OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 18. kapitola

01.10.2011 (19:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1407×

Seznámení a rozmluva

Z pohledu Romana:

Přišli jsme s Julií domů, samozřejmě že už o tom věděl každý člen mé „rodiny“. Má dcerka si pustila pusu na špacír, to jsem samozřejmě očekával. Vlastně já vždy vím, co se stane, umožňuje mi to mé vidění do budoucnosti. U mé rodiny jsem si zvláštních schopností všiml jen u Guye. On si to ale nikdy neuvědomil. Umí totiž jakéhokoliv tvora uvést do smutné až depresivní nálady, nebo naopak ho dostat do pocitu jistoty, štěstí. Může člověka dovést až k sebevraždě, když tuto moc bude více cvičit. Neumí to jen u lidí, ale i u nás upírů a nikdo mu není imunní, ani já to nedokáži. Nechci mu to ještě říci. Párkrát ji na mě nevědomky použil. Poprvé pár dní po stvoření. Byl jsem tak plný energie a nadšený ze života. Pátral jsem, čím to může být, až mi došlo, že tím důvodem je Guy. Jednou, když byl na mě nahněvaný, použil opačnou stranu mince. Cítit se tak mizerně, jak to u vás dokáže vyvolat jen on. To dokáže pohrozit každému. Proč mu to vlastně nechci říci? Největším důvodem se stala obava o Mattovo zdraví a bezpečí. Vím, jak se tihle dva neustále hašteří, kdyby se na něj Guy opravdu naštval a uměl pořádně ovládat svou moc, mohl by Mattovi v afektu něco provést a to si samo sebou nemohu dovolit. Miluji ty kluky oba. Každý je jiný a přitom jsi jsou tak podobní. Bohužel Matt svou dobrou duši skrývá uvnitř sebe a Guy ji zase pouští ven.

Ve vestibulu na nás již čekali všichni v zástupu, teda až na Guye a Emily. Jak nečekané. Ano, věděl jsem, že se do sebe zamilují, ale má moc mi to co se mezi nimi stalo, ukázala až chvíli před tím. Nebylo to plánované rozhodnutí, proto jsem to viděl až tak pozdě. Vím, jako otec bych se měl na dceru zlobit, ale nemám vlastně pádný důvod. Je dospělá a vybrala si partnera, kterého miluji jako vlastního syna. Všichni na mne zírali naštvanými výrazy. Dokonce i Lucas s Natálií. Všichni začali přes sebe řvát až na Matta, který se opíral o velký opěrný sloup a arogantně se na mě usmíval. Dalo se dost dobře vyčíst z jeho tváře, co si myslí: „Vyžer si to!“

Olivie na mě ječela, jako smyslu zbavená Jak si to prý představuji, proč jsem jim to neřekl. Lucas chodil po místnosti sem tam a naštvaně se ptal: „Ty nám nedůvěřuješ?“

Natálie stála jako socha a nervózně klepala nohou při tom si reptala něco pro sebe. Karl seděl na pohovce, v ruce držel knihu s červenými deskami a neustále pokyvoval hlavou. Julie mě pevně držela za ruku a očima mě prosila o pomoc. Takhle to trvalo asi minutu, než jsem se vzpamatoval. Za pár okamžiků přiběhl Guy s Emily. Poprvé jsem viděl svou dceru bez toho, abych ji musel sledovat a ona poprvé mohla vidět svého otce. Prohlížela si mě pátravým pohledem a po pár sekundách ke mně přiběhla a objala mne. Neumíte si představit, jaký to pro mě byl pocit. Konečně držet ve svém náručí své dítě. Celý vestibul najednou oněměl. Všichni zírali na mě a na Emily. Viděl jsem Julii, byla dojatá, z očí jí tekly krvavé slzy. Jednou rukou jsem objímal Emily a druhou utíral slzy své milované ženě. Takhle to trvalo asi tři minuty. Potom se ode mě Emily oddálila a já konečně mohl vysvětlit všem, co se vlastně děje.

„Tak,“ poté jsem si odkašlal, aby mě ve vestibulu všichni poslouchali. Karl se zvedl z pohovky a přišel blíž ke mně. Natálie pořád stála na tom samém místě bez hnutí a Olivie vypadala velice podrážděně. Matt měl výraz slizkého hada a Lucas neudržel nohy v klidu a pohupoval se ze špiček na paty.

„Před osmnácti lety jsem se seznámil s jednou dívkou, která mě okouzlila,“ ukázal jsem na Julii a každý (dokonce i Matt) na ni otočil hlavu a prohlédl si ji od hlavy až k patě.

„Zamiloval jsem se do ní a ona do mě, udržovali jsme spolu vztah asi osm měsíců. Poté Julie otěhotněla a já se musel postarat o to, aby byla moje dcerka Emily,“ opět jsem ukázal na svou dceru. Každý otočil svou hlavu a opět si ji každý prohlížel jako panu ve výkladní skříni.

„V bezpečí, proto jsem vám o ní neřekl a ani o Julii ne. Po dosažení osmnáctého roku mé dcery jsem se rozhodl, že ji přivedu do své rodiny. Ode dneška si přeji, abyste Julii a Emily považovali za součást rodiny. Doufám, že tu nebudou žádné neshody, to bych byl opravdu nerad. To je vše, co jsem vám chtěl oznámit. Má někdo na mne nějaký dotazy?“ Všichni byli ticho.

„Tak to je vše, prosím Natálie mohla bys Emily odvést do jejího pokoje na konci chodby? Julie, pomůžeš Emily vybalit já si musím promluvit tady s Guyem.“ Emily, Julie a Natálie se odebraly do pokoje a já jsem s Guyem šel do své pracovny.

Z pohledu Guye:

Jít za Romanem a čekat, co přijde, nebyl zrovna ten pocit, který bych chtěl cítit. Kdybych mohl mít člověčí instinkty, určitě bych pociťoval husí kůži, bušení srdce a strach. Takhle mám  jen špatný pocit a nepatří vůbec mezi ty, co bych zařadil do oblasti příjemné. Vůbec nevím, co Romanovi řeknu. Jak mu to sakra obhájím? Místo, abych jeho dceru hlídal, tak se stalo, to co jsem neplánoval a v žádném případě nezamýšlel. Podlehnout dívce, jako je Emily nepovažuji za hřích. Možná se považuji za upíra, ale občas pociťuji tu malinkou dušičku člověka, co ve mně zbyla. Pořád jdu za Romanem a ten čas, co za ním jdu, se nekrátí. Připadá mi to jako věčnost! Málokdy jde čas proti mně, ale dnes jako na potvoru neubíhá a neubíhá. Budu se k tomu problému muset postavit jako chlap. Postavit se tomu čelem. Možná od Romana dostanu i ránu, co já vím. Nevím, co se vše může stát. Bezmoc, absolutní bezmoc. Nejhorší na tom všem je, že pokud se Roman naštve, tak mě může kdykoliv zabít, ani nemrknu. Vím, že tohle  neudělá, na to mě má moc rád. Já také. Otcem mi byl, je i bude do konce mých posledních nekonečných dní. Konečně se Roman objevil u své pracovny pozval mě dovnitř a zavřel za námi dveře, poté se posadil a řekl klidným hlasem: „Posaď se a nedívej se tak na mě, já ti nic neudělám.“

Posadím se na židli a čekám kázání. Roman se na mě neustále dívá a čeká, až něco řeknu. Já stále mlčím a vyčkávám, kdy konečně promluví. „Tak vidím, že se dnes nemáš zrovna k hovoru co,“ dívám se na něj a nevěřím. Jak se mě na tohle může vůbec ptát? To je jasné, že mi nebude dvakrát do smíchu.

„Není,“ odpovím stručně.

„Víš, co já půjdu teda rovnou k věci, vím, co se stalo mezi tebou a mou dcerou. Chci, abys věděl, že se na tebe nehněvám. Má dcera s tebou ráda tráví čas a já nemůžu mít sebemenší důvod jí a tobě v tom bránit. Upřímně jsem překvapen, že to mezi vámi tak moc jiskří. Tušil jsem, že se jí budeš líbit, ale jde vidět, že city své dcery podceňuji. Ta holka byla tak dlouho sama a teď našla tebe. Mezi upíry učiněného anděla.“

Vůbec nechápu, co tady jde, hrabe mně nebo Romanovi. Jak mohl tušit, že se budu líbit Emily? Jak věděl, že se zalíbí ona mně? Začínal jsem tušit, že tu něco nehraje. „Jak jsi mohl tušit, že se budu Emily líbit? Romane, co přede mnou tajíš?“ Roman si mne prohlížel, má otázka ho, ale vůbec nezaskočila, věděl, že se na to zeptám, tak jako vytušil úplně všechno, co se odehraje v této naší skupině.

„ Já ti to chtěl říci už dlouho, ale dnes nastala ta pravá chvíle. U upírů se občas objeví vzácné schopnosti. Já jednu takovou vlastnost vlastním. Je jí vidění do budoucnosti. Nikdo o tom neví, ani Emily ne.  Je to lepší, upíři z naší skupiny by si pak začali dávat pozor a vše by bylo zmařeno. Takhle mám vše pod kontrolou, a když si někdo dopředu něco nekalého plánuje, tak mu to překazím.“ Aha, Roman byl velice inteligentní a za tu dobu, co ho znám mě neustále překvapoval.

Začal jsem o schopnostech upírů přemýšlet do hloubky, co když má někdo z naší skupiny nějakou schopnost a já o ní nevím. Mohla by to být velká nevýhoda pro celou skupinu. Doufám, že ji nevlastní Matt, to bych opravdu neunesl. Určitě bych to, ale poznal. Nikdy se neprojevoval nijak zvlášť neobvykle. Teda on se neobvykle chová, ale  u Matta je tohle naprosto normální. Když bydlíte pod střechou s upírem jakým, je Matt začnete hodně přemýšlet nad tím, proč se vlastně chová tak, jak se chová. Začnete si dávat vetší pozor. Bojíte se, aby nepřišla rána pod pás a teď, když vím, že upíři mohou mít i schopnosti. Moc dobrý pocit z toho určitě nemám.

Musel jsem se zeptat na další otázku: „To tu schopnost máš jen ty? Nebo jí vlastní ještě někdo další?“

Roman se na mě podíval s úsměvem ve tváři a pověděl mi: „Pokud se bojíš, jestli ji vlastní Matt mohlo tě ujistit, že ne. Z mé rodiny jsem obohacen zvláštní mocí jen já a nikdo jiný. Můžeš být klidný. A teď můžeš jít. Chtěl bych ti ještě poděkovat za Emily. Moc rád vidím, že září štěstím a zásluhu neseš na tom jedině ty.“

Roman se zvedl a otcovsky mě objal. „Mám tě rád a vždycky budu,“ prohlásil a šel si sednout na své místo. Já se otočil na patách a pomalu odcházel. Při procházce do pokoje jsem přemýšlel nad mocí, kterou vlastní Roman. Kéž bych taky nějakou měl.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 18. kapitola: