OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jen pro ten dnešní den - Prolog Sen

18.08.2010 (18:00) • twettze • Povídky » Na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 980×

Prolog  -  Sen
Když osud otvírá jednu bránu, druhou zároveň zavírá - Victor Hugo.

Uprostřed temné, sametově černé noci stála dívka. Sama na opuštěné lesní mýtině.  Vypadala jako z nějakého sentimentálního obrázku. Na obloze zářily hvězdy, sem tam nějaké, šedobílé mraky líně plující přes oblohu, úplněk, byl úplněk a měsíc, vlastně působil spíš strašidelně, jako oko nějakého netvora. Vysoká tráva se vlnila podle větru, tiše šuměla, jako moře, milovala moře a oceán. Chyběly vážně jenom víly. I přes krásu toho místa, velmi zvláštní čas a místo pro schůzku, ale kdoví třeba na ni čeká nějaká tajná láska v keři. Pokud našel dost odvahy před lidožravými komáry.

Jenže podle dívčina chování měla za sebou zlé věci. Možná horší teprve čekala. Náhle se změnil vítr a ona, jakoby celý život neděla nic jiného, ladně a tiše změnila svou polohu podle něj. Neustále kroužila kolem a hlídala se. Lovec, který ví, že snadno může být kořistí…

Jeden z keřů se zatřásl. Neváhala ani chvilku, odněkud vytáhla rychle zatočený meč. Zablýsknutí, mihl se vzduchem, ona trávou, a…

,,Oooooch,“ někdo zanaříkal, pak popadl dívku za vlasy a vyškubl jí pramínek vlasů. ,,Och, Sááááááááááro,“ tichý povzdech Duše Stromu.

„Omlouvám se, promiňte, jsem nervózní. Já nechtěla, tedy já promiňte…“ překotně začala vysvětlovat dívka, vlastně Sára. ,,Ach kruci, kruci, sakra,“ nadávala v duchu, ona profesionál a taková pitomost, jenomže na tohle je nikdo nepřipravil, ne Akademie především. Aspoň si vybrala, kdy umře, neseděla doma na zadku. Něco sevřelo Sáře zápěstí, automaticky chtěla znovu zaútočit, včas pohyb zarazila. Pohlédla na starý pokroucený dub. Ne pro ni nebyl dubem, ale shrbenou stařenkou s rozcuchanými vlasy.

Právě teď svírala její zápěstí a pokoušela se odtáhnout Sáru pryč.

„Ne, ne, vy odejděte, špatné věci, pryč,“ slabikovala pomalu. Duše zatřásla korunou, znova zatahala za zápěstí. „Já? Jít pryč? Kdepak, nesmysl, na někoho čekám. Stejně znáte mě, zrádce, víte, koho čekám. Tak…“ dívčin hlas se zlomil, Duše, vždy tak dobromyslné poskytnou pomoc komukoliv i zrádcům?

,,Prosím vás,“ letitá Duše potřásla naposledy korunou, pak pustila zápěstí a nekonečně pomalu odcházela.

Sára opět osaměla, trošku zalitovala rozhodnutí poslat Duši pryč. Ne nesmí a nebude se chovat jako sobec. Takhle se chovala až příliš dlouho. Najednou obrátila hlavu k černé a mlčenlivé hradbě lesa. Neodpustili jí. Teď však řešila jiný problém. Tichý sykot, při něm se kolena agentky začala třást. Daleko, daleko a za chvíli dorazí. Rychlá smrt na obědnávku, spíš zatracení. Smrt a k tomu rychlá je jen pro hodné lidi.

,,Bože, jestli tam někde jsi, prosím, moc, pošli je. Neodpustí-li mi, odpusť aspoň ty.“

Sykot se ozval znova tentokrát blíž. Sářin žaludek se sevřel, zakřupala klouby, tenhle zvuk nesnášela. 1, 2, 3… Počítala nádechy a výdechy, pokoušela se dostat svoje tělo pod kontrolu. Lehce se řekne, hůř udělá. Po chvíli s úspěchem dostala pod kontrolu tiky i myšlenky. S nespokojeností, vzdychla, ústa stisklé  do čárky, chyba, velká chyba. Ovšem měla možnost nápravy, stejně – bledá pleť a světle blond vlasy, v černočerné tmě viditelná, dost viditelná. Nováčkovská chyba u ní?! Rozhodla se schovat, do trnkových keřů, těch co ji tak děsily. Úkryt a oni nebudou vědět kde je, neschová se a skončí jako stín. Bez těla, s duší naplněnou zlem a touhou zabíjet. Celé to připomínalo hru, vyber ze dvou zel. Instinkty používala krátce, osvědčeně, výcvik prodělala ona a statisíce jiných, výcvik snad odjakživa.

,,Skrýš, pak uvidím,“ rychle vykročila, sykot se přibližoval, pomalu, ale jistě přibližoval.Tentokrát sebou netrhla, aspoň něco, navenek.

,,To zvládneme, musíme. Bezva, mluvím sama se sebou, copak přijde dál? Bílé myšky? Samomluva, první krok k šílenství a blázni chybují, na druhou stranu mají velkou šanci přežít…"

Bezradně se rozhlédla kolem, jistě můžete poslouchat pokyny, dodržovat nařízení, nasadit výraz typu: na–tom–vůbec–nezáleží, dokonce zůstat úplně lhostejný. Jenomže lidé jsou prostě a jenom lidé, a každý jednou projeví emoce. Proto byl v Akademii speciální program, agenti, zdánlivě bez projevů se mohli výjimečně projevit, jinak by zkolabovali. Akademie stála tisíce kilometrů daleko, daleko jako několik světů.  A jediná agentka tady byla ona a poprvé nepřipomínala vyškoleného zabijáka, ale vystrašenou, patnáctiletou holku.

„Zapamatování předmětů v okolí?“ navrhla, sobě. Velký zkroucený strom, skupinka keřů, předtím nejspíš tančily, bylo hezky…

,,Nemá to absolutně žádnou cenu!“ zařvala vztekle, odpověděl jí tichý šelestivý zvuk: Okamžitě sebou doslova práskla o zem (jo, já vím tohle je rozhodně zvláštní, ale co byste řekli o člověku, který skočí na tvrdou zem. Asi že se zbláznil nebo plácl sebou o zem, jenomže to neznělo jako plácnutí, dost ošklivě něco křuplo).

Sára ležela na větvích, momentálně dost pichlavých. Následek „ladného skoku“, žádná zlomenina. Nejradši by ani nedýchala.  Ze tmy se nečekaně vynořil – sýček! Pták, obyčejná sova. Pohoršeně zakroutila hlavou.  Dostal ji pták, malé dítě hadr, vždyť tohle strašidlo vyděsí akorát Cass. Konec. Čas pro úkryt.

Utíkala přes louku, vůbec nezakopla, snad větve a kořeny nějak vytušila, věděla kdy skočit, kdy přejít. Tráva se nezavlnila, když dobíhala, sýček houkl, reflexně otočila hlavu, na vteřinku. A spadla keřům do pichlavého náručí, přesně doprostřed.

,,Au," chytla větvičku, kvůli které málem přišla o oko, sevřela drobné prstíky okolo trnové větve a škubla. Nešla utrhnout, držela pevně, znovu sevřela a umíněně zatáhla. Nevnímala bolest z trnů, krev v pramíncích stékající ze sevřené dlaně ve spirále až k zápěstí a dál… Oko za oko, zub za zub, nezáleželo na tom, jak moc bylo pitomé mstít se jedné ubohé větvičce, prostě chtěla udělat něco, cokoliv. Křupla a zůstala jí v dlani, hlavně ty zakousnuté trny, s překvapením zaznamenala bolest a trny jeden po druhém s usykáváním vytáhla. Vylovila z kapsy jedno z mnoha zrcátek. Prozkoumávala jedno oko. Kdyby nebylo jednou tak velké a červeností nepřipomínalo angorského králíka, vypadalo by v naprostém pořádku. Vezme z kapes ještě další zrcátka. Rozlomí nějaké na půlky? Nebude nebezpečné utíkat se střepy v rukou? Přendala tedy pár zrcátek do vrchních kapes.

Nepřítomně utírala krvavé pramínky do kalhot a svetru. Hledala pohledem sýčka, poletoval zmateně nahoru, hned zas kolmo k zemi, dozadu dopředu, v kruzích. Chvíli na něj nechápavě zírala, než pochopila jeho chování. Zvířata dokážou vycítit zemětřesení, určitě je cítil. Viděl blízko…? Potkal…?  Stíny. Ti nevýznamného zvířátko nepostřehli, dnes se jim nabízí daleko lepší oběť, skutečná kořist…

Rukou sevřela meč, bodnutí bolesti připomnělo, že s mečem toho moc nezmůže. Funguje jen jedna jediná věc. Nemůžete přece zabít něco téměř nehmotného, definováno jako čisté zlo, temné zlo mečem. Ať elfským, či od trpaslíků.

Pokud poznáte jen náznaky daleké přítomnosti, stačí to. Pokud jim zkřížíte cestu a potkáte se tváří v tvář, setkání bude posledním činem vašeho života. Jakmile vás pronásleduje Stín a vy o této nepříliš radostné skutečnosti víte, napište závět a rychle, prakticky jste mrtvola, ne hůř, dokonce i Nemrtví jsou celkem v „dobré kondici“. Útěk, nepravděpodobné řešení avšak tonoucí stébla se chytá. Naděje, úžasné slovo, do žil při zoufalé snaze o záchranu života vlije tolik potřebnou energii. Tady kámen úrazu. Oni dokáží vycítit všechny kladné, šťastné emoce, přitáhnou je skoro magneticky. Záporné Stíny sice vycítí, přijdou jim na rozdíl od kladných v pořádku.

Stíny, Temní, Duše zla, pár názvů.  Vztek, nenávist, krutost, touha po krvi, všechny negativní emoce jsou podstatou bytosti, součástí nejobávanější nestvůry.

Sára věděla o Stínech dost.  Dost na to aby se s údivem pozastavila nad tím, že jdou po stopách za ní.

Proč? Obvykle stačila prostě nějaká živá bytost. Chtěli vraždit, mučit, zabíjet, ničit. Lhostejno na kom. Nepřemýšlely, snad jenom toužily. Nepřijímaly rozkazy, magie černá do této hloubky neexistovala, anebo ano? Buď byla paranoidní, nebo skutečně přijímaly rozkazy. Cítila mráz po zádech. Do čeho se zapletla, už i Stíny chtěly smrt, přemýšlely o zabití konkrétní osoby!

„Trpím stihomamem, stoprocentně. Hranicí prochází spousta Stínů, přežívají tu. Nejsem paranoidní! Nejsem paranoidní!“ kývla odhodlaně hlavou, pohodlněji se uvelebila v keřích.

„Mise není ruleta, nesázejte!“ citát mafiána Franka.  Znova vzdychla, upustila zmuchlanou větvičku. Padala pomalu, jako v těch starých filmech, hloupé filmy, dopadnou dobře, pořád. Byla strašně unavená, moc unavená: Nesmí usnout za žádnou cenu neusnout. Chtěla spát, usne, umře ve spánku hotovo. Sebevražda? Klidná, bezbolestná stačí míza ze švestky s… s čím vlastně? Švestka a …

***

„Nas – nastal – lo  ti – cho před bou – ří. Dědečku co je to? Dědoo! Prosíím!“ dotíralo tříleté děvčátko na bělovousého Mikuláše v křesle.

„Copak?“ otevřel unavené, indigově modré oči.

„To,“ máchla kolem sebe vnučka rukama, „Ticho před bouří“

„Inu, vidělas někdy bouřku? Ne? Myslel jsem si to. Tydlety špičkové generace. Pch! Před tím než bouřka udeří, nastane dlouhé tíživé ticho, plíží se kolem, dusivé a lepkavé jako med. Svírá tě všude kolem a kolem, nejvíc u srdce a víš, že přijde něco horšího a můžeš jen čekat. A čekání dohání lidi k šílenství. A hlavně malé děti,“ s úsměvem mrknul.

„Mluv vážně, prosím.“

„Dobrá, na rozkaz Kapitáne!“ vysekl poklonu, „ a potom - bum! Vypukne, příšerná bouřka a po ní je všechno čisté, lepší, přinejmenším si to myslíš.“

„A dál? Tře - …“ poděšeně zmlkla.

„Tati! Zase tomu dítěti pleteš hlavu? Mojžíš, Noe, draci zase? Nestačí ti ta nemoc! Jen sypeš dynamit do hvězdy!“ vysoký muž utnul rozhovor starce a děvčátka, „znáš, doufám pravidla!“

„Já- …“ chtěl křičet, uvést věci na pravou míru, konečně na chůdách doběhnete nejen trpaslíka. Místo toho zalapal po dechu a zrudl.

„Dědečku…“

***

Až studený vítr probral spící Sáru ze snu. Achillova pata – příliš živé sny. Doplácela na ně odjakživa. Usnula, bohužel ne na dlouho. Pro teď umírat nebude. Zabojuje konečně, na konec? Ano!  Podívala se po svém, soukromém tichu před bouří. Brzo skončí, přesně podle řádu. Opona se zdvíhá, představení začíná.

Křup, křup, křřřřup, zrcátka z prvotřídního skla praskala, jako sny - stejně krásné a neuvěřitelné, stejně na padrť. Opatrně nasypala střípky do kapes. Obratně zdolala křoví. Pořád chtěla utíkat, nemohla, nesměla? Řád je řád. A na zázraky přestala dávno věřit. Dokázala využít i stínohry měsíce, pohyby přizpůsobila stínům, těm neškodným. Díky tomu střídavě mizela a objevovala se, bez kouzel, stačila šikovná iluze.

Dorazila na konec stezky. Zarazila se a zůstala stát, nevědomky napodobila pohupování na patách jako skokan před skokem do bazénu. Ostatně samotný les, i přes mlčenlivost a zdánlivou přísnost, šuměním a kývavými pohyby musel z výšky připomínat oceán. Jak nekonečný může být oceán pro maličkou, ztracenou rybičku?

Vůně, pronikavá, mentolová najednou byla všude, svazovala hrůzou nohy, svírala srdce hrůzou ze strašné smrti a mysl byla naprosto ochromená hlasem, který našeptával – proč se vzpouzet jisté smrti? Přijde. Skoro žádná bolet, stačí čekat. Stála pořád na jednom místě, neviděla za záda, naštěstí.

Překrásně voněla. Bála se? Hloupost, čeho? Nadechla se ještě jednou a na něco přišla – chtěla žít! Život, ano, trhla sebou. Už necítila báječný, klidný pocit a vůně nebyla příjemná, ale pronikavá a překrývala zápach.

„Mě nedostanete!“ křikla. Tiše dodala: „Nikdy!“

Skočila do lesa, příšery, jež ji bez zaváhání pohltila. Utíkala dál a dál. Bez naděje, přesto utíkala.

S mýtinou se stalo cosi podivného, květiny sklonily hlavy až k zemi, stromy výhružně napřáhly větve, snad na obranu?  Obloha najednou postrádala měsíc, hvězdy. Jen protrhané mraky se strachem poletovaly oblohou. A pod tím vším šuměl ustrašeně oceán lesa a někde v něm poskakovala malá postavička. Jak nekonečný může být oceán pro žraloka, co ucítil krev?

Utíkala, zase.  Přeskakovala za stovky let spletené kořeny, které se znovu a znovu zlomyslně pokoušely Sáru strhnout k sobě na zem, větve zachytávaly jemné vlasy a strhli ji zpátky. Za každý krok dopředu - dva dozadu. Netušila, kam až doběhla, daleko, blízko?  Vzdálenost a čas byly relativním pojmem, v téhle hře se o ně nehrálo. Všude rostl les, stromy, keře, větve -  slité v jednu skvrnu, ne neběžela takovou rychlostí, jenom nic nevnímala. Tiché zasyknutí. A pak ticho. Překvapeně otočila na vteřinku hlavu, čekala další sykot, hrůzostrašné obrázky, místo toho, Bum!

Vykřikla, překvapením a bolestí. Najednou ležela na zádech, zírala přes stromy nahoru, v kotníku pichlavou bolest a na týle bouli, která tam před chvilkou nebyla.  Žádné ohlížení, jedno z mnoha pravidel.  Jednomu sukovitému kořenu borovice se povedlo to, co ostatní nedokázali. Když si dovolila krátký pohled za sebe, zahákl se její kotník a ona udělala salto (scestně, parádní salto). Takže ležela na zádech, jako ta želva, zvířátko malé Cass, ležela stejně bezmocně, čekala, kdo přijde na pomoc. Jak moc to pitomé zvíře nenáviděla!

„Na konci světa čekám, s provazem kolem krku…“ broukala lidovou písničku. Naprosto typické, leží na zádech, v lese, sama a zpívá morbidní písničku. Pokračovala nějak dál? Jo, vlastně mrtvola sežrala svou nevěstu a ta straší na útesech? Zachránila se, asi. Nevzdala to, honil ji ex – snoubenec – zombie, nevzdala se. A ty to vzdáváš, svědomí, kde se proboha vzalo?

„Nevzdám. Jsem taková. Sára, vždy udělá správnou věc. Líp – co si myslí že, je správné a myslet a vědět…“ ztichla, vykládala si pořád jen se svědomým (pořád lepší, než samomluva). Natáhla nohy dopředu, nic - v pořádku, ruce – v pořádku, hlava, tělo i kotník přestali bolet. Vyskočila, vymetla z vlasů nepořádek, zvyk z domova. Protáhnutí a zpět na cestu.

Po pár metrech ucítila ostrou, mentolovou vůni, plížila se jí těsně za patami, táhla se jako mor, o vteřinu pomalejší než ona. Cítila tu vlnu, naštěstí byla připravenější. Stíny změnily strategii, místo odevzdanosti v osud zvolily zoufalství, beznaděj a strach. Téměř úspěšně, zpomalila, byla sama, strašně sama, nezvládne tuhle situaci, zapomněla na plán. Jaký plán? Panikařila, teď šla krokem a spolu s mentolem sílil i stísněný pocit.

„Utíkej blbko! Ty zrcátka, rozkradeš vše a zapomeneš, ukaž jim fešáčkům, očička. Ať vidí duši!“ bůhví odkud vyskočil přidušený hlásek, nervózní ale veselý.

Sářino srdce vynechalo úder, pak se rozbušilo dvakrát tak rychle. Přišli! Odpustili!

„Díky Bože, “ vyslala krátkou, ale o nic míň vděčnou motlitbu k nebi. Sykot za ní znamenal jediné, Stíny zaznamenaly naději. Ať! Hodila je za hlavu a přidala.

Hodila za hlavu… zrcátka! Škubnutím sundala mikinu (svetr?) a vytřepala zrcadélka i střepy.  S cinkáním dopadali na zem. Zůstali na zemi ležet, třpytivé, jako vílí prach. Efekt nešlo poznat hned, za malou chvíli (podle tlumenější vůně a sykotu) věděla, že Stíny zastavily. Ano, pousmála se, pohled do duše, žádný mu neodolá, hlavně Stíny.

„Na jedno místo? Já bych…“

„Ty sklapni! Vážně …“

Dohadování hlásků netrvalo moc dlouho, ani Sářin náskok. Stíny se daly do pohybu. Jenže nekonečný les, ač je to neuvěřitelné, končil. Šlo vidět, sice temnou, mýtinku proti černým stromům. Proletěla rychlostí trpasličího šípu poslední metry, les přívětivě otevřel náruč a jí pohled, beroucí poslední zbytky dechu.

Před ní stála obrovská rozšklebená propast, ne kráter. Táhla se kam až dohlédla, ztrácela se v zatáčkách, několik kilometrů daleko a na šířku by do ní vešlo několik měst. Pevně chytila větev, nadechla se a vyhlédla přes okraj. Nikdy netrpěla závratí z výšky, ale jakmile pohlédla do propasti, zatočila se jí hlava a spadla do trávy. Dolů nedohlédla, propast klesala dál a dál nekonečně. Viděla jen kamsi do hloubky, kde se ztrácela v mlze, tohle nebyl konec ani zdaleka. Celá propast – kráter, vypadala jako ústa samotné Země. Zvláštní byly okraje, jako doky lodi. Obrovské lodi, Loď Bohů, téhle pohádce prý uvěřil každý, kdo viděl propast, jak jinak vysvětlit díru od Jihu k Severu. Těžko mohla Loď stvořit příroda, musela by být starší než tenhle svět.

Samozřejmě vedl přes ni most, jediný, postavil ho nějaký blázen (nebo optimista, kdo by se proboha namáhal stavět most přes nekonečnou propast ze dřeva a bez kouzel? Blázen). Chatrný, letitý hodně kývavý pouze dřevo, hřebíky a provaz. Dokonce i v bezvětří tiše vrzal.

Byl ale jediný (doslova) k hranicím, takže. Vstala, vůbec neměla chuť přecházet rozvrzanou hrůzu. Běž, běž jinak…!

Zatnula pěsti i zuby, oprášila staré poučky o situacích - (rozhodně žádná o tom co dělat, když vás pronásleduje obluda z legendy, stojíte před nejhlubší propastí světů i učebnicím někdy dojde dech) „Na visutém laně“.

Vkročila na první prkno, zlobně zanaříkalo, most probraný z dlouholetého spánku, zhoupl se, sem a tam. Nebyl jediný, žaludek jisté dívky, též zvládl kotrmelec. Ztuhla, čekala, až se most přestane houpat.  Nakonec jej s menšími - většími potížemi zdolala Žebrákův most (žebrák? Staví most přes řeku?).

„Dolů, nedívej se dolů…“ pomohlo to. Zakopla a poněkolikáté upadla, ovšem nikdy s radostí jako teď. Země nefalšovaná a pravá země!

„Nandala jsem ti to!“ vítězně řekla Žebráčkovi, vypadal úplně neškodně, klepla na poslední prkno nohou. Žebrákův most vzdychl jako starý, unavený člověk, naposled se zhoupl a lana před užaslou Sárou praskla. Nejdřív padal zpomaleně, sám snad nemohl uvěřit svému konci, potom zrychloval… Nakonec zmizel staletý spojník v šeru věků. Méně poeticky, patnáctiletá holka roztřískala to, co nezvládla nejhorší bouře nebo armáda.

„Jejda,“ jejda, rozbila několik staletí starou památku a jejda?

„Promiň,“ šeptla zmizelému mostu (chm!). Po vzteklém sykotu zdvihla oči a konečně spatřila svého pronásledovatele. Díky Bohu až teď.

Stíny vypadaly jako temný oblak noční můry, která sedá lidem v noci na hrudník, tiše je obchází a nahlíží přes rameno. Jako hluboká černá půlnoc, s odstíny šedého zoufalství. Tvar, nejspíš mrak, pořád se totiž roztahoval, smršťoval mezi stromy. A v něm viděla znetvořené obličeje, hlavy, s roztrhaným masem, občas šla vidět lebka, hluboké ošklivé rýhy přes celou tvář a oči žádné neměly, prázdné důlky, zbyl jen sval, z úst zůstala tenká čárka, tou nasával vzduch, tu a tam trčící mrtvolně bledé končetiny. Navíc se z něj šířil pocit hrůzy.

Od toho pocházela báječná vůně, pozvracela se. Roztřeseně otřela ústa, stvůra na druhém břehu zasyčela naposled a zmizela. Večer byl opět vlahý, letní a příjemný. Musela jít, nekončila.

Potom zbyl jen dlouhý, barevný tunel a nakonec chodba. Šedivá, ocelová podobné postavili v Akademii. 1, 2, 3… 26 tyhle! Odpočítala dveře, s 26. trhla a vpadla dovnitř. Bez lidí, nehlídali, jak jinak? Opatrně kráčela k oválnému předmětu, ledabyle zakrytý prostěradlem. Bezradně zůstala stát, najednou nechtěla vidět to, kvůli čemu podstoupila strastiplnou cestu.

„Dělej, nemáme tolik času!“ opět tlumený hlas, pravdivý.

„Děleeeeeej!“ pokřikoval další

Nemohla, nechtěla, odmalička nesnášela, dělat věci z donucení. Netušila důvod, ale z nějakého toužila utéct, daleko odsud z toho hrozného místa připomínajícího márnici.

„Musíš! Pohni kartou! Dělej!“ hlas úzkostlivě vykřikoval a v pozadí kdesi v dálce uslyšela dusot kroků. Přece hlídali.

Musí, musí, musí… Musí se jenom umřít. Vykřikla, zvedla meč, strhla prostěradlo a…

A odhalila postavu ležící na lůžku, kolem ní vedla spousta hadiček, ještě pevněji sevřela třesoucí rukou meč, zdvihla jej výš a přinutila se pohlédnout člověku do tváře. Zaječela, celé okolí se rozmazalo a konečně nastala tma a ticho. Pořád viděla obličej té dívky. Ne ledajaký - patřil totiž jí samotné

Nad Londýnem vycházelo slunce, zářilo vlídností a energií, koneckonců už vlastně skoro dva tisíce let. Nahlíželo lidem do bytů a v zapadlém, starém bytečku se ozval přidušený výkřik. Sára Seven prožívala obyčejné ráno a k tomu neodmyslitelně patřila i příšerná noční můra.

Autor: twettze, v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jen pro ten dnešní den - Prolog Sen: