Jiný život - 15. kapitola • OurStories.cz ~ naše povídky

Výměna názorů mezi Guyem, Emily a Mattem. Prozradí Guy konečně Emily své velké tajemství?

28.09.2011 (16:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1600×

Druhé já

Z pohledu Emily:

Sedla jsem si ke stolu a pozorovala ty dva. Nenávist jim sršela z očí. Guy byl ještě mnohem hezčí, když se rozčiloval, měl ještě větší lesk v očích než normálně. Ten druhý ani nevím, jak se jmenoval. Byl také velice pohledný muž. Měl ostré rysy, modré oči v nich nádech nenávisti a opovržení nad všemi. Neměla jsem z něho zrovna ten nejlepší pocit. Chování Guye se změnilo jako pól magnetu. Odměřenost, opovržení a nenávist jím prostupovala. Cítila jsem, že se v jeho blízkosti necítí dobře. Guy jakoby poznal, že mě jeho chování znepokojilo a krapet se uklidnil. Sedl si zády k němu a pozoroval mě, jak jím. Přitom jsi tajně hlídal záda, jako kdyby čekal nečekaný útok po pás.

„Máš se fajn? Chutná ti,“ zeptal se mě potichu, aby nevyrušoval toho druhého. Usmála jsem se na ně a odpověděla, že mi je fajn a mají tu velmi chutné jídlo. Opětoval můj úsměv, ale jeho obličej prozrazoval, že by nejraději, co nejrychleji zmizel z této místnosti.

„Ano, ignoruj mě, to umíš dokonale,“ ozval se ten druhý. Za každou cenu chtěl Guye vyprovokovat.

„Nereaguj na něj,“ řekla jsem mu nahlas s úsměvem na tváři.

„Máš nějaký problém, jestli ne mohl by ses sbalit a jít pryč? Nikdo si tě stejně nevšímá," oznámila jsem tomu druhému zlým hlasem. Má prosba byla ostrá, zasloužil si to. Nemusím takové typy lidí, jako je on. Velcí frajírci, kteří mají chuť, jen někoho štvát proti sobě. Namyšlenec jeden.

„Slečna je rázná po tatínkovi, jak milé,“ usmál se od ucha uchu jako zkrocený beránek.

„Drž hubu a vypadni, slečna by se ráda najedla bez tvých pitomých poznámek,“ procedil mezi zuby Guy.

Zuřil jako býk. Jeho hnědé oči, se zbarvily do černa. Byl ještě nádhernější než s hnědýma, celé jeho tělo bylo napjaté jak struna. Jeho svaly, jako by se zvětšovaly a dech mu zrychlil. Instinktivně jsem ho chytila za ruku a v duchu se modlila, aby se s tím druhým upírem nepopral.

Jako blesk z čistého nebe, Guy se uklidnil, usmál se na mě a řekl: „Neboj, já se prát nebudu.“ Už po několikáté se mi stalo, že vycítil, to co si myslím, bylo to zvláštní a přitom tak milé.

„Jak dojemné, začínáš být trochu nostalgický, tohle holky žerou. Nedivím se, že tě ta Romanovo dceruška tak žere.“

„Víš, tvých keců mám právě dost, Guyi, pojď, sním to u tebe v pokoji. Doufám, že Vás dneska už neuvidím, měl by jste si uvědomit, s kým mluvíte," řekla jsem mu s holým klidem v hlase. Paňáca, nafoukanec, arogantní týpek bez trochy vychování. Už se nedivím, že ho Guy nesnáší. Byla jsem s ním v místnosti skoro deset minut a už mi byl velice nesympatický.

Šli jsme zpět do Guyovo pokoje. Guy mlčel a nic neříkal. Vypadal zamyšleně a naštvaně. Teď už vím, jak poznám, že je naštvaný, ztmavnou mu oči a je více přitažlivý. Viděla jsem v hlavě jeho naštvaný obličej a představovala jsem si, jak ho hladím a líbám. Přitahoval mě víc a víc jako byl opačným pólem magnetu než já. Vešli jsme do pokoje a sedli si na židli. Guy stále mlčel, otočil na mě svůj pohled a pozoroval mě.

Nechápala jsem jeho výraz jako by mě chtěl svést. Tenhle výraz jsem u něj ještě nikdy neviděla. Takový zasněný a přitom naštvaný zároveň. Na čele se mu rýsovala vráska a vypadal velice ztuhle, vůbec se nehýbal, ani nemrkal, jen na mě zíral tím pohledem, přímo mě jím probodával. Teď vůbec nevypadal lidsky, ale byl mnohem krásnější. Ta tajemná stránka jeho já mě nenechávala vůbec chladnou. Nemohla jsem již pít ani jíst, jen na něho koukat. Strašně jsem chtěla, aby se ke mně přiblížil ještě blíž. Přála si, aby se mne dotýkal, hladil mě, líbal mě. Vše, co jsem si přála, jsem si představovala ve své mysli. Trvalo to tak asi pět minut. Poté se zvedl, chytl opěradlo židle a přisunul si ho až úplně ke mě.

„Ani nevíš, co teď provádíš, nevíš, že to co cítíš já, také cítím. Chci, abys to věděla. A přeji si, abys mě, už tak netýrala. Je to pro mě složité. Tvým myšlenkám se horko těžko bráním. Vím, že po mě toužíš, já po tobě také, ale nemůžu s tebou teď nic mít, dokud mi nedá tvůj otec souhlas. Miluju ho jako vlastního otce. Tak to nedělej, protože už mi chybí málo a udělám, co si představuješ. A věř mi, že u polibků by to neskončilo.“

Nevěřila jsem vlastním uším. Jak mohl vědět, co si myslím a jak dlouho už může číst mé myšlenky? „Jak dlouho už tohle děje? Jak dlouho mi vidíš do mé hlavy,“ podíval se na mě, pořád měl ten naštvaný přitom neodolatelný výraz, oči mu stále zářily černotou.

„Od té doby, co jsi mě políbila. Nevím, co to znamená, u nikoho jiného se mi tohle nikdy nestalo. Cítím všechno, co cítíš ty. Vím, co děláš, co si přestavuješ a jak moc tě přitahuji. Věř mi, cítím to stejně. Teď je to pro mě ještě těžší. Probralo se mé horší já a jde vidět, že se ti líbí ještě víc než to lidské. Nečekal jsem, že se někomu může líbit tohle já. Vždycky mě to chytne, když se pohádám s Mattem.“

„Neuraz se, ale jsi moc krásný, když se zlobíš. Můžeš mi říct, co jste si provedli s tím, jak se jmenuje?“

„Matt,“ odpověděl a pokračoval.

„Víš, byl jsem první, koho tvůj otec stvořil upírem. Miluji Romana jako svého otce a on mě miluje jako svého syna. Matt byl stvořený asi deset let po mně. Matt si myslí, že Roman ho má rád méně než mě, přitom ho také moc miluje. Ale Matt se mu za jeho lásku moc neodvděčuje. Dělá problémy celé naší rodině. Užíval by si nejraději života bez pravidel, ale prostě takhle to nejde. Musíme nést zodpovědnost za to, co jsme. Někdy se mi to také nelíbí. Třeba teď. Nelíbí se mi, že tě teď nemůžu chytit do náručí a mazlit se s tebou, ale slíbil jsem tvému otci, že se o tebe postarám a nic se ti nestane a já to dodržím. Jenže kdyby se v mé situaci objevil Matt, tak by si s tebou užil a můžeš si být jistá, že by tě pak určitě odkopl. Udělal to tak i Olivii. Chudák holka, jak ho miluje, ale Matt jí těžce opovrhuje. Jak mě nenávidí, čím dál tím víc. Snažím se ho ignorovat, ale před tebou je to mnohem těžší.“ Usmála jsem se na něj a pohladila ho po vlasech, jeho oči zhnědli a vrása z čela zmizela.

Usmál se a řekl: „A teď se najez, nechci od Romana slyšet, že jsem tě ani nepohostil.“

Tak, jak se Vám líbí, jak to pokračuje. Vzala jsem na vědomí pár rad a myslím, že ta moje povídka začíná mít dobrý spád, co myslíte?

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování