Jiný život - 14. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Trochu kratší kapitolka z pohledu Romana. Přeměna Julie dokončena. Nová etapa života začíná.

27.09.2011 (15:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1437×

Lov

Z pohledu Romana:

Šli jsme na lov spolu s mojí milovanou po mém boku. Cítit bolest v hrdle, jako ona mě skličovalo. Teď se mi vybavilo mé stvoření, to utrpení, ta bolest nic horšího, než tohle upír nepozná. Většinou už na své stvoření nemyslím. Upír je v tomto člověku podobný, zapomíná totiž úplně stejně. Již velmi, velmi matně si pamatuji svůj lidský život před přeměnou. Byla jiná doba, ještě neexistovala elektřina a lidi se popravovali, jako na běžícím páse. Jsem rád, že mi tyto nehezké vzpomínky neuchovali.

Běželi jsme a dívali se do každé postranní uličky, narazit na někoho bylo deska nemožné, ale musím pro Julii někde, kdekoliv sehnat jídlo. Nyní za ni nesu odpovědnost jako za každého, co jsem stvořil. Může se to zdát někomu neetické, že Julie byla stvořena kvůli mým pocitům. Je to ješitné, ale trpět déle spolu s Julií bych dále nedokázal. Osmnáct let, co Julie odešla z mého života, bylo to nejhorší za celý můj velmi dlouhý život. Doufám, že spolu budeme už jen šťastní spolu s naší dcerkou. Vím, že to teď mezi ní a Guem jiskří. To víte, její matka na to myslela téměř celý večer. Měla o ni veliký strach. Pro Julii bylo nepřijatelné, aby se zamilovala do upíra jako ona sama, ale co čert nechtěl stalo se tak a ona se s tím, i když nechce, bude muset vyrovnat.

Konečně!!! Našli jsme s Julií dva zlodějíčky v postranní uličce. Julie se na něj hned vrhla. Nebyl na ní krásný pohled, ale nedivím se jí. Takoví upíři jsou někdy až moc morbidní. Občas se i sám za sebe stydím. Připadám si spíše jako zvíře. Lepší je si to moc nepřipouštět. Nejvíce se obávám o Juliinu sebekontrolu. Musím s ní chodit nejméně čtyřikrát více na lov, než s ostatními z mé skupiny. Období jednoho roku je ze všech nejvíce zrádný. Právě v tomto roce hrozí každý den naše odhalení. Nevlastním téměř žádné obavy. Zvládl jsem to s naší skupinou, zvládnu to i s mojí láskou. Nemůžu se dočkat dne, kdy bude již jako všichni z mé skupiny zvyklí na lidi. Budeme moci choditi ve dne do obchodů, chodit na procházky. Všechno. Během mého uvažování a přemýšlení naší budoucnosti Julie dojedla. Těl jsme se zbavili. Na oba dva jsme připevnili kámen a hodili do řeky. Až se těla vyplaví, bude to několik let trvat, takže se už nikdo nebude pachtit po nás.

„Chtěla jsem se tě na něco zeptat,“ řekla Julie šeptem směrem ke mně, mířila svůj již upíří zrak. „Jak to, že můžete chodit ven ve dne, jsem myslela, že upíry slunce spálí.“ Začal jsem se zplna hrdla smát a na otázku jí hned odpověděl.

„Jsou to povídačky, co jsme sami rozšířili. V této době je vše mnohem snazší. Nikdo nevěří, že existujeme. Každý člověk v této době má svých starostí dost. Ještě že ta doba, kdy byl hon na upíry denní chleba, už odzvonila a my máme po dlouhé době konečně pokoj.“ Julie se na mne usmála. Cítit to její nadšení, jedním slovem úžasný.

„Měli bychom jít už k tobě domů, vím, že Emily má o mě určitě, už strach.“ Julie byla prostě matka, jak se patří, i když byla upírem, na své dítě nikdy nepřestala myslet. Někdy se říká, že mateřskou lásku nedokáže nic zničit. Julie mi dokázala, že to tak opravdu je. Štěstí, že jsem si vybral právě ji a ještě štěstí, že jsem se konečně dočkal svého potomka. Ani nevíte jaké to je, žít přes tisíce let a nemít své vlastní dítě, které byste mohli milovat. Já mám Emily a miluji ji stejně jako její matku. Je plodem mé a Juliiny lásky. Určitě bude výjimečná! Cítím to v kostech. Už se těším, až ji spatřím a budu ji moci obejmout. Každým rokem se víc podobala Julii a každým rokem se víc chovala jako já. Doufám, že teď budeme žít jako rodina a vše bude dobré.

„Ano Emily, jdeme domů, už se nemůžu dočkat naši dcerušku,“ objal jsem ji a pomalu jsme kráčeli k domovu. Začít nový, konečně rodinný život plný lásky, který nám tak dlouho chyběl.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování