Jiný život - 11. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Změna je život. Julie začne žít jiný, mnohem lepší? To se teprve uvidí.

24.09.2011 (12:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1368×

Přeměna

Z pohledu Romana:

To, co jsem nabídl Julii, jsem plánoval již hodně dlouhou dobu. Čekání na to, až Emily dospěje, bylo pro mě velkým mučením, ale nemohl jsem dopustit, aby má dcera vyrůstala v upíří rodině. Musela vyrůstat normálně. Každý z upírů si zažil krásné dětství a nechtěl jsem o to ošidit ani moji dceru. Prostě to nešlo. Osmnáct let bylo pro mě utrpením, které si nekáže nikdo, ani stěží představit. Utrpení mi umocňovalo i Juliino prožívání. Trpěla jako zvíře a já každou slzu prožíval s ní a přitom jsem se musel tvářit normálně, abych si udržel místo vůdce, kterou držím již zhruba tři sta let. Všechny členy mé skupiny jsem stvořil já sám. A proč jsem je stvořil? Všichni trpěli nějakou chorobou, či byli ve svém životě nešťastní. Chtěl jsem jim dát konečně život, který si každý z nich právem zasloužil. Vím, pro naše přežití musíme zabíjet lidi, ale snažíme se chodit jen do okrajových čtvrtí, kde se vyskytují lidé, kteří porušují zákon, nebo lidé co mají prožitky v alkoholu a už ani nežijí. Nikdy bych neublížil nikomu, kdo žije důstojný život. Zdá se mi to nemorální. Je pravda, že kdybych měl ublížit četnému člověku, který má zdařilý život, tak bych radši umřel hlady. Možná se vám to bude zdát jako žvatlání do větru, ale myslím to opravdu vážně. Lidský život je pro mě cennější, než jakákoliv moc a sláva, kterou jsem za ta léta své existence získal. Rád bych se vrátil do svých mladých let a prožíval vše s lidskou naivitou. Upíří život jsme si sám nevybral. Byl jsem stvořen z rozmaru jedné šílené upírky, která si myslela, že ze mě udělá svou loutku. Jak moc se ve mně spletla. Utíkal jsem před ní sto let, než jsem se odvážil jí samotné postavit. Proto já upřímně dávám přednost vlastnímu výběru jedince, kterému nabídnu stvoření. Bylo pár lidí, které mou nabídku nepřijalo a já za jejich volbu byl vždy ze srdce rád.

Nebyl jsem překvapen, že mnou nabídku vezme Julie, tak rychle a bez přemlouvání. Bylo to její chvilkové rozhodnutí, takže jsem nemohl vidět, to co se stane. Mé vidění budoucnosti je hodně vázáno na rozhodnutích, které jsou plánované a ne spontánní. Domníval jsem se, že se bude bát do toho jít, ale zmýlil jsem se. Miloval jsem, že mě dokázala vždycky překvapit něčím novým. Samozřejmě, že jsem musel Julii seznámit s tím, co se bude dít. Není to zrovna nic moc hezkého. K operaci přeměny nestačí jen kousnutí od upíra. Musí se napít naší krve, poté umřít a pak se napít lidské krve. Když, to neudělá do určité doby, zemře. Strach, že se Julie zalekne faktu, že jí hrozí smrt, mi nebyl zrovna příjemný. Když jsem Julii seznámil s pravidly, opět mě překvapila, vůbec se nezalekla.

„Kdy začneme? Chci to mít už za sebou,“ řekla a já pochopil, že člověk dokáže z lásky udělat cokoliv i za cenu toho, že bude riskovat.

Vzal jsem ji na okraj města. Už byl večer, takže rychlé přemístění, nebyl problém, vlezla mi na záda a já ji tam v běhu odnesl. Pamatuji si naše začátky. Milovala moji rychlost a sílu. Cítila se se mnou v bezpečí, prožíval jsem to s Julií. Vždy jí zatlouklo srdce, když jsem ji objal svými pažemi. Ano, to jediné mi u Julie bude chybět, tlukot jejího srdce, ale to je asi jediné. Vzal jsem ji do postranní ulice. Nechtěl jsem, aby nás kdokoliv viděl. Nechtěl jsem ublížit žádnému člověku na víc. Kousl jsem se do ruky a dal jí napít své krve. Vím, zní to trochu morbidně, ale jinak to nelze. Při představě, že svou jedinou lásku budu muset zabít, mě netěšilo. Ale Juliiny myšlenky mi radily, ať se nebojím a jdu do toho. Moc mě podporovala a ujišťovala mě, že se se mnou cítí nádherně. Snažil jsem se jí naslouchat a přitom jsem ji musel zbavit života. Života, který jsem s ní prožíval od té doby, co jsme se poprvé viděli až do nynější chvíle. Ani nevíte, jak to pro mě bylo obtížné. Nejednoduší způsob jak ji zbavit života byl zlomit jí vaz. Upozornil jsem ji na to. Slyšel jsem, jak jí strachy poskočilo srdce.

„Nemusím to dělat, pokud nechceš, nebo se bojíš. Nechci ti ublížit. Nemám zájem o to, aby ses mne zalekla. Miluji tě a vždycky budu, i když budeš stará žena,“ držel jsem ji oběma dlaněmi hlavu a díval se jí do jejích azurově modrých očí.

„Ne,“ zařvala na mě nahlas jako bych byl nahluchlý stařík.

„Udělej to, chci být s tebou navždy a neboj se o dcerku vím, že to pochopí.“ Zavřel jsem oči, prostě jsem se na to nemohl dívat. Udělal jsem prudký pohyb pažemi a slyšel jsem křupnutí kostí. Zničil jsem život své milované, teď bude žít jiný, lepší.

Julie ležela asi minutu bez pohybu. Kdybych byl člověkem, srdce by mi tlouklo jako o závod. Poté se Julie pomalu dostávala k vědomí. „Takže už to mám za sebou,“ oddechla si Julie. Nešlo slyšet bušení srdce, ani proudění krve, jen její dech, který mohla zastavit na kolik hodin chtěla.

„Ještě tě čeká poslední zkouška, musíš se napít lidské krve, jsi připravená?“ Julie se na mě podívala.

„Ano jsem, mám hrozný hlad,“ odpověděla ochraptělým hlasem a jemně se třásla. Chudák, měla neskutečný hlad.

„Neboj se, to už se projevu tvá nově zrozená upírská podstata. Teď když si nová, budeš chtít o mnohem víc jídla, než já, který žiji již přes tisíce let. Bude ti trvat dlouho, než se začneš ovládat, proto budu chodit všude s tebou. Neboj se, zabíjíme jen zločince a lidi na scestí. Slušné lidi nezabíjíme je, i to obsaženo v zákonech naší skupiny, kdo by tyto zákony porušil nemůže žít v naší skupině, proto tě teď budu více hlídat, aby jsi nějaký ze zákonů neporušila. Nemusíš se bát není jich mnoho.“

Z pohledu Julie:

Ano, moc jsem to chtěla. Ani nevíte, jak dlouho jsem na tuto příležitost čekala. Budu konečně s ním a se svou dcerkou. Budeme žít jako rodina. To bylo mé jediné vroucí přání. Už se nebudeme nikdy týrat, jen se milovat. Zní to skoro jako pohádka, ale jak dlouho jsem na to musela čekat? Nyní si říkám, že to stálo za to úsilí. Nyní se stanu upírkou a budeme žít na věky věků. Jaký je pocit umírat? Teď už ho znám. Vidíte světlo na konci tunelu a je to moc krásné. Všichni se smrti bojí, ale myslím si, že pokud člověk neumírá v bolestech, je to příjemný pocit, který tě pohltí jako teplo v létě. Horší bylo probuzení, které nastalo. Viděla jsem Romana, byl okouzlující jako vždy. Bohužel mě soužila ohromná bolest v hrdle. Nesnesitelná bolest, jako když vás bodá tisíc nožů najednou pořád a pořád. Roman říkal, že je to žízeň a že půjdeme poprvé lovit. Nemohla jsem tomu uvěřit. Vše bylo tak rychlé. Doufám, že budeme všichni, už jen šťastní.

Děkuji za komentáře! Pokud se Vám tato povídka líbí zanechte aspoň smajlíka, díky!

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování