OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 10. kapitola

22.09.2011 (14:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1585×

Zvláštní

Z pohledu Guye:

Po polibku s Emily jsem nemohl, popadnou dech. Bylo to něco nádherného. Zamilovat se jako upír je úplně něco jiného. Vše vnímáte intenzivněji. Bylo to poněkud zvláštní. Její tlukot srdce jsem slyšel, i když jsem byl od ní pěkně daleko. To samé se dělo s jejím dechem, její vůní. Cítil jsem ji na každém kroku. Netušil jsem, čím to může být. Nechápal jsem, jak je možné být někým, tak posedlý. Zamilovaný, až po uši, za pouhých čtrnáct dní, pro někoho úplně šílená představa, pro mě realita. Nedalo se s tím nic udělat, zbláznil jsem se do Emily jako patnáctiletý puberťák, který si našel první lásku. Neuvěřitelné, cítil jsem ji pořád, i když zabouchla dveře od bytu. Proběhl jsem se o dva bloky dál a čekal, že už Emiliinu vůni neucítím. Marně. Další zvláštní věc se mi přihodila za pár okamžiků. V hlavě jsem vyslechl rozhovor Emily a ještě nějaké ženy. Podle toho, jak ji Emily pozdravila jsem usoudil, že to bude Emiliina matka. Nechápal jsem co se to děje jak jsem mohl slyšet jejich rozhovor, když jsem o dva bloky od jejich domu? Jak jsem mohl cítit Emiliinu vůni? Jak jsem mohl slyšet její dech, pulz a bušení srdce? Byla ode mě byla určitě několik kilometrů. Zvláštní asi jsem se zbláznil!

Nejen, že jsem slyšel rozhovor matky a dcery, ale slyšel jsem  i to, co si Emily myslí. Její myšlenky do detailů. I s naštvaným tónem hlasu. Po pár minutách jsem dokonce uviděl kuchyni, ve které se vedl jejich dialog, a viděl jsem je samotné. Emiliina matka vypadala, jako Emiliino dvojče akorát byla o pár let starší. Černé vlasy, štíhlá postava, uhrančivý pohled, jen barva očí se lišila, byla modrá jako nebe. Nedivím se, že se Romanovi tolik líbila, a proč se do ní zamiloval. Podlehl jejímu kouzlu stejně jako já Emiliinýmu.  Rozhovor začal srdceryvným pozdravem Emily,  která chtěla rychle utéct do pokoje, jenže její matka si s ní chtěla povídat. Jo přesně, jak myslíte o mně. Viděla nás z okna. Vůbec jsem si neuvědomil, že by mohla být doma. Kdybych to věděl, udělám všechno proto, aby neměla kvůli mně Emily nepříjemnosti. Co se stalo, stalo se. Emily matce pravdu (upřímně jsem to nečekal, myslel jsem si, že si o mě vymyslí nějakou historku) nebylo tomu tak. Nejdříve matce oznámila, že ví kdo je její otec. Reakce matky byla poněkud smutná. Velice se rozplakala, až mi jí bylo líto. Emily už matce prostě lhát nechtěla. Myslím, že se jejich vztah zlepší tím, že k sobě budou upřímné. Emily pak matce řekla, že se jí změní život a že se chce přestěhovat k otci a bude bydlet se mnou v jednom domě.

Její matka z informace, že jsem upír, dostala málem smrt. Nedivím se jí, bála se o svou dceru.  Myslela si, že jí ublížím stejně jako jí Roman. Nikdy bych Emily neublížil, jsem do ní zamilovaný, jako jsem ještě do nikoho nebyl. I kdyby o mě neměla zájem, tak bych jí byl na blízku a chránil ji. Emiliina matka se rozhodla ji mě prostě zakázat. Cítil jsem Emiliinu sklíčenost a vztek. Já cítil, co cítí Emily. Nevím co se mnou je, ale vím, co si Emily myslí ,co cítí. Co se to se mnou děje? Začínal jsem propadat panice. Dále jsem poslouchal Emiliinu promluvu s její matkou. Věděl jsem, že Emily trpí a zasáhlo to i mě. Z ničeho nic mi vyhrkly slzy do očí. Stejně jako Emily ve stejný okamžik. Opravdu jsem se asi pomátl.  Nikdy jsem jako upír nebrečel, neměl jsem důvod, ale teď jsem byl jako malé dítě. To jsem dopadl. Co to k čertu znamená. Vůbec nic jsem nechápal.

Nakonec Emily matku přesvědčila. Matka se zavřela do svého pokoje, to samé udělala i Emily. Sám pro sebe jsem si řekl, že bude lepší jít zase zpět k domu Emily. Najednou jsem slyšel, jak si Emily povídá v duchu, jak moc se jí po mě stýská, jak by mě chtěla vidět a jak je šťastná. Jak se těší, až mě znovu uvidí. Zaplavila mě vlna štěstí. Byl jsem zmatený. Proč se mi to děje? Je to nemoc? Proč cítím to co Emily? Nevěděl jsem, co budu dělat, ale něco jsem musel. Když jsem dorazil k domu, akorát vycházela z domu Emiliina matka. To byla příležitost, která se musí využít. Jakmile zalezla za roh, vyšplhal jsem do okna a jím se dostal dovnitř. Bál jsem se, abych Emily nevyplašil. Určitě nečeká, že se do jejich domu tak vkradu. Vlezl jsem oknem, kterým nás jistojistě pozorovala Emiliina matka. Nacházel jsem se v kuchyni. Pěkně zařízená. Napravo byla postavena linka z tmavého dřeva. Kousek od linky stál větší stůl se čtyřmi židlemi ze stejného dřeva jako kuchyňská linka. Na stěnách visely krásné fotografie z Emiliina dětství. Vypadala kouzelně, když byla malá. Její očka svítila zelenou září. Vypadala, jako porcelánová panenka. Kousek dál od linky stály dveře asi do matčiny ložnice, (usuzuji tak, protože se po  rozhovoru s Emily do něj odebrala). A naproti stolu byl kruhový vchod do obývacího pokoje. Já se, ale odebral do dveří, kde měla pokoj Emily. Přesně proti vchodovým dveřím. Pomalu jsem přistoupil ke dveřím a jemně zaťukal na dveře pokoje.

„Pojď dál,“ odpověděla na můj jemný ťukot na dveře. Myslela si, že jsem její matka. Jaké překvapení ji čekalo, když jsem se ve dveřích objevil já. Cítil jsem to, jak jinak.

„Co tu děláš?“ zeptala se mě s údivem ve tváři. Byla okouzlující v domácích „tepláčcích“.

„Přišel jsem tě navštívit. Tvá matka někam odešla, tak jsem myslel, že si ještě chvíli popovídáme, než přijde.“

„Ráda tě vidím," pověděla a přistoupila ke mně a dlouze mě objala. Cítil jsem, jak si v duchu říká, že by mě chtěla políbit a už se zase neskutečně styděla za své vnitřní pocity. Zaplavilo mě její vzrušení. V břiše jsem snad měl celé Londýnské letiště. Cítil jsem, jak mi vstává na rukou husí kůže. To se mi jako upírovi stalo poprvé. Mrazilo mě na každé části těla a na místech, kde se mě Emily dotýkala, to neskutečně pálilo. Emily se za své city v duchu kárala a já si připadal jiný.

„Čemu se směješ,“ zeptala se mě udiveně.

„Ale já jen z radosti, že tě opět vidím,“ zalhal jsem jí, určitě by nebylo nejlepší, jí povědět, že vím, co si myslí, co cítí a ty věci, co se mi děly. Její touhu jsem jí a sobě, ale dopřál a na ústa jsem jí vměstnal vášnivý polibek. Její teplý jazyk objímal ten můj. Cítil jsem, jak mě polévá Emiliino teplo. A v té chvíli polibku jsem vnímal, jen bušení jejího srdce. To bušilo jako sto bubnů najednou. Až se mi z toho krásného pocitu zamotala hlava. Lehli jsme si na její postel a povídali si o všem možném i zdánlivě nemožném. Hlavně mi Emily vyprávěla o rozhovoru s její matkou. Byla to sice trochu otrava, poslouchat  tu událost znovu, ale já byl rád, že jsem s ní a v její přítomnosti. Najednou mi v kapse začal zvonit telefon. Roman. Tak v tuhle hodinu jsem hovor s ní neočekával.

„Kdo volá,“ zeptala se Emily v domnění, že je to její otec.

„Ano, je to tvůj otec, pokud ti jde o tohle.“

„A můžu poslouchat,“ tázala se mě s napětím v hlase Emily a doufala, že řeknu, ano.

„Tak dobře.“

„Ahoj, Romane,“ pozdravil jsem Romana jako svého nejlepšího kamaráda.

„Guyi, prosím tě, sbal všechny Emiliiny věci a vezmi ji ke mně domů, všechno ti vysvětlím později, teď není čas. Je ti to jasný?“ Chtěl jsem se na něco zeptat, ale Roman mě utnul.

„Neptej se a bal, nic víc po tobě nechci,“ a zavěsil. Emily nechápala, stejně jako já, o co jde. Začali jsme, bez  protestovaní, oba naráz balit a přitom uvažovali nad tím, co se stalo, že je všechno tak neskutečně narychlo.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 10. kapitola: