OurStories.cz ~ naše povídky - Povídky » Na pokračování » Jiný život - 3. kapitola

31.08.2011 (12:00) • martinexa • Povídky » Na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1601×

Nepřiměřená reakce

Z pohledu Emily:

Opravdu si ze mne dělá legraci. Jasně dobrý vtip, ale já ti na něj neskočím! Srandičky tě přejdou fešáku, s Emily si zahrávat nebudeš! Já hloupá si myslela, že se Guyovi líbím. Omyl! Jediné, co dokážu je naletět. Upřímně se mi pořád líbí, ale tohle mně opravdu naštvalo do absolutního maxima. Určitě Guye přiměli, aby si ze mě vystřelil. Pak ho vezmou do party, Alice, a ty její „kámoši“. Hnus! Tohle, ti nedaruji, Alice!

Rozzuřeně jsem na Guye začala ječet: „Děláš si ze mě srandu? Já ti na, ale to neskočím. Rozumíš! Jestli ti Alice řekla, aby sis ze mě vystřelil, tak se jí to povedlo! Máš problém se zapadnutím? Jestli ano, tak si to řeš na nikom jiném! Vím, že jsem neoblíbená, ale nejsem pitomá!“ Vřela ve mně krev. Alice ta mrcha! Guy na mne zíral nevěřícně. Jeho pohled říkal, že neví, o čem mluvím, ale já na to nebrala ohled. V té chvíli mnou prostupovala neskutečná zlost, která musela za každou cenu ven. Nevěřím mu už nic! Nechci již nikdy vidět ten jeho nádherný obličejíček. Nechutné, zneužít kluka, aby si ze mě vystřelil, jak hluboko ta Alice klesla.

Guye jsem vůbec nepustila ke slovu zrovna, když se nadechoval k odpovědi, spustila jsem: „Měj se hezky! Nikdo, říkám ti nikdo, si ze mě srandu dělat nebude a pozdravuj Alici!“ Můj cíl, rychlý úprk. Bohužel se nezdařil, jak jsem plánovala. Za pár vteřin po tom, co jsem se zvedla od stolu, mne Guy chytl za ruku a odvlekl do rohu jídelny.

„A teď poslouchej ty mě, Emily,“ usmíval se na mě Guy. „Nevím o čem jsi mluvila, ale o čem jsem mluvil já, je čistá pravda. Vím, že je to těžké, uvěřit. Opravdu ti nelžu. Rozmysli si to. Chápu tvou reakci na tu zprávu, kdyby sis to rozmyslela, stačí říct, budu ti pořád na blízku, dal jsem slib tvému otci a ten dodržím, jako že se Guy Lune jmenuji.“ Díval se mi do očí a pořád se usmíval. Jeho pohledu se nedalo odolat. Chvíli se na mne díval, a pak se otočil a potichu odkráčel do neznáma.

Začalo mne hryzat svědomí. Co když opravdu nelhal? Mluvil tak vážně. Vůbec nevypadal na to, že si ze mně dělá srandu. Tohle jsem asi přehnala. Omluvím se mu a vyslechnu ho. Nemám co ztratit. Na světě existuje mnoho zvláštních věcí a upíři možná také. Celý týden jsem Guye hledala, marně. Strašně jsem se chtěla omluvit. Chyběla mi jeho společnost. Dlouho jsem si s nikým nepovídala tak otevřeně. Sakra, tohle nezvládám! Znala jsem Guye jen chvíli a už mi scházel. Musím napravit svou chybu. Bohužel se Guy neukázal do pátku a já trpěla výčitkami celý víkend. Asi nejhorší víkend za poslední tři roky. Hrůza! Co když se už neukáže? Zoufalství a bezmoc. Každý, kdo tohle někdy zažil, ví, jak se cítím. Litovala jsem toho celý víkend a doufala, že Guye v pondělí uvidím. Zkusím mu uvěřit, třeba to fakt myslel vážně.

Pondělí, nikdy jsem se na tento den tak netěšila jako dneska. Den D právě začal. Celé ráno jsem Guye hledala bezvýsledně. Naděje začaly pohasínat. Nervozita mnou probíjela jako elektřina. Čas oběda, poslední šance, kdy ho mohu spatřit a omluvit se. Běžela jsem rychle do jídelny. Nikdy, jsem se na nic tak netěšila, jako na setkání s ním. Opravdu jsem byla zabouchnutá po jednom dnu? To není přece možné! Konečně jsem stála u vstupu do jídelny a vešla dovnitř. Ano, byl tam, seděl sám u stolu, jak mne zpozoroval, usmál se na mě, jako by mě rád viděl. Gestem mi ukázal, ať si k němu přisednu. Nemeškala jsem ani vteřinu. Stejně krásný, jako před týdnem.

Okouzlující úsměv se mu rýsoval na jeho milé, krásné tváři. „Ahoj,“ pozdravil mne svým mužně znějícím hlasem. „Ahoj,“ odpověděla jsem s lítostí v hlase.

„Vypadáš, že jsi o tom přemýšlela, věříš mi?“ Úžasný, byla jsem v sedmém nebi, doufám, že to na mě není tak vidět. Nechápu, co to se mnou provedl. Chovám se, jak puberťačka!

„Hlavně bych se ti chtěla omluvit. Moje reakce na danou věc byla v danou chvíli opravdu nevhodná. Doufám, že na mě nejsi nazlobený. Víš, jsem zvyklá na podrazy a důvěřivostí taky zrovna netrpím, promiň.“

„Neomlouvej se,“ řekl rychle a pokračoval: „Věříš mému příběhu o tvém otci?“

„Dá se tomu těžko uvěřit, ale vyslechnu tě, za pokus totiž nic nedám, co ty na to?“ usmála jsem se na něj. On se na mě usmál také a odvětil: „To beru.“

Z pohledu Guye:

Emily se po oznámení mé historky, netvářila moc nadšeně, spíše naopak zbělala tak, že měla stejný odstín, jako zdi v jídelně. Chápal jsem to, musel to pro ni být neuvěřitelný šok. Neumím si představit, jak bych zareagoval být v její kůži. Nic příjemného to říkám rovnou. Chvíli bylo ticho. Emily asi přemýšlela. Bílá kůže po chvíli začala měnit barvu na rudou.

Než jsem mohl, cokoliv říct Emily na mě začal ječet, jako siréna: „Děláš si ze mě srandu? Já ti na, ale to neskočím. Rozumíš! Jestli ti Alice řekla, aby sis ze mne vystřelil, tak se jí to povedlo! Máš problém se zapadnutím? Jestli ano, tak si to řeš na nikom jiném! Vím, že jsem neoblíbená, ale nejsem pitomá!“ Netušil jsem ani za mák o čem to sakra mluví. Ona si myslí, že si z ní dělám srandu? Čekal jsem mnoho reakcí, ale tuhle určitě ne! Hodně ji mrzí, že se s ní lidé nebaví. Teď konečně vyjádřila své city a svou největší slabinu. Nechtěl jsem ji litovat, ale bohužel nedalo se s tím nic dělat. Šlo to samo. Chtěl jsem jí odpovědět, že se spletla.

Ale nepustila mne vůbec ke slovu a zase začala řvát na hlas: „Měj se hezky! Nikdo, říkám ti nikdo si ze mě srandu dělat nebude a pozdravuj Alici!“ Vůbec jsem neznal žádnou Alici, ale domyslel jsem si, že je na ní asi hodně krutá. Emily se po této větě zvedla od stolu a snažila se mi utéct. To jsem nemohl dopustit. Nabral jsem na rychlosti. Pro mě žádný velký problém.

Dohonil jsem ji, chytl ji za ruku a vlekl do rohu jídelny: „ A teď poslouchej ty mě, Emily,“ usmál jsem se na ni, protože jsem se bál, aby ze mne nedostala strach. Někdy dokážu být velmi hrubý a necitlivý. Jde ze mě občas hrůza, ale to asi z každého upíra.

„Nevím, o čem jsi mluvila, ale o čem jsem mluvil já je čistá pravda. Vím, že je to těžké, uvěřit. Opravdu ti nelžu. Rozmysly si to. Chápu tvou reakci na tu zprávu, kdyby sis to rozmyslela, stačí říct, budu ti pořád na blízku, dal jsem slib tvému otci a ten dodržím, jako že se Guy Lune jmenuji.“ Chvíli jsem ji pozoroval, prostě jsem musel! Posedlost, tak by se dalo nazvat to, co jsem k ní cítil.

Odešel jsem a nechal Em přemýšlet. Doufám, že si to rozmyslí. Neuměl bych se smířit s tím, že ji už v životě nespatřím. Ne, nesmím takhle myslet! Musím věřit! Musel jsem zavolat Romovi. Určitě musel být nervózní z toho, jak se mi asi vede. Seznámil jsem ho ze situací. Byl rád, že jsem s ní tak brzo navázal kontakt a řekl mi, že na Emily nemám spěchat. Kdybych se takovou zprávu dozvěděl o svém otci já, taky bych reagoval nepřiměřeně. Určitě bych se sám sobě vysmál. Čekal jsem, ale nedalo mi to. Em jsem chodil špehovat i domů. Říkal jsem to, posedlost. Nikdy jsem k žádné dívce nic takového necítil, ani když jsem byl člověk tak ne.

Začalo pondělí. Řekl jsem si, že zkusím vyhledat Emily. Nejlepší část dne bude oběd. Čekal jsem na ni v jídelně. Těšil se, jak malý dítě. Opět se ten malý spratek ve mě začal pobouzet. V hlavě se mi honilo tolik myšlenek na ni. Nemohl jsem! Dostal jsem úkol a na ten se musím soustředit především. Seděl jsem u stolu a vyčkával. Jako upírovi mi nikdy čekání nevadilo, ale tentokrát to bylo otravné. Těšil jsme se na ni. Až ji spatřím, až na mne promluví svým jemným hlasem. Nemohl jsem uvěřit tomu, co cítím! Zamiloval jsem se, teď to již bylo téměř jasné. Nechápal jsem, jak se mi to mohlo stát. Najednou zazvonilo a ve mně všechno trnulo očekáváním. Za chvíli tu bude! Ano, nemusel jsem čekat ani minutu, vběhla dovnitř ve spěchu. Tak rád jsem ji viděl. Instinktivně jsem se na ni usmál a nabídl jí gestem místo vedle mě. Vůbec neváhala a šla ke mně s úsměvem na tváři.

Sedla jsi a já pozdravil „Ahoj,“ okamžitě mi odpověděla na pozdrav.

Ano, teď jsem musel zapracovat na úkolu: „Vypadáš, že jsi o tom přemýšlela, věříš mi?“ Díval se na mě svýma smaragdově zelenýma očima. Jak rád se na ni dívám. Úžasná, okouzlující, milá. Soustřeď se, tady nejsi pro zábavu!

Emily mi po chvíli přemýšlení odpověděla: „Hlavně bych se ti chtěla omluvit. Moje reakce na danou věc byla v danou chvíli opravdu nevhodná. Doufám, že na mě nejsi nazlobený. Víš, jsem zvyklá na podrazy a důvěřivostí taky zrovna netrpím, promiň.“  Omluvila se mi a přitom ani nemusela. Laskavost je její vlastnost, kterou jsem na ní začal obdivovat. Nikdy jsem takový nebyl!

Trochu jsem jí záviděl tu lidskost, která se ze mne vytratila. Má odpověď zněla jasně: „Neomlouvej se, věříš mému příběhu o tvém otci?“

„Dá se tomu těžko uvěřit, ale vyslechnu tě, za pokus nic nedám, co ty na to?“ Ano, chce mě vyslechnout, jsme na dobré cestě. Byl jsem štěstím celý bez sebe. „ To beru,“ odpověděl jsem bez náznaku zaváhání.

Autor: martinexa (Shrnutí povídek), v rubrice: Povídky » Na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Jiný život - 3. kapitola: