venuše, taťky. Plesk! Druhá nálož kaše letěla do černého na záznamník s tichým bzzzzzz začal likvidovat pohromu.

„Buuuuubly, bubly, bubly!“ vykřikovala Kate v dětské židličce své oblíbené, nové slovo a výskala nadšením ze hry, kterou jí poskytla Sára. Jako obvykle hrála tu: hoď vším, co máš při ruce. V tuto chvíli, nikým nehlídaná bombardovala kuchyni salvou kaše. Zasáhla slušnou řádku věcí, ale nic není lepší jako živý terč, že? Vydala sérii nesrozumitelných zvuků, avšak radostných, když sestra překonala palebné území a stanula vedle židličky.

„Zdar, Zajíčku Březňáčku, snídáš?“ pohlédla na zbytky kaše, popadla lžičku, strčila malé sestřičce do pusy. Polkla a otevřela pusu, čekala jako ptáče. Mezitím záznamník dokončil očistu, přešel ke vzkazům.

„Sáro,“ mamka, „o Kate se postará otec. Koupím nějaký povlak na kuchyň, už ubývá,“ vzdech, „snad Kate neobrátí kuchyň vzhůru nohama. Neměj starosti brouku.“

Ne ona ne, zato všichni ostatní.

„Sárah znáš tu blodnu s červeným svtrm a morými ponkami?“  Pat, samozřejmě.

Neuvěřitelně nesnášela tu novou angličtinu, zkracování a překrucování slov. Ona sama Staroangličitinu musela ovládat, Akademie vyžadovala po studentech správnou, spisovnou řeč, tou byla právě staroangličtina, používaná aktivně před tisícem let. Obyčejní lidé tedy běžně nepřicházeli s ní do styku a za ty roky hovorový jazyk prošel změnou. A jmenovala se Sára, nebylo tak těžké říct Sára, česky. Sarah místo Sáry, oblíbený bratrův vtip.

Nechodil ještě minulý týden s Kelly? Blondýna v červeném svetru a modrých ponožkách? A ona ji zná? Usilovně přemýšlela, nic, vzkaz běžel dál.

„Tatková mlá, moc hezké jémno, teda jméno,“ napínal sestru, věděl jak moc je netrpělivá i když dobře to skryla, „Sarah, už to mám! Pusu střičko,“ konec vzkazu a smích. Sára zírala užasle na drátek, Pat byl milý, dobrý sportovec, ale poněkud lehce natvrdlý. Dostal ji na starý vtip. Nevadí, nějak mu to oplatí.

„Ahooj,“ zazpívaly dva hlásky, následovala dutá rána, jekot a nadávky.

„Co tady provádíte, ječíte…“ hrobové ticho, „kdo? Který barbar to byl?! Podívejte, nemůžete zůstat ani chvilku sami!“ chudáci dvojčata, pokud bylo něco horšího než naštvat Bertu, naštvat rozespalou Bertu po směně. Přetočila vzkaz na konec, sestra střídavě nadávala česky a anglicky „… problémy, bezva, o tomhle mamce neříkej prosím,“ konec.

Následovala narozeninová písnička od El (neslavila narozeniny), taťkův dotaz, jestli slaví a další nesmysly. Zvažovala snídani, bála se otevřít skříňku, mohli tam snídat Veverkovi (sbírka bioplastových hlodavců, dvojčata je nacpali všude). Kdoví, co všechno na ni vypadne po otevření. Místo toho otevřela plechovku kafe, veverky a vůně kávy, jinak nic. Mel taťkovi říkala o nákupu, zaspal. Otevřela skříňku a vrátila ji na místo. Bum, bum, bum… zavřela skříňku o něco prudčeji, super nejspíš se tam něco rozbilo, tak to dvojčatům nedaruju! Optimista, jsem optimista! Taky mi to mohlo spadnout na hlavu.

Obrátila se ke Kate, té došlo munice, hodila miskou do hodin s kukačkou, vzápětí lžičkou přesně do dřezu. Čtvrt na devět, v devět začne škola, při troše štěstí dorazí včas. Ještě spravit bratrův úkol (doplňte: kdo jinému jámu kopá, je u něj hrubiánem, škrtla, přepsala na - sám padá atd.). Dala Kate pusu na nos (jediné, čisté místo) a vyběhla z bytu. Slízávat za ty dva jejich průšvihy, nechci, děkuju pěkně!

Poslední ohlédnutí za bytem, stál stranou od Londýna u lesa, umělého lesa, parku. Ostatně jako všechno. Kdysi byl velký (byt), žili v něm rodiče s Bertou, pak přišla Mary, Pat, Sára, Mel,Cass, Ela, Bob a Bethy(ďábelská dvojka s vzhledem andílků), Ted a nakonec Kate. Byt podle toho vypadal, spousta skříní, přecpaných k prasknutí. Stejně tam člověk našel každý den něco překvapujícího. Od obyčejných kuchařek, nářadí, časopisů, hraček, umělých myší, živých myší, koček požírajících myši, starožitností až po obrovskou, vypelichanou lví hlavu, donesla ji Mary, z nějaké divadelní hry. Jednotlivé členy rodiny bavilo nosit domů každou věc, která se jim líbila. Díky tomu jste si připadali jako v muzeu, neuklizeném, ale v muzeu.

Cestou k zastávce park řídl. Stanice 0324 – Victoria^, s Garden hlásila narezlá cedule, na ní zpíval kos. „Kuš, kšc!!“ zavolala na ptáčka, spustil ještě hlasitěji. „Zvířata úplně ztratila plachost, neprogramují živé bytosti, vůbec, ne. Klid, jsem optimista! Odedneška,“ skupinka dětí v uniformách, zírali s otevřenými ústy, přímo na ni. Možná jim Mel vykládala o sestře a Akademii a navíc v Sářině škole nenosili uniformy. Anebo slyšeli, jak si vykládá sama se sebou. Upřela pohled do oblohy, otočená k nim bokem. Přišlo víc lidí, zívající dav zakryl výhled na děti. Oddychla si, dokázala sice předstírat nezájem vůči zvědavým pohledům, to neznamená, že ji nevytáčely. Jedna z výhod agentů, neviditelnost.

Čísla na ceduli zezelenala, přijelo metro. Ráda cestovala dráhou, za ta léta zůstávala stejná. Občas (často) si připadala, jakoby napůl žila někde v divoké minulosti a půl v nudné, předvídatelné současnosti. Milovala všechno, aspoň pět set a víc let, staré. Proto jezdila nepohodlným metrem.

Nastoupila, chytla místo. Pomalu se rozjížděla, když někdo na poslední chvíli vběhl do dveří. Mel, na to by snědla klobouk. Ujížděli dál, na oknech svítily reklamy, zavřela oči, chtěla spát, strašně moc, nevystoupí a zůstane tu napořád. Průvodčí (počítač) hlásil stanice, „0000 - Londýn.“

Sára vyskočila, nechtěla spát, chtěla běžet, rychle s větrem, třeba přes celý Londýn. Slyšela právě svoje jméno? Vyskočila a pověsila se na jedné tyči. Lidé pohoršeně mumlali, jiní se smáli. Uviděla Mel, o několik sedadel dál, tvrdohlavě rozhrnovala dav a pokřikovala na ni. Uteče, dokud je čas, dokud setra neuvidí její oblečení, určitě by Sáru zatáhla někam na záchody a donutila převléct se. Zhoupnutí na tyči, skočila, dopadla těsně ke dveřím. Opět smích, lidé ochotně uhýbali. Proběhla dveřmi, vyskákala schody.  Melody  rozhrnula dav lidí a konečně uviděla sestru. Povytáhla obočí, nesouhlasně zakroutila hlavou nad Sářiným vytahaným svetrem. Ta na nic nečekala, zmizela v davu.

Tiše se smála, určitě Mel pořádně vytočila (a byla si jistá, že v tašce nese pro ni náhradní oblečení). Sára nikdy nepochopila, proč by si měla ráno pečlivě vybírat oblečení, většinu dne bude nosit něco jiného a Mel nikdy nepochopila, jak může být Sáře její vzhled ukradený.

Vyrazila středem Londýna k Akademii, deset minut! Pozdní příchody brali vážně. Procházela kolem nejrůznějších, zkroucených mrakodrapů s křiklavě barevnými skly a kolem miniaturních, renesančních paláců, nejnovější móda. Tři minuty, přidala.

A za zatáčkou vykoukl úplně jiný pohled. Shluk mnoha budov (ve viktoriánském stylu) kolem obrovského paláce – Akademie Výzkumných Pracovníků. Na rozlehlém, zeleném trávníku působila, jakoby se tam ocitla úplně náhodou. Prošla železnou bránou. Doslova prolétla kolem vrátného (člověk z masa a kostí).

Vždycky hrál se studenty hru. Pokoušeli se proplížit vrátnicí, aby je nenašel. Na studenty měl dobrý nos. Ovšem Sářino mihnutí pěkně středem cesty, bylo zákeřné. Vrátný takový útok nečekal, zavřel a otevřel překvapeně pusu jako Lennon (rybička), zíral za dívkou, uznal prohru a zase nalistoval křížovky.

Z budovy dolehlo ven zvonění. Sára dobíhala ke dveřím, popadla kliku a zalomcovala s ní, zamčeno, samozřejmě. Vztekle s ní trhla znovu, propadla dovnitř. Vyskočila, zamávala vrátnému, je sice přísný, ale fér. Neslyšně po mramorové podlaze našlapovala halou. Čas tu zůstal stát. Do haly vedla spousta dveří, které vedly do chodeb s dalšími dveřmi a pořád dokola. Akademii tvořil obrovský labyrint.

Sára se zkušeně proplétala chodbami, konečně stanula u dveří tělocvičny, kde cvičila její třída. Otevírala dveře, když…

„Dobrý den, slečno Sáro,“ ředitelka, to nebylo dobré, „jdete pozdě, čekáme už několik minut,“ my, kdo my?

„Dobrý den, madame, já…“ postava, za ředitelčinými zády vyšla na světlo, Sára málem vyděšeně zalapala po dechu. Panebože, do čeho je namočená?! Vyhodí ji, určitě!

„Krásný den, slečno Seven!“ poklona, „paní ředitelko, malé zpoždění potká občas každého z nás,“ za ředitelkou stál, v elegantním, fialovém obleku – lord, člen Mezizemské Rady, velitel agentů a nejvyšší generál Horatio Rat.

„Netvařte se tak vyděšeně, pokud nemáte něco společného s aférkou – Jižní republika? “ vzdychl, s vtipem nepochodil. „Směl bych zažádat o soukromější prostředí?“ dodal s pohledem na Sářiny spolužáky, nacpané ve dveřích. Ředitelka zahnala třídu zpátky k výuce. Sára s Generálem vykročili za ní.

Co mi může chtít, mě? Přemýšlela, na nic nepřišla. Generál dvorně přidržel Sáře dveře, než zavřel, zazdálo se jí, že ředitelka se tváří ustaraně? Proč? Nejspíš světlo…

Stáli v posluchárně, stupňovité sedačky, v čele katedra. Sedla do sedačky v přední řadě, generál s těžkým uff, dosedl (dopadl) na stupínek. Byl ale celkem vysoký, hleděla mu do očí. Připomínal jí švestku, obrovskou švestku, nedokázala si představit, jak plní misi, možná přibral.

„Slečno, chystám se učinit jistou nabídku a to vám,“ přátelský obličej nahradil vážný,“ bereme v úvahu všechna pro a proti, včetně oné nemoci, nebude překážkou. Dříve než popíšu okolnosti pár pravidel: Nikomu neříkat nic o tomto rozhovoru, pokud se rozhodnete přijmout, každá věc, s níž bude mít rada co dočinění, je přísně tajná, velice přísně!  Vše co uslyšíte, uvidíte a tak dál a tak dál… Pravidla znáte, nevím, jestli se vám donesli novinky (tajné), ale v radě to vře,“ škola pro agenty je Akademie Výzkumných Pracovníků a další organizací, řídící Zemi a v podstatě známý vesmír je Rada Výzkumných Pracovníků (nebo Mezizemská Rada), „ boje o moc, výpravy, území, nic nového ve vesmíru. Nicméně vyskytla se jistá situace, boje o moc ještě přiostřila. Normálně řešíme problémy s dospělými, nechci lhát – agenty, jenomže pan hlavní rada,“ úšklebek, „si nemyslí, že tato situace je natolik vyhrocená, aby posílal agenty, pan tajemník trpí dočasnou hluchotou… tento úkol leží vedení dlouho v útrobách, slovní hříčka, nevíme si rady a přitom každá strana chce problém vyřešit sama. Potřebujeme zázračné řešení, tiché především. Na nudném večírku vaše kouzelná ředitelka zmínila vás a mě napadlo… svěřit to vám. Rozumíte?“

Dokonale. Až na pár státečků zrušili jednotlivé vlády, zemím zůstali jejich názvy, jen trochu pozměněné, třeba -  Jižní republika Bolívie. A pak tu byly ostatní planety a na nich státy. Dohromady obrovské území. Všichni v Radě chtěli ovládat největší území, takže se hašteřili jako malé děti na pískovišti. A najednou problém, měli by ho řešit dohromady, jenže to by museli vyložit na stůl i ty karty, schované v rukávě a ukázat výhody, radši amputace ruky, než něco takového. Pokud by někdo přišel s řešením, získal by obdiv a výhody. Další území, větší moc. Taky potřebovali pokusného králíka, dospělý agent stojí spousty peněz a dítě? Vyjde levněji (mrtvé).

Pak Sáře došla další věc. Vybrali ji! Mohli vzít maturitní ročník, kohokoliv a zrovna ona! Pokusný králík jenom pokusný králík, už neměla chuť kývnout na nabídku, před chvilkou by hned souhlasila, jenže…

„Nezůstanete škodná, řekněme nějaký minimálně šesti místný obnos a podpora výzkumu té ošklivé nemoci, prý po psychické stránce zvládáte docela dobře?“ viděl, jak si to rozmýšlí, ne, nemohl to dovolit, tak blízko…

Sára přemýšlela, zbavit se nemoci, změní celý život! I když je nejlepší na škole, stejně nikdy neopustí Zemi, neuvidí vesmír, zůstane v kanceláři, zavřená, nebo půjde na politiku a bude se s nimi dohadovat, pokud zůstane tak dlouho naživu. Tahle myšlenka ji strašila pořád, že vlastně dře k ničemu. Dávno by školy nechala, ale chtěla si užít, dokud má šanci, občas měla pocit, jakoby žádné zítra nemělo přijít, jakoby žila jen jeden den. A, proč nepřiznat pravdu, rodina peníze potřebovala. Co se stane, jestli přijme? Nic, zítra může mít klidně pohřeb. Pro a proti, rozhodla se…

„Dobře, přijímám,“ generál začal nadšeně plácat, opět upozorňoval na „nepříjemné důsledky v případě selhání,“ nemyslel vyhazov ze školy…

Zase šli po chodbách Akademie, sem nikdy nepřišla, spleť chodeb, navlas stejné motaly Sáře hlavu, rozhodně ne příjemný pocit. „Lehce matoucí, brzy si zvyknete,“ přišli k velkým ocelovým dveřím s maličkým okýnkem, generál přiložil ruku na ně a… docela obyčejně zabouchal pěstí, „Stará, dobrá technika,“ brumlal. Z okýnka vykouklo oko, potom někdo rozrazil dveře dokořán. Stál v nich drobný mužíček, s rozcuchanými vlasy a lehce bláznivým výrazem.

„Vrátný si dává pauzičku, he?“ prskal kousíčky bagety.

„Děkujeme, Arnolde.“

„Meh nedělku - “ polknutí, „ - jte, Horatio, poděkujte mému žaludku.“

„Ach, tohle je Arnold, náš mozek, řídí polovinu útrob, chci říct laboratoří a tato dívka je Sára, víš, která?“

„Huchm, promiňte. Sára, náš malý zázrak?“ pronesl trošku jízlivě.

„Výška IQ se přece neměří pravítkem, ne?“ odsekla, byla malá, no a?

Arnold neřekl nic, při broukání nějaké písničky zmizel v chodbě. „Kdysi jsme měli nehodu a Arnold od té doby, no trošičku změnil chování,“ vysvětloval generál rozpačitě.

Zcvokatěl, přeložila si Sára. Další dveře, tentokrát generál trpělivě ťukal kódy, skenoval různé části obličeje a prstů. Dveře s velkou devadesátkou tichounce zabzučely. „Připravena?“

„Ano,“ nesnažila se zakrýt tíseň, vešla dovnitř a zahnala myšlenku – děláš chybu! Místnost, bylo by lepší použít cela, skrývalo šero. Generál neslyšně jako duch vstoupil dovnitř.

„To co uvidíte, není vtip, napodobenina, hrátky s geny ani plastika,“ kývnul hlavou k posteli. Přistoupili k ležící postavě, ženě, generál odhrnul její dlouhé, tmavé vlasy. Sára se zvědavě naklonila.

„Můj bože,“zaječela, nedokázala tomu uvěřit, špatný vtip? Musel, jinak by to popíralo všechno, celý svět potom byl jedině velkou lží. Musí to být vtip, prosím! Žádná genetika, žádná plastika, žádné úpravy, žádná genetika, žádná genetika… vytřeštěně zírala na tamto, neměla souhlasit, pozdě. “T  - t – to j – je,“ nutila se říct slovo, bez kterého se lidé obešli staletí a jež naprosto zničilo bezpečný svět. Vysokým hláskem dokončila otázku: „To je elf?“

Autor: twettze, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen pro ten dnešní den - 1. kapitola Nabídka, která se nedomítá: